Zelený Island - Duhové hory, gejzíry a také vodopády

Cesta do země věčného ohně a ledu (1), Island

Bez peněz do hospody nelez, zní dávné úsloví, pro Island toto neplatí. Uvedený stát lze navštívit bez jediné bankovky či mince v kapse. Stačí vlastnit platební kartu, jež se užívá v obchodech, restauracích i na toaletách, zkrátka všude, kde se utrácí.

Proto, aniž bychom zbytečně měnili peníze, vypravme se na ostrov, který za svůj zrod vděčí sopečným erupcím a lávovým výlevům. První návštěvníky podle dochovaných záznamů představovali v 6. století irští mniši, kteří se zatoulali vysoko na sever. Ačkoli se kněží s chutí ráchali v horkých pramenech, vzbuzovala v nich oblast respekt, o čemž svědčí zápis, v němž se uvádí, že na objevené pevnině shazují obrovští démoni z hor velké kusy rozžhavené strusky a po úbočích tečou řeky zlatého ohně.

Až po nich se dostali na řadu Vikingové, kteří podnikli do chladných vod hned několik výprav. Nikoho tudíž asi nepřekvapí, že z jejich řad vzešel i první oficiálně uváděný osadník ostrova. Stal se jím Ingólfur Arnarson (874 n. l.), byť se v jeho případě určitě nejednalo o zemi zaslíbenou a na rozdíl od praotce Čecha zaručeně netvrdil, že krajina oplývá mlékem a strdím. S družinou se přeplavil na nevlídný ostrov, neboť mu hrozila krevní msta a představoval vyvržence. Dnešní historie se naštěstí na jeho pohnutky neptá a prvenství mu ani s odstupem nikdo neodpáře, zkrátka se na věky věků zapsal do dějepisných análů.

My na rozdíl od něho zavítáme na ostrov pouze na omezenou dobu a půjde výhradně o jižní část; v jednotlivých kapitolkách představím navštívená místa a něco o nich prozradím.

Otec všech gejzírů

Po přistání a noclehu v Keflavíku (letiště zbudovali Američané v době studené války) se přesunujeme k prvním geotermálním jevům, jimiž Island (v místním jazyce se stát nazývá Ledová země) oplývá měrou vrchovatou. První dojem z navštívené země je rozporuplný. Silnici lemují kameny a lišejníky, které potvrzují, že zdejší život nepředstavuje žádné peříčko; scenérie se změní až následně.

Bez zastavení projíždíme hlavním městem (Reykjavík - do sídla zavítáme později, a tak ho představím dodatečně) a následně míjíme jezero Pingvallavatn (též ho nevynecháme), první zastávku činíme v geotermální oblasti Haukadalur. Nachází se zde totiž gejzír s velkým G (Geysir), jehož název odvodili od slovesa ze staré norštiny (geysa - tryskat) a následně dle něj získala pojmenování všechna vřídla na naší planetě.

Přiznejme si na rovinu, že vynechání této přírodní zajímavosti by bylo trestuhodné, ačkoliv u ní najdeme pihu na kráse. Spatřit pomyslného tatíka všech gejzírů jak chrlí vodu, není jen tak. Zřídlo, jako by se i bez píchnutí o trn inspirovalo rolí Šípkové Růženky, většinou tvrdě spí a vystříkne jen málokdy, odmlky jsou naprosto nevyzpytatelné. Někdy se může jednat o hodiny či dny, jindy o roky - léta Páně 1640 se např. gejzír probudil po dlouhých čtyřiceti letech.

Naštěstí se hned vedle nachází náhrada, již představuje gejzír Strokkur. Ten chrlí vodu v rozmezí několika minut a někdy vystříkne až do výše dvaceti pěti metrů; jeho aktivita má na svědomí, že ho nepřetržitě obklopují v bezpečné vzdálenosti řady návštěvníků. Jelikož nikdo neví, kdy přesně si živel "odplivne", všichni v podobě napjatých lovců čekají před jezírkem a drží prsty na spoušti zapnutých fotoaparátů, každý chce zvěčnit onen vzácný okamžik.

