Zelený Island - horké gejzíry s vodopády (cestopis)

Cesta do země věčného ohně a ledu (2), Island

Na rozdíl od předchozích dnů lije a lije - pan Komárek z filmu Na samotě u lesa by jistě mluvil jinak - a voda není blankytná, jak slibuje knižní průvodce; navíc se snesla silná mlha. I proto se část z nás rozhoduje vypustit projížďku na obojživelné lodi, které kdysi vyráběla americká armáda pro válku ve Vietnamu (plavidla mají kola, po nichž se dojede do vody). Připadá nám, že zbytečně vyhodíme peníze; jak odhalíme záhy, jedná se o komerci jako hrom. Korábů vyjíždí z pevniny k jezeru víc, než je zdrávo, byznys zkrátka úřaduje jako divý.

Zatímco zbylá část výpravy vstupuje na loď, přecházíme podél nejkratší islandské řeky (vede jen pár stovek metrů od jezera k oceánu) k moři. Nad hladinu se občas vynoří tuleň a vlny vyplavují na pláž kry přinesené proudem; vyvržené ledy občas nabírají bizarních tvarů. Při trošce představivosti lze spatřit různá zvířátka či nástroje, stačí se jen dobře dívat.

Protože sloučenina H2O padá z oblohy s čím dál větší intenzitou, zalézáme do bistra, nakonec se tam sejdeme všichni. Odjíždíme a zdánlivě prcháme z prohrané bitvy, přesto se nad zhoršeným počasím nikterak nermoutíme. Uklidňuje nás, že jestli měl přijít déšť, tak je dobře, že se dostavil právě teď, mnohem horší by bylo, kdyby nás slota zastihla kdesi na túře. V horách bychom si moc vesele nepískali.

Procházka nad kaňonem

Nežli představím další navštívené místo, dovolím si malou poznámku. Rakouského císaře Františka Josefa kdysi po zveřejnění fotografie s textem "Procházka na mostě" začali nazývat Starým Procházkou. V našem případě o tohoto mocnáře nejde, v titulku jen zmiňuji, že se projdeme.

Krátké vysvětlení máme za sebou, pojďme na věc. Odpoledne (už neprší, neb dešťové mraky zůstaly věrné jezeru Jökulsárlon), navštěvujeme kaňon Fjadrárgljúfur. Procházíme se po skalnatých útesech nad říčkou a cesta nás přivádí k vodopádu, následně se stejnou stezkou vracíme k vozidlům. Přestože návštěva netrvá nijak dlouho, mají i tyto končiny šmrnc.

Později, jako by nás navnadil včerejší skanzen, zastavujeme při přejezdu u domečku s travnatou střechou. Procházíme skrz stavení do jeskyně, v níž valíme oči, majitel shromáždil ve sluji nesčetně trpaslíků. Schází jen Sněhurka, možná se ale vytratila záměrně. Kdyby měla podstrojovat tolika pidimužíkům, brzy se chuděra sedře.

Ostrovy vulkanickou činností přetvářené

Probouzíme se do jasného dne, přejíždíme do Landeyjahöfnu. Tam se nachází jeden z mála přístavů na jižním pobřeží (pláže jsou tvořeny převážně sopečným tufem, který je pro stavby značně nestabilní), což Islanďany v minulosti jistě silně rmoutilo. Tatíci totiž vodívali své dcery k připlouvajícím lodím a nabízeli je lačné posádce, načež, ač nám to připadá šílené, stávaly se obtěžkané dívčiny velmi žádaným "zbožím".

Místní mladíci usilovali o jejich ruku. Věděli, že dítě vzejde z čisté krve a nenarodí se jim dement, jak se často stávalo; na ostrově totiž býval odjakživa pomalu každý s každým v příbuzenském vztahu. Toto nebezpečí ostatně hrozí i v současné době, protože Islanďanů je pouhých cca tři sta padesát tisíc (kam se na nás hrabou, ačkoli nás rozlohou pevniny předčí - 103 125 km²). I proto si mladí lidé na prvním rande přes mobil a internet raději ověřují, zda nejsou vzdálení sourozenci, neradi by spáchali incest.

