Zalidnění je zde minimální - v průměru pouhé tři osoby na kilometr čtvereční. Území Ladákhu leží v podhůří majestátních masivů Himáláj a Karákoram, mezi Tibetem (Čínou) a Pákistánem. Kvůli množství sněhu nahromaděného v průsmycích je jeho návštěva možná maximálně po pět měsíců v roce. Jde vlastně o vysokohorskou poušť se hřbety přesahujícími výšku 6 000 metrů, obohacenou v údolích kolem řek Indus, Zanskar a Šajók svěží zelení.
Během své historie Ladákh vždy zůstával nedílným bodem Hedvábné stezky - po uzavření čínských hranic (1949) se ale ocitl prakticky "v zapomenutí". To se pak změnilo teprve s příchodem nového tisíciletí.
Na ose Sonamarg - Lamayuru - Léh
Průjezdem horské osady Sonamarg trvale opouštíme prostor Kašmíru, abychom klikatou
silničkou šplhali výš a výš, k sedlu Zoji La. Poté - vedena korytem řeky - míří naše
Toyota Qualis těsně podél pákistánské hranice, až do města Drass, nejchladnějšího
punktu Indie. Následuje Kargil, nejseverovýchodněji položená výspa obyvatel, vyznávajících
tu většinově islám. Odtud se už ale všechno prudce mění. Svět mešit střídají závěsy
modlitebních praporků vysílajících svou mantru do všech koutů planety.
Městečko Lamayuru nás vítá třídenním náboženským festivalem. Zdejší klášter patří k nejstarším v oblasti, svou historií sahá až do 11. století. Rozlehlá gompa skrývá bezpočet zákoutí. Zídky "mani" doplněné o řady modlitebních mlýnků, otevřené ochozy, ploché střechy kde se vesele prohánějí malí mníšci rozpustile pokřikující své "džulej-džulej", i temné prostory sálů vybízejících k meditaci - tohle všechno je Lamayuru.
Nádvoří před hlavní svatyní se postupně zaplňuje mnichy oděnými do zlověstných masek a pestrých kostýmů. Figury, jež mají zastrašit zlé duchy, se pak za halasného doprovodu trumpet a bubnů postupně dostává do transu. Tlamy s tesáky i kožešiny rámované lebkami dotvářejí hrozivost projevu. Každé gesto má předem přesně daný význam. Svým křepčením totiž obřadníci snímají z přihlížejících negativní emoce a nastolují lepší karmu. V celém rituálu jde v podstatě o odstranění ega. Buddhovo učení totiž hlásá, že právě ono je hlavní překážkou na cestě k osvícení.
V hledišti sedí starci v ušmudlaných kabátcích, ženy s vysokými klobouky a tyrkysovými "péraky", i mniši, odění do karmínových přehozů zän. Nechybí tu ovšem ani turisté obtěžkaní fotoaparáty. Pro evropského lovce zážitků je nicméně tohle vícedenní vystoupení přece jen příliš dlouhé a monotónní. Přesto odsud odjíždíme naplněni jistotou, že alespoň tady, v lamayurské gompě, bylo protentokrát zlo stoprocentně zažehnáno…
Během cesty podél řeky Indus stačíme zhlédnout i pár zajímavých duchovních staveb. První z nich, klášter Čos-khor ve městě Alči, leží uprostřed svěží zahrady. Pyšní se výjimečnými nástěnnými malbami i sadou dřevěných plastik, které zde zůstaly po celých devět století jakoby zázrakem zachovány. Navštívíme i architektonický skvost, gompu v Likkiru.
Na venkovní podestě nás v odpoledním slunci vítá sedmimetrová zlatá socha sedícího Buddhy, pokojně shlížejícího na okolní krajinu. Zvědavě nakukuji do jedné z mnišských komůrek - prostě zařízená, sotva desetimetrová cela, jednoduché lože a polička s pár knížkami. Na obílené zdi visí obrázek Jeho Svatosti. Víc nejspíš není zapotřebí. Poblíž vsi Nimmu stavíme vysoko nad soutokem dvou říčních velikánů - Indu se Zanskarem. Ledovcem tyrkysově zbarvený Indus ve svém ohbí líně pohlcuje kalnou vodu Zanskaru. Barvy obou toků se však vzájemně nemísí a jde tak o zcela unikátní podívanou.
