Neznámý Omán, dějiny a nutné vstupní formality

Omán: Dějiny, vstupní formality, hory, pouště a památky Ománu (2)

Další cesta vede k městu Seeb a poté směrem přímo k jihu do města Bidbid a Izki. Už těsně za Seebem začíná dálnice prudce stoupat do Hadžárských hor, aby v Izki dosáhla rovinatější polopouštní ráz. Kromě toho jde o oblast, kde překonáváme obratník Raka (to je nejsevernější místo, kde může být slunce v zenitu) a také o bránu do oblasti, kde se rozkládala stará Ománská říše před 1 700 lety.

Jen v okolí města Izki se nachází 142 strážních věží, spousty hradů, pevností a pozorovatelen. My si zde dáváme první pauzu a vydáváme se na prohlídku zdejšího starého města. Podle legendy jde o nejstarší město Ománu. Ať už je pravda kdekoliv, archeologické průzkumy prokázaly osídlení už v roce 1150 př. n. l., první písemná zmínka o Izki pochází z roku 650 př. n. l. (to bylo v době, kdy u nás vrcholila "Doba Haltštatská", objevili se Keltové a s nimi i železo).

Po stopách ománské historie

Samotné město Izki zcela obklopuje dvojici historických center. Severní se jmenuje Al Yemen - je volně přístupné, značně zchátralé, ale i tak lze prozkoumat množství domů, paláců a zapadlých uliček. Doporučuji dávat pozor na padající kamení a nespadnout někam do sklepa nebo z hradeb. Docela mi to připomíná prolézáním bludištěm ve vesnici Karanaq v Íránu (které bylo přece jen rozsáhlejší).

Procházíme ruiny a po hradbách opatrně lezeme dolů na cestu. Mezi historickými městy se nachází naprosto zchátralý hrad Husn Izki, nicméně vzhledem k jeho rozloženosti nestojí příliš za turistickou návštěvu. Jižní historické město se jmenuje Al Nizar a je částečně obydlené. Částečně ho prozkoumáváme, ale po čase je to stále stejnější a tak to ukončujeme a vracíme se k autu.

Po cestě nás oslovuje asi čtyřicetiletý chlapík a zve nás k sobě domů na kafe. Pozvání je lákavé a tak s díky přijímáme. Anglicky se sice moc nedomluví, ale ochutnáváme vynikající granátové jablka (do té doby jsem netušil, jak mohou být dobré) a kávu s kardamonem. Teprve poté se přes spleť modernějších, ale přesto úzkých, uliček probojováváme až k autu a vyrážíme vstříc centru pohoří vyhlášenému městu Nizwa.

Po pár kilometrech jsme na místě. Jde o bývalé hlavní město Ománu (v šestém a sedmém století a poté ve století sedmnáctém jako sídelní hrad dynastie Jaruba), což se projevuje na monumentálnosti místa dodnes. Centru města však vévodí vyhlášená pevnost ze 17. století s ohromnou obrannou věží. Z centrálního parkoviště nejprve mizíme do místního tržiště (v Ománu je nazývají súk), nicméně vše je zavřeno a tak míříme rovnou do rozsáhlé pevnosti. Je to docela škoda, neboť Nizwa je na Blízkém východě vyhlášena svými kovotepci a zlatníky. Výjimečně proslulé jsou zejména místní zakřivené dýky Khanjar.

Hlavní atrakcí a magnetem města je ohromující hrad z roku 1650 s robustní věží. Tato je s průměrem 36 metrů vysoká celých 30 metrů, přičemž základy věže sahají 10 metrů hluboko. Je konstruovaná tak, aby její oblé a několik metrů silné zdi odrážely palbu z tehdejších děl, ale zároveň poskytuje silnou palebnou sílu po svém okolí.

Pádným argumentem je dělových 24 střílen po celém obvodu, 4 u mohutnější u vnitřního vstupu a 2 u hlavní brány. Děla poskytla kompletní 360° kruhovou obranu místa, bylo prakticky nemožné zaútočit k pevnosti, aniž by to nevyvolalo útočnou salvu. Kromě toho měla věž komplikovaný přístup s pastmi (tajná propadliště do šachet), tajnými střílnami a otvory pro lití vařícího datlového oleje.

Součástí bylo i několik těžkých dřevěných dveří, které byly zabezpečeny úzkými střílnami ze stropu. Vrcholem pak byl vlastní přívod vody (kanálem v podzemí), který zaručoval neomezené zásoby pro dlouhé obléhání. Součástí věže byla i samotná rozsáhlá pevnost. Opět plná překvapení pro útočníka a zároveň na dostřel z hlavní věže. Po delší prohlídce musím uznat, že bych se nechtěl účastnit dobývání…

Kromě pevnosti se kocháme i venkovním pohledem na mešitu, nicméně nakonec vítězí hlad. Naneštěstí je polední pauza, což znamená, že restaurace a obchody otevřou až pomine vražedné horko. Ostatně na ulici jsme skoro sami, takže k nalezení jediného otevřeného podniku trvá nekonečně dlouho. Ve skutečnosti se to daří až teprve tehdy, co se rozhodujeme, že nasedáme do auta a z rozpáleného města zmizíme. Restaurace se nachází přímo vedle parkoviště naproti pevnosti a jmenuje se Al Duhli. Musím přiznat, že tak dobrou rýži s pikantní rybou jsem nečekal. Kromě příznivé ceny překvapí i velké množství jídla.

Cesta do nejvyšších hor

Po dvojité porci historických měst a vydatném pozdním obědě se vydáváme vstříc kopcům. První zastávkou má být vyhlášená jeskyně Al Hoota, bohužel přijíždíme asi 10 minut po poslední prohlídce (ve 4 hodiny) a tak nám nezbývá, než pokračovat dál. Jeskyni si však necháváme v itineráři i nadále a navštívíme ji později. Cílem je nyní městečko Al Hamra, což je poslední větší sídlo před nástupem do hor. Bohužel zadáváme do navigace nejkratší cestu, takže projíždíme přes osadu Dat Hayl. To s sebou přináší i náročnější dvojici průjezdů přes vyschlé wádí a prověření řidičského umění Kuřete.

V Al Hamře nastává trochu zmatek. Nesprávně považujeme jižní předměstí za centrum města, což nám výrazně prodlužuje hledání bankomatu, obchodu, benzínky a vůbec veškerého zázemí. Kromě toho se z hor žene silná bouře, která překvapivě mění ulice v potoky. To už jsme však v podvečerním centru v severní části města a dohadujeme se o dalším postupu. Není to moc dobré, takže nakonec volíme cestu nejmenšího odporu a rozhodujeme se pro noc v hotelu v blízkém městě Bahla. Je třeba nabrat síly, sehnat odvoz do hor, vytisknout část map, dokoupit zásoby a umýt se.

Prozatím se vyhýbáme vyhlášené pevnosti v Bahle a volíme její severní část. V hotelu se nám daří usmlouvat sympatičtější cenu za docela rozsáhlý pokoj a hlavně domluvit odvoz do vesnice Al Khitaym, která se nachází v nejvýhodnějším místě pro průzkum pohoří Hadžár. Večer ještě sháníme potraviny, směnárnu a hlavně místo, kde tisknu mapy hor. Jsem blbec, zapomněl jsem to doma na flashce a nenachystal si vytištěné. Kupodivu i tohle se daří domluvit, ještě si prohlížíme Sultánovu mešitu (tak se v Ománu jmenují snad všechny) a jdeme na pokoj.

Druhý den jsme domluvení až na jedenáctou. Je to pozdě, ale nedá se nic dělat. Odvoz je konečně tady, část posádky jede taxíkem, Kuře nás sleduje v našem autě až do osady Ghul, kde auto odstavujeme a přeskládáváme věci do taxíku - čtyřkolky. Z cesty z Ghulu vzhůru do kopců máme obavy.

Na internetu jsou doporučení pro jízdu pouze ve čtyřkolce, no nakonec se ukazuje, že je to jednak zvládnutelné i v autě s pohonem na jednu nápravu a dokonce zde probíhá výstavba široké asfaltové cesty až na náhorní planinu. Tohle prozatím netušíme, fotíme si atraktivní osadu Ghul přímo u ústí stejnojmenného kaňonu a poté začínáme velmi prudce stoupat do hor.

Cestou jsou neobyčejně atraktivní výhledy na mohutné téměř třítisícové pouštní hory. Člověk těžko odhaduje vzdálenosti a velikost těchto macků. Každopádně výstupy v této oblasti znamenají neobyčejnou dřinu, horko, skály, suť a obtížnou orientaci. Kromě toho zdejší krajinu zdobí nespočet soutěsek a kaňonů všech možných tvarů, hloubek a velikostí. Některé průrvy jsou uzoučké se strmými neschůdnými vyschlými vodopády, jiné jsou přístupné i pro auto.

Příjezd na náhorní planinu pro nás znamená překvapení ve formě několika vesnic a hlavně pocitu, že bychom to zvládli i s naším Opelem. Řidič nám zastavuje u dvou fantastických vyhlídek do kaňonu Ghul (někdy zvaného Nakhur), který je největší a nejmohutnější na Arabském poloostrově. Bez přehánění připomíná pohled do Grand Canyonu v USA. Pohled do hlubin je neuvěřitelný. Hloubka kaňonu dosahuje jednoho kilometru, délka této jizvy na tváři Země je téměř 30 km.

Za pár okamžiků však už stojíme ve vesnici Al Khitaym. Překvapuje nás velké množství německy mluvících turistů. Očividně jde o nějaký hromadný zájezd, takřka dvě třetiny lidí jsou v důchodovém věku. Ve vesnici toho moc není, zásoby člověk nedoplní, je však možné nakoupit různé cetky a hlavně zkameněliny (což však s sebou nese riziko při případné celní kontrole). Na druhou stranu zdejší hory jsou tvořeny především vápencem a o zkameněliny není opravdu nouze. I my jsme je našli na několika místech (především však později v emirátských horách).

Moc se nezdržujeme a rovnou se vydáváme po kvalitně značené stezce dolů do kaňonu. Po sto metrech od parkoviště přicházíme k rozcestí. Cesta je naprosto jasná, do nitra kaňonu se jde doleva (turistická stezka číslo W6), zatímco doprava bychom klesli do samotné vesnice Ghul (turistická stezka číslo W6a), kde máme auto. Vydáváme se tedy hlouběji do rokle, vpravo pod námi se brzy otevírá kilometrová propast.

Výhledy jsou ohromující po celou cestu. Asi po dvou a půl hodinách přicházíme k troskám vesnice Sab. Tato je již opuštěná, nicméně zřejmé jsou trosky domů, které byly domovem pro přibližně 15 rodin. Jde o jednu z nejodlehlejších vesnic, jaké si lze představit. Jediná přístupová pěšina vede v závraťových stěnách nad kilometrovým kaňonem, k dispozici byl a je stálý zdroj vody. Těžko si představit, jaké pohnutky mysli někoho vedly k tomu, aby se plahočil tímto terénem pro zjištění, zda náhodou nenajde pramen vody.

Kousek za vesnicí se nachází důmyslný systém terasovitých políček, kterými lze projít, aby člověk po exponovanější cestě dorazil k překvapivě rozlehlému jezeru. Nachází se přímo nad vesnicí a právě odtud stále kape voda do rezervoárů u domků. Jezero lze z levé strany obejít a prozkoumat krátkou jeskyni. My zde chvilku lelkujeme, ale čeká nás zásadnější cíl. Vpravo od jezera se nachází nefalšovaná Via Ferrata!

Obtížnost této zajištěné stezky je v průvodcích ohodnocena jako C. Je jasné, že to nebude snadná procházka, ostatně už přístup pod stezku je docela drsný. Od jezera stoupáme přes ohromné balvany velikosti celých domů přes suťovisko k nejkratšímu komínu vpravo od jezera. Stěny nad námi dosahují snad 80 metrů, komín je asi 50 metrů vysoký. Vypadá to značně exponovaně.

Lezeme do sedáků, lovíme přilby, mám s sebou i 25 metrů dlouhou repku, HMSky, odsedací smyčky a jednu osmu. Kluci se tomu diví, nicméně každý fasuje aspoň něco pro všechny případy. Už po pár krocích na ferratě je však jasné, že jsem s sebou materiál netáhl zbytečně. Spíše naopak. Jsme pro průchod touto ferratou nevybavení. Lezeme ji totiž na těžko s plnou polní a ještě s deseti litry vody v batohu.

První leze Peťa, za ním nastupuji já, potom Moriss s Kuřetem. Od začátku je to masakr. Stěna je kolmá, místy se zdá i převislá, po dosažení komínu asi deset metrů nad zemí očekávám oddych. Jak se ovšem pletu! Komín je příliš úzký pro vedení ferraty, lano tudíž pokračuje po extrémně exponovaném žebru k prvnímu odpočinkovému místu. Je zde možnost vycvaknutí, ale hlavně sundání batohu a protažení se skrz krátkou jeskyňku, která je bezpečnější alternativou než lezení po žebru. Petr ještě přelézá převislou přibližně třímetrovou plotnu.

Nad jeskyňkou bohužel zaslechnu kluky dole, že to vzdávají a vrací se zavčasu zpátky. Společně s Petrem obtížně protahujeme batohy skrz jeskyni a řešíme další postup. Ferrata je mnohem náročnější, než jsme čekali, nalehko by to byla zábava, ale s batohy je to extrém. Na falešné hrdinství to tady není, rozhodujeme se pro sestup. Kdyby jsme zůstali tři, tak pokračujeme, ale ve dvojici by to bylo příliš rizikové.

Nastává tedy otázka, jak se dostat dolů… Jsme asi 30 metrů vysoko ve značně exponované stěně s batohy a minimem lezecké výbavy. Protahujeme batohy zpátky skrz jeskyňku, pod ní je fixuji k ocelovému jistícímu lanu a opatrně se spouštím po žebru dolů. Budeme je spouštět na laně. Musím přiznat, že jsem měl nahnáno. Konečně jsem na dolní stěně a prosím Petra, aby hodil lano dolů. Je třeba zjistit, kam spustíme batohy, repka je silná dost, nicméně zdaleka nedosahuje až dolů pod ferratu. Ač je to 25 metrů dlouhý špagát, ke vhodnému místu dosahuje jen těsně. Traverzuji stěnu doprava, zakládám štand a odsedávám si do sedáku.

