Cestopis: Ladakh, Malý Tibet v indickém Himálaji

Malý Tibet v indickém Himálaji: Ladakh

V indickém státě Džammú a Kašmír se nachází odlehlý region, jehož území je tvořeno drsnými hřbety hor a hlubokými údolími se zcela specifickým klimatem. Kraj sevřený mezi vysokými pohořími indického Himálaje a Karákoramu byl pro turisty objeven poměrně nedávno.

Teprve po relativním uklidnění politické situace v Kašmíru po bojích mezi Indií a Pákistánem sem po roce 1974 začali přicházet první turisté ze západu. Ještě několikrát došlo k uzavření některých oblastí při hranici s Pákistánem a Čínou, některé zůstávají pro návštěvníky uzavřené dodnes, do jiných je možno cestovat pouze se speciálním povolením. Přesto je dnes Ladakh a přilehlé pohoří Zanskar rájem pro trekaře a milovníky vysokých hor.

Již cesta do této oblasti nabízí nevšední zážitek. Z indického vnitrozemí jsou zde v podstatě dvě přístupové cesty - silnice z severoindického Manálí a kašmírského Šrínagaru. Obě nabízejí úchvatné výhledy, cesta z Manálí se vine po úbočích hor a překonává vysoké průsmyky ve výšce přes 5 000 m n.m. Ať si cestovatel vybere kteroukoliv z cest, čeká ho náročný přejezd po špatných silnicích, ale odměnou budou výhledy do pohádkové krajiny.

Čtěte také: Trek kolem jezera Manasaróvar pod horou Kailás, Tibet

Hlavním městem a správním střediskem oblasti je město Léh. Již dříve prosperující středisko na Hedvábné stezce bývalo zapadlým himalájským městečkem, po uvolnění hranic a s nárůstem turistického ruchu se stává rušným střediskem a základnou pro výpravy do hor. Město položené na úpatí hor v údolí Indu čelí stále většímu náporu turistů zejména v letní sezóně, která trvá přibližně od půli června do půli září, kdy jsou ještě vysoké průsmyky na přístupových cestách průjezdné.

Oblast Ladakhu je protnuta 2 výraznými říčními údolími řek Indu a Zanskaru. Zatímco široké zelené údolí Indu slouží i jako přístupová přepravní cesta, řeka Zanskar jako levý přítok se žene z nepřístupných hřebenů a v hlubokém údolí výrazně rozrývá okolní krajinu.

Vrcholky okolních hor dosahují do výšek nad 5 000 m n.m. Panoramatu vrcholků na hlavním hřebeni vévodí majestátní Stok Kangri (6 120 m n.m.) a Kang Yatze (6 400 m n.m.). V letním období se hranice sněhu pohybuje kolem 5 500 m n.m.

Unikátní morfologie oblasti indického Himálaje vytváří výrazný srážkový stín, kdy většina monzunových dešťů spadne na úpatí hor a minimum srážek pronikne dále na sever. V regionu tedy téměř neprší a zelená údolí jsou zavlažována především vodou z vysokohorských ledovců. Zimy jsou naopak bohaté na sněhové srážky a teploty v zimě klesají hluboko pod bod mrazu.

Vedle přírodních vlivů je Ladakh zajímavou kulturní a náboženskou mozaikou. Buddhismus je zde hlavním náboženským směrem a oblast je pod výrazným vlivem tibetského mahajánového buddhismu, který se sem dostal již ve středověku a v posledních letech též s množstvím tibetských uprchlíků. Bílé stúpy a třepetající se modlitební praporky zdobí mnoho návrší a množství buddhistických klášterů je pevnou základnou této víry.

Buddhismus se v západních oblastech mísí s islámem, i v samotném Léhu se nachází mešita. V minulosti i dnes má konflikt v kašmírském regionu jistě nábožensko-politické příčiny. Dnes se Ladákh potýká vedle těchto konfliktů i s ekologickými problémy. Neustálý nápor turistů a tlak civilizace, hromadění odpadu, znečištění vody a překotná doprava, to vše vede k degradaci a destabilizaci místních ekosystémů a ohrožení dlouhodobé udržitelnosti rozvoje.