Výše uvedené představuje důvod, proč na ostrově s otevřenou náručí vítají uprchlíky; potíž spočívá v tom, že se téměř nikomu do drsných podmínek nechce. A pokud přece jen někdo na sever zavítá, není jisté, jak dlouho tam vydrží.

Genetické problémy přenechejme místním občanům a občankám, vraťme se k našemu poznávání. Nasedáme na trajekt a přesouváme se na Vestmanské ostrovy (Vestmannaejar); pokud mám být přesný, míříme na největší a jediný obydlený ostrov Heimaey (žije na něm cca tři tisíce obyvatel). Plavba probíhá v pohodě; celou dobu setrvám venku na přídi. Zcela odlišně se chovají místní mládenci, jejichž jeden člen se loučí se svobodou. Drží se baru coby klíšťata a sosají alkohol jako diví.

Budiž jim ale přáno, vplouváme do přístavu. Že se blížíme do civilizace, poznáváme hlavně po čichu, obklopuje nás divný rybí zápach (na břehu zpracovávají ve velkém úlovky z moře). I proto si rázem vybavuji známý islandský pokrm hákarl, který jsme již ochutnali. Jedná se o maso žraloka malohlavého (grónského), jež je kvůli vysoké koncentraci močoviny a trimetylaminu za normálního stavu jedovaté. Zakopávají ho proto na několik měsíců do země a po důkladné fermentaci nechávají na vzduchu dozrát, ani po tomto "zpracování" se však jeden nediví, že název paryby znamená v překladu shnilý žralok. Kostičky masa páchnou jako děsivě zapařené nohy, zděšen je i mlsný jazyk. Není tudíž divu, že místní o pokrmu říkají: "Horší než smrad je jen jeho chuť."

Opouštíme trajekt a přesouváme se na jižní konec ostrova, kde se znovu setkáváme s papuchalky. Z dřevěné pozorovatelny lze sledovat stráň, jež je ptáky přímo poseta, jeden až žasne, kolik opeřenců se tady vyskytuje. Přesto i jich už značně ubylo a na Islandu je kvůli úhynu povolují lovit pouze jeden den v roce; kdysi v krámech běžně nabízeli jejich maso a vajíčka.

Obcházíme výběžek a hledíme na okolní ostrůvky, jež jsou rozesety v moři; nejmladší z nich (Surtsey) se vynořil z vod z roce 1963. Představuje tak jasný důkaz, že se pod hladinou nachází výkonný vulkanický systém, který není radno podceňovat.

Nebezpečí ostatně číhá i mimo oceán, přesto se k němu coby nebojácní lidé obratem přemisťujeme. Stoupáme na sopku Edffel (205 m), která v lednu 1973 počala bez známky varování chrlit žhavou lávu. Obyvatele ostrova se sice podařilo včas evakuovat, leč valící se masa pohltila několik domů a hrozila, že přehradí i vjezd do přístavu, místní s ní tehdy sváděli těžký boj. Několik měsíců s využitím těžké techniky heroicky vzdorovali děsivému živlu; jak asi každý tuší, uspěli. Jinak bychom neměli kam doplout.

Vrchol vulkánu hýří neskutečnými barvami a poskytuje fantastický výhled na vedlejší sopku Helgafell, město, okolní skaliska i další ostrůvky; též z nadhledu sledujeme, která místa zalila v roce 1973 tekoucí láva.

Následně se dělíme. Pár lidí navštěvuje muzeum erupce (Pompeje severu), my ostatní se procházíme po městě. Míjíme přístav a neunikne nám popraskaný kus stěny bazénu, jehož zbylou část pohltila při výbuchu v roce 1973 láva. Neopomineme ani dřevěný kostelík, který obnovili po erupci. Na závěr zaskočíme do místní restaurace, kde si po zaplacení (1990 islandských korun - pro přepočet na naši měnu dělíme částku pěti a ještě něco málo pokaždé odečteme) můžeme v bufetu nabrat jídla, kolik sníme. Proč to nepřiznat, zažíváme lukulské hody, každý zaskočí k baru víckrát.

