Ostrov Madeira, sopky zelené perly v Atlantiku

Sopečnou krajinou Madeiry, za kamennými krásami kvetoucího ostrova v Atlantiku

Ostrov Madeira je spolu s Kanárskými, Kapverdskými a Azorskými ostrovy součástí takzvané Makaronésie, "roztroušené" ve východní části Atlantského oceánu. Společným znakem tohoto poněkud nesourodého archipelu je sopečný původ, ovšem většina ostrovů - včetně Madeiry - má svá "nejbouřlivější" léta už dávno za sebou.

Někdejší vulkány na Madeiře už do značné míry nahlodal zub času - předněji řečeno působení vnějších geologických činitelů - a zdejší působivou krajinu téměř bezezbytku pokrývá tropická a subtropická vegetace.

Ať už se tu ocitnete v kterékoliv roční době, vždy vás okouzlí pestrá paleta zeleně a květů. Jen málokterý ostrov byl obdařen tolika "květnatými" přívlastky - Ostrov květů, Kvetoucí ostrov, Květináč v oblacích, Zahrada Atlantiku… jako právě Madeira.

Čtěte také: Madeira - květináč Atlantiku. 200km přechod v horách Madeiry

Pro Portugalce ji na přelomu let 1418-1419 objevil (a také "zabral") mořeplavec Joao Gonçales Zarco, jehož socha dnes shlíží na ústřední ulici uprostřed největšího a zároveň hlavního města Funchalu. Madeira je spolu s několika okolními ostrůvky jedním z autonomních regionů Portugalska.

Nejsnáze se sem dopravíme letecky - mezinárodní letiště u městečka Santa Cruz je odvážně "vystrčené" do moře na jihovýchodním pobřeží. Nedaleký Funchal spojuje s většinou dalších významnějších míst na ostrově síť až překvapivě kvalitních silnic, včetně rychlostní silnice, sledující jižní a jihovýchodní pobřeží.

I když zde dobře funguje veřejná autobusová doprava, pro rychlejší přepravu z jednoho konce ostrova na druhý, či do hornatého vnitrozemí, se nepochybně vyplatí půjčit auto či motocykl v jedné z četných půjčoven.

I v hlavním městě "do kopce a z kopce"

Madeira se rozhodně neřadí k velkým ostrovům. Ve směru východ - západ je 57 km dlouhá a příčně jen něco přes 20 km široká, ovšem zdejší zvlněná krajina se hned od pobřeží zvedá doslova až k oblakům a několika vrcholy přesahuje nadmořskou výšku 1 800 m. Není proto divu, že je to tu všude z kopce do kopce. Doslova to platí i pro hlavní město Funchal (105 tis. obyvatel), rozprostřené v působivém amfiteátru nad zálivem a přístavem na jihu ostrova.

Historické jádro města mnoho času nezabere - kromě kouzelných zahrad a městských parků stojí za bližší poznání několik paláců (např. pevnost Sao Lourenço) a katedrál. Vysoko nad městem patří k hojně navštěvovaným místům poutní kostel P. Marie, dominující obci Monte a pozoruhodný i pro našince. Boční kaple kostela je totiž místem věčného odpočinku posledního rakouského monarchy - tedy i posledního českého krále - Karla I. Habsburského. Ten se po 1. světové válce neúspěšně pokusil o vzkříšení Rakousko-Uherska, skončil však v exilu v Monte, kde také v roce 1922 zemřel.

Z Funchalu do Monte stoupá kabinková lanovka s pěknými výhledy na celé město, zpátky to pak můžete vzít třeba na saních - samozřejmě ne po sněhu, ale strmými uličkami, pokrytými hladkou dlažbou nebo asfaltem. Jízda na dřevěných saních, opatřených proutěnými sedly a řízených dvojicí bíle oděných mužů se slamáky, patří už z hloubi 19. století ke zdejším turistickým atrakcím, ale levný špás to zrovna není…

Atraktivní břehy oceánu

Na Madeiře panuje teplota příznivá pro koupání po většinu roku, ovšem vlny oceánu bývají často nemilosrdně rozhoupané a také lákavých písčitých pláží je tu jen poskrovnu. K rekreaci u mořských břehů je proto více využíván nedaleký ostrov Porto Santo, propojený s Madeirou "kyvadlovou" leteckou či lodní dopravou. Pobřeží Madeiry proto spíše láká řadou úchvatných scenérií.