V srdci Ladákhu
Pro většinu návštěvníků je ladácká metropole, ležící ve výšce 3 505 metrů nad mořem, především výchozím bodem k nepřebernému množství treků. Ovšem i samotné město nabízí spousty zážitků, obzvlášť zajímá-li vás historie spjatá s touto lokalitou. V létě Léh slušně profituje z turistického ruchu, po zbytek roku se tu ovšem přežívá pouze díky přítomnosti armády z blízkého letiště. Přesto se během posledních 15 let počet obyvatel města skoro zdvojnásobil. V ulicích tak potkáte pestrou směsici místních - obchodníky z Kašmíru, Indy z Himáčalpradéše, venkovany prodávající na hlavní třídě své výpěstky, stejně jako množství tibetských emigrantů, a také mnichů, přináležejících některému z blízkých klášterů.
Sotvaže trochu pookřejeme, vede naše první cesta k bývalému královskému paláci. Monumentální stavba, kterou tu před více jak čtyřmi stoletími nechal zbudovat vladař Sengge Namgjal, připomíná svým tvarem slavnou Potalu v tibetské Lhase. Léžský palác je sice podstatně menší a také více zanedbaný, zato tu během prohlídky prakticky nikoho nepotkáte. Můžete si tak zcela beze svědků vychutnat doslova panoramatický pohled na celou městskou zástavbu. Od roku 1830, kdy tento nevídaný devítipatrový kolos trvale opustila královská rodina, budova bohužel spíše chátrá.
Kamenitá pěšina vycházející od paty paláce ovšem pokračuje stále dál. A hlavně výš. Těch pár set metrů převýšení je opravdu znát. Když se konečně vyhoupnu na hřeben, mohu s nadšením pozdravit i vymodlený cíl - gompu Namgjal Tsemo. Užívám si pocitu zadostiučinění z ostré hrany Hory vítězství, jejíž dvojitý vrchol vzájemně spojují dlouhé provazce modlitebních praporců. Skalnaté panorama, nahoře korunované klášterem usazeným na břidlicovém ostrohu, je tu doplněno červenou stavbou chrámu Maitréja, pyšnícího se dalším z řady vele-sošných Buddhů.
Přes hluboké údolí je z ochozu možno spatřit i běloskvoucí stúpu Šanti, jednu z nových dominant Léhu. Tuto "pagodu míru" zde nechali postavit japonští věřící z Řádu pro šíření Buddhova světla a před časem ji slavnostně otevřel samotný Dalajláma. Na skalách kolem gompy Tsemo ženy pálí v píckách hromady vonných bylin a mladý mnich-obřadník jim k tomu přináší tradiční obětinu - mísu naplněnou campou. Když mi pak po chvíli s úsměvem nabízí misku s čajem, vypadá nadmíru spokojeně. Svatý kouř štípe do očí a my mlčky pozorujeme protilehlý, 6 153 metrů vysoký hřeben masivu Stok-Kangri, jehož se už zanedlouho dotknou poslední sluneční paprsky…
Pomalu se šeří a my opatrně sestupujeme po vykotlaném schodišti, dolů podél vysokých klášterních zdí. V ten moment ožívá jeden z balkónů chraplavou hudební produkcí - zvukem dvou "dung čenů" provázených duněním bubnu a tichým hrdelním zpěvem. Touhle púdžou se mniši loučí s právě uplynuvším dnem. A vlastně, tak trochu i s námi…
Nad střechami Léhu sem-tam, trčí ovšem i minarety několika mešit. Největší z nich je Džámi masdžíd, v jejíchž útrobách najdete bohatě zásobený obchůdek s mapami. K pohodovému lelkování slouží v Léhu desítky střešních restaurací. Dokonale nasyceni miskou horké kuřecí thukpy, odtud můžete sledovat cvrkot probíhající kdesi hluboko pod vámi, v městských ulicích. Z krámků se smíšeným zbožím zní vlezlá čínská hudba, kterou z času na čas střídají i zvuky buddhistických činelů tingša či tibetských mís. S blížící se tmou se v celém městě začnou houfovat smečky toulavých psů, aby hned poté co padne půlnoc, převzali za vytrvalého štěkotu a vytí definitivní vládu nad nočním Léhem. Máte-li okna do ulice a k tomu i chatrný spánek, je o zábavu postaráno.
