Sopky Krakatau, Kawah Ijen a Rinjani v Indonésii

Krakatau, Bromo-Tengger-Semeru, Kawah Ijen a Rinjani

Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. Já tvrdím, že nejhezčí pohled na Indonésii je z vrcholu sopky. Vždyť taky leží v takzvaném kruhu ohně! Indonésie je zemí mnoha podob krásy a spousta z toho, co zde uvidíte, vás zanechá v oněmělém úžasu.

Pro mě osobně jsou ale nejsilnější zážitky spojeny právě s výstupy na zdejší sopky. Mohu bez nadsázky říct, že byly tím nejkrásnějším, co jsem v této zemi viděla. Každá jiná, přesto všechny fascinující. Jedinečné osobnosti, které vám rády odhalí svou krásu, nedají se však zadarmo. Vaše úsilí ale bude odměněno nekonečnými výhledy na vulkanickou krajinu i moře oblak, dechberoucími východy i západy slunce, přenocováním na neobvyklých místech pod noční oblohou posetou milióny hvězd a pro některé i posunutím svých limitů…

Výstupy na sopky se většinou odehrávají v noci. Jednak proto, že východ slunce pozorovaný z jejich vrcholů je zážitkem opravdu magickým, ale i z čistě praktického důvodu - během dne je pro výstup na povětšinou holé vrcholy jednoduše příliš vedro. O to zajímavější je po rozednění zjišťovat, kudy vlastně trasa za tmy vedla.

Čtěte také: V čajových horách Cameron Highlands, Malajsie a turistika

Sopek, na které lze v Indonésii vylézt, je nespočet a každá nabízí jiný zážitek a náročnost. Můžete vyběhnout krátké schody na sopku Bromo nebo absolvovat několikadenní trek s plnou polní na její sousedku - nejvyšší sopku Indonésie Semeru. Přibližme si alespoň ty nejkrásnější a nejvíce fascinující z nich.

Krakatau

Sopka Krakatau, ležící uprostřed moře v Sundském průlivu, je dějištěm jedné z největších erupcí v moderních dějinách, která kromě napáchání místních škod ovlivnila i světové klima. Erupce roku 1883 byla tak silná, že ostrov Krakatau byl téměř kompletně zničen. To, co můžeme pozorovat dnes, jsou fragmenty původního ostrova a v jejich středu rodící se nová sopka "Anak Krakatau" - dítě Krakatau.

Toto dítě, které spatřilo světlo světa roku 1927, je velmi aktivní a roste zhruba o 5 metrů za rok. Když má zrovna klidné období, je možné vystoupat až na okraj kráteru, když se ale vzteká, je lepší se od něj držet v uctivé vzdálenosti a pozorovat jej třeba při kempování na jednom z okolních ostrůvků.

Bromo-Tengger-Semeru

Vulkanický komplex Bromo-Tengger-Semeru bývá označován za jeden z divů Indonésie. Při pohledu na zdejší východ slunce se může stát, že jednoduše oněmíte z nádhery scenérie před vámi a divadla barev. Legenda z 15. století vypráví o princezně Roro Anteng a jejím muži Joko Seger, kteří nemohli mít potomky a proto požádali bohy o pomoc. Ti požehnali pár mnoha dětmi, ale vyžádali si jedno jako oběť, jinak hrozili zničit oblast mohutnou erupcí. Nejmladší, pětadvacátý Kesuma se z lásky k svému lidu obětoval skokem do kráteru sopky Bromo.

I dnes lze na Bromo vystoupat (dokonce po schodech) až k okraji a nahlédnout do kouřícího kráteru. Na počest Kesumy přicházejí 14. den hinduistického svátku Yadnya Kasada lidé z okolí ke kráteru a vhazují do něj obětiny pro bohy v podobě ovoce, rýže, zeleniny, květin a zvířat.

Na to, že je tato oblast národním parkem, to v kráteru celkem žije. Přes černé písečné moře a kolem savany a zelených "Teletubbies kopců" se prohání desítky džípů, motorek a jezdců na koních a na úpatí Broma lidé nabízejí v nespočtu stánků jídlo a suvenýry. Večer, kdy návštěvníci odejdou, a vše utichne, se tito lidé sopečné pouště při mdlém světle lamp nebo ohně věnují svým soukromým činnostem jako je vaření nebo péče o děti.

Kawah Ijen

Sopka Kawah Ijen se sice pyšní fascinující krajinou a nádherným tyrkysovým jezerem s přilehlým kouřícím sirným ložiskem, avšak to, díky čemu na ni nebudete moct zapomenout, jsou sirné doly a lidé, kteří každý den sestupují do kráteru, aby v toxických podmínkách s minimem ochranných pomůcek síru těžili a následně ji na svých ramenou v bambusových koších vynášeli ven. Jeden takový náklad může vážit až 80 kg.