Ani my jsme nepředstavovali čestnou výjimku a také jsme se snažili zachytit výstřik do přístrojů, nezůstali jsme jen u toho. Obešli jsme i blízké okolí, v němž se vyskytuje jezírek a tekoucích pramenů mnohem víc (u mnoha zřídel varují, že voda dosahuje sta stupňů Celsia, a tak s ní není radno laškovat), vystoupali jsme i na kopec, který nabízí parádní výhled na gejzíry, okolní hory i potok meandrující v protáhlém údolí.

Na závěr sdělím, že zde i na jiných místech smrdí čadící páry po zkažených vajíčkách, "síly pekelné" o sobě zkrátka dávají silně vědět. Naštěstí na nás ďábel ani jednou nevystrčil rohy a nezadupal kopytem, pokračujme proto v poznávání.

Vydupané vodní představení

Pustí-li se developeři do díla, dopadne to většinou špatně a o pohádce se šťastným koncem si můžeme nechat pouze zdát. Občas se najdou i výjimky, jednu z nich představuje vodopád Gullfoss. Ve 20. letech minulého století se do něj zakoukal britský investor, a ačkoli jeho láska nebyla druhou stranou opětována, rozhodl se v soutěsce zbudovat elektrárnu. Mělo to však háček. Pozemky patřily místnímu chovateli ovcí, který je odmítl prodat a souhlasil jen s pronájmem. Podnikateli se nabídka nelíbila, a tak se spolčil s podobně smýšlejícími lidmi; rozhodli se právoplatného majitele vyvlastnit.

Jejich podlé úmysly naštěstí odhalila farmářova dcera Sigrí?ur Tómasdóttir, která se svou sestrou zbudovala k vodopádu pěšinku a občas tam vodila zvídavé návštěvníky. Navzdory značné vzdálenosti se vypravila pěšky a bez bot do Reykjavíku, kde veřejně pohrozila, že spáchá sebevraždu, jestli dojde ke stavbě. Investory její počin znepokojil a zalekli se případných potíží (navíc je trápil nedostatek financí); současně vstoupila do hry islandská vláda. Pozemky koupila ona a vyhlásila území přírodní rezervací, zajímavost zůstala zachována.

I proto popojíždíme od gejzírů několik kilometrů a navštěvujeme vodopád Gullfoss, název zní v překladu Zlatý vodopád. Po upravených pěšinkách sestupujeme k dunícímu toku řeky Hvíta, voda zde padá ve dvou stupních (první má výšku zhruba jedenáct metrů a druhý přes dvacet metrů). Živel zuřivě hučí a v sudu by se jím neodvážil proplout ani veleslavný mág Houdini, protože by skončil rozšmelcován na malé kusy. Jak to u podobných vodopádů chodí, stoupá k nebi mlžná tříšť, která kropí blízké okolí i přicházející návštěvníky; úchvatný je i pohled do hlubokého kaňonu, jímž řeka odtéká.

K burácejícímu živlu dojdeme téměř na dosah a vystoupáme i na skaliska, z nichž lze valící se masu též sledovat; kdyby svítilo sluníčko, měli bychom dle údajů spatřit nad korytem duhu. Ta se bohužel nekoná, neboť po celý den převládá pošmourno, nijak si ale nestěžujeme. Hlavně že neprší, jak se dělo a bude dít při přesunu v autech, při procházkách nás naštěstí déšť nezaskočí.

U vodopádu stojí i památník odvážné Sigrídur Tómasdóttir; dle výrazu ve tváři vypadá žena hodně sveřepě. Nerad bych se mýlil, ale jestli vypadala opravdu takto, není divu, že se jí developeři zalekli. Já bych se jí také bál.

To sem ale nepatří; radši dodám, že Gullfoss společně s dříve navštívenými gejzíry a národním parkem Pingvellir u jezera Pingvallavatn bývají uváděny jako Zlatý okruh či Zlatý trojúhelník. Do těchto končin totiž zavítají návštěvníci, kteří zalétnou na Island na pouhý den, víc nestihnou.

