Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 5.11.2016 , svátek má
Reklama
Treking > Cestování > Kamčatka a Ključevskaja, sopky a medvědi

Kamčatka a Ključevskaja, sopky a medvědi

Jak jsem honil medvědy na Kamčatce (4)

25.8.2009 | Svatopluk Šlechta
Kamčatka, mapa

Letadlo z Petrohradu přistálo pod Avačinským vulkánem včas. Eva a hoši byli nadšení a já rád, že je zase vidím. Ještě ze schodů letadla mi hlásili, že vezou velké zásoby - čerstvé řízečky z Bedrče , kdybych tu snad hladověl. Už jsme toho spolu dost zažili i když je mezi námi rozdíl minimálně jedné generace. Když jim bylo deset, společně jsme zdolali Kraľovu hoľu a to byl pro nás nějaký výkon! Před dvěma lety už to bylo Kilimandžáro.

Teď ode mne žádali jediné. Kde spíme, kdy vyrazíme a co je tu zajímavé. Potěšil jsem je a okamžitě od každého vybral pasy a 40 dolarů, aby si nemysleli, že život je tu peříčko. Pak jsem snědl řízek a sdělil jim, že spíme v námořnickém hodinovém hotelu a že Ključi je již pro cizince uzavřeno. Z jejich pohledů jsem usoudil, že po prvním šoku potřebují kyslík a tak, po vyřízení formalit s doklady, jsme zašli na jedno "Kamčatskoje", které jsme proložili několika doušky lahodné slivovice. Bylo to potřeba. Dobře se potom ujasňoval společný program: teď výstup na Avačinský vulkán, pak přesun do Essa a dále, půjde-li to, Kozyrevsk a Ključi!

V dobrém rozmaru

Porada

Večer nás zastihl, v dobrém rozmaru, svěží, na molu v Petropavlovsku. Molo bylo zajímavé a sloužilo jako promenáda pro sebevědomé kamčatské ženy. Jejich sebevědomí je velmi vysoké a je tím vyšší, čím vyšší jsou jejich podpatky. Kdo zde nenosí vysoké podpatky není prostě "IN". A tak vysoké podpatky nosí šestileté děti i stoosmdesátky… Molo bylo zajímavé ještě tím, že zde nejsou muži. Tedy, téměř zde nejsou.

Většina mužů je v armádě a tudíž na moři nebo u rybářů, takže také na moři. Obvykle tři měsíce. Ženám se přirozeně stýská a tak se zde baví, předvádějí, pijí pivo a handlují milence. Mnohé z žen, což je sympatické, mají hodně peněz. A některé jsou opravdu krásné. Udělat si zde známost, není žádný problém. A tak, pokud někdo z vás, kdo navštíví tento kraj a nebude chtít spát na Partizánské 31, nebo v hotelu ALTAJ, nechť po osmé večer navštíví tuto část města. O příjemný nocleh se už nemusí starat… Určitě ušetří… Tedy, pokud pro nás, cizince, bude ještě Petropavlovsk přístupný.

Termální lázně

Alex pro nás přijel následující den v dohodnutý čas. Odvezl nás do termálních lázní v Paratunce se sympatickým názvem "Kamčatský medvěd". Byla to báječná relaxace. Hlavně pro mladý tým. Lázně pod Viljučinským vulkánem byly příjemné, voda u zdroje až 50 stupňů teplá. Nádherné místo na aktivní odpočinek či místo pro turistickou základnu pro pozdější výpravy. Po osvěžení nás Alex převezl asi 30 kilometrů ke korytu, nyní téměř vyschlé Suché říčky. Zde se s námi rozloučil. Cesta dál byla jeho vozem nemožná. Ušetřil nám však minimálně 4 hodiny cesty. Byli jsme nesmírně vděčni a věnovali mu zbytek slivovice. Dobré slivovice, jak před mým odletem, několikrát zdůraznil.

Vrcholové foto

Nekonečný březový les

Dál nás čekalo asi 20 kilometrů pochodu korytem, prodírajícím se nekonečným březovým lesem. Korytem tekl jen malý čůrek, ale na jaře zde musel být veletok z tajícího sněhu. Podle stop bylo zřejmé, že i zde je víc medvědů než zajíců u nás v revíru. Ušli jsme však jen pět set metrů, když nás zastavil hukot jedoucího kamazu. Jedno mávnutí a prázdný nákladní autobus nás dopravil do tábora pod vrchol Avačinského vulkánu. Uspořili jsme tak síly a alespoň dalších pět hodin usilovného pochodu, s plnou polní. Bylo však vidět, že darovaný balíček cigaret je, dnes, již pro tyto řidiče opravdu poněkud málo.

