Książański Park Krajobrazowy s hradem Książ

Po stopách historie u našich severních sousedů

Největší hrad v Polsku najdeme na severu země a nazývá se Malbork. Druhé místo drží Wawel v Krakově a třetí místo hájí Książ. Jelikož se držitel bronzové příčky nachází jen kousek od hranic s naší republikou, zaměřuji na něj i jeho blízké okolí svou pozornost.

Návštěvu oblasti začínám na vlakovém nádraží Walbrzych - Szczawienko, kde ve vestibulu budovy vystavují staré fotografie. Stanice je na nich zmiňována pod jiným názvem, a tak působí dobové snímky trochu zvláštně, příčina je prostá. Město stejně jako celá oblast náležely původně Německu, území připadlo Polsku po druhé světové válce.

Od nádraží scházím na hlavní silnici a ubírám se po ní cca dva kilometry ke skleníku Palmiarnia, neboť jsem s předstihem zjistil, že je spojován s prohlídkou hradu Książ. Kupuji si vstupenku, jež mi následně poslouží i jako lístek na hrad a jeho terasy, a vstupuji do zahrady. Hned za vchodem mě upoutává odkaz na zoologickou zahradu ve Dvoře Králové nad Labem, že by tato místa pojila vzájemná družba? Možné je všechno, nacházím se přece nedaleko od hranic.

Čtěte také: Mazurská jezera - Krutyň, vodní turistika u našich severních sousedů

Netrvá dlouho a přicházím ke skleníku. Stavba pochází z let 1911-1914 a představuje nejstarší objekt tohoto typu v celém Polsku. O zbudování se zasloužil kníže Jan Jindřich XV., jenž ho daroval své manželce Marii Tereze Cornwallis-West, již nazývali Daisy. O tom, že šlo o opravdovou lásku - vzali se 8. prosince 1891 ve Westminsteru a psal o tom všechen tehdejší bulvár - svědčí skutečnost, že za zbudování zaplatil sedm miliónů zlatých marek, přičemž k vyzdění zimní zahrady použil i sopečnou horninu z vulkánu Etna, kterou mu přivezli v sedmi železničních vagónech.

Daisy, snad nebude vadit, že kněžnu nazývám ve zkrácené formě, dárek nadchl a k venkovním úpravám přizvala anglické zahradníky, kteří vtiskli blízkému okolí dnešní tvář. Pěkné, mě však zajímá hlavně skleník, v němž od založení pěstovali kromě exotických rostlin i ovoce a zeleninu. Po celý rok proto servírovali na stůl čerstvé plodiny, mezi které patřily kromě rajčat, okurek či květáku i citróny, banány, hrozny, mandarinky a pomeranče. Jelikož byla kněžna na objekt náležitě pyšná, směli do něj chodit od samotného začátku i turisté, aby se pokochali kvetoucí krásou.

V dnešní době najdeme ve skleníku na dvě stě padesát druhů rostlin, které pocházejí z různých klimatických pásem ze všech kontinentů. Středomoří zastupují citrusy, Asie se chlubí fíkusy a bambusy, Střední Ameriku reprezentují kaktusy a agáve, Austrálie nabízí eukalypty, smrky a borovice. O slovo se samozřejmě hlásí i Afrika, ostatně samotný název Palmiarnia upozorňuje na palmy. Nikoho tudíž nepřekvapí, že v centrální části zasadili palmy datlové. Nalezneme i bonsaje a neschází zvířectvo, pávi, želvy a akvarijní rybičky.

Skleník jsem prošel a odškrtávám si první položku na řádku poznávání, pokračuji. Od zahrad jezdí cca každou půlhodinu k hradu Książ spoj, já ho nevyužívám. Stejně tak vypouštím nejkratší turistickou trasu, která směřuje k památce, beru to oklikou. Vyrážím po zelené značce. Sotva učiním pár kroků, pohltí mě les, vítá mě Książański Park Krajobrazowy. Chráněnou oblast vyhlásili v roce 1981 na ploše přesahující tři tisíce hektarů, území nabízí vzácnou flóru i faunu.