K večeru se vracíme trajektem na pevninu a přejíždíme k dalšímu ubytování, tentokrát půjde o chatičky pro šest lidí, které mají venkovní vířivku. Super, koupel v teplé vodě bodne, lepší zakončení dne si nemůžeme přát.

Brodem vpřed

Zhruba šestikilometrový výšlap k vodopádu Glymur začínáme tradičně na parkovišti, nejsme sami, kdo vyráží do terénu. Přestože studeně fouká, láká sluneční svit do přírody, od samého začátku mírně stoupáme. Procházíme jeskyní a prvně překonáváme řeku, činíme tak suchou nohou. S pomocí nataženého lana skáčeme nejprve po kamenech a poté se ubíráme po kládě; žádný nešika, který by sklouzl do toku, se mezi námi naštěstí nevyskytne.

Následuje vodopád Glymur, jenž patří k nejvyšším na celém Islandu (dvě stě metrů). Nejhezčí, snad mu nekřivdím, ale není. Dost jeho kolegů působí elegantněji; neznamená to ale, že kout nestojí za návštěvu. Opak je pravdou.

Kus za vodopádem si zouváme boty, což neznamená, že nám nohy zapáchají víc než žraločí maso hákarl a potřebují vyvětrat. Pokud chceme úspěšně dokončit pěší okruh (dá se vrátit i stejnou cestou), musíme se dostat přes řeku. Brodíme a voda je studenější než dobře vychlazená vodka (jasně že jde o pouhé přirovnání, protože v tomto nápoji bychom za žádnou cenu nebrouzdali a použili ho jinak), i tento přechod zvládáme bez problémů.

Znovu míjíme vodopád Glymur (tentokrát ho pozorujeme z druhého břehu) a vracíme se na parkoviště; jelikož celou dobu řádně fičelo, jsme slušně vyfoukaní.

Větrné zasedací místo

Pečlivý čtenář ví, že jsem jezero Pigvallavatn už letmo zmínil, minuli jsme ho krátce po příletu na ostrov. Tentokrát se mu, respektive jeho blízkému okolí, budu věnovat pečlivěji. Navštěvujeme nejstarší národní park na Islandu Pingvellir (v překladu Sněmovní pláň), jejž založili v roce 1930 a v roce 2004 zapsali na seznam světového dědictví UNESCO.

Asi nikoho nepřekvapí, že vozidla necháváme tradičně na parkovišti, kráčíme k pásu táhnoucích se skalisek. Ty působí dosti divoce a jsou značně rozpukané, mají k tomu důvod. Území se nachází na rozhraní atlantské a euroasijské litosférické desky, jež se od sebe každý rok zhruba o pět až dvacet milimetrů vzdalují. Jelikož je jejich síla neskutečná, trhá vyvolaný tlak i pozorovaná skaliska.

První zastávku činíme u Sekyrkového vodopádu, u nějž kdysi řešívali spory válečníci. Snad nemusím vysvětlovat, jaké nástroje k tomu používali, z názvu vodního "krasavce" jasně vyplývá, čím se porubali. Jisté je, že neběželo o gentlemanské setkání v rukavičkách, které si protivníci zpestřili popíjením čaje o páté.

Následuje nejsvatější bod celého Islandu (kam se na něj hrabou kostely), přicházíme na pahorek Löberg. Aby ho nikdo nepřehlédl, vztyčili na něm stožár se státní vlajkou; zbývá objasnit, proč taková sláva. Od roku 930 na něm zasedal althing čili nejstarší parlament světa. U kopce se scházely klany, rokovaly a řešily soudní třenice, poslední jednání proběhlo v roce 1798. Pak se politici přesunuli do Reykjavíku.