My naštěstí máme času víc, a tak se vydejme k dalším zajímavostem; jejich prohlídku si ponecháme na další dny. Nocujeme v Helle v nádherně zařízených chatičkách. Kromě lůžek neschází ani kuchyňka a záchod s koupelnou; jak s předstihem prozradím, stejně luxusního vybavení se dočkáme i na dalších štacích.

Výšlap v duhovém království

Poprvé a naposledy nepoužijeme k přepravě pronajatá vozidla, ráno společně s mnoha dalšími zájemci nasedáme do terénního busu. Zprvu drandíme po asfaltové silnici a následně po vyježděné lávové strusce, občas projedeme brod. Vysedáme u chaty Landmannalaugar, jež nese stejný název jako celá oblast (česky Duhové hory). Těsně vedle parkoviště se rozkládá obrovité tábořiště, na kterém stojí plno stanů; opomenout nesmím blízké jezírko, do nějž zpod lávového pole vtéká teplý a studený pramen, ve vodě se lze koupat.

Přestože jsme čachtání zařadili na pořad dne, začínáme jinou aktivitou, jež se nazývá turistika. Stezka nás zavádí do lávového pole, které mírně připomíná temný Mordor z filmové trilogie Pán prstenů, pročež nás napadá, že producenti klidně mohli točit i tady a nejenom na Novém Zélandu. To je ale hudba minulosti, protože dílo dávno dokončili.

Věnujeme se druhé největší geotermální oblasti Islandu. Uchvacují nás obsidiánové a ryolitové vrcholy, které hýří mnoha různými barvami. Jen namátkou se jedná o červenou, fialovou, modrou, zelenou či oranžovou. Nejvíc upoutává vrchol Brennisteinsalda (855 m), který působí jako magnet; i proto se škrábeme nahoru. Nejvyšší bod nabízí skvělý výhled.

Zkrátka paráda, přesto mi vniká do hlavy brouk neurčitého druhu. Není mnohem lepší pohled z kopce Blahnúkur (943 m), který mezi ostatními špicemi působí trochu jako pěst na oko? Je šedomodrý a nikoliv pestrobarevný, čímž se od kolegů značně odlišuje; jakou souhrou okolností se vklínil mezi ně? Nezatoulal se sem omylem pod rouškou noci a ráno už nestihl odejít? Dá se tak soudit.

Nakonec vyrážíme na Blahnúkur pouze ve dvojici, jelikož ostatní členové výpravy upřednostňují koupání v teplé vodě a obratem se vrací k tábořišti. Nejprve scházíme z kopce Brennisteinsalda, cestou míjíme horké sopouchy a sirná ložiska (smradu zkažených vajec se jen tak nezbavíme). Dojde i na menší brod, posléze stoupáme. Ačkoliv masiv vypadá značně nepřístupně, není výšlap nakonec tak hrozný, jak se zdál; přibližně za hodinu se ocitáme na vrcholu.

Výhled je doopravdy mnohem hezčí než z Brennisteinsaldy, k orientaci pomáhá i vrcholová růžice. Ukazuje, co se kde nachází; jen pouhých dvacet devět kilometrů od nás se skrývá v mracích sopka Hekla. Vulkán ve středověku v pravidelných intervalech decimoval okolí, a tak ho považovali za vstup do pekla; jelikož panují obavy, že si vzpomene na mladší divoká léta a znovu si "odplivne", chodí na mobil od místní policie zprávy SMS, že končiny nejsou úplně bezpečné (mně nic nedošlo, protože jsem aparát vypnul). Zároveň na tomto místě s předstihem poznamenám, že stejné varování rozesílají i u sopky Fagradalsfjall.

Naštěstí nic nebouchne a po svazích neteče láva, v klidu scházíme na parkoviště, kde na nás v domluveném čase čeká autobus. Terénním vozidlem se vracíme zpět na základnu, přičemž, jelikož se vyjasní, ukáže se i Hekla. Sotva si můžeme přát víc.

Přehršel vodopádů na dosah ruky

Říkává se, že čeho je moc, toho je příliš, v případě islandských vodopádů toto naštěstí neplatí. Ačkoliv jsme na ně naráželi každou chvíli, neomrzely se nám. Nejvíc jsme si jich užili u řeky Skóga, podél níž jsme podnikli celodenní výšlap.