Právě tento ohrožený ale dosud zachovaný svět "malého Tibetu", kláštery trůnící na vysokých skalách jako orlí hnízda, filosofie Buddhy soucitu, nádherné horské scenérie a terén přímo volající po výpravách hluboko do hor - to jsou hlavní lákadla pro návštěvníky z celého světa.

Množství turistických kanceláří organizuje treky, výlety jeepy, rafting na řece Indu a jiné outdoorové aktivity. Přesto těmto organizovaným výpravám zůstává skryto mnoho bezejmenných vrcholků a údolí, ve kterých může člověk putovat dny a týdny a zůstávat sám v málo dotčené krajině.

Jedním z našich cílů při výpravě do Ladakhu se stal klášter ve vesnici Likkir, přilehlé údolí a hřeben severně od stejnojmenné vesnice.

Na cestu se vydáváme malým autobusem z Léhu. Přestože přicházíme k autobusu půl hodiny před jeho odjezdem, je již zcela plný, takže přivazujeme batohy na střechu a silou se vměstnáme dovnitř. Osazenstvo je velmi pestré. Mladé ladačanky s dětmi, švýcarská turistka, jakýsi konduktér a mniši ve svých typických fialových úborech. Pomalu vyjíždíme z města a údolím Indu pokračujeme na západ. Na tříhodinové cestě několikrát zastavujeme a osazenstvo se obmění, ale nezmenší.

Odbočujeme z hlavní cesty před vesnicí Likkir a jedeme směrem ke klášteru. Řidič si zřejmě není zcela jistý cestou, a tak po pár kilometrech za vesnicí se otáčíme a vracíme zpět. Tentokrát již správnou cestou vyjíždíme ke klášteru. Nádherné sídlo u vstupu do širokého údolí nás vítá ve večerním slunci. Ohromná zlatá socha Buddhy pokojně shlíží do údolí. Po rušném Léhu působí toto místo jako balzám na duši.

Vystupujeme a v malé restauraci se osvěžujeme čajem. Máme stan, ale v klášteře je levné ubytování a tak nepohrdneme malým pokojíkem. Drobná ladačanka nám připravuje skromnou večeři. Na koberci konzumujeme tibetské momo spolu s německým trekařem, který se dnes ztratil své skupině a sešel do údolí. Příslib dobrodružství do přístího dne.

V ostrém ranním slunci vyrážíme na sever směrem k sedlu Likkir La. Proplétáme se mezi zelenými políčky nad klášterem, překračujeme drobné potoky a zavlažovací stružky. Postupně pronikáme na konec zeleného údolí a stoupáme do pusté krajiny. Z obou stran na nás shlížejí hřbety hnědých hor, před námi se tyčí zasněžené vrcholky. Přesto zde není krajina zcela bez života, občas míjíme zatoulané krávy nebo yaky, přes cestu nám přeběhne hnědá liška.

U jednoho z potoků objevujeme velký modlitební mlýnek. Je na pováženou, že je ve výšce kolem 4 200 m a daleko od vesnice. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že jím otáčí důmyslné zařízení poháněné vodou z potoka. Takto se tedy šíří modlitby nepřetržitě do celého světa…

Podél bystřiny pomalu stoupáme zužujícím se údolím až k soutoku dvou potoků. Brodíme a prudším svahem stoupáme přímo k sedlu. Dle mapy bychom měli být asi v 5 100 m, každý krok už je znát. Konečně se dostáváme i přes poslední hřebínek a obklopuje nás amfiteátr vrcholků. Z výšky 5 300 m n.m. se nám otevírá nádherný výhled na jižní stranu na hřebeny a vrcholky Zanskaru.