Nejznámější sešlost se uskutečnila v roce 1000, kdy předseda zákonodárců Thorgeir Thorkelsson rozhodoval, zda obyvatelé ostrova zůstanou věrni pohanským bohům, či přijmou křesťanství; volba nebyla vůbec jednoduchá. Norský panovník v rozporu s božím přikázáním, že nezabiješ, prosazoval víru v Krista krutým vražděním odpůrců, načež hrozilo, že popraví Islanďany, kteří přepluli na pevninu a on je zajal. Thorgeir Thorkelsson proto zalezl na dvacet čtyři hodin pod koňskou kůži a meditoval, načež rozhodl tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Přijal křesťanství, leč současné povolil, aby lidé uctívali v soukromí staré bohy.

Následuje vyhlídka na jezero ?ingvallavatn, jež mělo velkou zásluhu na tom, že zřídili althing právě v těchto místech. Voda poskytovala shromážděným k jídlu ryby a netrpěli hlady. Současně se koně na březích vodní plochy pohodlně nažrali trávy a účastníci sněmu rubali v blízkém okolí dřevo k založení ohňů.

Ze skaliska pozorujeme i vzdálené hory a okolí prošpikované vodními toky; na řece Öxará topili v tůni ženy, jež zavraždily své dítě.

Scházíme k vodě, u silnice nás upoutává značka Pozor potápěči. Nejedná se o omyl? Co by dotyční na cestě pohledávali? Vozovka přece není tak rozžhavená, aby se v představě šílených scifi příběhů ponořili do asfaltu a zkoumali jeho záludnosti, proč si na ně mají řidiči dávat pozor? Vysvětlení je nakonec zcela prosté. Potápěči přechází přes silnici, aby se dostali k blízkému vstupu do vody; proplouvají zatopenou skalní rozsedlinu Sifra.

Na závěr návštěvy zhlédneme kostelík, kouzelné končiny ani v nejmenším nezklamou.

Kouření povoleno

Pokud se na základě nadpisu někdo děsí, že na tomto místě začnu propagovat užívání cigaret a doutníků, je na omylu, věc se má jinak. Vyšlápneme si u řeky Reykjadalur dolinou, jež bývá nazývána Kouřovým údolím. Na mnoha místech totiž syčí a uniká ze země pára.

Z aut vysedáme kousek za městem Hverager?i, upoutává nás kovová ohrada. Do té se na zimu stahují ovce, které se přes léto volně potulují v terénu. Se zvířaty jsme se pravidelně setkávali a ještě na ně narazíme; z dalších domácích "miláčků" jsme často vídali pasoucí se koně. Oři pronikli na Island s prvními kolonisty a geneticky se jedná o nejčistší rasu na světě, neboť zůstávali po věky věků v ostrovní izolaci. Stále proto platí zákon vynesený v 10. století, který zakazuje přivážet z Evropy či odjinud jakékoliv koně; vrátit se nesmí ani poník, který byl doručen na pevninu.

Po krátkém zastavení vyrážíme do hor a brzy míjíme první sopouchy, vychází z nich smradlavý kouř. Pro většinu turistů končí výšlap po necelých čtyřech kilometrech. V termální říčce (přírodních "bazénů" najdeme na Islandu sto sedmdesát) se dá koupat, čehož neprodleně využívá většina turistů.

Jelikož se mezi bezprostřední zájemce o smočení řadí i převážná část "spolubojovníků", vyrážíme hlouběji do nitra hor jen v malém počtu. Zastavíme u vodopádu a obcházíme horu Ölkelduhnúkur, stále máme na co koukat. Obklopují nás horoucí jezírka, fumaroly a sopouchy; pomyslnou perličku představují ovce, které se uvelebily v sirovodíkové páře u vulkanického vývěru. Co tam hledají? Nechystají se náhodou na roli budoucí pečínky a s předstihem se dobrovolně opékají? Pokud ano, budou z nich mít pastevci radost.

Do dokončení okruhu se vykoupeme i v říčce (voda je na můj vkus trochu moc žhavá) a vracíme se k zaparkovaným vozidlům, příjemný výlet končí. Posuňme se dál.

