Cesta za náboženstvími podél řeky Eufrat (2)

Sumerská sexuální bohyně Inanna, akkadský bůh Šamaš, řecký bůh Zeus, Trojjediný Bůh křesťanů nebo Alláh muslimů - Eufrat

V sumerském klínopisném literárním dědictví je velmi důrazně diferencováno období před potopou a po potopě; tabulky uvádí i města, která existovala před potopou - Eridu, Badtibiru, Larak, Sippar a Šuruppak. Zikkuraty, vysoké stupňovité věže tvaru pyramidy, nebyly v tehdejší době ničím neobvyklým; podle historiků se stavěly v době od 3. tis. př. n. l. do 6. stol. př. n. l. Jejich pozůstatky, většinou pouze nejnižší patro, můžete navštívit v dnešním Íránu (např. poblíž Súsy) nebo Iráku (např. v Uru). Je to mimořádný cestovatelský zážitek.

Archeologové postulují, že na plošině třetího poschodí urského zikkuratu měla být svatyně obložená modře glazurovanými cihlami s místností zasvěcenou bohu či bohům. Jednalo se o tzv. svatební komnatu, kde se král při významných svátcích rituálně tělesně spojoval s velekněžkou. Byla to řeka Eufrat (sumersky Bu-ra-nu-nu), která napájela kulturu, jenž vystavěla babylonský zikkurat, slavnou Babylonskou věž. V té době zde lidé ještě neznali chov velbloudů (dnešních typických zvířecích obyvatel břehů Eufratu) a patrně ještě neznali ani chov koní. Chov velbloudů se podle historiků rozšířil v oblasti až v 1. tis. př. n. l.

Právě zde byla ve starobylém Sumeru uctívána mimo dalších bohyně Inanna, jenž byla bohyní lásky, krásy a sexu, ale byla spojována také se spravedlností a politickou mocí. V pozdějším babylonském období byla známá jako bohyně Ištar (původně snad dvě různé bohyně, později ztotožněné) a centrum jejího kultu bylo ve městě Uruku na Eufratu, ovšem Ištařiny chrámy byly po celé oblasti Mezopotámie.

Snad právě z názvu města Uruk pochází dnešní název země Irák. Kult plodnosti bohyně Ištar, známý pro své kultické sexuální obřady, ostře kritizují texty Starého zákona. Asyřané později povýšili bohyni Ištar na hlavní božstvo svého panteonu. Kult bohyně Ištar významně uvadl až s rozšířením křesťanství. Původní jméno Inanna podle některých asyrologů může být i předsumerského původu, snad z tzv. protoeufratského jazyka (což je ovšem nepotvrzená hypotéza).

Jak známo, nejstarší sumerské písmo z druhé pol. 4. tis. př. n. l., tehdy ještě obrázkové, používalo znak pro vyjádření božství; ještě před vyvinutím klínového písma byl tímto znakem obrázek hvězdy, chápaný ve smyslu bůh a vyslovovaný sumersky dingir, zatímco akkadsky ilu. Je-li řeč o Eufratu, podle sumerské mytologie jej stvořil nejvyšší dingir Enki, bůh sladkých vod a moudrosti, když se pářil s řekou v podobě jalovice a naplnil Eufrat životadárnou vodou.

Patrně do oblasti tehdejšího Uruku a Uru putovali Hebrejové z tehdejšího Judska do tzv. babylonského exilu - elita vyvoleného národa byla násilně umístěna jihovýchodně od hlavního města Babylonu v podstatě do míst, z nichž před více než tisíci lety dříve odešel praotec Abrahám. Babylonský exil na řece Eufrat trval od roku 586 př. n. l. do roku 538 př. n.

Perský král Kýros v roce 539 př. n. l. porazil Babylón a založil nové světové impérium rozpínající se od Indie až po Řecko a Egypt, včetně území Palestiny, tedy bývalého Severního Izraele a Judska. Kýros byl tolerantní vůči lokálním kulturám a náboženským kultům, pokud lidé uznali jeho politickou nadvládu. Proto umožnil Židům návrat do zaslíbené země. Mnozí se ovšem na Eufratu zabydleli, stali se úspěšnými a řeku již neopustili; nad dolním tokem Eufratu se tak spolu s Židy zabydlel jejich dingir JHWH (Jahve). Řeka se hebrejsky nazývá P´rát.

