Cesta za fascinujícími náboženstvími podél Eufratu

Sumerská sexuální bohyně Inanna, akkadský bůh Šamaš, řecký bůh Zeus, Trojjediný Bůh křesťanů nebo Alláh muslimů (1) - Eufrat

Sumerská sexuální bohyně Inanna, akkadský bůh Šamaš, řecký bůh Zeus, Trojjediný Bůh křesťanů nebo Alláh muslimů - ti všichni mají na Blízkém východě jednu významnou spojnici: řeku Eufrat. Největší a nejvýznamnější řeka Blízkého východu - téměř 3 000 km dlouhý Eufrat - napájela nejstarší známé kultury světa, vyživovala oblasti, které se staly kolébkou naší civilizace a byla svědkem vzniku či příchodu rozmanitých náboženství a kultů.

Celé tzv. biblické pradějiny (od stvoření světa po povolání Abrama) pokrývající nejstarší příběhy převzaté z Tóry, popisují události, jež se odehrály v oblasti napájené Eufratem (a jeho spojencem Tigridem) od pramenů pod biblickým Araratem až k Abramově biblickému Uru v deltě řeky. Jeden z vůbec nejstarších dochovaných příběhů lidstva, velká potopa, byla podle vlivné hypotézy založena na mimořádném vylití Eufratu v rámci pravidelných záplav.

Mohutná řeka pamatuje sumerská a babylonská náboženství, rozličná městská božstva jako např. významné měsíční božstvo Sín, zrození Hebrejů povoláním Abrama i jejich pozdější babylonský exil na dolním toku řeky, perské náboženství, Baalův kult, římský kult, Mitrovo náboženství, manicheismus, později rozšíření křesťanství a nakonec islámu, který nyní podél toku Eufratu dominuje. A to je pouze výčet toho nejznámějšího.

V tomto článku se vydáme po Eufratu od pramenů až k deltě a cestou budeme podnikat různě hluboké sondy do náboženské historie. Překrásná řeka Eufrat nabízí poutníkům neopakovatelný zážitek, ale bohužel také protéká horkou půdou, která je kromě řeky konstantně napájena lidskou krví - násilí a války, které v oblasti popisují již nejstarší sumerské klínopisné tabulky a posléze Starý zákon, v dějinách kolem Eufratu pokračovaly a žel pokračují i dnes. Přesto je cesta od pramene k deltě neopakovatelný poutnicko-religionistický zážitek a nabízí průhledy vzhůru, stejně jako průhledy velmi hluboko do historie lidstva. Náboženské dějiny oblasti toku Eufratu jsou mimořádně bohaté, ovšem i dnes oblast poutníkům nabízí vedle dominujícího islámu mnohé další živé náboženské tradice.

Prameny řeky z očí bohyně Tiamat pod biblickým Araratem

Východní rameno (Murat) pramení v pohádkově krásné východoturecké krajině pod pohořím Ararat (Velký Ararat 5 137 m n. m. a Malý Ararat 3 896 m n. m.) v tzv. Arménské vysočině. Trekování je v této oblasti překrásné, směrem k Arménii může cestovatel přespávat i na opuštěných zříceninách hradů. Právě s tímto impozantním pohořím je identifikována biblická hora Ararat, kde měl Noe přistát se svou archou, jak vypráví první kniha Mojžíšova.

K oblasti pramenů Eufratu se tak váže první smlouva hebrejského Hospodina s lidstvem zpečetěná znamením duhy. Stojíme-li však u pramene Eufratu, můžeme jít ještě hlouběji do náboženské historie - až na počátek času do původního ráje podle židovského narativu, vždyť Tóra začíná představením ráje a vztahu Hospodina s člověkem, a právě v ráji pramení řeka, která se dále dělí na čtyři toky, přičemž jedním z nich je Eufrat.

Jsme nyní u pramene řeky a na počátku času, kdy se člověk podle Tóry probudil do bytí osloven Bohem, ale nejsme u nejstarších dochovaných textů, neboť jahvistický pramen Tóry není starší než tři tisíciletí. Vydejme se proto proti proudu literární historie ještě dál, kam až nás dovedou nejstarší dochované klínopisné sumerské texty. Řeka Eufrat se objevuje v eposu o Gilgamešovi: "Ať oplakává tebe svatý Eufrat, u něhož jsme čerpali do měchu vodu. Ať oplakávají tě muži Uruku širého, hrazeného… my zabili jsme býka města." Nejstarší dochovaná sumerská verze je čtyři tisíciletí stará.