Kdo ví, možná že už kdysi dávno, ve 13. století, procházel právě tímto místem velký Marco Polo. Tehdy tu ovšem byla jen úmorná cesta plná kamenů, směřující vzhůru, k průsmyku Kardung La. Časy se sice v mnohém změnily, ladácká metropole ale stále zůstává oním důležitým uzlíkem, zdobícím předlouhou šňůru Hedvábné stezky…
Sedla a údolí
Je necelých šest ráno a my, odshora dolů obaleni prachem, jímž nás nemilosrdně počastovali urputní léhští metaři, opouštíme bezpečnou náruč Léhu. K tomu, abychom se mohli dobrat dílčího cíle cesty, tedy údolí Nubra, nám poslouží několikadenní pronájem řádně obouchané Mahindry Scorpio. Jakmile projedeme policejní kontrolou v Pullu, začíná asfaltka šplhat prudce vzhůru, formována změtí serpentin.
Nad šedohnědými kopci kolem se přes celý obzor klene majestátní šestitisícové pohoří Stok-Kangri, ozdobené desítkami sněžných vrcholků. Když pak setrvalé stoupání dovede naše námahou supící SUV do - v pořadí třetího nejvyššího silničního sedla světa Kardung La - nestačíme zírat. Tohle místo totiž láká turisty, jakoby bylo očarováno magickým kouzlem. U cedule, pyšně prezentující údaj 5 602 m n. m., probíhá totiž až komický selfie cirkus. Podle GPS je nicméně reálná cifra odpovídající skutečnosti o celých 243 metrů nižší…
Díkybohu opouštíme tuto lokální atrakci tak rychle, jak jen to jde. Zatímco za našimi zády zůstává sněhem pokryté a promrzlé suťovisko, oživené shlukem plechových vojenských baráků, armádní ošetřovnou a dvěma vysokohorskými latrínami, otevírá se už po hodině jízdy dolů zcela jiný pohled. Za zvuků permanentního skřípění brzd totiž klikatě klesáme až k jakési deltě, vzniklé soutokem řek Nubra a Šajók. Údolí Nubry tu prý kdysi vytvořil obří ledovec. Na dohled odsud se táhne mohutné pohoří Karákóram, tvořící hranici mezi Čínou a Pákistánem. I proto bylo zdejší území až do roku 1994 zapovězeným místem.
Přestože je zdejší široké říční koryto napůl vyschlé, zůstává obklopeno svěží vegetací. O pár kilometrů dál se prý dokonce pěstují jablka, ječmen, … a dokonce i skutečné meruňky. Ale nejen to - vlevo v kopci se tyčí bělostný kaskádovitý komplex, údajně vystavěný už ve 14. století - Diskit Monastery. Slabá půlhodinka chůze postačí, aby vám bylo dovoleno vstoupit do tajemné svatyně sekty Gelugpa, kde sazemi ztmavlé stěny pokrývají kvanta mystických maleb.
Na jedné z plochých klášterních střech přijímáme pozvání na čaj a během rozpravy s mnichy jen nevěřícně zíráme do údolí, kde se v centru otevřené modlitební plochy vypíná olbřímí, pětatřicetimetrová, socha Maitréji - Buddhy budoucnosti. Věřící, shromáždění u paty monumentu vypadají z té dálky jako mikro-mravenci.
