Treskavac, klášter v Makedonii

Makedonie a kulturní památky

Následující článek asi nejvíce osloví příznivce nezávislé kinematografie, kteří měli příležitost vidět poetický, na mezinárodním fóru hojně oceňovaný film Před deštěm od makedonského režiséra Milča Mančevského, natočený roku 1995. Ale k tomu, abychom ocenili krásu makedonské krajiny a kláštera Treskavec, kde se film natáčel, není předchozí znalost filmu vůbec nutná. Poezie všedního dne nás na poutní stezce do kláštera i v klášteře samotném prostoupí i tak.

Vycházíme z padesátitisícového města Prilepu, centra úrodné Pelagonské plošiny a střediska pěstování kvalitního makedonského tabáku. Na okraji města se proto nachází zemědělská univerzita a výzkumný ústav tabáku. Město samo památkami neoplývá, starší než polovina 19. století je jen jedna mešita a hodinová věž s nepatrnými zbytky tureckého opevnění. Nad městem se však na jeho severní straně zdvihají žulové skalní věže masívu Markovi Kuli čili Věže kralevice Marka.

Při pohledu z Prilepu vypadají docela věrohodně jako zříceniny středověkého hradu - ale jsou příliš veliké na to, aby to mohla být pravda. Paradoxní proto je, že na odvrácené straně tohoto přírodního útvaru ve třináctém století skutečně hrad vznikl a po dobytí oblasti Turky v 80. letech 14. století byl výrazně rozšířen. Pokud k němu přicházíme od Prilepu (předměstím osídleným převážně romským obyvatelstvem), povšimneme si nejprve obrovského balvanu připomínajícího slona a nad ním se tyčící skalní jehly "dotvořené" čtyřicetimetrovým křížem na vrcholu.

Přístup do hradu jinak vedl z opačné strany, mezi obřími žulovými balvany. Těch ostatně geniálně využívá celé opevnění hradu - zdi vnějšího opevnění spojují balvan s balvanem a klikatí se v prudkém svahu tak, že žádné jejich místo není kryto před pohledem - a ostřelováním - shora z věží hradu. I trosky věží, paláce a dalších staveb jsou vmáčknuty mezi skalní útvary a nestojí na nejvyšších místech celého komplexu. Nejvyšší body skal byly ale obránci zpřístupněny jako pozorovatelny schody vytesanými do skály. Již zmíněný kříž, postavený na vrcholu masívu v posledních letech, celou scenérii spíše hyzdí, ale co s tím jeden cizí turista nadělá?

Rozhled od kříže je ovšem úžasný a mne "dostal" natolik, že jsem si počkal na setmění a rozdělal spacák přímo pod ním. Jako mapa se přede mnou rozkládá Pelagonská nížina, rozparcelovaná na pravoúhlá pole a tabákové plantáže a kolem dokola ji obkružují až dvoutisícová horstva. Město Prilep vidím jakoby z letadla a na druhé straně začíná bizarně modelované žulové skalní město. I v noci je to pohled působivý - Prilep svítí šachovnicovou sítí ulic, v nížině se svými slabými světly přidávají miniaturní vesničky a na západě se jasnou září prozrazuje dvacet kilometrů vzdálené Kruševo - nejvýše položené město na Balkáně a možná i v celé Evropě - ležící přímo na hřebeni ve výšce 1 430 metrů nad mořem.

Druhý den ráno pokračuji po sotva zřetelné poutní stezce mezi skalami. Před druhou světovou válkou musela být zřetelnější, pak však byla v éře automobilismu ke klášteru přivedena dlážděná cesta vedoucí oklikou. Je však třeba mířit neustále k severu a stezka se mezi žulovými balvany vždy po chvilce zase objeví. Nebo směr potvrdí aspoň malá kaplička nebo boží muka vytesaná v žule. Balvany nabírají čím dál bizarnějších podob - zejména jsou mezi nimi časté viklany, opírající se o podloží jen malou ploškou. Jiné jsou přitesané, aby podle potřeby poskytly úkryt před bouřkou. Míjím také několik téměř vyschlých pramenů, každý z nich má podle destičky svého svatého patrona. A na jednom místě musela být poutní stezka dokonce v prudkém svahu doplněna ocelovým lanem.

Z Prilepu je to po stezce ke klášteru Treskavec jen osm kilometrů, ale není to cesta, která by se dala jen proběhnout. Atmosférou hromadných poutí je přímo nabitá - a to mne na ni náhoda dovedla jen týden před svatoilijskou (sv. Eliáš čili Ilija, podle pravoslavného kalendáře 2. srpen) poutí, na kterou do kláštera dorazí každoročně desítky tisíc lidí. Mám tedy štěstí a můžu si samotný klášter prohlédnout nerušeně. Leží na úpatí strmého vrchu Zlatovrv (vrv je prostě vrch), na který lze při troše opatrnosti rovněž vystoupit a kochat se pohledem na klášter i na okolní pohoří.

Klášterní kostel pochází ze 14. století, avšak leží na troskách staršího, datovaného do století šestého. Z toho staršího pochází křtitelnice, vytesaná z jednoho kusu mramoru a připomínající spíše kamenný pohár na vysoké noze. Také fresková výzdoba kostela je bohatá a v živých barvách. Vedle stojí malý pohřební kostelík ze století devátého. Oba kostely obklopují hospodářské budovy a noclehárny, určené pro někdejší poutníky.

I dnes je ale možné v klášteře za dobrovolný symbolický poplatek přenocovat, jak mi dokazují dvě mladé dvojice - německá a novozélandská, kteří zde bydlí už týden a pořád se prý nemohou těch scenérií nasytit. V okolí kláštera, zejména ve svazích Zlatovrvu (1 282 m n.m) nad ním je pak možno vidět četné skalní kobky a přístěnky, ve kterých mniši trávívali dlouhé hodiny individuálních kontemplací.

O celý komplex se nyní stará jediný mnich - otec Sofrajni, jehož věk odhaduji na třicítku, i když dlouhý plnovous po pravoslavném způsobu ho dělá zdánlivě starším. Ochotně mi popisuje historii kláštera a jeho zajímavosti a ještě se omlouvá, že výklad musí bohužel zkrátit, protože kvůli přípravě blížící se poutě musí do města. Využívám jeho velkorysé nabídky svezení klášterním džípem, abych pak málem litoval. Putování po zničené dlážděné cestě mi důkladně protřese všechny kosti v těle, ale historie kolem mne z pokračujícího mnichova vyprávění plyne jako v nějakém retrofilmu…