Přírodu střídá město

Když Ingólfur Arnarson, jehož jsem zmínil v úvodu, připlul k Islandu, vhodil dle staré tradice do moře dva kůly öndvegissúlur s vyřezávanými symboly pohanských bohů, jež tvořily součást jeho trůnu. Nechal je unášet proudem a usadil se tam, kde voda vyvrhla dřeva na pevninu. Protože na místě činu stoupala z horkých pramenů pára, pojmenoval kout Kouřová zátoka čili Reykjavík.

V současné době se jedná o hlavní islandské město a žije v něm cca sto padesát tisíc obyvatel (v aglomeraci s dalšími šesti městy pobývá zhruba dvě stě třicet tisíc lidí), pětina z nich se nenarodila na ostrově. Značné zastoupení mají Poláci, Lotyši a Litevci, nelze opomenout ani našince, s nimiž se párkrát náhodně setkáme (obsluhují v hospodě, prodávají v krámku na pobřeží). Reykjavík je zajímavý i tím, že se jedná o nejsevernější hlavní město na světě, současně patří k nejchladnějším.

Jelikož z předchozích řádků jasně vyplývá, kam vedly naše příští kroky, nebudu nijak zdržovat a zaměřím se na prohlídku města. Na úvod zastavujeme u šesti mohutných nádrží, které slouží jako vodojem horké vody pro potřeby místních obyvatel. Tím však jejich funkce zdaleka nekončí.

V roce 1991 propojili jednotlivé stavby multifunkční budovou nazývanou Perlan. Do té umístili muzeum, naučné expozice i planetárium, vrcholová kopule skrývá mj. i restauraci a vyhlídku. Napadá nás, že by seshora mohlo být pěkné pokoukaní, leč za vstup se platí a dívky v informacích blekotají cosi o povinné rezervaci, již samozřejmě nemáme (snad jsme je pochopili dobře), nakonec prohlídku stavby vzdáváme.

Sjíždíme na pobřeží k dřevěné vile Höf?i z roku 1909, stavba na první dojem nepůsobí nijak závratně. Přesto se v ní odehrála nejvýznamnější mezinárodní událost, která proběhla na území hlavního města. V roce 1986 se tady sešli americký (Ronald Reagan) a ruský (Michail Gorbačov) prezidenti a uzavřeli spolu dohodu o ukončení studené války.

Jenom o kousek dál stojí u břehu nerezová skulptura, jež má vzezření lodi a připomíná odvážné mořeplavce, kteří se plavili severním Atlantikem; její název zní Sólfar (Sluneční cestovatel). Protože objekt každý "povinně" fotí, činíme tak i my; před dalším poznáváním se ubytováváme.

Ve zbytku dne se přesouváme pěšky, k nejznámějšímu objektu v Reykjavíku to máme pouze kousek. Jedná se o kostel Hallgrímskirkja s vysokou věží (75 m), stavba venkovním vzezřením připomíná čedičové sloupy. Uvnitř se nachází varhany z Německa a křtitelnice, teď se podržme, vyrobená z českého křišťálu. Protože svatostánek slouží jak k bohoslužbám, tak i ke koncertům, lze sedačky v lavicích překlápět, aby účastníci mohli sledovat jednu či druhou stranu a vždy byli obráceni čelem k pódiu.

Na rozsáhlé prostranství před kostelem umístili několik soch, nejvíc zaujme zobrazení Vikinga Leifura Erikssona. Dotyčný pán je významný tím, že trumfl Kryštofa Kolumba a doplul do Ameriky dávno před ním (není divu, že Islanďané nemají italského mořeplavce, jenž se plavil ve španělských službách, příliš v lásce), dílo věnovaly Islandu v roce 1930 Spojené státy americké.

Do centra scházíme po hlavní ulici Skólavör?ustígúr, kterou lemují zajímavé domky, restaurace a obchody; zkrátka to tady žije. Zaujme i duha nakreslená na silnici. Jaký má smysl? Copak se místní občané nedokáží smířit s tím, že jim uprostřed města nesvítí za slunečního jasu okázalý přírodní úkaz? Chyba lávky. Reykjavíčané tak dávají jasně najevo, že jim není proti srsti, aby spolu žili občané stejného pohlaví.