Výstup na Avačinský vulkán

Výstup na Avačinský vulkán jsme zahájili následující den v 8 hodin ráno. Postupovali jsme celkem rychle z výšky asi 900 metrů nad mořem. Sopka je vysoká 2 750 m, činná a Karlík na svých čapích nohou byl na vrcholu přibližně za 4 hodiny. Já, zdaleka nejstarší člen tlupy, byl pochopitelně nejpomalejší a dorazil jsem na vrchol, za všeobecné zábavy, zavěšen na vrcholovém napnutém laně, asi o 25 minut později. Stále však o hodinu rychleji, než byl místní průměr…! To mne potěšilo. Zejména proto, že závěr výstupu byl nepříjemný, svah pokrytý sypoucí se struskou a foukal velmi silný vítr. Jinak byl slunný den a na Kamčatku nezvyklé teplo.

Kdo ještě na vrcholu činné sopky nestál, čekal by, že pohlédne do hlubokého kotle, kde se vaří sopečný guláš a kde to zlověstně bublá. Na Avačinské byl vrchol vulkánu zazátkován jako láhev vína ztuhlou, nicméně stále ještě teplou lávou, připravenou vyvrhnout se při první příležitosti přes okraj kráteru dolů do údolí. Z otvorů v kráteru unikaly sopečné výpary tak jako pára z hrnců v závodní kuchyni. Bylo zřejmé, že sopka má pod kotlem stále pořádně zatopeno…

Na treku

Pohled z vrcholu stál zato. Proti nám se tyčil Korjacký vulkán, toho času na odpočinku. Na jihozápadě pak Petropavlovský záliv s dominantami Viljučinského vulkánu a Mutnovského sopečného masívu. Východně se pak táhl Županovský masív, obklopený tundrou, porostlou lesem kamenné berjozky a hlídaný spoustou nevyzpytatelných medvědů.

Sestup z vrcholu byl rychlý. "Lyžovali" jsme v botách na sopečné suti, na sněhu a valili se jako lavina vedeni správnou a později i naplněnou předtuchou, že v základním táboře musí být někde pivo… A pak jsme před stany popíjeli, vařili instantní guláše, lízali si utržené rány, sledovali orla kroužícího nám nad hlavami, krmili sysly, vychutnávali západ Slunce, povídali si a vůbec, bylo nám dobře.

Huňáči nebyli daleko

Následující den jsme převážnou část cesty do Elizova museli urazit po svých. Šli jsme velmi bystře a bylo také proč. Jiřík s Karlem několikrát našli pod táborem kouřící kákošku a naprosto čerstvé medvědí stopy. Huňáči rozhodně nebyli daleko. Jiřík dokonce cítil i charakteristický medvědí nasládlý pach, jemu známý z konopišťského medvědária. To nám ale neřekl. Na cestovce v Elizovu nám sdělili, že Ključevská je pro nás, cizince, již opravdu uzavřená. Také nám vrátili pasy a dali potvrzení, kde všude se můžeme potulovat. Klučevská a Ključi tam chyběly. To vše až po čtyřech dnech… Ale co, uvidíme v Essu.

Esso

Esso je malá vesnička, 69 kilometrů stranou od hlavní cesty, známá především svým lidovými slavnostmi původních obyvatel a malým muzeem. A všude se vyskytující teplou vodou. Jednou denně sem jede místenkový autobus. Jízdenka s místenkou se nechá koupit jen v Petropavlovsku nebo Essu. Cesta je náročná a téměř 600 kilometrů dlouhá. Sto kilometrů se jede po asfaltu, pět set kilometrů po zpevněné vymlácené štěrkové vozovce. Jezdí se rychle, cesta trvá deset hodin.

Zavazadla je během přepravy ideální uschovat v igelitovém pytli. A to za každého počasí. Obvykle se totiž ukládají do netěsného autobusového kufru, kam se bez problému za jednu jízdu dostane až centimetrová vrstva prachu nebo vody. Cestou je možné se občerstvit. V Sokoči jsme si koupili ovocné i masové pirožky, v Milkovu si dali oběd. Oběd byl dobrý, stejně tak i pirožky. Ochutnali jsme všechny i ty masové se spoustou lahodné cibulky. Až později jsme se dozvěděli, že občas jsou i ze "sobačky"…

Medvěd Medvěd se jen mihnul

Esso mi připadala jako malá vesnička ve Slovenském ráji, kde vesničané podnikají a pronajímají pokoje pro náhodné turisty. O nás se starala Natalie a měli jsme se skvěle. Spali jsme za 250 rublů v nesrovnatelně lepších podmínkách než u Tamary, kde lůžko stálo 15 dolarů. Problém byl s vodou, zejména na toaletě. Všude tekla jen horká a každý z nás si musel dávat dobrý pozor, aby si nedopatřením na toaletě nepřipálil biskupa.