Gilgameš - ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk - byl podle příběhu král města Uruku (v dnešním Iráku asi 230 km jihovýchodně od Bagdádu), města ležícího na Eufratu, k němuž se dostaneme níže v dolním toku. Řeka se objevuje i v dalších mladších klínopisných textech, které však - podobně jako Tóra - vyprávějí o samém počátku stvoření: podle významného babylonského mýtu o stvoření Enúma eliš pramení řeky Eufrat a Tigris z očí zabité bohyně Tiamat; Eufrat měl vytrysknout z levého oka bohyně poté, co na její oddělené hlavě bůh Marduk navršil horu (kterou je snad míněn Ararat).

Řecká, arménská a perská božstva na hoře Nemrut

Nedaleko od pramenů Eufratu směrem po proudu řeky poutník nalezne velké jezero Van, kde může navštívit arménský kostel Svatého kříže z 10. století vybudovaný na ostrově Akdamar nebo bloudit po okolních suchých horách. V této oblasti se velmi příjemně cestuje, poutník zde potká pohostinné lidi a ochutná vynikající shish kebab a skvělý silný čaj. Ani káva zde není přehmatem, ovšem po mém soudu lepší připravují na dolním toku Eufratu v Sýrii a Iráku. Velmi dobrá káva je však charakteristickým znakem celého povodí Eufratu a k cestování a náboženskému přemítání po mém vkusu neodmyslitelně patří.

Západní pramen (Karsu) zavede poutníka do historicky významného města Erzurum, kde může navštívit pěkné historické mešity. Mimořádný religionisticko-cestovatelský zážitek ale čeká na poutníka dál po proudu, nedaleko pod soutokem obou ramen řeky Eufrat (turecky Firat) na hoře Nemrut (2 134 m n. m.). Na vrcholu této krásné hory jsou po stranách pyramidové mohyly směrem na západ a směrem na východ situovány gigantické sochy řeckých, arménských a íránských božstev, mezi nimiž je rovněž socha krále Antiocha I., který sám sebe chápal jako boha a nechal toto mystické dílo v roce 62 př. n. l. vybudovat. Nejzachovalejší jsou gigantické hlavy boha Apollóna, boha Dia, bohyně Týché a boha Hérakla. V dobrém stavu jsou také deskové reliéfy perských bohů. Západ slunce je tady (mimo turistickou sezónu) mystický; nocování mezi hlavami bohů je nezapomenutelné.

Vrchol hory Nemrut byl už za Ježíšova života považován za posvátný, a přestože jsou sochy staré více než dvě tisíciletí a poničilo je několik zemětřesení i římští vojáci, stále jsou fascinující a velmi fotogenické; po mém soudu se jedná o jeden z největších zážitků, které Turecko podél toku Firatu nabízí. Turecký název hory Nemrut je identifikován s biblickým jménem Nimrod.

Biblický Cháran a pozoruhodný chrám Gobekli

Dalším významným místem po proudu Eufratu je biblický Cháran, dnešní turecký Harran, u něhož se nachází archeologická lokalita mimořádné hodnoty - pozůstatky chrámu Gobekli mohou odkazovat k náboženské stavbě (podle některých historiků) snad ještě starší než chrámové komplexy na Maltě. Právě do Cháranu doputoval biblický praotec Abram (později Hospodinem přejmenován na Abraháma) z domovského Uru, když absolvoval dlouhou cestu podél poloviny toku Eufratu.

Praotec Abram někdy na počátku 2. tis. př. n. l. nejprve i s početnou rodinou opustil město Ur (na dolním toku Eufratu asi 200 km jihovýchodně od Babylonu), přibližně v oblasti dnešní Nasiriyah v Iráku a putoval pravděpodobně přes Babylon a Mari do Cháranu, dnešního tureckého Harranu na hranicích se Sýrií. Tato oblast je mimořádně krásná zejména na syrské straně, a právě tam jsem při pomalém pěším putování od vesnice k vesnici zažil skutečnou "biblickou" pohostinnost. Dodnes tady najdete malebné vesničky plné hliněných domečků kuželovitého tvaru a příjemné domorodce oděné do volných barevných dželábií a šatů. Poutníka tady hostí oslazeným teplým mlékem, čajem nebo kávou a kouskem arabského chleba.

