Africký Madagaskar: národní parky a baobaby

Národní parky, příroda a baobaby - Madagaskar

Naše cesta začala jako každá moje akce, a to z nadšení pro dobrodružství a cestování. Já a moje kamarádka Marcela jsme v březnu vyrazili na Madagaskar. Po půlročním studování materiálů o tomto ostrově jsme se vydali na 25 denní putování s baťohem na zádech.

Po příletu na letiště v hlavním městě Antananarivo (místní mu neřeknou jinak než Tana ) kupujeme vízum na dobu, dokdy máme platné zpáteční letenky, pak rychlé odbavení a hurá na cesty. Hned nás obklopuje houf taxikářů, naháněčů a nosičů a začíná dohadování o ceně za odvoz do hotelu. Tento prvotní rituál patří ke každému cestování a já ty taxikáře vždy přeplatím. První kontakt s místním koloritem je pokaždé překvapující a nedovolí mi se rozumně rozhodnout.

K dalšímu dohadování o ceně dochází hned druhý den, kdy se chceme taxi - brousem dostat z Tany do Antsirabe. Na autobusovém nádraží usmlouváme nesmyslně vysokou cenu na polovinu, ale jak jsme zjistili později, pořád to byl ještě dvojnásobek. Nejlepší je na shromaždišti autobusů najít dřevěnou budku, kde prodávají jízdenky. Na některé spoje je lepší koupit místenku den předem, ale poradit, který spoj zrovna bude plný, nikdo nedokáže. Pokud se dostanete na nádraží brzo a nepospícháte, tak to ani není potřeba.

Nejčastějším dopravním prostředkem na ostrově je již zmíněný taxi - brouse. Je to dodávka v evropském měřítku pro 9 osob, ale zde je obvyklý tak dvojnásobek a k tomu ještě tak dva metry nákladu na střeše. Nejlepší je, když se úplně navrch dají koše s kachnami a dovnitř alespoň dvě slepice, které celou cestu kdákají. Za cestu se platí předem řidiči anebo prostředníkovi, cestou se staví na oběd a občas na záchod. Tyto přestávky se řídí dle požadavků cestujících.

K dalším nepříliš radostným zastávkám dochází při poruchách. Kdo nestál alespoň jednou z důvodu poruchy, jako by ani necestoval místní dopravou. Jednou jsme vezli řidiče z rozbitého auta do většího města s kusem motoru na opravu. Jel s námi dvě hodiny, pak musel ten díl opravit a vrátit se zpět. Docela nám bylo líto lidiček čekajících na opravu uprostřed ničeho. Cestování s místními je opravdu požitek a je potřeba se obrnit železnou trpělivostí. Při čekání, než se zaplní všechna místa v dopravním prostředku to jsou někdy nervy. Dokonce se nám stalo, že pro nedostatek cestujících jsme jeli až druhý den ráno.

Po 8 hodinách jízdy jsme dorazili do Antsirabe, města rikšáků. V podvečerním čase jsme si zašli na naše první místní jídlo do restaurace. Po rozluštění nápisů na tabuli coby jídelním lístku jsme si dali rýži s hovězím masem a pivko. Pivo THB (Three Horses Beer) mají silné a hlavně v lahvích o kalibru 0,65 l. Na pivo se dalo zvyknout, ale po 14 dnech pivaření, jsme pro změnu ochutnali i místní bílé víno, které bylo hnědé a chutí připomínalo spíš ocet s vodou, než vinný lahodný mok, na který jsou zvyklé některé zmlsané jazýčky.