Okouzlující výlet začíná hned u parkoviště, kde se jako první pán na holení předvádí vodopád Skógafoss. Ze značné výše padá zdánlivě neskutečné množství vody, načež jednoho zaráží, že řeka pod útvarem není mohutnější. Nepolyká vodu dopadající na zem skrytá bestie? Pokud ano, neměli bychom brát na lehkou váhu víru Islanďanů v přítomnost nadpřirozených bytostí. Obyvatelé ostrova skřítkům a elfům dokonce i podstrojují, misky s mlékem vystrčené za okno nenáleží kočkám, ale legendárním postavám.

Nad vodopád stoupáme po železném schodišti a dostáváme se na vyhlídku, stejně jako v nižší partii nás zaujme nádherná duha. Následně jdeme pěkných pár kilometrů po hliněné stezce proti proudu řeky Skóga. V sevřeném kaňonu hučí valící se voda a neustále narážíme na nové a nové vodopády. Některé jsou vysoké a jiné menší, hubeňouři soupeří s otesánky a další vykukové se skrývají v temných zákrutách; jedná se o nepřebernou změť, z níž přechází oči úžasem.

Tím však nádhera nekončí. Míjíme i zajímavé přírodní útvary, mezi nimiž lze najít mj. malou Pravčickou bránu, neschází ani další skalní okna. Okolo soutěsky s řekou se zvedají i malebné kopce a též upoutá obří jeskyně na opačné straně toku (neskrývají se nadpřirozené bytosti právě tam?). Později se ukáží i rozsáhlé ledovce Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull, jejichž názvy si stejně jako plejádu dalších krkolomných názvů nejsem schopen zapamatovat. Dokonce je s obtížemi přečtu a špatně se mi i píšou, islandština je prostě šílená. Bez výčitek svědomí ji proto řadím po bok maďarštiny, učit bych se ji nechtěl ani za zlaté prase.

Túru zakončujeme u lávky, pod níž se dle mého názoru nacházel nejhezčí vodopád celého dne Efstifoss. Obědváme z vlastních zásob a k autům se vracíme stejnou cestou, jakou jsme šlapali nahoru, přestože by se dalo pokračovat hlouběji do nitra hor. Turistické značení, jež představují obarvené laťky zapíchané do země, směřují do včera navštívených Duhových hor, přechod trvá tři dny. Podobné spády však nemáme a nic na tom nezmění ani skutečnost, že trekařům jdoucím na těžko v duchu skrytě závidím. Za pěkného počasí to musí být paráda.

Ve večerních hodinách se vracíme do Helly, odkud je mnohem lépe než včera vidět vulkán Hekla, jelikož se nadobro zbavil čepice z mraků. Vaříme si večeře a jsme spokojeni, proběhl další nádherný den.

Za závojem

Přestože jsme předchozí den zavítali k bezpočtu vodopádů, navštěvujeme ráno další tři (Glúfurárfoss, Fosstúnsfoss, Seljalandsfoss). Nachází se kousek od sebe a voda padá ze strmé stěny prudce dolů; nejpopulárnější je posledně jmenovaný. Jde za ním totiž projít, neboť mezi masou padající vody a skalní stěnou vede pěšinka; o cestu je neskutečný zájem.

Řadíme se do fronty a podstupujeme "povinné" kolečko, jehož zdolání má na svědomí, že se suchý člověk mění pomyslně ve vodníka. Zkropení má na svědomí vodní tříšť, jež se zuřivě rozstřikuje od padajícího živlu; jak se ale zdá, vůbec nikomu to nevadí. Případné výhrady by vznesly jenom fotoaparáty, které si s vodou příliš netykají; naštěstí nemohou mluvit, aby nám vynadaly, že je používáme v nevlídných podmínkách.

Dveře ke skřítkům

Jelikož i Robinson Crusoe dobře věděl, že ostrovy nejsou důležité pouze vnitrozemím, vydejme se k pobřeží. Přejíždíme k mysu Dyrhólaey, který představuje nejjižnější bod Islandu, název se dá poněkud krkolomně přeložit jako "Ostrov dveřního kopce". Pojďme proto ona vrátka pootevřít a nahlédněme dovnitř, třeba narazíme na skřítky.