Jen půl hodiny jízdy severozápadním směrem pak čeká další překvapení - regulérní písečná poušť s dunami a především … s opravdovými dvouhrbými velbloudy. A, kde že se tu vzali? Tihle pětisetkiloví baktrijští drobečci, jsou živoucí připomínkou jedné z dávných tras obchodní stezky, jež tudy po staletí vedla. Někteří z kočovných velbloudářů se zde totiž usadili natrvalo a stáda "dvouhrbců" se tím pádem dědí dál, z generace na generaci, aby nyní - v časech vzmáhajícího se turismu - posloužila neskonalé potěše návštěvníků údolí.
Nečekaný dotek svatosti
Někdy stačí náhodný impuls a věci se začnou dít sami od sebe, aby poté člověku darovaly cosi nezapomenutelného… Cestou zpět stavíme v malé nenápadné obci Khalsar, v níž se zrovna chystá neobyčejné přivítání. Po mnoha letech sem totiž míří jeden z vrcholných představitelů duchovního života, 102. Ganden Tripa, vrchní láma kláštera Ganden, Kyabje Rizong Rinpočhe. Jde o nejvyššího buddhistického hodnostáře sekty Gelugpa, tedy Žlutých miter, uvedeného do "úřadu" roku 2009 samotným Dalajlámou.
Slavnostně vyzdobený stan plný pestrých látek a koberců ožívá očekáváním. Venkované v tradičním oblečení, svírající v rukou bílé šály kathu spolu s trsy květin, vytvářejí důstojný špalír, a v bezmezné úctě vzhlížejí k Rinpočhemu a jeho suitě.
Po krátkém ceremoniálu provázeném modlitbou, skoro devadesátiletý Ganden Tripa s laskavým výrazem v asketické tváři zvolna dopíjí svůj čaj a postupně požehná všem přítomným. Trochu překvapivě přijde nakonec řada také na nás - i na amulety, které s sebou vezeme až ze vzdáleného kláštera v Lamayuru… Pro místní zemědělce je setkání s Kyabje Rizongem více než splněným snem, jistě budou z tohoto jediného okamžiku štěstí čerpat sílu po celý zbývající život.
Chladný svět horských jezer
Míříme na východ, k jezeru Pangong. V bočním stoupavém údolí, poblíž osady Tangtse, je silnice místy napůl zavátá pískem. Dlouhou šestihodinovou štreku si zpestřujeme pozorováním místní fauny, díky čemuž postupně objevujeme celé kolonie divokých svišťů himalájských, a přímo u jezera, pak i hejno vzácných husic rezavých.
Poslední fáze cesty atakující výšku 4 250 metrů kopíruje, co do linie, nedalekou tibetskou hranici. Okolí Pangong Tso je tvořeno žlutými kopci, které vypadají - obzvlášť jsou-li nasvíceny sluncem - jakoby je kdosi vymodeloval z plastelíny barvy okru. Pohled na průzračně modrou jezerní hladinu ohromí snad každého. Původně slaná voda je nyní díky tání okolních ledovců brakická, takže v ní již nežijí žádné organizmy.
Pangong, jehož rozloha odpovídá 700 km2, leží z menší části v Ladákhu, jeho zbylé dvě třetiny (Bangong) pak příslušejí Tibetu. Měnící se světlo probarvuje scenérie hor, písečné kosy podél břehů i fantaskní tvary a odstíny nadýchaných oblaků.
Brzy zrána, dosud lehce prokřehlí z ledové noci, vyrážíme ze stanového tábora v Tso Camp zpět na západ, po Pangong Lake Road, přes sedlo Čang La (5 360 m) - vstříc dalším jezerům. Celý průsmyk je ale zablokovaný vojenskými auty, vládne tu pekelná zima a ještě ke všemu začíná i sněžit. Uprostřed mlžných cárů ční cedule varující před lavinami, a na dně rokle - snad jako memento - pomačkaná torza tří náklaďáků, které se tu jen před pár dny zřítily do propasti. Z té výšky spíš připomínají rozbité dětské hračky.