K jídlu jsme dostali kopec neosolené rýže a malou misku s pěti kousky masa v omáčce. Po bližším ohledání jsme našli pouze dva kousky masa velikosti půl palce, zbytek byla flaksa a kosti. Takhle už to bude pořád, hora rýže a málo masa v omáčce.Dále se lze stravovat na tržištích nebo v pouličních stáncích. Nejčastějším sortimentem jsou moučné a zeleninové placky, smažené zebu maso, kuřata, vnitřnosti a také smažené banány. Veškeré jídlo, které jsme pozřeli, jsme hned desinfikovali pálenkou z domova anebo místním výborným rumem. U moře je to s jídlem daleko lepší, velké porce a vzhledem k sortimentu i za pěknou cenu. Tam jsme se doslova cpali langustami, krevetami, olihněmi, mořskými rybami a kraby. Vše opět s rýží, ale můžete si k tomu dát i hranolky nebo pečivo.

Druhý den jsme si prošli Antsirabe a začali se seznamovat s místním životem a zjišťovat, jak to je s dopravou, jídlem a internetem. Všude je plno rikšáků, kteří vozí všechno a všechny. Na každé křižovatce jich spousta čeká na zákazníky.

Naší další akcí byl výlet na řeku Tsiribihina z města Miandrivazo na piroze do Belo - sur - Tsiribihina. Piroga je loď vydlabaná z jednoho kusu kmene stromu a dědí se z generace na generaci. Po složitých obstrukcích s vyřízením povolení pro splutí řeky nás doprovází snad půlka vesnice k místu nalodění. Po dvou dnech, kdy jsme spali ve vesnici v pralese a bavili místní obyvatele vařením na lihovém vařiči, spíme ve stanu a snažíme se naučit jejich jazyk, dorážíme na stanoviště motorového člunu.

Řeka je úžasná na pozorování ptactva, chameleónů a lemurů. Člunem po šesti hodinách jízdy doplouváme do cíle. Musím podotknout, že člun svojí kapacitou nezklamal - na loďce, která měří asi tak 15 m na délku a 3 m na šířku nás jelo přes 100 a to i s nákladem uvnitř a na střeše. Proto se není čemu divit, že pán, který seděl na kraji při otáčení na přistání si namočil zadek.

Morondava a Avenue du Baobab je naše další zastavení a místo, odkud dál budeme pokračovat letecky. Alej se stromy baobab je něco úchvatného, byli jsme tam při západu slunce a byla to krása. Určitě stojí za to tam zajet na kole při východu nebo západu slunce. Zapůjčená kola je třeba pořádně předem zkontrolovat a pokud možno si je půjčit v oficiální půjčovně např. v hotelu aby jste nedopadli jako my. My jsme si půjčení dohodli u piva s místními borci za velmi pěknou cenu.

Pozdní návrat do hotelu, kdy jsem byl celý od oleje a kolo jsem dost násilně opřel o hotel, svědčí o všem. Jízda byla peklo, pokaždé když jsem přestal šlapat tak mi upadl řetěz a k tomu jsem měl prázdné zadní kolo což na 30 km při 40 °C vedru člověku moc neprospěje, ale zpětně na to rádi vzpomínáme a musíme se smát. Připadal jsem si jak blázen, naštěstí druhé kolo jen pouze stále přibržďovalo a řetěz začal padat až dva kilometry před hotelem.

Po všech těchto zážitcích a událostech si dopřáváme odpočinku na březích Mosambického průlivu ve vesničce Anakao pod městem Toliara. Do Toliary jsme letěli vnitrostátní linkou Air Madagaskar a do vesnice jsme jeli motorovým člunem po moři. V rybářské vesnici při šnorchlování v průzračném moři, opalování na bílém písku, sběru velkých mušlí a pojídání vybraných lahůdek čerpáme nové síly na cestu do národního parku Isalo ve vnitrozemí.

Park si můžete prohlédnou několika způsoby - přijednodenním výletu jeepem nebo dvěma způsoby treku. První je typ treku, kdy vám veškeré vybavení dovezou na místo, kde budete spát, zajistí vám jídlo a jdete na lehko. My jsme zvolili jinou variantu. Ta spočívá v tom, že zaplatíme vstup do parku, s sebou průvodce a jeden velký batoh, který nesu já jako muž. Je v něm vše potřebné k bivakování v přírodě. Marcela nese malý batoh s vodou. Funkce jsou rozděleny celkem jasně, průvodce, nosič - tedy já - a velitel výpravy - Marcela.

