Río Caura s vodopádem Salto Pará ve Venezuele

Venezuela - jo tam jsem byl rád; vodopád Salto Pará

Pokud se podíváte na mapu Jižní Ameriky, na první pohled Vás upoutá zelená barva pralesních oblastí, které se rozkládají na území států Brazílie, Venezuela, Bolívie, Ekvádoru a pokud se nepletu ještě Kolumbie.

Dočtete se, že je to hrob bílého muže, zelené peklo, dokonce na některých místech mohou žít (a žijí ) dosud neobjevené kmeny, které jsou spokojené se svým životem a zatím nezačal jejich pád do zániku pomocí misionářů, hledačů zlata či pašeráků drog.

Jsou to také místa bájných a velkých zvířat, stejně jako záhadných míst, velkých cestovatelů, dobrodruhů a vědců. Vzpomeňte třeba na Humbolta, našeho Vráze či Hanzelku a Zikmunda, ale také třeba A. Laimeho či P. Fawcetta, který zmizel záhadně beze stopy v brazilské džungli ve dvacátých letech minulého století.

Čtěte také: Ve ztraceném světě, jihovýchodní Venezuela

A nebo tajemnou stolovou horu Curupiru, kde jeden z našich autorů umisťuje skutečné místo příběhu románu ,,Ztracený svět" od A.C. Doyla. No řekněte, nelákalo by vás prožít alespoň chvíli v těchto tajuplných končinách…? Mne tedy ano.

Ciudad Bolívar a Río Caura

A najednou jsem byl tady, ve státě Bolívar ve městě Ciudad Bolívar, který je startovním místem pro výpravy a výlety do Canaimy, na Grand Sabanu, Roraimu, do delty Orinoka a také do části venezuelských deštných lesů.

Río Caura je třetí největší venezuelská řeka, je to řeka s černou vodou, což znamená, že její vody jsou kyselé, zbarvené do tmava, zhruba barvy černého čaje. Díky tomu, že barva této řeky je odlišná. Například od Orinoka, je zde méně hmyzu, což je v Amazonii dost podstatná věc.

Tato řeka je také jednou z nejzachovalejších, tedy co se týká znečištění vody například rtutí od těžby zlata. Doby, kdy cestovatelé jako Humbold popisovali venezuelské řeky, jako naprosto neprůchodné při želvím kladení vajec jsou však dávno pryč. A to se týká i ostatních živočichů.

Na Cauře pokud tedy mohu srovnat i s jinými místy přece jen můžete spatřit želvy, anakondu i kajmana. Samozřejmostí jsou ptáci, zejména ledňáčci a volavky kolem řeky, ale také papoušci ara přelétávající nad hradbou pralesa.

Neváhal jsem. Již doma jsem četl o této řece samou chválu a doporučil mi ji i malíř Jan Dungel. Jenom mi nebylo jasné, jak vše dopadne na místě. Vše proběhlo dle dohody a po návratu z Canaimy jsme na druhý den vyrazili na Río Caura. Tedy dva Poláci, fajn kluci Tomek s Artkem, holka z Venezuely Ana María, Miguel z Madridu a já. Průvodce nám dělal indián z kmene Yekuana taktéž Miguel a nepostradatelným strojníkem a kormidelníkem se stal 17letý indián Ifraim.

Z Ciudad Bolívar v šíleném vedru, ale o to šílenější klimatizaci v autě, která byla nastavena na patnácti stupních, jsme zamířili ve dvou odrbaných autech 250 km do Maripy, ze které byl start nahoru proti proudu řeky.

Cestu si krátíme spánkem (já pozoruji krajinu, ty odstíny zelené jsou totiž naprosto famózní) a pitím piva značky Polar, kterou založil před mnoha lety jeden z našich uvědomělých spoluobčanů. Zvláštní je hlavně to, že v tom šíleném vedru je na orosené sklenici zobrazen lední medvěd. No snad mu z toho horka neopadají chlupy.

V Maripě na nás čekala domorodá pramice curiara, pro jistotu plechová. Nakládají se zásoby, sud s PHM a jiné nezbytnosti jako hamaky, moskytiéry. Pivo není v ceně a tak s Poláky okupuji bar v malé hospůdce. Za chvíli dostáváme domácí oběd, který se sestává ze smažené ryby, rýže, yuky a salátu. Docela fajn.

Vamos

Prvního půldne valíme nahoru po řece a dostáváme se do prvních peřejí, které v klidu proplouváme. Pozorujeme první zvířata, sluníčko pomalu klesá k obzoru a barví oblohu do nádherných barev. Hlavně stromy vypadají perfektně, na požádání jedeme i blíže k břehu mrknout se na různé detaily tohoto mega skleníku.