Jsme přibližně ve třetině délky toku Eufratu na hranici Turecka a Sýrie. V této oblasti stále žijí malé židovské komunity a východně od Eufratu se poutník setká rovněž s jezídismem. Jezídé jsou unikátní etnicko-náboženská skupina vyznávající kult, který je synkrezí islámu, křesťanství, dualistického manicheismu, mazdaismu a hinduismu. Jezídové původně přišli z Indie jako hinduisté a cestou (prostorem a časem: šlo o dlouhodobé pomalé přesouvání) do svého kultu nasávali další místní náboženské prvky.

Cháran, první Abramův cíl na cestě z Uru do Kanaánu, byl významnou křižovatkou karavan, kde se v Abramově době snad pěstoval kult měsíčního božstva Sín, podobně jako v Uru, kde stál Sínův zikkurat. Abram patrně mluvil akkadsky, snad jejím lokálním babylonským (jižním) dialektem. S kanaánskými jazyky, z nichž pramení pozdější starověká hebrejština, se setkal až v Kanaánu, kam jej přivedl Él, chápaný v kanaanejské oblasti jako nejvyšší bůh. Abramův rod, Terachovci, bývá pokládán za Protoaramejce. Pravděpodobně až po Abramově životě zavládl nad Eufratem hrůzu nahánějící asyrský bůh Aššur, spolu s Ninurttou a Adadem.

Dnešní Harran leží asi 25 km jižně od turecké Sanliurfy; na turecké straně této oblasti dnes cestovatel musí ochutnat vynikající načervenalý čaj podávaný v typických skleněných šálcích. U čaje se v dnešních čajovnách obvykle hraje domino nebo se sleduje fotbalový přenos. Na obou stranách turecko-syrské hranice je gurmánskou povinností ochutnat zdejší turecký kebab, respektive syrskou šawermu. Nutno dodat, že existuje rovněž hypotéza, podle které Abram nepocházel ze slavného Uru na dolním toku Eufratu, ale z nevýznamného malého sídliště Ur poblíž Cháranu. Vzhledem k vyprávění v prvních kapitolách Tóry, kde je Abramova rodina představena bezprostředně po příběhu o babylonské věži, se spolu s významnými biblisty kloním ke slavnému Uru na dolním toku Eufratu.

Podél průměrně 10 m hlubokého toku Eufratu (v aramejštině Efrat, tedy "sladká voda") v Sýrii lze vedle naprosto dominujícího islámu tu a tam potkat (a skutečně jen velmi zřídka) vyznavače víry bahá´í či mazdaismu. Křesťanská menšina je naproti tomu v Sýrii poměrně silná; podél řeky v syrské oblasti poutník uvidí nejen historické sakrální křesťanské budovy, ale rovněž funkční kláštery a kostely převážně pravoslavných církví. Tradičně si zde zakládají na malování krásných ikon a bohatých liturgických rituálech, kde se nešetří kadidlem. V Sýrii jsou ještě stále místa, kde si poslechnete i aramejštinu. Křesťanství se do oblasti Eufratu rozšířilo hned v prvních staletích své existence; o Eufratu také na více místech hovoří Starý i Nový zákon křesťanské Bible.

Eufrat protíná Sýrii jihovýchodním směrem. V době exodu Hebrejů z Egypta zde kvetl Baalův kult známý mimo jiné kultickou prostitucí; Baalův kult, nazývaný také kult plodnosti, se vyznačoval sexuálními orgiemi, které byly formou bohoslužby - v každé Baalově svatyni byla kněžka/prostitutka, která lákala k bohoslužbě formou sexu; sakrální prostituce měla tzv. napodobivou magií zajistit plodnost a úrodu. Níže se k ní ještě vrátíme, neboť byla důležitým náboženským prvkem dolní Mezopotámie po dlouhá tisíciletí.