Jinak zde byla spousta obchodů a všude bylo k dostání české a slovenské plechovkové nebo lahvové pivo jako Velkopopovický kozel, Gambrinus, ústecký Zlatovar, Pilsner Urquell nebo Zlatý bažant. Dokonce jsem si koupil i játrovou paštičku od české firmy Hamé, abych si přilepšil. Jinak jsme jedli boršč, smažené lososy, borůvky a žimolosť. V Essu jsme si chtěli ve volném čase zarybařit. Obstarali jsme si prut a něco jako ochmýřenou třpytku. Po hodinovém úsilí ulovil Jiřík v křišťálově čisté vodě Bystré malou deseticentimetrovou čudlu golce. Na večeři to rozhodně nebylo a ani nám to nedalo odpověď, odkud nosí místní tak velké a krásné ryby.

Při náročném sportovním rybářském výkonu nás celou dobu pozorovali místní desetiletí kluci. Jen Bůh ví, co si mysleli. Neříkali nic. Střídavě se dívali do vody a střídavě na nás. Až pak jeden z nich líně vstal, vzal do ruky stranou ležící pětimetrové bidlo, se zapuštěným velkým hákem, z mostu se podíval do klokotající říčky, mrštně se, jak na hrazdě, zhoupnul přes zábradlí a na konci bidla se zatřepetala asi desetikilová keta. Bohužel, kluk byl příliš malý a ryba příliš velká. Z háku se s roztrženým břichem vysmekla a nenávratně zmizela v proudu. Také druhá keta s roztrženým břichem unikla. Třetí dostal. Měla přibližně 3 kila. A tak to pokračovalo.

Ryby …

Díval jsem se do proudu a marně hledal táhnoucí lososy nebo golce. Nic jsem neviděl. Kluci však měli ostříží zrak. Stále mi něco ukazovali a lovili. Fascinoval mne tento bezohledný způsob lovu a neuvěřitelně vysoká ztrátovost těžce zraněných ryb. Bylo vidět, že kluci si s budoucností lososů hlavu nelámou. Nechápou, že zde v krátké době tato ryba nebude. Nikdo jim to neřekl. Ale kdo by jim to řekl? Chytají tak i staří. "Ryb mnogo".

Švédský film

Postěžoval jsem si Natálii. Poznamenala, že mi něco ukáže. Vzala mne do místního muzea a skutečně ukázala film, který zde natočili kolem roku 1920 Švédové. Tam jsem viděl, co to je, když voda s lososy opravdu "vře". Řeky i jezera byly doslova ucpány miliony ryb, usilovně se deroucími k pramenům řek a svému trdlišti. "Poslední větší tah jsme tu měli před patnácti lety", posteskla si již doma, při čaji s žimolosťovou zavařeninou.

Bouřící vulkány

Mezitím jsem se rozloučil s Evou a kluky. Vypravili se ke Klučevské, zjistit, jak by bylo možné, dostat se jí na kobylku od severu. Já zkoušel variantu od Kozyrevska. A byla to úchvatná cesta. Za řekou Kamčatskou se vpravo tyčil Tolbačink, vlevo pak královna Klučevskaja pak Bezymjanyj a Kamen. Za nimi, kdesi daleko, ještě Šiveluč. Pozoroval jsem vulkány s tichou úctou a vzpomínal na Schůzky s ďáblem od Harouna Tazieffa. Klučevskaja soptila téměř pravidelně a poslední větší erupci měla na jaře tohoto roku. Erupce trvala déle jak měsíc.

Tábor v tajze

Tolbačink zase pořádně bouřil v letech 1975 - 1976 a co bylo možné, to v okolí vypálil, zasypal popelem nebo vysušil. Naproti tomu Šiveluč se v roce 1964 jen tak "upšoukl". Důstojně, jak se na takového velikána sluší. Klasik by suše poznamenal: "Duch a bez výstrahy hmota…". Do prostoru se nečekaně, v neuvěřitelně krátkém časovém intervalu šedesáti minut, rozlétly 3 miliardy tun sopečného materiálu… Dým vylétl do rekordní výšky 15 000 m a popel pokryl v krátké době plochu 150 000 kilometrů čtverečních. Za hodinu byl klid. Já nic, ty nic…