Ubírám se po lesních cestách, moji další zastávku představuje Stary Książ. Jedná se o romantickou zříceninu, jejíž jméno je poněkud zavádějící. Podle názvu by jeden soudil, že jde o předchůdce známějšího hradu Książ, opak je pravdou. Objekt vybudovali z podnětu Jana Jindřicha VI. v letech 1794-1797 a měl sloužit panstvu jako oblíbený cíl při vycházkách. Tak se také dělo, do poloviny minulého století zde stával hostinec. Gurmáni si v něm pochutnávali na výborném podmáslí a chlebu, zatímco milovníci historie obdivovali expozici zbraní a rytířského brnění; k dalším atrakcím patřil výšlap na věž. Nic z toho už dnes neplatí. Restaurant shořel v květnu 1945 a na hlásku nevede schodiště.

Přesto působí zřícenina velmi malebně. Dochovaly se zbytky zdí, portálů, kaple i věže, přidává se skalní útes s vyhlídkou. Z něj prvně spatřím hrad Książ (v překladu do češtiny zní název Kníže). Podle legendy postavil sídlo na tomto místě už v roce 933 rytíř Frederyk, první záznam o něm pochází z roku 1255.

Původní hrad zničil v roce 1263 český král Přemysl Otakar II., a tak má současný objekt uveden v rodném listu rok narození až 1288; budování se protáhlo do roku 1292. Pyšného vlastníka představoval kníže Boleslav I. Surový z rodu Piastovců. Posléze patřil objekt různým majitelům a v roce 1392 ho na čas získal český král Václav IV., v letech 1428 a 1429 ho obsadili husité.

Nekonečné výměny majitelů ukončil rok 1509, kdy sídlo získal rod Hochbergů, který ho vlastnil do roku 1941. Hochbergové se v 18. století a v letech 1908-1923 zasloužili o rozsáhlé rekonstrukce a původní hrad přeměnili na zámek, následně jim majetek zkonfiskovala Německá říše. Mohutný objekt zabralo gestapo.

Fašisté vybudovali pod hradem nesčetně chodeb - k těžké práci využívali vězně z koncentračního tábora Gross-Rossen v Rogonżici - dodnes není jasné, k čemu podzemní prostory sloužily. Jedna varianta uvádí, že zřizovali útočiště pro samotného Hitlera a jeho "povedené kumpány", jiná verze tvrdí, že tam v utajení připravovali biologické, chemické, či dokonce atomové zbraně, jimiž by zvrátili průběh války ve svůj prospěch.

Občas se spekuluje i o ukryté jantarové komnatě, tezí je hodně. Jisté je, že se nejednalo o žádnou maličkost, neboť podle projektů ze září 1944 činily náklady 150 miliónů marek a na dílo spotřebovali víc betonu než na výstavbu protileteckých krytů pro civilní obyvatelstvo - že by jim byli běžní lidé ukradení?

Na konci války Němci mnoho podzemních konstrukcí i tunelů záměrně zničili, aby nepadly do rukou nepříteli; k dalšímu poškození areálu přispěla Rudá armáda, která zámek dočasně obsadila. Naštěstí došlo v 70. letech minulého století ke kompletní obnově, a tak lze památku navštívit.

Historii hradu, k němuž se chystám dojít, máme za sebou, opouštím Stary Książ. Po modré značce - stezka Hochbergů - sestupuji nejprve do údolí. Tam překonávám po můstku říčku Pełcznicu (Polesnice), která ze tří stran obtáčí hrad Książ, vzápětí stoupám. Ubírám se nádhernou romantickou pěšinou podél skalek; protože je stezka místy přerušena, přecházím strže po zbudovaných lávkách se zábradlím.

