Vyjely jsme z autobusového nádraží z Fethiye a za 2,5 h jsme vystoupily v Denizli, kde jsme přestoupily na minibus. Již z dálky je vidět osamocený bílý pahorek, který vypadá jako zasněžený, s výškou 160 metrů a šířkou 2 400 metrů. Připomíná "bavlněný hrad", což v turečtině znamená Pamukkale. Pamuk je v turečtině bavlna, kale pak hrad. Po 20 minutách jsme vystoupily u archeologického parku Hierapolis, který je s Pamukkale propojený. Zaplatily jsme 30 EUR vstupné a vstoupily do rozsáhlého areálu se spoustou antických památek a ruin.
Hierapolis bývalo římským lázeňským městem postaveným ve 2. st. př. n. l. Název získalo na počest Hiery, manželky pergamonského krále Eumena II. a bylo vystavěno podél vojenské a karavanní cesty. Největší slávy dosáhlo za římského císaře Tiberia v 1. st.. Podle historických pramenů zde žilo až sto tisíc lidí, moderní odhady uvádí až 500 000 obyvatel. Po velkém zemětřesení v roce 1334 město zaniklo.
Prošly jsme nejprve kolem spousty hrobek a došly k Domiciánově bráně se třemi oblouky, která se jako jediná zachovala dodnes. Ta zpřístupňuje průchod k "Latrinae" neboli k veřejným záchodům. Za nimi stával malý byzantinský kostel a hřbitov a v kopcích pak řecko-římské divadlo s třípatrovým jevištěm. Moderní vykopávky a rekonstrukce antického divadla začala v roce 1957 pod vedením italských archeologů. Nejvýznamnější obnova poškozených částí hlediště a jeviště probíhaly v letech 2004-2014. Travertinová sedadla, orchestra i císařská lóže se zachovala ve vynikajícím stavu. Divadlo mohlo pojmout až 12 000 návštěvníků.
Jednou z nejrozsáhlejších památek je nekropole, která se táhne téměř 2 km až k zeleným pahorkům. Hrobky jsou různého stáří i tvarů. Dva hlavní hroby mají kupolovitý tvar a pochází z 6. st. př.n.l. Na některých hrobkách jsou nápisy, které vypovídají o povolání zesnulého. Všechny hrobky jsou prázdné Jedná se o největší a nejzachovalejší antické pohřebiště na světě. U jižní brány se nachází agora a gymnasion s potůčkem.
Odtud je to jen pár metrů k náhorní plošině Pamukkale. Obdivovaly jsme několik terasovitých bílých bazénků, které ve slunečním svitu vůči modré obloze krásně zářily. Vedle nás se za páskou nacházela nepřístupnou část pro turisty, dole zelenomodrá hladina jezírka, dva malé bazénky, městečko a v dáli vysoké zasněžené hory s vrcholem Honaz Dagi s výškou přes 2 500 m n. m.
Tak jako ostatní turisté jsme si sundali boty a vydaly se po bílém "pemzovitém" chodníčku k terasovitým bazénkům s horkou vodou. Teplá voda o 35 stupních Celsia vyvěrá ve svahu a stéká do údolí. Při ochlazování se ve vodě usazuje uhličitan vápenatý a vznikají pěkné kaskády naplněné vodou. Ta přetéká přes okraj, na kterém se usazuje travertinu nejvíce a hráz se postupně zvyšuje. Voda je regulována, některé terasy jsou bez vody, jiné mají vodu i po kolena.
Také část, po které chodí turisté, je uměle vytvořená. Ale vůbec to nevadí, všichni pozorují stékající vodu i to, co vytvořila. Horká voda teče dále do městečka, do hotelů i bazénů. Lidem pomáhá při srdečních, žaludečních, očních i kožních chorobách. Dříve stávaly hotely i na horní hraně teras, ale po zásahu Unesco byly tyto hotely zbourány.
U jezírka, kolem kterého se procházely rodinky s malými dětmi, jsme posvačily a vydaly se hledat autobusovou zastávku. Skupina mladých Tádžikistánců nás ubezpečila, že stojíme na správném místě a autobus jezdí co dvacet minut. Plný minibus opravdu dojel a my se vydaly zpět do Denizli a dále do Fethiye. Obě jsme se shodly, že přestože cestování místní dopravou bylo trochu delší, byl pro nás tento výlet třešničkou na dortu našeho týdenního pobytu v Turecku.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.