Opravdovým zážitkem je zejména vycházka po úzkém "ocásku" poloostrova Sao Lourenço, tvořícím nejvýchodnější výspu Madeiry. Od parkoviště vede vyšlapaná cestička několik kilometrů členitým terénem mezi strmými srázy, "rozhlodanými" nekonečným mořským příbojem do bizarních útesů a skalnatých ostrůvků, rámovaných azurovou modří oceánu.

Na rozdíl od zbytku Madeiry je povrch poloostrova holý a na odkrytých skalních stěnách lze dobře sledovat útroby dávného stratovulkánu, tedy tzv. složené sopky, kde se střídá pevná lávová hornina s pestře zbarvenými sopečnými uloženinami. Cesta končí u oázy Casa do Sardinha, ale málokdo si tu asi nenechá ujít výstup na vyhlídkový nejvyšší bod poloostrova (v 146 m n. m.).

Vskutku impozantní pobřežní útvar najdeme také asi 10 km západně od Funchalu. Nad rybářskou osadou Câmara de Lobos se tam od mořské hladiny zvedá 580 m vysoký skalní útes Cabo Girao, považovaný za jeden z nejmohutnějších v celém Atlantiku. Z opačné strany je snadno dostupný a pohled z vrcholku do svislé hlubiny je z kategorie nezapomenutelných…

Stametrové útesy, provázené skalnatými ostrůvky, spadají k břehům oceánu i na řadě dalších míst. Např. oblíbenou atrakcí u obce Porto Moniz v nejsevernějším cípu ostrova je koupání v přírodních bazénech, chráněných před vlnami oceánu lávovými útesy a umělými hrázemi.

Sousední obci Ribeira da Janela zase dalo pojmenování nápadné okno protínající skalnatý ostrůvek při vyústění hluboké rokle. Tam lze i tábořit v jednom z mála kempinků na Madeiře.

V suterénu dávné sopky

K těmto poněkud "divokým" partiím na severu ostrova je od hlavního města na jižním pobřeží bezproblémové spojení díky odbočce od "konečné" rychlostní silnice. Od města Ribeira Brava zprvu stoupáme hlubokým údolím se spoustou terasovitých políček, posléze protneme nedávno dokončeným, asi 3 km dlouhým tunelem horský průsmyk Encumeada.

Za průsmykem už silnice klesá k severnímu pobřeží s jedním z nejpůvabnějších městeček na Madeiře - Sao Vicente. Je sevřené mezi strmými horskými svahy a dominuje mu barokní kostel sv. Vincenta. Nápadná je i věž kostelíka se čtyřmi hodinami na přilehlém návrší, další kaplička, zasvěcená sv. Rochovi, byla vsazena též přímo do pobřežního útesu.

Největší zajímavostí Sao Vicente je však stejnojmenná lávová jeskyně, ústící na úpatí strmého svahu a směřující do "suterénu" dávné sopky. Objevena byla v roce 1885, ale pro veřejnost ji zpřístupnili (včetně instalace elektrického osvětlení) až na sklonku minulého století.

Jeskyni tvoří čtyři souběžné rourovité tunely, široké a vysoké několik metrů. Vznikly už ve starších čtvrtohorách prouděním žhavé lávy pod rychleji se ochlazujícím a tuhnoucím povrchem sopečného příkrovu. Délka prostupných a vzájemně propojených částí jeskyně dosahuje 700 m, jedním z tunelů dokonce protéká podzemní potok.

Vzhledem k tomu, že jde o jeskyni nekrasovou, tak skvostnou krápníkovou výzdobu jako na Punkvě či v Javoříčku tu samozřejmě nenajdeme. Strop a stěny podzemních chodeb jsou jen na některých místech zdobeny "čokoládově" zbarvenými krápníčky, které se vytvořily tuhnutím skapávající lávy při vzniku jeskyně. Součástí prohlídky jeskyně (vstupné 8 €) je návštěva přilehlého pavilonu (Centro do Vulcanismo) s vulkanologicko-geologickou expozicí a naučnou videoprodukcí.