Trek začíná v kaňonu Maki a vede po kamzičích stezkách až na náhorní plošinu v nadmořské výšce v cca 700 m n.m., nejvyšší vrcholky dosahují cca 1 100 m n.m. Cestou lze pozorovat velké množství endemických ještěrek, hadů, ptactva a rostlin: tyto druhy můžete spatřit pouze zde. Také jsme měli velké štěstí a viděli jsme lemury kata a půlmetrového chameleóna. Přenocujeme v kempu uprostřed deštného lesa, který se však rozprostírá pouze podél vodních toků.

Místo je slušně zařízeno, písková místa pro stan, sociální zařízení, pitná voda z kohoutku. V kempu s námi tábořil francouzský pár, který nás žádal o tablety na čištění vody, ale my věříme svému průvodci a pijeme ji bez desinfekce. Další nepřehlédnutelnou věcí, která je v kempu a které jsem nemohl odolat jsou rošty na grilování. Posíláme průvodce do 2 km vzdálené vesnice pro kus masa. Po dvou hodinách dorazil s půl kilem zebu masa (hovězí), kamenem jsem to naklepal, rozdělal oheň a osmahl.

Frantíci se opět nestačili divit, oni mají navařeno od svých tří průvodců a my si k nim přisedáme se zebu - stejkem středně - tedy "medium rare" - propečeným a kompotem z rozmačkaných banánů s rumem. Malgašský rum je výborný, prodává se v 3 dcl petkách v klasické červené podobě nebo bílý. Výborný jako každodenní desinfekce a doplněk do ovocných salátů nebo do naťuknutého kokosového ořechu. Jen taková malá rumová odbočka.

Dalším národním parkem, který jsme navštívili, je Ranomafana u stejnojmenné vesnice s termálními lázněmi na léčbu horních cest dýchacích a astmatu. Deštný prales se zde nejlépe hodí na pozorování velkého množství druhů lemurů. Každá skupinka turistů jdoucí do národního parku si najme jednoho průvodce, který s pomocí ostatních průvodců vyhledává lemury v korunách stromů. Je to takový běh pralesem za lemury.

Po čtyřech hodinách jsme propoceni, poškrábáni od všudypřítomné bujné vegetace, ale plni zážitků z pozorování nádherných lemurů. Na noční prohlídce spatříme fosu (šelma velikosti naší lišky), druhého největšího predátora na Madagaskaru po krokodýlu, Maki myší jak olizuje kmen natřený banánem, spousty žab, osminohých potvor a také hady a chameleóny. Z madagaskarské přírody je to už všechno, co se nám podařilo stihnout.

Teď už jenom při zpáteční cestě návštěva města suvenýrů Ambositra a potloukání se po hlavním městě Antananarivo. Určitě stojí za to v hlavním městě zavítat na periferii do nejchudší části. Zde člověk opravdu žasne nad bídou místních, jak přežívají v chatrčích z plechu podél stoky. Ale úsměv na tvářích mají pořád a doprovází nás na každém kroku. Žebrají, děti chtějí bonbón nebo propisku, všichni nás zdraví s pokřikem "vazaha" (turista) a stále jsou veselí a milí. Je krásný pocit zastavit se, pokusit se prohodit pár slůvek a třeba si s nima dát i polévku. Je pravda, že paní, co ji prodávala mi nevěřila, že tu polévku jako běloch opravdu chci, ale nakonec mi ji prodala. Není nad to dát si zeleninový vývar v chudinské čtvrti, kdy kolem vás postává hlouček zvědavých domorodců, a přežít to.

Na závěr bychom rádi popřáli všem lidem, které jsme na ostrově potkali a kteří nám, když jsme potřebovali i pomohli, mnoho štěstí v životě. Dále bychom rádi tuto zemi doporučili všem, které naše vyprávění alespoň trochu zaujalo a kteří nevědí kam se vydat.