Za naprosté tmy přirážíme k tábořišti Miguelovy skupiny. Není tady ani noha, máme to tady sami pro sebe. Naštěstí úplněk svítí značně statečně, takže není nutno používat čelovky. Ticho je naprosté. Po chvilce se rozezní zkoprnělý prales nočními zvuky, již zvyklý na noční narušitele.

Všichni vykládáme proviant z lodě a vaří se večeře. Poláci se vytahují s flaškou rumu. No né. Všichni nacházejí plastové kelímky a za chvíli je již představování a povídání v plném proudu. Nebyl na to vlastně ještě čas. Kluci z Polska jsou ekonomové, Miguel pracuje v Madridu v televizi a Anna je architektka z Caracasu.

Nakonec je láhev dopita a za zvuků lesa jdeme do hamak k odpočinku. Snažím se vydržet vzhůru co nejdéle a poslouchat ten koncert žab, ptáků a opic. Ráno ještě za šera jdou zkusit koupání kousek pod peřejemi.

Indián Miguel je již na nohou a připravuje snídani. Voda je jako kafe, jen si musím dát bacha na proudy. Po půl hodině se dostavují drobné rybky, které se snaží jaksi perforovat kůži na naše zvyklosti poměrně agresivně.

Ustupuji hrubému násilí. V místě drobných peřejí si beru na památku kámen. Je docela velký a několikrát jsem ho poté chtěl vyhodit, nakonec jej mám ale doma a čerpám z něho inspiraci pro tyto řádky. Navíc to vypadá, že obsahuje i nějakou zelenou frakci. Budu se muset zeptat známého, co to je.

Indiáni kmene Yekuana

Další den navštěvujeme dvě indiánské vesnice. V okolí řeky Caura žijí převážně indiáni kmene Yekuana (Makiritarové). Jsou to dobří lovci a dnes jsou i dobře organizováni do komunit. Měli i možnost zmapovat území předků pomocí zapůjčených GPS a nárokovat tak své území u venezuelské vlády.

Nevím, jestli to dopadlo či dopadne pro tyto indiány dobře a komoušský prezident nezapomene, že je také z indiánské krve a odklepne jim tuto areu, nebo ne. Rozhodně ale nestáli v koutě a zkusili bojovat proti všem.

Stejně tak se nevzdali při plánované výstavbě přehrady na dolní Cauře. Po elektrice je hlad a pokud máme alespoň trochu představu, jak vypadá přehrady Guri a kolik pralesa bylo zničeno, člověku je z toho na blití.

Ve vesnici jsme navštívili školu. Děcka zrovna měli tělocvik a mydlily mačetami novou dráhu bůh ví na co. Máme možnost fotit, zaběhnout do lesa a také nám nabízejí různé suvenýry. Jsou však značně civilizovaní a podle triček jich většina studovala na Harvardu nebo Yale.

Kmen Sanemů

V další vesnici je to ale jiné kafe. Nacházíme se u kmene Sanemů. Ti jsou příbuzní kmenu Yanomamo (Waika). Tito indiáni jsou jedni z nejnebezpečnějších a dokázali se postavit nejen kolonizátorům na začátku osidlování ale i zlatokopům a vojákům.

Dnes je jejich rezervace umístěna na rozhraní Brazílie a Venezuely. Ovšem i dnes se může stát, že poněkud rozrušení Yanomamové sfouknou čas od času nějakého světlonoše civilizace.

Miguel se zdraví s místním bosem, ten jediný je oblečen v krátkých kalhotách evropského stylu. Za chvilku již můžeme pozorovat, jak to asi vypadalo za časů prvních objevitelů, kteří měli možnost dostat se k indiánům. Oblečení nemají téměř žádné, děti s pomalovaným obličejem přeci jen trochu spolupracují při focení.

Je tu i několik zvířat, ale jsou otrhaná a indiáni se k nim chovají krutě. Opodál několik mužů pracuje s nástroji na jednoduchém poli, zřejmě sklízí úrodu. Z ničeho nic se vynoří mezi tmavovlasými indiány blonďatá hlava. Indián albín.

Vypadají všichni poměrně nebezpečně a jakoby naše obavy přivolaly problém. Při focení v jedné z chatrčí se jedno z dětí dává do pláče a v krátké chvíli se zbíhají dospělí indiáni a něco žvatlají. Šahají nám na ruce a po Anně a mně chtějí foťák.

Atmosféra houstne. Mají docela sílu v rukou a malé postavy nahrazují stabilitou na těžišti a mrštností. Rozhodně bych nechtěl zažít okamžiky někde v pralese, kde by si uspořádali soukromý hon na první osadníky.