Pjotr

Čas neúprosně plynul. S Natálii jsem vypil poslední čaj, snědl jí už všechny sušenky, máčené v žimolosti, když do místnosti vstoupil její manžel. Jmenoval se Pjotr a měl vlastní loveckou kancelář. Hospodařil v revíru o rozloze 130 000 hektarů, severně odtud. Měl tam kapitální losy, medvědy a soboly. Po skleničce vodky rozvázal a já jsem hned využil poslední příležitosti a znovu se optal na medvědy. Pjotr byl upřímný a informaci mi poskytl: "Medvěd?? Ano, tak to je za 5 000 amerických dolarů." Dvakrát více než v Kanadě, s neskonale lepším servisem. "A bude stát ještě víc, to víte, u nás je draho", významně dodal.

Astronomické ceny

Začal jsem s ním počítat: "Říkáte 5 000 dolarů, a co, konkrétně, položku po položce, ta cena obsahuje?" "Víte jak je u nás drahý cukr?", zachmuřil se. "No, drahý možná je, ale já nesladím. To máme, dejme tomu, 3 dolary úsporu, tak to je 4 997 dolarů celkem. Co dál?" "Nákup potravin". "Dobrá, vezmu si svoje, potřebuji zhubnout". Stále jsem totiž viděl Ivanovu instantní kartošku s govjadinou… a tu zas rozhodně nemusím. "Vrtulník! Hodina provozu stojí 50 000 rublů!" "To je snad i s vybudováním přistávací dráhy?! Nebo ta se počítá ještě extra?" Nechápavě se na mne podíval.

Cesta pod vulkán

Jeho manželka se usmála. "A ten vrtulník? Ten je určitě alespoň pro 22 osob. Nebo ne?" "Právě ten. Jak to víte?" "Dívám se. Připadá mi poněkud velký. Kolik nás vlastně poletí?" "Tři - možná čtyři osoby." "A proč tedy mám platit vrtulník, ve kterém bude 18 míst neobsazených? Chci ulovit medvěda, vzít si z něj deku, drápy, lebku a peníze za to rád utratím. Nebudu ale dotovat mizernou leteckou společnost. Víte, nejsou mi tady jasné toky peněz.

Vy sám se trmácíte v říjnu, listopadu a začátkem prosince lesem, abyste, dejme tomu, ulovil legálně 30 sobolů za 45 000 rublů. To je 15 000 rublů za měsíc na jedné straně. Na druhé straně, mne, bez mrknutí oka, nutíte vyhodit letecké společnosti 250 000 rublů za, dejme tomu, 5 hodin letu. Proč? Ušetřeme a vydělejme oba. Já vám klidně těch 25 000 rublů dám v hotovosti a zaplatím i benzín do sněžného skútru. A samozřejmě licenci za odstřel. A potraviny. Ty však koupím sám! Víte co? Projdeme si detailně i další cenové položky a náklady. S cukrem na mne nechoďte! Takže kolik vlastně stojí ten váš odstřel medvěda??" A začali jsme znovu počítat…

Tábor

Skutečností bylo, že letecká společnost vysoce zneužívá svého dominantního postavení. Utržené peníze plynou nikoliv do obnovy leteckého parku, ale především do kapes majitelů či jako všimné pro neúplatné úředníky. Pjotr z tohoto byznysu moc neměl i když už byl na Havaji a několikrát v Japonsku. Ale to asi bylo spíš zásluhou jeho chytré a podnikavé manželky. Vzpomněl jsem si na Číňany. Nedávno nabízeli v Lysé odstřel berana (Marca Pola) za 11 000 dolarů. Když mi podklesla kolena, vysvětlili mi, že cena odstřelu je ve skutečnosti jen 1 000 dolarů a zbylých 10 000 je příspěvek na fond zaměřený na reprodukci, osvěžení a rozšíření chovu. Pokud to tak bylo, bylo to sympatické. Když jsme počty skončili, podali jsme si ruku a vypili ještě několik skleniček vodky. Pak jsme se srdečně rozloučili. Bohužel i s Natalií. I když jsme si měli spolu ještě hodně co povídat.

Petropavlovsk

Ráno už mne zdravili řidiči dálkového autobusu do Petropavlovska. Znali jsme se z cesty sem. Hned volali: "Jestli jedeš s námi, pojď dopředu, večer byli na 10 kilometru medvědi". Bylo příjemné, že na mne nezapomněli. Posadili mne vpředu do křesla vedle sebe. To se jen tak cizinci nepoštěstí. Medvědy jsme ale neviděli. Jen šest set kilometrů vypáleného lesa a podél cesty jednoho sobola. Přeběhl přes cestu, těsně před naším vozem.

