Starobylá Damašská mešita, střípky ze Sýrie

Damašská mešita, střípky z hlavního města země těžce zkoušené válkou

Syrská metropole Damašek je prý nejstarším nepřetržitě osídleným městem na světě. Celá tisíciletí žije tato historická perla Blízkého východu pod jakýmsi damašským Petřínem a úspěšně odolává politickým větrům, vanoucím v průběhu dějin ze všech světových stran. V Damašku téměř doslova platí, že všude zakopáváme o historické památky. Je z čeho vybírat. A proto mi antické či raně křesťanské památky odpustí, že pokaždé zamířím nejdříve na starobylé tržiště Hamídíja a do blízké Umájjovské mešity.

Obě místa jdou od roku 638 n. l. neodmyslitelně spjaty s arabsko-islámskou civilizací a obě jmenovaná místa jsou pro hlavní město Sýrie tím, čím je pro Prahu Staroměstské náměstí a katedrála svatého Víta. Mešita má tutéž smůlu, jako náš Vít, neboť nestojí na otevřeném prostranství, které by tuto svatyni umožnilo vnímat vcelku. Je totiž také neprodyšně obemknuta středověkou městskou zástavbou, jejíž součástí je právě tržiště Hamídíja.

Je sevřena v pasti úzkých temných uliček, naplněných zpravidla těžkými pachy a vůněmi Orientu, ryčným vyvoláváním prodavačů a nervy drásající hudbou, linoucí se z magnetofonů. Pronásledován touto změtí zvuků a pachů si člověk ani neuvědomí, jak se bludištěm úzkých uliček dostal až k jednomu z četných nenápadných vchodů do mešity.

Čtěte také: Nemrut Dag - veledílo krále Antiocha

Podle islámského zvyku si sundávám boty. Jen v ponožkách vstupuji na lesklé mramorové nádvoří. Klouže to, ale kouzlo dané chvíle mne nutí opatrně přebruslit až k hlavnímu vchodu do zastřešeného prostoru, kde se odehrávají hromadné páteční modlitby. Tam vnímám v klidu některé architektonické prvky předislámských dob.

Ve vchodu jsou dosud patrné zbytky Jupiterova chrámu z konce 4. století n. l. přestavěného na trojlodní baziliku sv. Jana Křtitele. Kaple postavená nad jeho údajným hrobem je dnes zastřešena a stojí uprostřed sloupové síně pokryté koberci, na nichž se scházejí muslimové k modlitbám a zbožnému rozjímání. V roce 708 dal totiž al-Valíd I. přebudovat tento starokřesťanský chrám v mešitu, aniž by přitom došlo k setření hlavních znaků původní stavby.

Pozornost návštěvníků upoutají - jako ostatně v každé starobylé mešitě - nádherné mozaiky, které původně pokrývaly zdi. V roce 1893 je značně poškodil požár, takže ve dvacátých letech minulého století bylo třeba přistoupit k nákladné opravě. Přemíra geometrických a rostlinných motivů, vzniklá vlivem muslimské neochoty zobrazovat živé bytosti, se zde násobila byzantským obrazoborectvím zakazujícím figurální náboženské motivy. Umělec se tedy vyjádřil v rozpracování těch nejdrobnějších detailů přírodních námětů.

Zajímavé je však i lidské hemžení na nádvořích a ve vnitřních prostorách mešity. Někteří návštěvníci se přijdou prostě pomodlit, ale jiní využívají prostředí plného zbožnosti k získání almužny.

Po chvíli cítím, že nadešla chvíle k taktickému ústupu, neboť pohledy věřících jsou stále podezřívavější. Rychlý pohyb, neustále prohlížení architektonických prvků a zejména cvakání spouště fotoaparátu prozrazují, že jsem nevěřící d´aur. U vchodu se rychle obouvám a mizím, aby mne třeba násilím nevyhnali.