K okraji kráteru dojdete po zhruba dvouhodinovém, ne příliš náročném výstupu. Potom je možné na vlastní nebezpečí sestoupit dolů do kráteru. Zde už je nutné být opatrný, protože cesta je úzká, příkrá a kamenitá. Navíc vás budou míjet horníci se svým nákladem. Pokud sestoupíte do kráteru ještě za tmy, můžete vidět unikátní přírodní úkaz. Sirné výpary totiž hoří modrým plamenem.

Je pravděpodobné, že vás zde, uvnitř kráteru plného štiplavého sirného kouře, napadne přirovnání k peklu. Nebylo by to daleko od pravdy. Při návštěvě Ijenu je nezbytné mít masku s filtrem, která vás alespoň částečně ochrání. Vítr nesoucí kouř je nevyzpytatelný, a pokud nejste dost opatrní, můžete se během chvíle ocitnout uprostřed oblaku sirných výparů a odnést ne zrovna příjemný zážitek a slzy v očích.

V takovýchto pracovních podmínkách se nelze divit, že se horníci nedožívají vysokého věku. Při troše "štěstí" se vám dostane třeba pohledu na horníka bez trička a jeho ohromné mozoly na ramenech. Bohužel jejich tvrdá práce není patřičně oceněna, protože výkupní cena síry je velmi nízká. Mnozí si proto přivydělávají výrobou a prodejem suvenýrů ze síry nebo pózováním turistům. Nezlobte se prosím, když vás nějaký horník požádá o peníze za jeho fotku.

Rinjani

Sopka Rinjani, pojmenovaná po princezně z dávných dob, je právem považována za nejkrásnější sopku Indonésie. Rinjani však není holka, která se dá snadno. Ti zdatnější potřebují ke zdolání jejího vrcholu a návratu dva dny. Avšak vřele doporučujeme strávit na Rinjani alespoň tři dny a prodloužit si trek o sestup do kráteru k jezeru Segara Anak ("dítě moře") a sopce Barujari rozkládající se na jeho břehu a následný návrat do civilizace cestou přes vyhlídku Pelawangan Senaru.

Zezačátku vede cesta pozvolnými savanami. Následně se stává příkřejší a přidávají se ztuhlé lávové proudy a hluboké rokle, až nakonec dorazíte do tábořiště Pelawangan Sembalun, které je vskutku kouzelným místem pro přenocování. Zde, na okraji příkrého kráteru, můžete pozorovat oblaka líně zaplňující kráter a barevný západ slunce se sopkou Gunung Agung v pozadí.

Z tábořiště se brzy v noci vyráží na více než tříhodinový výstup na vrchol Rinjani, tyčící se v úctyhodné výšce 3 726 m n. m. Přibalte si čepici a rukavice, bude tam zima. Velká část výstupu vede příkrým svahem pokrytým sopečným pískem, který vám dá zabrat. Schéma výstupu vypadá asi takto: jeden krok nahoru, půl kroku dolů. Trekové hole vřele doporučuji. Pokud si během výstupu pomyslíte, jestli máte toto vůbec zapotřebí, počkejte na moment, kdy dosáhnete vrcholu a rozhlédnete se kolem. Ten pocit se nedá vyjádřit jinak než WOOOOOW, po kterém vám pusa zůstane otevřena.

Východ slunce nad sopkou Tambora na ostrově Sumbawa, na druhé straně tyčící se Gunung Agung na Bali a uprostřed toho kráter Rinjani zakrytý jejím vlastním stínem… Odměnou za zdlouhavý výstup je rychlý sestup. Díky hluboké vrstvě sopečného písku sjedete části trasy jako na lyžích! Napadlo by vás, že si v Indonésii zalyžujete? Vezměte si masku a brýle proti prachu a návleky na boty, pokud z nich nechcete každou chvíli vyklepávat písek a kamínky. Zpátky v tábořišti si sbalíte věci a sestoupíte dolů do kráteru k tyrkysovému jezeru, ve kterém dokonce žijí ryby a místní sem občas přicházejí rybařit.

Po vyčerpávajícím dni se nezapomeňte naložit do horkých pramenů v blízkosti jezera. Za tmy můžete pozorovat nebe s milióny hvězd nebo vypracovaná těla nosičů, kteří sem také přicházejí nabrat síly. Další den vás čeká výstup zpět na okraj kráteru, při kterém si dokonce trochu zalezete po skalách, a následný sestup savanou a tropickým pralesem s mnoha odstíny zeleně a překrásnými stromy dolů do vesnice Senaru.