Nutno také dodat, že Eufrat nejednou vlivem pevných náplav měnil své řečiště, a tak některá prastará města zanikla, když se "ocitla na suchu". Pozdější pokles hladiny moře v Perském zálivu také znamenal, že původně pobřežní město Ur se dnes nachází poměrně daleko od pobřeží. Podle odborníků se řeka po soutoku s Tigridem před přibližně 16 000 lety nevlévala do Perského zálivu (byl ještě suchý), ale plynula mnohem dál a vlévala se až do zálivu ománského.

Starověcí filozofové, Dionýsův kult a Mitrovo náboženství na Eufratu

Řeku Eufrat navštívili také proslulí starověcí filozofové: Thalés (623-546 př. n. l.) procestoval Přední východ a prošel také celý Egypt; mimo jiné stanovil výšku egyptských pyramid metodou měření stínu v určitých časech. Thalés se na svých dobrodružných poutích dostal také na východ, daleko za Eufrat snad až k řece Indus, kde se blíže seznámil s astronomickými poznatky východního myšlení.

Pýthagorás (570-495 př. n. l.) před vypracováním svého díla mnoho let putoval po celém Orientu, jižní Evropě i severní Africe a podél Eufratu po Babylonii. Také on pronikl daleko na východ, kde načerpal původně indickou myšlenku o stěhování (reinkarnaci) duší, kterou zapracoval do své filozofie. Platón (427-347 př. n. l.) prošel velkou část evropského kontinentu a Předního východu včetně celého Egypta. Na Eufratu byl několikrát a dobře se obeznámil s tamějšími náboženskými představami. Dostal se ovšem také daleko na východ, podle mnohých historiků až za řeku Indus, kde nazřel indickou filozofii, která se nesmazatelně vtiskla do jeho učení.

Velmi významný pro formování evropského myšlení byl také rodák z černého kontinentu a následník Platónova myšlení Plotínos (204-270 n. l.), který ovlivnil i mnoho křesťanských myslitelů a (např. karmelitánských) mystiků. Plotínos se narodil v Egyptě, procestoval část severní Afriky, celý Přední východ, patrně Persii (motivován poznáním se připojil k vojenskému tažení do Persie) a velký kus Evropy, aby se usadil v Římě, kde působil až do své smrti. V Plotínově době na březích Eufratu působili také putující kazatelé zejména neopythagorejské, epikurejské, kynické a stoické filozofie.

Řeka Eufrat pamatuje také období, kdy se stala součástí Římské říše a zaznamenala nové náboženské představy - zvláště oblíbená byla na Předním východě mysterijní náboženství; tajné kulty, ke kterým měli přístup pouze iniciovaní jedinci. Mezi oblíbené patřil Dionýsův kult, kdy člověk komunikoval s bohem Dionýsem ve stavu silné opilosti až deliria a nespoutaného veselí. Oblíbený byl také orfismus, tajemný kult pro vytříbené jedince, kteří toužili po vysokém stupni mravní čistoty, odvozující svůj původ od mytického pěvce Orfea. Orfismus byl značně dualistický kult, kladoucí do ostrého protikladu duši a tělo; orfisté věřili v reinkarnaci, která vyplývala z mravní čistoty předchozího života i askeze a mohla vést až k nesmrtelnosti.

V římském impériu bylo značně rozšířené Mitrovo náboženství, pocházející z Persie. Mýtus tohoto kultu vypráví, že sluneční bůh Mitra přinášel na svět světlo a při tom zabil kosmického býka - iniciační rituál proto zahrnoval zabití býka, jehož krví byl iniciovaný pokryt; poté přistoupil k hostině, kde pojídal maso a krev obětovaného býka. Tím zahájil sedmistupňovou cestu k dokonalosti.

Velmi oblíbená byla později také gnóze, mysterijní kult cesty tajemného poznání pro vyvolené. Také gnóze, která silně pronikla do některých proudů křesťanského myšlení, byla značně dualistická, stejně jako pozdější manicheismus (původem z Persie, významně přítomný zejména na horním toku Eufratu), který nahlížel svět jako místo boje mezi dobrem (duše) a zlem (tělo) a nemálo ovlivnil i některé západní myšlenkové proudy. Právě Eufrat byl v jisté době hranicí Parthské říše a patrně odtud přišli přes Eufrat východní mudrcové do Betléma poklonit se malému Ježíši. Řeka Eufrat je bezesporu žilou rozmanité škály náboženství i filozofií a spojnicí mezi dneškem a počátkem.

