Na dřímající sopce Ruapehu

Cesta k probudivší se sopce Nového Zélandu

Naše příroda nám neposkytuje vyjma povodně žádné vzrůšo v podobě tajfunu, zemětřesení a sjíždějících ledovců. Naproti tomu naši protinožci toto vše, ale i jiné poutavé přírodní jevy mají na dosah ruky a já jim to celý život až donedávna záviděl dokud mi známé okolnosti nedovolily vydat se do země, jež slove Nový Zéland zrovna, v týž rok, kdy se tam vypravil i náš prezident.

V té vytoužené zemi jsem nejdřív naslouchal pištícím gejzírům v Národním parku Rototua, šumícím vodopádům a dunícímu tichooceánskému příboji. Teprve pak jsem se odvážil vystoupit na vrcholy Severního ostrova. A nebylo to jednoduché.

K úpatí sopky Ruapehu jsem se sice dostal autobusem a na její svahy sedačkovou lanovkou pro lyžaře, ale pak se už muselo pěšourem. Stoupal jsem pomaloučku, neboť úlomky ztuhlé lávy se pod botami drtily a klouzaly dolů.

Čtěte také: Sopky a vulkanismus: Sopky, ohnivé divadlo

Ve větší výšce zpomaloval výstup sypký popel a kluzký zfirnovatělý sníh a dýchací potíže při závanu čpavého dýmu vycházejícího z kráterového jezera. Nejenže páchl jako smradlavá vejce, ale i omamoval, jak jsem usoudil podle vyčerpaných a vrávorajících protijdoucích osob s hlavou obalenou šátky a ručníky jen částečně chránícími obličej před příšerným vichrem, jemuž s nadmořskou výškou neubývalo na síle, ba naopak.

Udržet se ve vichru alespoň trochu zpříma vyžadovalo vyvinout značnou námahu při zachycování se ostrohranných skalních výčnělcích a neúnavné úsilí nožních svalů překonávajících pomalé laviny šedo-černo-žlutého popela sunoucího se po svahu. Jen silou vůle se nakonec splnila touha Středoevropana dosáhnout ostrovního vrcholu. Odměnou byl pohled do kouřícího kráteru se sírou žlutě zbarvenou kůrou, nahlédnutí do dalšího, částečně ledem krytého kráteru v jeho sousedství a daleký rozhled na okolní vulkány jako vystřižené z učebnice vulkanologie.

Mezitím nabýval západní vítr na intenzitě, vrstva mraků hrnoucích se od oceánu stoupala nad dvoutisícimetrovou vrstevnici a nouzový úkryt na vrcholku nebylo možno proti náporu větru otevřít. Závětří bytelné chatky poskytlo útulek ke krátkému odpočinku, k popití několika loků vody, aby se alespoň dočasně zvlhčil jako struhadlo suchý jazyk, patro a hltan abych mohl pozřít donesený banán. Slupky jsem zase uložil do batohu, neboť sírou nasáklá jiným turistou odhozená slupka naznačovala, že tu v suchu nikdy neshnije, spíše zkamení. Prostě sem nepatří.

Delšímu vychutnávání dalekých rozhledů zabránila neúprosně se přibližující mlha a nutila k návratu. Vzduchem lítal nejen jemný popel, ale i drobné kamínky. Cinkaly do brýlí a zhoršovaly jejich průhlednost stejně jako houstnoucí. Brýle jsem uložil do pouzdra a pouzdro do batohu. Stejně mi byly k ničemu. Houstnoucí mlha a přítmí znemožnily viditelnost, kvílení větru dorozumění s jinými odvážlivci a tak se stalo, co se nemělo stát. Každý turista bloudil zcela samostatně, pokud se ovšem parta nedržela za ruce.

Raději moc nevzpomínám co bylo dál. Tu uklouznutí, pak zavrávorání, pád na kluzké firnovisko. A byl bych po zadnici jel, až do napajedel, kdyby tam nějaká byla pro dobytek zřízena. Křečovitým bržděním rukama nohama a převalováním vlevo jsem zachoval poněkud směr, abych nedopadl do vodopádu, který hučel po pravé straně strže.

Prsty rukou omrzlé a od brždění ve firnu zkrvavělé, vše včetně dokumentů a peněženky promáčené a pár odřenin i na nohou. To byl výsledek několikasetmetrového bleskového sjíždění firnovým toboganem. Dole jsem vysypal z kecek blátivou směs popela, kamínků a firnu. Našel jsem v kapse batohu kupodivu neporušené brýle s jemnými rýhami od létajících kamínků na skle, olízl trochu firnu z prstů, abych nabyl slin, a mohl sestupovat k horní stanici výtahu.

Zdolanou sopku ani její klasicky vyhlížející sousedku už jsem od března 1995 nikdy neviděl. Až zcela nedávno v televizi. Ale to už vypadala docela jinak.

24. září 1995 náhle, neočekávaně, bez jakékoliv předběžné známky sopka vybuchla. Z rovného mírně kouřícího dna kráteru se s úžasnou rychlostí vyhrnula oblaka kouře, popela, prachu a posléze začala dlouho spící sopka vyvrhovat i kameny.

Protože byly všechny vyvrženiny žhavé, ihned po dopadu na firnoviska a sněhová pole začala dosud zmrzlá voda tát a kalné bahno se valilo po stráních roklemi tak rychle, jak jen voda umí. Směs vody a popela naplnila všechny prohlubeniny po okraj a pulsujíc se valila údolím.

Protože na sklonku novozélandské zimy jsou svahy sopky oblíbeným místem sjezdařů, museli být v chatách ubytovaní lyžaři narychlo evakuováni. Živly neznají slitování.

Přiložený záběr ukazuje až do 24. září poklidná místa na vrcholu. Jen svist větru a do tváře štípající ostrohranný prach není vidět. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby sopka vybuchla o půl roku dříve…