Nežli se však setkáme s pohádkovými bytostmi, čekají nás skuteční tvorové z masa a kostí. Krátce po vysednutí z aut se dostáváme k útesu, na němž sídli papuchalci, což jsou malí ptáčci s barevnými zobáky. Opeřenci hnízdí v norách na hraně skal, kde začíná vegetace, na první pohled působí poněkud legračně. Pohybují se nemotorně a způsob jejich přistávání dá se zařadit do grotesek; často vypadají, že se při dosednutí rozplácnou. Pokaždé si ale poradí na výbornou. Navíc se jedná o skvělé potápěče, kteří se noří až do hloubky dvaceti metrů, loví šproty a huňáčky.

Neváháme a vytahujeme foťáky, přece si nenecháme ujít živočichy, kteří představují symbol Islandu. Setkáváme se s nimi v obchoďácích i prodejnách se suvenýry, plyšové hračky jdou zkrátka na dračku.

Teprve po setkání s papuchalky se věnujeme přírodním krásám. Ohromují nás útesy; stoupáme k majáku, od nějž se nabízí nádherný pohled na dlouhou černou pláž, na níž kvůli chladu schází slunečníky a lehátka. Neuniká nám ani mohutný čedičová hradba, jež vybíhá do oceánu a jejíž stěnu protínají dvě obrovité skalní brány. Větší průrvou proplují i menší lodě a prý skrz ni proletěl i pilot se sportovním letadlem.

I tady se vyskytují papuchalkové severní (dříve se nazývali ploskozobí), kromě nich neschází všudepřítomní racci. Též nesmím opomenout, že u moře hnízdí i alkouni a terejové, kteří loví ryby tak, že je omráčí nárazovou vlnou při střemhlavém pádu z velké výšky do vody.

Coby bonus, o němž jsem dosud mlčel, byť nás upoutal hned na začátku, se předvádí pláž Reynisfjara. V souvislosti s ní dochází i na slibované skřítky. Bájné bytosti mají podobu ostrých jehlanů, které vystupují z moře, nazývají se Reynisdrangar. Nebo se snad jedná o trolly? Vyloučit nelze ani jedno, jelikož útvary dosahují značné velikosti a spíš než trpaslíky připomínají obry; dotyční dle legendy zkameněli po ozáření sluncem.

Vracíme se k autům a přesouváme k jehlanům; kráčíme k nim po pobřeží co nejblíže. Současně nás ohromují útesy tvořené čedičem. Do kamene se drze zavrtávají dvě jeskyně a vedle se zvedají obrovité varhany, které může přírodě závidět nejedna katedrála; kam se na úkaz hrabe Panská skála u Nového Boru, u níž se skrývali v pohádce Pyšná princezna před pronásledovateli princ Miroslav a princezna Krasomila.

Procházka po černé pláži nadchne každého romantika; zkamenělé skřítky (trolly, obry) spatříme následně i z osady Vik, kam se přemístíme. Zastavíme u kostela a poté dokupujeme v marketu potraviny; pro neznalé uvedu, že je v podstatě všechno o poznání dražší než u nás, chleba, jogurty i pamlsky. Na některé věci v běžném obchodě nenarazíme. Jelikož na Islandu vládne prohibice, lze alkohol zakoupit pouze ve specializovaných prodejnách (Vinbú?in), a ještě se při tom řádně provětrá peněženka (správně bych měl napsat platební karta). Ostatně když jsem naťukl toto téma, našinci se protočí panenky i při nákupu točeného piva v restauraci. V přepočtu na naše peníze lítají stokoruny.

Jíst a pít se ale musí, po návštěvě krásných míst se přemisťujeme na další ubytování.

Ať je to levice, ať je to pravice, vždy je tam ledovec

Přestože nadpis vzbuzuje dojem, že následující řádky věnuji politickým třenicím a volebním hádkám, opak je pravdou. Stejně jako při předchozím poznávání půjde v první řadě o přírodní krásy. Vyrážíme na celodenní túru v národním parku Skaftafell, který založili dne 15. 9. 1967 a později jeho území dvakrát rozšířili - v současné době má rozlohu 4 807 km² a jedná se o druhý největší park na Islandu.