Odlet se kvapem blížil. Ještě jsem s obavami naposledy přespal "u Tamary". Noc byla opravdu neklidná. Zdálo se mi o zemětřesení. Byl jsem zavřen v jednom domě a všechno se příšerně třáslo a já se nemohl pohnout. Všude lomoz a já celý zpocený se probudil abych s úžasem zjistil, že to není sen. Postel poskakovala a všechno kolem se třáslo, drnčelo, skákalo a skřípalo … Rychle jsem se probral a uvědomil si, že tohle zemětřesení je skutečné a asi mimořádně silné. Utíkat už nebylo kam. Buď, anebo… Odevzdal jsem se osudu …. Pochopil jsem, proč se jej obyvatelé Petropavlovska tak bojí…

Asi dvě hodiny poté se mi do postele kdosi vetřel. Hlavou, v polospánku, se mi honily všelijaké sny. V tom se mne dotklo něžně něco teplého a dobývalo se to pod peřinu. Otevřel jsem oči a nehnutě přemýšlel. Že by slečna pro námořníka co tu spal přede mnou? Prudce jsem vstal a rozsvítil… Nebyla to slečna. Byl to kocour. Nestyda kocour! Postele se nu zachtělo, mizerovi! To už bylo na mne moc. Na ten parádní let ze dveří rozhodně nezapomene. Někdy to prostě sedne… Znáte to… Spát už jsem ale nemohl.

Návrat zbytku výpravy

Ráno jsem se s Tamarou rozloučil a připomněl, že zbytek výpravy v krátké době dorazí z hor a dohodne s ní další postup. Přesunul jsem se do výrazně dražší ubytovny v Elizovu, abych se zcivilizoval. Tady jsem se také setkal s vracejícím se zbytkem výpravy. Všichni přežili útrapy a byli plni nádherných zážitků. Pevně věřím, že o nich Jirka, Pavel, Eva, Petr nebo Karel jednou něco napíší. Třeba o tom, jak se bedrčští hasiči vypravili uhasit Klučevskou… Strávili jsme poslední společný a příjemný večer. Kluci ještě napráskali jedněm sympatickým Rusům v kulečníku. Pak jsme se dohodli na posledních formalitách a na ráno zůstalo trochu smutné loučení. Kluci se vraceli později a čekalo je ještě dobrodružství.

Loučení

Letadlo již bylo kdesi za Magadanem a já si pochutnával na smaženém losůskovi. Když jsem poobědval a zamyšleně pozoroval pevninu, kdosi mi zaklepal na rameno. Přede mnou stáli dva pánové v uniformě AEROFLOTu. "Svaťa, pojdi k nam!" Překvapeně jsem k nim vzhlédl. Byli to ti sympatičtí Rusové, se kterými kluci hráli minulý večer kulečník. Odvedli si mne a já s nimi už zůstal. Pohostili mne, vysvětlili mi přednosti našeho pohodlného velkokapacitního letadla IL 96, a řadu dalších věcí. Poslouchal jsem je, popíjel kávu, ale myšlenkami jsem se toulal někde jinde.

Vyplnil jsem si jeden, nedávno ještě neuskutečnitelný, klukovský sen. Jeho vidina mne neustále obklopovala. Viděl jsem "olympijského" míšu, s kulatými oušky, jak si na rybálce, s námi poměřuje ramena. Viděl jsem poslední lososy. Viděl jsem Vasila i Alexe. Ivana i Natalii, řidiče autobusu a nakonec i Tamaru. I Eva s kluky z Bedrče tam pasovali. Byl jsem jim všem vděčný. Vytvořili mi na Kamčatce takový malý domov. Čím dál tím více jsem si uvědomoval, že jestli se tam ještě někdy vrátím, mám se kam vrátit.

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Navigátor - hřebenovky a túry podle pohoří
Bílé Karpaty Javorníky Chočské vrchy Kysuce
Malá Fatra Malé Karpaty Nízké Tatry Orava
Pieniny Poľana Roháče Slovenský ráj
Velká Fatra Vihorlat Vysoké Tatry » další
Slovensko, hledej podle pohoří
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Rumunské hory Vilcan, hory polonin a krásných výhledů
2. Ukrajinské Karpaty Přes Ploskou poloninu a údolím Černé Tisy do Jasině - dva dny sám v horách Zakarpatí
3. Karpattreky Beskydský Karpattrek (5), hřebenovka Kysuckých Beskyd
4. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
5. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
Reklama
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist