Mohavská poušť a Údolí smrti na divokém Západě

6 000 kilometrů po americkém Západě - Mohavská poušť a Údolí smrti

Opouštíme pohoří Sierra Nevada a náš další cíl je Mohavská poušť. Ta se nachází ve východní části Kalifornie a dále ve státech Utah, Nevada a Arizona. Je to obrovské území pokrývající 57 000 kilometrů čtverečních. V USA se jí také říká "Horní poušť" protože se nachází ve vyšších nadmořských výškách. Má těch pojmenovádí několik.

Mojave Desert nebo Mohave to proto, že je to jméno indiánského kmene, který toto území obýval. Je to území hornaté, kamenitopísčité, protkané mnoha kaňony a suchými řečišti porostlé jenom skromnou vegetací. Roste zde strom juka krátkolistá - Joshua Tree, která se objevuje tím více, čím dál se do pouště dostáváme.

Z klimatizované kabiny Kadilaku je to krásná podívaná, ale jakmile zastavíme kvůli fotografování a vystoupím ven do té "výhně" tak se rázem ocitám v naprosto neznámém prostředí, kde se nepohne sebemenší náznak ani vánku. Vzduch je rozpálený a každé nadechnutí mne pálí.

Čtěte také: Národní park Seguoia, 6 000 kilometrů po americkém Západě

Nikde ani živáčka, přesto si dávám pozor, abych se nepotkal s chřestýšem, který toto území obývá. Nikde v Evropě podobná krajina není.

Po perfektní asfaltové silnici, která nejeví ani sebemenší náznak, že by se topila, po úbočích bez svodidel, kdy někteří raději zavírají oči se dostáváme na dno Mohavské pouště. Nad námi ční mohutné kamenitopísčité a nevlídné hory, které jsme přejeli.

Vjíždíme do Údolí smrti - Death Valley. Jsme stále v Kalifornii jihozápadně od pohoří Sierra Nevada na severním okraji Mohavské pouště. Údolí je 230 kilometrů dlouhé a 8 až 25 kilometrů široké. Na americké poměry nic moc. U nás by to bylo území táhnoucí se od Prahy po Velkou Bíteš.

Údolí dostalo anglické jméno teprve v roce 1849, kdy probíhala "Kalifornská zlatá horečka" v době touhy po zbohatnutí tudy táhly hordy zlatokopů, toužících po zlatě. Někteří z nich však nikdy kalifornské zlato nespatřili. Vzali si málo vody a Údolí smrti se stalo jejich osudem. Skutečný počet obětí však těžko zjistíme. Seriozní článek uvádí, že je znám pouze jeden případ, kdy na cestě za zlatem někdo zahynul.

Jisté je to, že Údolí smrti je nejnižší místo západní polokoule. Bad Water má opravdu přiléhavý název. Voda je zde špatná a jezero slané. Nachází se 86 metrů pod hladinou moře. Další primát si toto údolí drží od roku 2001, kdy tu byla naměřena nejvyšší teplota 57,1° Celsia a nejvyšší teplota na povrchu naměřena v roce 1972 ve Fournace Creek a dosáhla 201 stupňů Farenheita tj. 94° Celsia.

Hlavním faktorem, který přispívá k vysokým teplotám je hloubka a tvar údolí. Death Valley je dlouhá a úzká kotlina, jejíž dno se nachází pod úrovní hladiny moře. Kotlina je ohraničena vysokým a strmým pohořím. Oblačnost směřující od Tichého oceánu směrem na východ mezi pobřežím a Údolím smrti překonává čtyři velká pohoří, která vytváří srážkový stín. Tyto pohoří jsme také přejeli, než jsme se do tohoto údolí dostali.

Je už osmnáct hodin, když přijíždíme k písečným dunám. Kvůli této nevšední podívané sem jedeme. Jsou zde tři skupiny obdivovatelů a všichni jsme z České republiky. Jaká náhoda. Všichni se fotí před přírodní kulisou písečných dun a vzdálených hor.

Ta americká příroda mne stále něčím překvapuje, ale tady odtud pořádnou fotku neudělám. Lákají mne ty vzdálené duny, které se rýsují před kulisou hor. Sem chodíval mistr fotografie Anselse Adamse a písečné duny chodil fotografovat právě navečer, kdy bylo Slunce nízko nad horizontem a šikmé světlo modeluje kresby stínů.

A já si uvědomuji, že tyto podmínky mám i já. "Líný fotograf nedonese fotku" a vyrážím ke vzdáleným hranám písečných dun. Za sebou slyším výrazné "Vráť sa" ani se neotáčím a ve stále rozpáleném jemném písku jdu k těm vzdáleným horizontům.

Ocitám se v jiném světě, který mne obklopil. Kolem písečné hory, údolí, hřebeny a celé plochy připomínající krajky po kterých jdu. Po čtvrt hodině se konečně otáčím a vidím dvě malé postavičky, které jdou v mých stopách.

Pokračuji dál, abych se dostal až na samý konec tohoto světa a mačkám spoušť fotoaparátu. Vždy po překonání další duny se objeví nové pohledy, tvary a jinak vymodelované krajky v písku, které vytvořil vítr. Za několik dnů zmizí i moje stopy, které tu zanechávám, aby zůstala písečná plocha čistá zase pro dalšího fotografického nadšence.

Dvě postavy mne docházejí. Jsou to mí společníci na cestách a společně vystupujeme na poslední písečný val. Dál už se vše svažuje k horám, které ční nad námi.

Dělám několik vrcholových fotek,otáčíme se a jdeme vstříc k barevným tečkám, které zůstaly jako diváci na okraji této fotogenické a neopakovatelné scenérie ze které se vracíme. Znovu jsem se přesvědčil, že zde na americkém západě se nachází přírodní krásy, které nejsou nikde jinde na této planetě.