Nejprve se spouští Petrův batoh. Po chvíli, co klouže po strmé plotně a padají šutříky rozličných velikostí a tvarů, jej konečně vidím. Krčím se ke skále, co to jde, byl bych nerad, kdyby mi na hlavě přistálo něco těžšího (třeba by se mohla trhnout repka a letěl by celý batoh). Batoh následně klesá asi 10 metrů volně přes převis, kde se mi jej daří zachytit. Petr si horní konec repky nechává u sebe, já batoh přivazuji za poutko ke štandu, Peťa poté vytahuje lano zpátky nahoru.

Zatím ke mně dolezl Kuře, jemuž se mi podaří podat batoh na samotnou ferratu. Ten s ním slezl posledních 5 metrů a podal pod skálou Morissovi. S mým batohem byl postup stejný, akorát batoh byl těžší. Následuje ještě sestup dolů, ale bez zátěže to jde podstatně líp. Nakonec se objevuje i Peťa. No, na neúspěch to bylo dobré. Ukazuje se, že jsme byli asi ve dvou třetinách spodní části ferraty. Moriss s Kuřetem se však nedostali ani do půlky.

Orgie s osly a první úspěch

Plány se tedy naprosto mění a tak se vracíme stejnou cestou do vesnice Al Khitaym. Teprve teď zjišťuji, že jsme z dědiny Al Khitaym do vesničky As Sab celou dobu klesali (převýšení činí 100 metrů) a teď zase půjdeme do kopce. Se setměním dosahujeme parkoviště, kde nás taxikář vyhodil. Jsem zde první, Moriss začíná být utahaný, takže se čekání poněkud protahuje. Němci i prodejci suvenýrů jsou pryč a celá osada vypadá vybydleně. Jediné světlo pochází z mešity. Nejprve zvažuji, že tam zajdeme zjistit možnosti noclehu, ale nakonec to měníme a vydáváme se po zpevněné cestě zpátky na náhorní planinu.

Cesta stále lehce stoupá, brzy dosahujeme asfaltu a po tmě jdeme k hotelovému komplexu Jabal Shams Motel (asi 3 km, hodina chůze). Uvažujeme, že bychom zde přespali ve stanech, což je možné. Na místě nás však odrazuje cena, která je i za stany šílená. Stejně tak i večeře je nechutně drahá, polévku se nám nepodaří vysomrovat, tak si dáváme odporné pivo (tuším, že značka Four horses) za 180 Kč a pokračujeme dál. Vysokohorskou přirážku zde moc nechápu, místo je pohodlně dostupné vozidly.

Cesta stále vede po asfaltové cestě, v noci toho moc vidět není, tak aspoň pozoruji hvězdné nebe s občasnými létavicemi. Pokračujeme další 3 a půl kilometru kousek za osadu Al Hayl, kde je opět hotelový komplex. Uvnitř to ani nezkoušíme a rovnou se vydáváme doprava podél zdi po turistické značce W4 vedoucí na nejvyšší ománský vrchol. V těchto místech zároveň končí námi zkoušená Via Ferrata a původně jsem měl i představu, že tady někde budeme v klidu spát. To, že sem dojdeme v noci s oklikou téměř 12 kilometrů, mě nenapadlo.

Kousek za hotelovým komplexem vidíme světlo ohně. Původně jsem myslel, že jde o nějaké čundráky, nicméně se ukazuje, že jsou to místní a opravují jakýsi vodovod. Nacházíme se ve vyschlém wádí a podle množství ohnišť to zde vypadá i jako dobré místo na nocleh. Místní kluci mezitím nasedají do auta a chystají se odjet, narychlo domlouváme i vyzvednutí na zítřejší večer. Borec souhlasí, hodí nás až k našemu autu.

Konečně se pouštíme do jídla, místo je nádherné, rychle stavíme stany a bavíme se pohledem na "umírajícího" Morisse. Já se rozhoduji pro nocleh pod širákem, dobrým argumentem jsou spousty padajících hvězd a obloha se všemi myslitelnými souhvězdími. Po ulehnutí mě však začínají mučit komáři. Chvíli se to pokouším zvládnout myšlenkami (kde by se asi tak v poušti vzali?), ale nepomáhá to. Nakonec škemrám o nocleh u Kuřete a Morisse ve stanu.

• První část článku
• Druhá část článku
• Pokračování článku
• Čtvrtá část článku
• Pátá část článku
• Poslední část článku

Omán, mapa