Konečně se ocitám u hradu, jehož historii jsem už popsal. Se vstupenkou zakoupenou u skleníku Palmiarnia vcházím do hlavního paláce. Jelikož jsem si pořídil lístek s prohlídkou bez průvodce, můžu jít vlastním tempem; návštěvní trasa je dobře vyznačena. Jak to na zámcích chodí, prochází se jednotlivými komnatami, uvedu z nich pouze reprezentativní vzorek. Za pozornost stojí hlavně Maxmiliánův sál, kde přijímali hosty, v závěsu za ním se hlásí o slovo zelený, bílý či čínský salon.

Neschází vzpomínka na druhou světovou válku a těžkou práci vězňů - převážná většina labyrintu není bohužel přístupna - opomenout nelze ani množství vystavených fotografií. Zmíním jedinou. Na snímku je vyobrazena již zmíněná kněžna Daisy se šňůrou perel dlouhou sedm metrů, kterou dostala od manžela jako svatební dar. Dodnes se bohužel neví, kam se náhrdelník ztratil - jedna verze tvrdí, že za něj šlechtična v roce 1938 vykoupila syna z gestapáckého vězení. Jako by bylo záhad málo, nevíme, kam Daisy pochovali. Zemřela v roce 1943 a její hrob pohltilo válečné běsnění.

Prohlídku vnitřních prostor mám za sebou a vycházím na upravené zahradní terasy, otevřeno je jich několik: bohyně Flóry, Prostřední, Růžová a Západní. V jednom místě se dá vstoupit do podzemního labyrintu, tam mě už nepustí. Proto opouštím hrad, jejž v minulosti navštívili mj. car Mikuláš s chotí, císař Vilém II., králové Fridrich II. a Fridrich Vilém III., čili velmi vybraná společnost.

Se sídlem se loučím stylově. Navštěvuji vyhlídku na tzv. Obří skále - dle pověsti tady spadl do strže obr, jenž chtěl hrad zničit. Celý Książ mám jako na dlani, pohled je to opravdu fantastický. Zavítat sem ještě někdy, určitě toto místo nevynechám, radši vypustím prohlídku paláce. Přeci jen jsem od interiérů - asi jsem měl příliš velké oči - čekal víc, některé komnaty zely prázdnotou. Předpokládal jsem i větší množství vystavených exponátů.

Přestože si pozornost jistě zaslouží i další lákadla z nejbližšího okolí, mezi něž patří hřebčín a mauzoleum Hochbergů, loučím se s hojně navštěvovanou lokalitou. Vracím se do lesů a sestupuji do osady Pełcznica. Vzápětí mě opět pohltí Książański Park Krajobrazowy. Ubírám se mezi stromy, a jako bych stále nezahnal hlad po památkách, směřuji ke zřícenině hradu Cisy (též Zamek Cisów, německy Zeisberg).

Opevnění založil pravděpodobně kníže Bolek I., protože tudy vedla důležitá obchodní cesta do Čech, sídlo je písemně prvně doloženo k roku 1242. Objekt patřil dlouho rodu Czettritzů a na čas ho získali loupeživí baroni, úpadek se datuje k počátku 18. století. Majitelé objekt opustili a ten začal chátrat.

Zřícenina mne velmi mile překvapila. Původně jsem očekával pouze pár nepatrných zdí a nějaký terénní val, nestačím zírat. Dochovaly se zbytky hradeb, paláce i věže, nepatrnou kaňku na vadě představuje pouze stržený most, jenž překlenoval příkop před vstupní branou. Vzniklou překážku naštěstí hravě obcházím a vnikám do hradu jinudy, kochám se dávným dědictvím.

Vzápětí mi na hodinkách začíná odtikávat vymezený návštěvní čas, a tak se po žluté značce vracím na vlak do Walbrzychu (česky Valbřich). Město mě vítá obrovitým sídlištěm Podzamcze. Polsko opouštím stylově. S ohledem na navštívenou oblast kupuji si do vlaku plechovkové pivo Książ a mávám malebné krajině na rozloučenou.

Książański Park Krajobrazowy, turistická mapa