Svahy pod sedlem tvoří utemovaná hlína střídaná kamenitým povrchem a občasnými plochami sněhu. Všeobecné veselí v nás pak vyvolává pohled na skupinky Indů navlečených v módním lyžařském oblečení, kteří sem přijeli jen proto, aby si na bílých ostrůvcích rozpustile užívali sáňkování a koulovaček.
Zato dole, v údolí zvaném Čemrej, pálí slunce jako divé. Chápeme se příležitosti a míříme do stejnojmenného kláštera, stojícího mimo obvykle využívané trasy. Samotná gompa, přilepená na skále jako vlaštovčí hnízdo, přísluší škole Drukpa (Linie draků), což je vlastně bhútánská verze lámaistického buddhismu. V jídelně vybavené sektorovými skřínkami nás mniši vítají šálkem slaného čaje.
Stěny svatyní jsou tu pokryty stovkami opakujících se obrazů, jejichž jednotícím motivem je znázornění Buddhy. Zubem času notně opotřebovaný prostor vyzařuje poklid a absolutní pohodu. Skoro litujeme, že nastal čas odchodu. Poblíž úrodných břehů řeky Indus se honosně vypíná i klášter Thiksey, turistů je zde ale tolik, že si ho raději nechávám na jindy.
"Vskutku, dokonalý kontrapunkt", napadá mi, ledva si vzpomenu na onu úžasnou oázu ticha v Čemrej.
Po dalším noclehu a jednom rychlém ranním čaji, vysrknutém na silniční křižovatce v Upši, vede už naplánovaná cesta setrvale říčním údolím. Kam oko dohlédne, všude fungují rozsáhlé vojenské tábory. Blízkost čínské hranice se zkrátka nezapře! Projíždíme Chumathangem, vyhlášeným svými termálními prameny, abychom pak konečně dali vale toku Indu a jedním z bočních údolí znovu vystoupali do skoro pětitisícových výšin.
O pár kilometrů dál se poblíž cesty objeví skupinka Khampů, nomádských pastevců, ženoucích velké stádo kašmírských koz. Vyčesáním srsti zvířat vzniká světoznámá vlna (tzv. pašmína) z níž jsou pak tkány jemné a drahé šály. Silnice se dál mírně svažuje a krajina začíná opět nabývat dobře známé pískově žluté barvy. Romantický pohled na nevelké jezero Kyagar Tso, zahalené v převalujícím se mlžném oparu, bereme coby malý závdavek následných zážitků. Dole pod táhlým srázem už brzy poté skutečně probleskne i hladina Tso Moriri.
Čtyři desítky metrů hluboké jezero s rozlohou 120 km2 je součástí sítě mokřadů. Leží ve výšce 4 522 m n. m. a lemují ho hřebeny věčně zasněžených šesti-tisícovek. Naše dnešní konečná - osada Karzok - vznikla kdysi dávno, na staré stezce spojující Ladákh s údolím Spiti. Poslední kontrolní stanoviště s nezbytnou revizí dokladů, … a jsme v cíli. Chvíli po příjezdu navíc začíná v karzocké gompě podvečerní púdža, kterou samozřejmě nemůžeme vynechat.
Jako vždy si i tady užíváme skvělé a především autentické atmosféry. Na návsi, hned vedle kláštera, vztyčili místní lidé velký šedobílý stan. Ve skutečnosti jde o armádou vyřazený vojenský padák, jenž zde supluje, jak funkci jakéhosi venkovského konzumu, tak primitivní hospodské zařízení. Od sálajících železňáků jde příjemné teplo a obligátní thukpa se skrojky zelí a mangoldu, završená navíc i čajem, nás naplňuje blažeností.