Odpočíváme a snažíme se vstřebat co nejvíce atmosféry tohoto nádherného místa. Mimo všechny obvyklé trekové trasy si připadáme jako v samotném srdci hor. Obracíme se zpět a sestupujeme z hřebenu do údolí. Odpoledne je v potoce výrazně více vody, takže brodění je náročnější. Sestupujeme po pravém břehu říčky až k údolní vegetaci. Přelézáme skalky a suťoviska nad políčky a za šera sestupujeme ke klášteru.

Unaveni se necháme hostit v klášteře. Večer sedíme před sochou zlatého Buddhy. Pozorujeme odlesk posledních paprsků slunce. Několik vesničanů přichází k večerní modlitbě, a tak jim přenecháváme prostor k rozjímání a jdeme spát.

Ráno opět ve žhnoucím slunci vyrážíme na cestu. Ranní žaludeční potíže přisuzujeme ještě jídlu z Léhu. Hořký čaj trochu spraví žaludek a vydáváme se z kláštera opačným směrem na jih do vesnice. Chvíli bloudíme ve skalách nad roklí potoka, pak už scházíme na širokou cestu.

Na vyprahlé zemi se mohutně práší, pohorky máme obalené šedým prachem. Vesnice se zdá liduprázdná, malý obchůdek zeje prázdnotou. Na obzoru se na drobném pahorku tyčí mohutná stúpa. Volíme si ji jako cíl a přes pláň se přibližujeme. Zblízka je jasné, že náleží k honosnějšímu domu v typickém ladackém stylu. Ale ani tady není po lidech ani památky.

Obcházíme dům a najednou z díry pod kamenem vyrazí dva divocí psi. Jsme na volně se toulající psy zvyklí, ale tyhle dvě obludy štěkají a ženou se dolů. Chvíli ztuhneme leknutím, ale těsně před námi utíkají kamsi do křoví. No dobrá, zase se tedy nic nestalo. Po chvíli sedíme u staré neudržované stúpy a rozhlížíme se do pustého a širokého údolí. Krajina jak z Pána prstenů. Pustá, prašná, skoro pouštní scenerie, na kamenech před námi pobíhá ještěrka, pod námi před domem se objevují děti a nadšeně na nás volají své "julley".

Je čas se vrátit do kláštera. Za drobné vstupné nás mniši pouští na prohlídku. Likkir, neboli místo vodních duchů, je poměrně velký klášter, který byl založen už v 11. století a žije v něm asi stovka mnichů. Procházíme svatyněmi a malým muzeem, nejvíc ale přitahuje výhled ze střechy na celé likkirské údolí.

Následující den ráno se přesouváme autobusem do Léhu a dále ke klášteru Hemis. S menšími technickými problémy se cesta protahuje, za jízdy nám praskla pneumatika. Než se stačíme rozkoukat, všichni pasažéři se derou ven a cpou se do jiného autobusu, který u nepojízdného vehiklu zastavil. Než sundáme batohy ze střechy, snad pojede další…

Po jednom dni cestování konečně staneme před gompou Hemis. Hojně navštěvovaný klášter je ukrytý na úpatí hor jihovýchodně od Léhu.

Tento klášter patří k největším v Ladakhu. Byl založen v 17. století a díky červencovému tanečnímu festivalu patří k nejnavštěvovanějším. Po příjezdu nás od prohlídky odrazují davy turistů v jeepech, a tak raději vyrážíme na sever do hor. Za klášterem míjíme několik čhörtenů a podél šumícího potoka pomalu stoupáme po stezce, která se vine vrbovým hájem. Na zádech neseme vybavení na dva dny.

Cesta úzkou roklí rychle ubývá, stojíme u rozcestí. Vpravo nad námi se tyčí malá gompa Gotsang, po chodníčku šlapeme vzhůru. Z dálky vypadá opuštěně, ale při bližším prozkoumání objevujeme jediného mnicha a pár dělníků. Klášter je ve správce, mniši odjeli za Dalailámou do údolí Nubra.

Gompa je posazena v úzkém údolí na levém svahu, vysoká poloha zaručuje relativní nízkou návštěvnost. S mnichem diskutujeme eventuální přespání, ale zdá se, že tomu moc nakloněný není. Nicméně pozvání na čaj potěší a my vcházíme do jeho domku poblíž, kterému říká jeskyně (další skutečná jeskyně je ve skalách nad gompou). Sedáme na koberec a popíjíme masálu. Zdá se, že řídí práce na stavbě a velí asi pěti dělníkům.