Posouváme se k nejstaršímu stánku ve městě s prodejem párků v rohlíku (hot dog); jak se zdá, představuje pokrm vyhlášenou pochoutku. V dlouhatánské frontě je shromážděno tolik lidí, kolik jich u nás za socialismu nestálo snad ani při čekání na banány. Co by ale hladovec neudělal kvůli dobrému žvanci; my řadu nerozšíříme.

Následuje náměstí s parlamentem a pěkným kostelíkem. Na prostranství se kupí plno lidí, neznamená to ale, že přišli demonstrovat, jak se v podobných případech často děje. Dotyční vytáhli za sluníčkem. Usedají či uléhají v měkké trávě a užívají si teplých paprsků, nikdo nikam nespěchá.

U jezera Tjörnin (v překladu Rybník nebo Jezero čili originální název), stojí odpudivá budova radnice; tohle se architektovi zrovna nepovedlo. O poznání lépe vypadá kostelík, jenž se nachází o kus dál, vodní plochu lze kolem dokola obejít. Dobrovolně se aktivity zříkáme a stáčíme k přístavu, kus před ním se necháváme vcucnout restaurací. Objednáváme si tradiční pokrm fish and chips (ryba s hranolkami).

Následně se dělíme a sám zaskakuji do přístavu, poté spěchám zpátky k navštívenému kostelu Hallgrímskirkja. Neznamená to, že se chci vyzpovídat z těžkých hříchů; upoutala mne možnost výstupu na věž a chci ke svatostánku dorazit dřív, než ho uzavřou. V pokladně si kupuji vstupenku a výtah mě vyváží do horních pater, výhled je mimořádný. Město mám jako na dlani; lituji pouze toho, že se ztratil v oparu vulkán Snaefelnes, který Jules Verne využil ke vstupu do podzemí ve svém románu Cesta do nitra země.

Cíl jsem splnil, pročež se toulám cik cak ulicemi. Nemám žádný plán, který by mne někam honil, pouze se kochám a nasávám atmosféru. Jak jdu, dostávám se k soše Ingólfura Arnarsona, od níž mám jen kousek k moderní budově ze skla a oceli, jež se nazývá Harpa a několikrát jsem ji už pozoroval z dálky. Scházím k multifunkčnímu objektu a vnikám dovnitř, v budově se hromadí natěšení návštěvníci. Diváci se hrnou do koncertní haly na představení jakéhosi umělce, o němž jsem jaktěživ neslyšel a už asi ani neuslyším; mezi místními občany je ale dle viděného velmi populární. Jinak by se nedostavili v tak hojném počtu.

Při návratu na ubytování se opět motám ulicemi; nemůžu si pomoci, ale Reykjavík se mi vtírá hluboko pod kůži. Ačkoliv běžně upřednostňuji přírodu, město má šmrnc a zamlouvá se mi, sálá skvělou atmosférou.

Pravý Island na rozloučenou

Když jsme přilétali na Island, tak část z nás (jasně že jsem seděl v letadle na špatné straně uličky) viděla z okýnek, jak do tmy svítí láva tekoucí ze sopky Fagradalsfjall. Vulkán úřadoval téměř půl roku už loni a krátce před naší návštěvou se dal opět do díla, věřili jsme, že se k rudému proudu podíváme před návratem do vlasti. Jak to ale chodívá, hora si řekla, že zábavy už bylo dost, a v průběhu našeho putování přestala řádit; dostavili jsme se na erupční představení s křížkem po funuse.

V rozletu nás to ale nezastavilo a přijíždíme kousek za Grindavík, vydáváme se pěšky do terénu. Stoupáme a brzy narážíme na nekonečné černé plochy, jež vznikly v loňském roce; opět se přesvědčujeme, že vulkanická činnost má na Islandu zelenou. Bylo tomu tak odjakživa a hned to neskončí, asi největší pohroma v dějinách lidstva nastala v roce 1783.