Parkoviště opouštíme za slunečního jasu, pročež jeden lituje, že si nenatáhl kraťasy; stoupáme. Nejprve procházíme lesem, jejž tvoří řidší porost s nízkými listnatými stromy, o neprostupné džungli si můžeme nechat zdát. Na Islandu totiž platí, že je moudřejší hledat jehlu v kupce sena nežli pátrat po pořádném hvozdu, veškerý porost kdysi vymýtili. Dneska se snaží o nápravu a na svazích občas sází stromy, přesto jim ještě pěknou řádku let potrvá, než uspějí.

Lesem nejdeme dlouho, dostáváme se na volnou planinu. Rázem se mění podmínky. Přestože stále praží sluníčko, děsivě fučí a chvílemi s námi lomcují poryvy větru; obratem zapomínáme na letní oblečení a vytahujeme z batohů bundy a čepice.

Pokračujeme po hřebínku a shlížíme na ledovcový splaz Skaftafellsjökull, jenž klouže vymodelovaným údolím do nižších partií a jehož čelo končí v jezeru. Masa představuje součást největšího islandského ledovce Vatnajökull. Má rozlohu 8 100 km² a zakrývá několik sopečných vrcholů; čistě pro orientaci, ledovce zabírají na Islandu jedenáct procent pevniny.

S fantastickými výhledy na splaz stoupáme stále vzhůru a šplháme do sedla pod horu Kristinartindar (1 126 m - masiv lze traversem i podejít). Na skalnatý vrchol kvůli silnému větru nelezeme. Pravda, najdou se mezi námi dva odvážlivci, kteří to zkusí, v exponovaném místě ale výstup kvůli nepříjemným poryvům raději vzdávají. Pud sebezáchovy vítězí nad touhou po úspěchu.

Přecházíme na druhou stranu navštíveného hřebene a shlížíme do údolí, i tady vymodeloval horniny ledovec. Na rozdíl od svého protějšku je mnohem menší a stáhl se na výše položená skaliska (i tentokrát běží o odnož "velmože" Vatnajökull a splaz se nazývá Marsájökull); nelze opomíjet, že i tady, stejně jako po celém světě, dochází k tání. Ledovcům, ač se to neříká dobře, zkrátka a jistě zvoní umíráček.

Jinou cestou se vracíme zpátky a v jednu chvíli nám připadá, že se konečně předvede v plné parádě i nejvyšší islandská hora Hvannadalshnúkur, která se od rána stydlivě ukrývá v mracích. Bohužel se jedná o klamný manévr. Po krátkém navnadění se špice zahalí zpátky do čepice z oblaků - pokud někoho zajímá, jak je vrchol vysoký, neznám odpověď. Každý zjištěný údaj zní jinak. Jednou se uvádí nadmořská výška 2 110 metrů a podruhé 2 119 metrů, třetí zpráva předchozí informace vyvrací. Proto zůstanu mlčet jako hrob a pouze zkonstatuji, že masiv překonává dva tisíce.

Také, protože jsme na Islandu, dojde na vodopád. Tento se nazývá Svartifoss (Černý vodopád) a na rozdíl od předchozích bratříčků nás ohromí tím, že padá ze skaliska, jejž zdobí zdánlivý čedičový závoj. Nebo se jedná o záclonky?

Na závěr výšlapu navštěvujeme Sel. Jedná se o malý skanzen s několika domečky s travnatou střechou. Obydlí jde volně navštívit a uvnitř lze narazit mj. na kamenná kamna, ložnici s postelemi či valchu na prádlo, též se můžeme zapsat do knihy návštěvníků. Celodenní výlet končí, vracíme se na ubytování.

V zajetí vody

Blankytné jezero Jökulsárlon se navštěvuje kvůli projížďce v lodi po lesklé hladině a pozorování plovoucích ker, které se při telení oddělují od čela ledovce Brei?amerkurjökull. I my jsme zavítali k ploše z právě uvedeného důvodu, zasáhla však matka příroda.

• Dokončení článku