Kolchida / Gruzie - památky, příroda a doprava

Cestování po Gruzii, doprava a ceny

Probouzíme se v Easy hotelu v Kazbegi. Je teplo, svítí slunce, ale vrchol Kazbeku zakrývají mraky. Je neuvěřitelné, že jsme to zvládli tak rychle. V duchu jsem doufal, že budeme mít 3-4 dny na cestování a máme jich 10. V krámě kupujeme chleba a jogurt na snídani. Potom ještě nějaké suvenýry a posíláme pohledy.

V hotelu zabalíme a jdeme k zastávce maršutek. Hned jsou u nás taxikáři a nabízejí odvoz do Tbilisi, chtějí to za 150 (ceny uvádím v Lari - 1 Lari / 8,40 Kč). Chceme to za 100, sleví na 140 a pak ztrácí zájem. Přijíždí maršutka, ale nevejdeme se do ní, příště musíme být průbojnější - jezdí po hodinách a tak čekáme. Najednou se přižene chlápek, a že nás tam vezme. "Kolik" ptáme se. "Za 80", odpovídá a my dál nesmlouváme.

Serpentinami se řítíme údolím dolů. Nejvyšší povolená rychlost, zákaz předjíždění, plná čára, to se tu bere pouze jako doporučení a každý na to kašle. Při předjíždění v zatáčkách a v kopcích jede podle šestého smyslu. Držím se dveří a zavírám oči. "Bojíš se", ptá se. "Bojím", odpovídám po pravdě. "Neboj, jsem Schumacher" a směje se.

Jedeme údolím Aragvi, provozují se tu tandemové seskoky a rafting, stálo by za to tu nějaký čas zůstat. Zase předjíždí a proti nám Kamaz, kousek před ním se zařadí. "Bál ses"? Přikyvuji. "Já taky", směje se. V podobném stylu přijíždíme do Mtskhety, město před Tbilisi, kde chceme zůstat. Platíme mu 100, protože byl fajn a domlouváme se, že nás zítra vezme do kláštera David Gareja.

Jdeme se ubytovat za 120 a pak razíme do města. Mtskheta je město, jehož historie sahá do 5. století př. n. l. a později se stalo místem prvotní křesťanské činnosti v Iberii. Katedrála Svetitskhoveli opravdu stojí za prohlídku. Nad městem se tyčí klášter Jvari a celé je to na seznamu UNESCO, jak jsme se později dohodli - nejhezčí město, co jsme navštívili.

Ráno se potkáme se Schumacherem a jedeme na David Gareja. V Tbilisi nečekaně zahýbá do města, zastavuje u domu a zve nás na snídani. Ta se skládá z kusu sýra a salámu nakrájeného na kousky a třemi panáky koňaku, pak ještě dostaneme láhev vína a pokračujeme v cestě.

Ta ze začátku ubíhá svižně, ale po odbočení z hlavní, úměrně kvalitě klesá rychlost. Posledních 20 km jedeme maximálně na dvojku. Klášter je nádherná stavba z šestého století, celý komplex není možno prohlédnout, protože část leží na území Ázerbájdžánu. Ve své historii, několikrát zpustl a byl zase obnoven, naposledy za sovětské éry. Dnes tam probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Řidič nás vrátí zpátky do Mtskhety, za celou tu srandu platíme 150 Lari o 30 víc, než si řekl a jdeme na večeři a na hotel.

Další den je neděle, nejdeme do kostela, ale zkoušíme se dostat do Uplisciche, skalního města z 6. století př. n. l. asi 20 km od Gori. Z Mtskhety nejedou maršutky a tak bereme taxík, který ukecáme na 40 Lari. Vystupujeme v Gori u Stalinovýho muzea. Tam se na nás během pár minut nalepí další taxikář a nabízí, že nás za 40 hodí do skalního města.

Zdá se nám to dost, ale když slíbil, že nám zastaví u obchodu a sežene hotel za stovku a počká, až si prohlédneme ruiny - souhlasíme. Město v době Říma obývalo prý 20 000 lidí. Pak pomalu pustlo a ve 13 st. bylo zničeno Mongoly a později ještě erozí. "Je to jako Drábské Světničky, ale v ohromném měřítku", řekl kdosi z nás a trefil to. Zaplatí se 8 za vstup a další pohyb je bez omezení.

Po prohlídce se vracíme do Gori. První co nás zaujme je pevnost Ciche a tak stoupáme k hradbám. Vstup je zdarma, na hradě probíhají nějaké práce a je tu výhled na nehezké město obsazené roku 2008 ruskou armádou. Pak obcházíme hradní kopec. Kromě katedrály Panny Marie už nic nestojí za prohlídku.

Najdeme restauraci a jdeme na večeři. Dal jsem si šašlik a dostal jsem kosti, kde se nedalo téměř nic obrat, hladový jsem za zoufalství zkusil ještě jakýsi kotlet. Přinesli mi nějaké bylinkami ovoněné, opečené těsto, kluci si zase dali pizzu, ze které kapal olej. Ačkoliv jsem slyšel pět chválu na gruzínskou kuchyni, nikdy se nám nedostalo porce, po které bychom zahnali hlad. Napříště jsme rezignovali na jídlo v restauracích a na trhu jsme kupovali lacinou zeleninu a sýry.