Po levadách do nitra ostrova

Hory na Madeiře jsou sice už jen "troskami" kdysi mohutných sopek, vyznačují se však velkou členitostí se spoustou působivých partií a právem patří k hlavním lákadlům turistického ruchu. Ovšem, to co se na mapě jeví jako krátká a "neškodná" vycházka, se ve skutečnosti často změní na několikahodinovou horskou túru se značným převýšením.

Na únavu však dají zapomenout kouzelné scenérie vavřínových a vřesovcových lesů, zrak doslova přechází při pohledu na modré "paličky" hortensií, šťavnaté trsy kalokvětů a dalšího exotického kvítí, skalní stěny mnohde pokrývá pestrobarevná mozaika netřeskům podobných růžicovek (eonií), nezřídka velkých jako talíř. Není proto divu, že převážná část ostrova byla vyhlášena za přírodní park.

Turistické značení dosud na Madeiře prakticky neexistuje, ale docela spolehlivě je nahrazují zavodňovací kanály, zde zvané levady. Už od středověku je jimi sváděna voda z horských pramenů do níže položených sušších oblastí a jejich soustava dosahuje na ostrově délky přes 2 000 km.

Většinu levad provázejí dobře udržované chodníky nebo alespoň křivolaké stezky, mnohde odvážně vedené ve strmých skalních stěnách, jinde se nořící do úzkých a nízkých tunelů.

Zejména v letní sezóně bývá rušno především na levadách, vinoucích se nádhernými údolními partiemi, např. v okolí Osady jeptišek (Curral das Freiras) poblíž Funchalu, levada 25 pramenů (25 Fontes) pod náhorní planinou Paúl da Serra se stometrovým vodopádem Risco (nejvyšším na ostrově), "zelená levada" (Caldeirao Verde) vysoko nad městem Santana aj.

Hra světla a stínu na střeše Madeiry

Který vyznavač horské turistiky by na Madeiře nepošilhával po vrcholových partiích ostrova, po většinu dnů v roce však skrytých v chuchvalcích oblaků a mlžné dece. Na "střechu Madeiry" se špičatým vrcholkem Pico Ruivo (1 861 m n. m.) stoupají horské chodníčky ze tří výchozích míst, vesměs dostupných autem.

Nejblíže (asi hodinu) je to od poměrně odlehlé horské chaty Achada do Teixeira s bizarním skaliskem Spící muž (Homem em Pé), naopak členitá a poměrně zdlouhavá hřebenovka čeká na toho, kdo se vydá ze silničního sedla Encumeada, oddělujícího severní a jižní stranu ostrova.

Asi nejužívanější výstupová trasa pak vede od úbočí třetího nejvyššího vrcholku Madeiry - Pico do Arieiro (v 1 818 m n.m.), kam se z Funchalu "kroutí" horská silnička přes obec Monte. Od chaty pod Pico do Arieiro většina návštěvníků spěchá k nedaleké vyhlídce, rozevřené na rozeklané horské hřebeny a strmé srázy, spadající až k oceánskému pobřeží.

Na nejvyšší bod Madeiry nás však čeká ještě nejméně tříhodinová túra. Rozdíl nadmořských výšek obou vrcholků - necelých 50 metrů - sice budí optimizmus, ovšem vidina jen mírného stoupání brzy bere za své. Cesta totiž několikrát prudce klesne, aby vzápětí o to příkřeji stoupala, místy klopýtáme po strmém kamenném schodišti, jinde se marně pokoušíme vyhnout kalužím v temném tunelu…

Únavu však zahánějí úchvatné scenérie skalních stěn a strží, bohatě zdobených exotickou květenou. Horské hřebeny a boční rozsochy jsou doslova protkány a zpevněny sopečnými žílami, nejvyšší bod ostrova Pico Ruivo pak chrání před sešlapem mnoha návštěvníků dřevěná vyhlídková terasa. Pohled je odtud - jak jinak - doslova letecký, i když často limitovaný momentálním počasím.

Hory na Madeiře totiž jsou arénou nekonečného souboje slunečních paprsků s oblačným oparem - a také tato podmanivá hra světla a stínu patří k neopakovatelnému koloritu půvabného ostrova uprostřed Atlantiku.