Dolní tok Eufratu a současný Irák v oblasti náboženství

Jsme nyní v Iráku, zemi přísně monoteistické, ovšem i zde přežívají rozmanité náboženské minority, vyrůstající z nesmírně bohaté náboženské tradice dolní Mezopotámie. Zatímco aramejský název řeky "sladká voda" vystihuje horní tok, v Iráku tento název pozbývá platnosti; vlivem více faktorů je zde - v dolním toku - Eufrat nezanedbatelně slaný, což jeho vodu činí hůře využitelnou. V Iráku, v poslední době bohužel těžce zkoušeném násilím, může poutník obdivovat mimo jiné krásné - mnohde zlatem velkoryse zdobené - mešity. Křesťanská menšina je zde výrazně slabší než v Sýrii.

Někdy ve 4. stol. n. l. se na dolním toku Eufratu usadili Mandejci - náboženské hnutí židovsko-křesťansko-gnostického původu, přežívající v Iráku dodnes. Nejvýznamnější poutní místo Jezídů je v severoiráckém Láliši poblíž Tigridu. Byla-li řeč o babylonské věži na Eufratu, v jejíž oblasti se právě nacházíme, musím zmínit překrásný minaret - spíše mohutnou věž - velké mešity v irácké Samaře, vystavěný ve tvaru spirálovitého kuželu v polovině 9. stol. n. l. Stavba svým tvarem patrně odkazuje na starověké zikkuraty, je překrásná a po jejím vzoru vznikl v Káhiře minaret mešity Ibn Tulun, nejstarší mešity v Africe z konce 9. stol. a po mém soudu jeden z nejkrásnějších minaretů vůbec. Samara ovšem neleží na Eufratu, ale na Tigridu. Na Eufratu leží jiné poutní místo a sice Karbalá, významné poutní místo pro šíitské muslimy.

Dalšími krásnými šíitskými poutními místy na Eufratu jsou nedaleké Kúfa a Nadžaf s impozantní zlatem zdobenou mešitou. V oblasti dnešního Iráku se nacházela nejslavnější města, která Eufrat kdy hostil - Babylon, Ur (v sumerštině znamená řeka), Uruk, Eridu nebo Nippur. Podle archeologů v oblasti stály první osady s hliněnými domy na kamenných podezdívkách asi v 7. tis. př. n. l.

Jedním z nejstarších městských států na území dnešního Iráku byl Lagaš, kořenící ve 4. tis. př. n. l. Jeho král Gudea (asi 2246-2226, či podle jiného zdroje 2145- 2226 př. n. l.) proslul zbožností a zbudováním náboženských chrámů; byl oddaný bohům, a proto chrámům a jejich kněžím velkoryse přiděloval půdu. V sumerském literárním dědictví je popisován nápadně podobně jako král Šalomoun o více než tisíc let později. Gudea vystavěl v Lagaši chrám zasvěcený nejvyššímu dingiru Ningirsuovi. Uctívána tam byla také bohyně veškerého umění a vykladačka snů Nanše.

Pozdější vládce Urnammu sjednotil Sumer a přisvojil si titul král Sumeru a Akkadu a stal se rovněž veleknězem urského dingira Nannara, známého též jako měsíční bůh Sín, jenž byl patrně v Uru uctíván i v době, kdy město opustil Abram a vydal se proti proudu Eufratu do Cháranu. Fragmenty Urnammova zákoníku zaštítěného bohem Utuem jsou vůbec nejstarší dochované fragmenty dosud známého zákoníku.

Dalším z nejstarších významných měst na dolním toku Eufratu v dnešním Iráku byl Uruk, vzniklý snad již v 5. tis. př. n. l. V nejstarších dobách měl Uruk, na rozdíl od sousedních významných měst, dva chrámy - chrám boha Ana a chrám bohyně Innany. Patrně proto, že město vzniklo sloučením dvou menších obcí Kullabu a Eanny.