V okolí sopky Laki došlo k sérii erupcí, které způsobily, že zemřelo na sedmdesát procent dobytka, i v létě panovala tma a neurodilo se, načež skonala čtvrtina populace. Dánský král (Island tehdy patřil pod toto království), dokonce uvažoval, že odstěhuje zbytek obyvatel. Chlad zasáhl i celou Evropu a pronikl až do Egypta, kde taktéž vypukl hladomor; byla to zkrátka krušná léta.

V poslední době vzbudil největší rozruch rok 2010, kdy se z letargie probudila sopka pod ledovcem Eyjafjallajökull. Chrlila do ovzduší popílek, čímž způsobila potíže v letecké dopravě a na pár dní ji dokonce pozastavila. Doufejme, že se podobné drama nebude znovu opakovat.

Vraťme se k našemu počínání. Jak postupujeme podél vulkanických vyvřelin, zatahuje se a začíná pršet. Slota má na svědomí, že čím víc se přibližujeme k sopce před námi, tím hůře ji vidíme. Vrchol se ztrácí v mlze a příliš se nepokocháme ani lávovým polem, které ještě před pár dny tepalo drsným životem, je to zkrátka pech.

Stěžovat si ale nebudeme. Na závěr našeho poznávání zažíváme (už podruhé) pravé islandské počasí, které nikomu nic nedaruje; můžeme se aspoň chlubit tím, že velmi dobře víme, jak v těchto končinách vypadá nepřízeň bohů. Čili, jak by řekl neznámý klasik, houby zle.

Závěr

Na závěr se bilancuje, hodnotí a doplňuje, já se zaměřím na poslední ze jmenovaných činností. Na následujících řádcích sdělím pár údajů, na které se dříve nedostalo, případně jsem je opomněl napsat.

Island se stal suverénním a samostatným státem dne 1. 12. 1918, bujaré oslavy ovšem zhatila krutá zima.

Tvrdí se, že každý desátý člověk na Islandu napsal a vydal knihu (Islanďané se také s neochvějnou pravidelností umisťují na prvních příčkách žebříčků v počtu vydaných knih na jednoho obyvatele), stejně hodně je na ostrově prý i muzikantů. Ke spisovatelské činnosti se vztahuje i rčení: "Každý nosí v žaludku knihu". Když nad tím přemýšlím, tak u nás i jinde na světě mají tuto výsadu pouze krávy.

Veškerá voda na Islandu je pitná, jenom je třeba při čepování z kohoutku dávat pozor, aby se nepustila teplá. Smrdí totiž po sirovodíku, což není příjemné ani při vyplachování úst po vyčištění zubů.

Na výrobu tepla a elektřiny je z devadesáti procent využívána geotermální energie.

V Reykjavíku se nachází muzeum penisů. Sbírka obsahuje dvě stě osmdesát kusů od devadesáti tří druhů zvířat; největší "nástroj" náleží plejtváku velkému (170 cm) a nejmenší křečkovi (2 mm - tady aby si vzal člověk lupu).

V aktivních zónách jsou na denním pořádku malá zemětřesení. Většinou si jich ovšem nikdo nevšimne, jelikož nedosahují síly ani tří stupňů ze škály Richterovy stupnice. Co bych to tajil, my jsme za celý pobyt nic nezaregistrovali.

Poslední věcí, kterou uvedu, je polární záře. Úkaz se zjevuje na noční obloze zhruba od poloviny srpna do dubna, bohužel se nám nepoštěstilo ho spatřit. Litovat ale nebudeme. Uklidňuje nás vědomí (teď zaručeně nemluvím za všechny), že by mu beztak scházela hudba, která doprovází přírodní jev ve hře Járy Cimrmana Dobytí Severního pólu.

Tímto bylo napsáno vše, co jsem zamýšlel, loučím se s nádhernou zemí, která zaručeně stojí za návštěvu.

• Předchozí (1.) část článku