Kopec nad vsí ozdobený několika čhorteny nabízí poutníkovi úchvatný výhled na celé jezero, i na krajinu plnou oblých tvarů. Azyl nám pro tuto noc poskytne dřevěná ubytovna Crane Guest House. Během ranního focení na břehu Tso Moriri krutě mrznou prsty, taková je už ale fotografova řehole. Odjíždíme neradi, podobně pěkný kout světa totiž jinde nejspíš hned tak nepotkáme.
Ještě ovšem zbývá poslední z položek seznamu místních vodních ploch. Tso Kar (4 530 m n. m.) je ovšem velkým zklamáním! Plahočíme se sem přes půl světa a nacházíme jen napůl vyschlou louži. Jistým zadostiučiněním je tak alespoň pozorování stádečka vzácných oslů kiangů skotačících uprostřed planiny, několik volně se pasoucích jaků či setkání s překvapivě krotkými jeřábi černokrkými. Velká škoda, že jsme v celém rozsáhlém údolí Rupsu nepotkali onoho, zoology tolik opěvovaného, sněžného levharta, který se tu prý vzácně, z času na čas, opravdu vyskytne…
Pod ochranou Hemišské gompy
Klášter Hemiš, reprezentující řád Drukpa, je se svými třemi modlitebními sály plnými budhistických svitků i knih, považován za jednu z nejmocnějších duchovních institucí v Ladákhu. Od zbytku údolí odděluje tuto důstojnou stavbu uzoučká roklina, takže do posledního momentu zůstává skryta očím zvědavců. Jednou za 12 let zdejší mniši rozvinou přes celé průčelí budovy obří thangku, vyšívanou perlami a drahokamy. Příští datum této slavnosti má být už v roce 2028.
Po skoro čtyřhodinové jízdě, počítaje v to i zdolání 5 328 metrů vysokého sedla Taglang La, sem v pozdním odpoledni konečně přijíždíme i my. Správce místní sanghy (řádové komunity) nám ochotně nabízí volný pokoj v klášterním guest housu. Dnes tedy usínáme s pocitem absolutního bezpečí - jak také jinak, jsme-li hosty zdejší posvátné půdy…
O šesté ráno je budíček a ledová voda v umyvadle by probudila snad i mrtvého. Vydávám se za zvukem do hlavní klášterní svatyně, kde jsou už ranní modlitby v plném proudu. Zvuk bubnů, činel i tibetských trub provází nekonečný proud monotónně přezpívávaných liturgií.
Vedle dospělých mnichů posedává v řadě také skupinka noviců, mnohdy sotva sedmiletých klučinů. Jako všechny děti i oni se bez zábran vzájemně pošťuchují, přísné pohledy starších řeholníků je ale přece jen dokáží náležitě usměrnit. Sotvaže však obřad skončí, vybíhají ven na dvůr jako včely z úlu, a než se naděješ, začnou se s křikem honit kolem dokola klášterních budov.
Ani ne za hodinu, hned po střídmé snídani, je už ale čeká další výuka. Pod širým nebem, u paty stožáru s divoce vlajícím klášterním praporcem, lze pravidelně potkat zhruba padesátku těchto mnišských fámulů, posedávajících v přísně geometrických špalírech, kteří - podobni karmínovým šachovým figurkám - se zápalem memorují posvátné buddhistické texty. Opouštíme Hemiš těsně před polednem …a právě včas! Turisté, ubytovaní v 45 kilometrů vzdáleném Léhu, se sem totiž zrovna teď začínají slétat ve velkém - jako vosí roj na med.
V půli cesty
Ocitl jsem se přesně na rozhraní. Moje předlouhá pouť však pokračuje dál na jih podél koryta řeky Tsarap, až k nehostinné a větrem zmítané hraniční osadě Sarchu, plné bizarních stavení z vlnitého plechu. Právě tady pak definitivně opustím i prostor Ladákhu, abych vstoupil skrze bránu pohostinného Keylongu do zbožné krajiny severního Himáčalpradéše a mohl tak obdivovat dvojici údolí - Lahaul a Spiti.
To už je ovšem téma pro další vyprávění…
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.