Vodopády Salto Pará

Opouštíme vesnici se smíšenými pocity. Směřujeme dále k hornímu toku Caury, zde trasa končí u El Playonu, což je vlastně jedna z velkých pláží s churuatami pro ubytování. Odtud druhý den vyrážíme k vodopádům Salto Pará. Trasa vede zhruba sedm kilometrů pralesem nad vodopády.

Indiáni z vesnice u El Playonu používají této trasy k přenášení lodí, motorů a nákladu na horní Cauru. Musí překonat několikasetmetrové převýšení, a že se nadřou je zřejmé. Kdo z nás by na boso unesl přívěsný motor z lodě…?

V lese je to fajn, snažím se držet Miguela a ve chvílích, kdy čekáme na ostatní, se snažím dozvědět více o lese. Když jsou všichni pohromadě, máme krátkou přednášku o pavoucích, mravencích, střídá se to každou zastávku - kaučukovník, cipó de aqua, rostliny, které tlumí bolest.

Neskutečná pokladnice různých léků ve zvířecí nebo rostlinné podobě, stačí jen natáhnout ruku. A vědět, co utrhnout. V opačném případě se mění požadovaný lék v nebezpečný jed.

Z ničeho nic začíná pršet, nacházíme útočiště na vojenské stanici u Salto Pará. Vojáci jsou většinou mladí kluci a zřejmě se docela nudí. Výzbroj tvoří AKM-74, kontakt s Ruskem je tedy zřejmý na první pohled, ostatně leteckou výzbroj Venezuely tvoří moderní ruské Migy. Velitel nám ukazuje lebku jaguára, kterého ulovili. Fotit ale nemůžeme, tak mi alespoň zůstávají v paměti obrovské tesáky a impozantní velikost lebky.

Po chvilce dosahujeme samotného vodopádu, tvoří přirozenou hranici na Cauře a i když nepatří k výškově největším, rozhodně je vhodné pořídit si fotku na památku. Období dešťů skončilo a pokles hladiny je lehce pozorovatelné, přesto vodopády mají množství vody, která padá v kaskádách dolů kolem nás.

Obědváme meloun a kocháme se krajinou. Zpáteční cesta probíhá po stejné dráze s tím rozdílem, že po cestě se Miguel pokouší budit tarantuli a pozorujeme přelétávající pestře zbarvené tukany.

Tropický liják

Po cestě zpět nás také přepadává dvacetiminutový v pravém slova smyslu tropický liják. Jsme mokří až na kost. Patří to ale také k zážitkům, na které se nezapomíná.

U tábora nás vítají papoušci, kteří jsou v těžké depresi z mokrého peří. Vypadají opravdu naštvaně. Pokoušíme se sehnat nějaké pivo, ale indiáni nic nemají.

Nakonec Miguel odněkud vykouzlil lahev vína a večer trávíme v churuatě při svíčkách a příjemném vyprávění o Miguelových expedicích do jiných částí Venezuely. Ukazuje nám i fotky, třeba z nitra Sarisariňamy. Mít tak čas a prachy abychom mohli všechno vidět. Snad příště.

Druhý den máme dopoledne čas na koupání a lenošení. Hlavně ale sušíme na slunku promočené věci. Společně s Artkem a Tomkem se vydáváme s naším lodivodem na prý fantastickou koupačku do nitra pralesa na Río Tobogano.

Po dvaceti minutách cesty lodí nemůže náš průvodce najít cestu pralesem, nakonec vše dobře dopadá a my trávíme jedny z nejkrásnějších chvil v pralese u malé říčky s opravdovým tobogánem z kamene.

Cesta zpět

Vše ale pomalu končí a také my směřujeme zpět do Maripy. Po cestě se loučíme s neporušeným pralesem a vzpomínáme na předchozí dny. Po společné dohodě nocujeme na prvním oblíbeném místě.

Poslední den nemáme štěstí - po najetí na kládu ponořenou ve vodě je poškozena vrtule motoru. Náhradní nemáme. Člun se stává značně nestabilní a pro jistotu kotvíme u břehu. Pomáhají nám místní, když zastavují kolem a společně mění poškozenou součástku. Navíc nám poskytují ještě benzín.

Tady není místo na přetvářku a hraní si na siláky jako u nás doma. Lidi pomohou. Příště to může totiž potkat i je. Loučíme se s krásnou řekou v Maripě ve stejné hospodě jako na začátku a závěrečnou pořádáme všichni v Ciudad Bolívar. Perfektní parta a průvodce, neskutečná příroda. Budu dlouho vzpomínat.