"Hotel" byl pokoj v soukromí. Malá nudle a v ní 4 postele. Batohy jsme museli nechat v obýváku. Přesto majitelé byli pohodoví, měli jsme volný přístup na zahradu, kde jsme seděli dlouho do noci a ráno nás čekala bohatá snídaně.

Jak jsme zjistili, maršutky jezdí pouze sporadicky. Míříme do Kutaisi (asi 150 km). Známý taxikář nás vezme na dálnici, kde lidi čekají na maršutku z Tbilisi. Za čtvrt hodinky jedeme, jen tak tak jsme se tam s báglama vmáčkli. Cena 36 Lari, tak levně jsme zatím nejeli. Ve městě přesedáme do další Maršutky a posuneme se ještě kousek k městečku Tskaltubo. Asi za půl hodiny máme hotel, nakoupíme jídlo a jdeme bydlet.

V úterý ráno jsme na trhu, snídáme a pak sháníme taxík na kaňon Okatse. Pod 80 nejdou. Nakonec nás tam jeden Polák hodí za 30. Zpáteční cestu odmítáme, protože chceme projít kaňon a pěšky se vrátit do vesnice. Vystupujeme u brány parku, platíme a sestupujeme ke kaňonu. Visutá stezka vede až na vyhlídku. Čekal jsem něco jako malý Verdon a tak jsem trošku zklamaný.

Sestoupit a dostat se na druhou stranu je nemožné. Vracíme se a za dalších 30 přejíždíme do Prométheovy jeskyně. Myslel jsem, že mě nic nemůže překvapit, ale když jsem viděl hlavní dóm, oněměl jsem a nebyl jsem sám. Neuvěřitelně široká, vysoká a do dálky táhnoucí se síň nám vyrazila dech. Po prohlídce, pěšky se zastávkou na pivo, se vracíme do penziónu.

Ve středu nás čeká přesun maršutkama, do přístavního města Poti. Cestou míjíme nabourané auto a vedle sraženou krávu. Když vezmu v úvahu, kolik se jich prochází silnicí a jak místní jezdí, je vlastně zázrak, že toho nebylo víc. Velké množství aut tu jezdí bez přední, nebo zadní masky a prasklé čelní sklo je skoro národní tradice.

Bereme jediný hotel, co jsme našli. Cenově se nevymykal z normálu, ale uvnitř plíseň, vlhko a komáři. Křiklavě vymalovaný a na stropě ohromné rudé srdce - snad dřívější bo…el, jak se vyjádřil Tom. Procházíme město po hlavní třídě k přístavu a po pobřežní promenádě zpět. Zničené domy, cesta s osvětlením, které léta nesvítilo a na konci maják, který jakoby sem nepatřil.

Nacházíme hezkou hospodu. Mají tam Staropramen a snad proto si dáváme s Ondrou chobotnici. Vzhledem k tomu, že jsme u moře a cena je 25 za porci, očekávám gastronomický zážitek. Šest chobotniček velikosti dvacetikoruny zalité omáčkou nás vrátilo do reality.

Po noci, zničení po komářích náletech, jedeme na pláž Maltakva, kterou máme vyznačenou na mapě. Nic zajímavého už neočekáváme. Je větrno, pár lidí se poflakuje v písku, mezi tím se prochází stádečko krav. Co tu asi spásají? Jdu po kolena do moře, to mi stačí.

Pár set metrů dál vidím stánek s občerstvením, kupuju Starouše, přichází kluci. Pozorujeme plavčíka na strážné věži uprostřed pusté pláže, jak mluví s nějakou slečnou - takhle se vytváří zaměstnanost. Po pivu se pěšky vracíme do Poti. Na pobřeží je spousta vyplaveného odpadu, a polehávajících krav. Tohle hned tak oblíbená destinace nebude. Na hotelu se nás paní ptá, jestli jsme byli u majáku a na pláži. Když řekneme, že jo, pokrčí rameny, jako že jsme tedy viděli všechno zajímavé.

Je pátek 8:30, jedeme do Tbilisi. Tentokrát volíme vlak. Na nádraží jsme hodinu před a je k mání posledních 20 lístků. Poti - Tbilisi, víc jak 300 km za 16 Lari na osobu!! Nejnižší třída přesto pohodlný a čistý vagóny. Většinu cesty prospím. Na nádraží bereme nechutné bágly a hledáme něco na spaní. Na druhý pokus máme hostel za 70. Ještě ten den navštívíme katedrálu Nejsvětější Trojice - Sameba. Pak na hotelu sedíme a užíváme poslední večer.

Ráno razíme do města, věci necháváme na hotelu, procházíme tržiště, kde nabízí nepotřebnou veteš, kupujeme nějaké suvenýry a nakonec dorazíme do pevnosti Narikala. Tbilisi je jak na dlani, procházíme hřeben s hradem a dostaneme se k soše Matky Gruzie. Pomalu se protloukáme k hotelu, jsme domluveni, že o půlnoci, nám přistaví taxík a jedeme na letiště.