Zanecháváme tu batohy a vydáváme se na průzkum výše do údolí. Po pravém břehu bystřiny pomalu stoupáme do sedla. Naproti ve svahu dva horalové palicí rozbíjejí obrovské balvany a nosí je ke klášteru. Věru nelehká práce. Postupně opouštíme obydlenou část údolí a po stezce šlapeme na hřeben.

Sotva znatelná stezka nás po 2 hodinách přivádí do sedla. Otvírá se nám pohled na údolí Indu, na pásmo Zanskaru na jihu. Dostoupáme na vrcholek a kocháme se výhledy. Výšku odhadujeme na asi 5 000 m, nemáme příliš podrobnou mapu. Nad horami visí příkrov šedých mraků, tolik netypických pro Ladakh, ze kterých stejně nezaprší. Skalnatý štít a hnědě zbarvené rozeklané hřebeny s bílou čepicí dokreslují dokonalý obraz pustiny. Jak by se tady vyjímaly ty modlitební praporky , které jsem ztratil někde po cestě v autobusech…

Pomalu začínáme sestupovat dolů. Stejnou cestou jdeme ke Gotsangu a rozhodujeme se pro sestup až do Hemisu. Před setměním již není dole po turistech ani památky. Máme s sebou stan, ale přesto se ptám kolemjdoucího mnicha na možnost přespání. Ochotně nabízí místnost ve svém domě.

Skromný domek se dvěmi místnostmi, čisté a upravené lůžko, na stole srovnané knihy, obrázek Jeho svátosti a modlitební mlýnek, kuchyňka ,nádoba s vodou, malé rádio (televize není dovolena) - tak žije čtyřiadvacetiletý mnich z blízké vesnice.

V jeho společnosti vaříme večeři za jeho údivu nad malým plynovým vařičem. Zdá se, že vstup do kláštera je nejlepší cestou ke kvalitnímu vzdělání a přitom není zavazující, lze kdykoliv odejít. Tenhle chlapík nás plynulou angličtinou přesvědčuje o tom, že tady jsou kláštery skutečně centrem duchovního života i vzdělání.

V 6 hodin ráno vstáváme a jdeme do kláštera na společnou modlitbu. Ta se odehrává v hlavní svatyni, ale kupodivu tu sedí jen 5 mnichů. Za troubení tibetských trumpet vcházíme dovnitř a nasloucháme zpěvné modlitbě doprovázené hrou na činely a bubnováním. Silná atmosféra a monotónní recitování člověka snadno pohltí.

Po hodině vycházíme na nádvoří, do kterého už praží slunce. Po silnici z Léhu se začínají řítit první turisté a to je pro nás jasný signál k ústupu. Balíme spěšně věci a po dvouhodinovém čekání na autobus vyrážíme dolů k řece do vesnice. Dnes prostě nepřijel, nikdo netuší proč a nikoho to neudivuje. Smířeni s tímto opouštíme Hemis po svých. Ve vojenské základně u řeky stopujeme, naše pouť Ladakhem pokračuje a my přikládáme další střípek do mozaiky, která v nás tvoří obraz této země.

Silný dojem z putování jedinečnou zemí v nás zůstane asi dlouho. Rozporuplné otázky o budoucnosti téhle země jistě také. Markantní rozdíl mezi bohatou vrstvou a chudými je tu zřetelný tak jako ostatně v celé Indii. Vedle sociálních a politických problémů se tento region jistě bude potýkat i se zhoršujícím se životním prostředím.

Množství turistů stoupá každým rokem a tato přírodní oáza a asi poslední výspa tibetského buddhismu má před sebou nejisté roky. Snad se podaří uchránit tuto zemi před civilizačním tlakem a zároveň ji udržet otevřenou pro návštěvníky ze všech koutů světa.