Pro ty, co chtějí, existuje možnost usnadnit si trek najmutím nosičů. Tito chlapci často nesou v koších několik desítek kil, včetně nesmyslně těžkých věcí jako jsou velké plynové bomby, sporáky - ty domácí, ne outdoorové, křesílka, žíněnky, venkovní záchod… Na ultralight se tady rozhodně nehraje. Navíc pracovní obuví pro většinu z nich bývají žabky. Ovšem k jídlu připraví takovou hostinu, že ostatní turisté na pytlíkové stravě jen závistivě nasávají, když procházejí kolem.

Úsměvnou kapitolou sama pro sebe jsou Indonésané trekující na sopky. Mezi těmi zkušenými je totiž spousta těch, co o trekování moc neví, a nahoru jdou jen proto, aby si udělali selfie. Spoustu selfie. A ideálně selfie s cizincem! Protože je to teď cool. Trekují zpravidla ve velkých skupinách a většinou podle křiku a množství odpadků poznáte, že se blížíte k některé POS - stanovišti na trase. Občas je potkáte poodpadané někde po cestě, případně brečící, že je jim (překvapivě) zima.

Když dosáhnou vrcholu, jdou se za všeobecného jásotu připravit na oblíbený rituál: focení selfie nebo sebe navzájem. Vytáhnou vlajky Indonésie nebo svých spolků, případně banner s datem a popisem výstupu, papíry popsané vzkazy svým bližním a set "vrcholových převleků" a s tím vším se fotí a fotí a fotí.

Bohužel to občas přeženou. Loni jeden nešťastník spadl v honbě za skvělou fotkou do kráteru sopky Merapi. Naštěstí si ti zkušenější uvědomují nutnost vzdělávat nováčky a vychovávat je k čistotě na horách a začínají mezi nimi šířit osvětu. Jako například to, že nahoře bývá zima. Pokud máte rádi klid, davům místních se zpravidla vyhnete v pracovní dny. Výstup o víkendu ale skýtá zábavné navazování kontaktů a možnost být součástí pro nás trochu bizarní indonéské trekové kultury, což je nepochybně zážitek.

Tipy

Nezbytnou součástí výbavy je čelovka a pro delší trasy pokrývka hlavy a opalovací krém. Velmi užitečné jsou trekové hole. Budete se hodně potit, vemte si dostatečné množství vody a rehydratační roztok, který vám pomůže při slabších chvilkách. Hodit se může i záchranářská termofólie, až budete zachraňovat některého zmrzlého Indonésana.

Nezkoušejte trekovat v sandálech. I když tak potkáte spoustu místních, uvědomte si, že oni mají častým chozením naboso na chodidlech hroší kůži. Naše zhýčkané evropské nohy by v ostrém sopečném písku trpěly a celou cestu byste si mezi vysypáváním písku ze sandálů nadávali.

Na některé sopky je dobré vzít si průvodce. Nic jako značené cesty tu neexistuje a v noci se může stát, že sejdete z cesty a ztratíte se. Pokud ovšem vůbec najdete začátek treku. Bohužel na některé, kde průvodce opravdu nepotřebujete, jsou striktně vyžadováni za nemalé částky (např. Gunung Batur na Bali). Vynikajícím zdrojem informací o indonéských sopkách je stránka www.gunungbagging.com.

Petra Obrovská, průvodkyně Mandala Adventures CK, o sobě:
Přes hory a přes doly, pouští, pralesem i přes sněžné pláně, pěšky, stopem, na motorce, na traktoru i psím spřežení, někdy sama ale nikdy ne osamělá, taková byla moje cesta k Mandala Adventures CK. Zamilovala jsem se na ní do cestování jako takového, trekingu a dalších outdoorových aktivit, jedinečných setkání s místními lidmi, toho, jak i malá znalost místního jazyka otevírá jejich dveře i srdce, zdolávání vrcholů hor a sopek, pozorování západů slunce ze stanu daleko v místech, kam dojdete jen pěšky, posezení u ohně s lidmi, které vidíte poprvé, ale máte pocit, že se znáte věky, i těch neuvěřitelných shluků "náhod", které rozboří vaše plány, jen aby na vás místo nich čekalo něco mnohem lepšího. Cítím se jako doma uprostřed mocné přírody Skandinávie, baví mě nepředvídatelnosti a bizarnosti Asie, dodnes slintám nad jídlem v Izraeli a zajímá mě domorodé umění a mytologie všude možně. Jako vedlejší ale velmi podstatný účinek cestování vnímám rychlejší otevírání mysli a rostoucí pocit štěstí.

Ráda své nadšení a lásku ke krásám cestování předám dál a chci ukázat lidem, že rozmanitosti světa se nemusíme bát, ale spíše ji obdivovat a užívat si ji, dovolit jí nás obohatit a rozšířit naše obzory a že neuškodí se občas dostat za hranice sebe sama. Kdo ví, co tam na vás čeká?

Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…

Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…