Chrám byl ve starověku střediskem města, a tedy také (městského) státu. Chrám, přesněji bůh (či bohové), jemuž byl zasvěcen, vlastnil rozsáhlé pozemky a početná stáda dobytka. Městským bohem Uruku byl An, bůh nebes; v Uru a v Cháranu to byl Sín, měsíční bůh; v Eridu to byl Enki, bůh moudrosti. Vedle nich byla uctívána mnohá další nižší božstva. Ve jménu městských bohů se ve starověku prakticky stále vedlo množství válek mezi městskými státy - mezináboženský dialog se na dolním toku Eufratu nikdy příliš nepěstoval (jistě s výjimkami jako byla např. nadvláda perského Kýra), přesto probíhala mimořádná mezináboženská výměna a inspirace.

Bohů byly v průběhu tisíciletí v oblasti Mezopotámie tisíce; existovalo také povědomí o egyptských bozích a bozích z východu. Starověcí králové na Eufratu byli na rozdíl od egyptských faraonů, kteří byli považováni za bohy na zemi, vtělené bohy, sourodé s jejich bohem, považováni za bohem vyvolené k vládnutí a s bohem blízce svázané, ale nikoli za vtěleného boha, spíše za božího služebníka.

Tuto subordinaci prolomil král Narámsín, který se nespokojil s titulem "pán čtyř světových stran" a prohlásil se bohem Akkadu. Na znamení svého "dingirství" se dal vytesat do kamene s přilbou s rohy, což byl znak bohů. Po čase se přilba s rohy stala znakem vládců "sourodých" s bohy. Byli to Kasijjci, kteří začali - po osvojení babylonského klínopisu - před jméno krále psát znak pro boha - dingir.

Velké úctě se ve starověku v oblasti Eufratu těšili také kněží a věštci. Velekněžka měla jako jeden z nejdůležitějších úkolů tělesné spojení s králem na vrcholu zikkuratu, v boží (svatební) komnatě, a to zejména při novoročních oslavách při jarní rovnodennosti. Toto spojení mělo tzv. napodobivou magií přimět bohy k témuž a tím zajištění plodnosti. Po spojení krále a velekněžky, které symbolizovalo spojení boha Damuziho (Tammúze) a bohyně Innany (Ištar) - později Marduk a Sarpanita - museli rituální tělesné spojení vykonat rovněž ostatní účastníci slavností s náhodnými protějšky. Mimochodem chrámová prostituce byla ve starověku na dolním toku Eufratu integrální součástí náboženských obřadů. Bohyně, které se sexem v chrámě sloužilo, byla nazývána také velká nevěstka. Toto označení nebylo nikterak pejorativní a kněžky vykonávající chrámovou prostituci nebyly nijak společensky méněcenné.

Vraťme se ale v čase do současného Iráku: Společenský mrav se na dolním toku Eufratu posunul velmi výrazně; dnes neprovdané dívce za sex, byť i se svým partnerem, hrozí tzv. vražda ze cti, prováděná otcem nebo bratrem. Sám jsem se s takovou vraždou ze cti setkal na Sinaji v Egyptě, kde se arabská dívka z našeho sousedství scházela tajně s beduínským chlapcem. Společenský mrav v některých na tradici silně lpících oblastech stojí nad pozitivním zákonem. Druhá polovina toku Eufratu je leckde právě touto tradiční oblastí.

Obecně lze říci, že lidé žijící na březích Eufratu jsou k poutníkům velmi pohostinní, i když v závislosti na aktuální bezpečnostní situaci někdy uzavřenější, ovšem osamělého poutníka vždy pohostí a většinou nabídnou i nocleh. Pohostinnost k poutníkům je na Eufratu hluboce zakořeněna a souvisí i s náboženstvím. Nezištnost (především) venkovanů je až udivující a inspirující. V Iráku stojí při odpočinku za ochutnání zdejší šawerma, falafel nebo sezamová pasta tahina. Silný čaj s kardamonem a skvělá káva se hodí po každé návštěvě památky nebo živého svatostánku.

Řeka pramenící podle babylonského eposu z očí bohyně Tiamat se po soutoku s Tigridem vlévá do Perského zálivu, kde končí svou pouť prastarou Mezopotámií. V poslední etapě tvoří již pod názvem Šatt al-Arab hranici mezi Irákem a Íránem (Eufrat se staropersky nazýval Ufrátu). Jsme nyní na pobřeží v Perském zálivu, kde začíná jiný příběh.

Více v připravované knize Náboženský šok (Ondřej Havelka, Praha, 2021).

• První část článku