Před hranicí Sýrie a Iráku najde poutník na březích Eufratu ruiny starobylého města Mari, kde ve starověku kvetla víra v rozličné bohy, jako byl např. bůh slunce Šamaš, bratr bohyně Ištar. Šamaš byl uctíván jako bůh světla, spravedlnosti, morálky a pravdy. Jeho hlavní chrámy stály ve městech Sippar a Larsa na Eufratu, jihovýchodně od Mari v dnešním Iráku. Sippar byl patrně hlavním městem boha Šamaše, ovšem poté co Eufrat prorazil nové koryto, ocitlo se město na suchu. Babylonský král Nabopolasar neváhal a převedl tok řeky do původního koryta.

Šamaš byl v Sumeru původně znám jako Utu a v této podobě je jméno boha zaznamenáno na nejranějších sumerských tabulkách z doby samotného vznikání klínového písma. Dalšími významnými bohy v Mari byli Ištar, Adad a nejvyšší bůh Dágán. V Sýrii se (v době mimo válečné konflikty) velmi příjemně cestuje a lidé na venkově jsou velmi přátelští. Komplikací je skutečnost, že po měsíci se cestovatel musí každé dva dny hlásit na policii a uvést místo svého pobytu na následujících 48 hodin. Tato nařízení se ovšem stále mění.

Babylonsko-asyrská náboženství a sumerština jako kultický jazyk

Přibližně v polovině délky svého toku protíná Eufrat hranice Iráku, kterým plyne až ke svému cíli v Perském zálivu; posledních 200 km již po soutoku s řekou Tigris pod názvem Šatt al-Arab. Právě v dnešním Iráku napájely Eufrat (arabsky al-Furát) a Tigris nejslavnější města v oblasti Mezopotámie (meziříčí), města Eridu, Ur, Uruk, Nippur či Babylon.

Dostali jsme se do dolního toku Eufratu na území dnešního Iráku. Možnosti cestování jsou tady značně nestabilní a proměnlivé. Pryč jsou časy, kdy bylo snem egyptských dělníků dostat se do Iráku za prací, která byla placena násobně více než v Egyptě. Je to pouhých 15 let, ovšem za tu dobu byla tato krásná země podrobena mnohým zkouškám.

V této oblasti se stavěly nejstarší zikkuraty, rodila se opevněná města a na tabulky se klínovým písmem zapisovaly prastaré mýty a později první zákoníky. Starší sumerské náboženské představy se významně lišily s náboženskými představami později přicházejících Akkadů; jejich asimilací po nějakém čase vznikla babylonská, později babylonsko-asyrská náboženství, v nichž se jako kultický jazyk v chrámech dlouho uchovala sumerština. Vedle již zmíněných bohů Marduka či Adada se více prosadil též Mardukův syn, bůh Nabu. Řeka se asyrsky nazývala Purátu.

Jednou z biblických výzev, která láká cestovatele v této oblasti, je poloha dávné babylonské věže, o jejíž stavbě nás Starý zákon informuje po vyprávění o potopě světa. Z textu víme, že lidé našli pláň příhodnou ke stavbě v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii. Město, které spolu s věží budovali, se po Hospodinově zásahu (zmatení řeči) nazývalo Bábel (zmatek). Bábel je hebrejské jméno pro Babylon a zároveň slovní hříčka, neboť Báb El znamená brána Boží.

Pozůstatky města Babylonu leží asi 90 kilometrů od současného hlavního města Iráku Bagdádu (s významem "Boží dar", Bagh dád). Existují dvě nejrozšířenější hypotézy, podle kterých se Babylonská věž nacházela právě ve městě Babylónu, anebo v Eridu, nejstarším městě Sumeru poblíž Perského zálivu, přičemž obě starověká města ležela na Eufratu. Většina badatelů se přiklání k názoru, že biblická Babylonská věž je totožná s Mardukovým chrámem (zikkuratem, tedy stupňovitou věží) v Babylónu, což odpovídá také informacím z eposu Enúma eliš. Marduk byl v jisté době nejvyšším akkadským bohem (povýšeným z původně málo známého bůžka právě v Babylónu), uctívaným coby dárce světla a moudrosti, pán bohů, ten, který zabil Tiamat, z jejíhož oka vytryskl Eufrat.

• Dokončení článku