Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 16.7.2020 , svátek má
Treking > Cestování > Cestování a mezináboženský dialog

Cestování a mezináboženský dialog

Cestovatel jako religionista praktik

16.7.2020 | Ondřej Havelka
Cestování a mezináboženský dialog

Každý cestovatel do vzdálených krajin naší krásné planety je praktikem religionistiky a mezináboženského dialogu, ať už se mu to líbí nebo nelíbí; dokonce cestovatele neváhám nazvat protomisionářem, tedy předsunutým misionářem svého domácího náboženství (případně bezvěrectví) a také maličkou výkladní skříní své domácí kultury.

Zatímco profesionální misionář (jakéhokoli náboženství) cestuje s určitým cílem a přichází domorodce vyučovat, poutník se naopak přichází učit a kochat alteritou, což paradoxně - nebo spíše pochopitelně - vyvolá v domorodcích mnohem větší důvěru než v případě misionáře, jenž je přijel změnit a často chce převrátit naruby jejich život (někdy bohužel) s minimem respektu k jejich tradici, kultuře, náboženskému kultu a stylu.

Cestování a mezináboženský dialog

S důvěrou, která kráčí bezděky s poutníkem, přichází také vyšší míra zájmu o poutníkovo náboženství a kulturu; proto jej nazývám protomisionářem, výkladní skříní své kultury, praktikem religionistiky a mezináboženského dialogu založeného na principu personality: respektu k jinému jakožto osobě s nezcizitelnou důstojností, úctou a touhou pochopit druhého v jeho odlišnosti, nahlédnout svět jeho očima a o tento pohled se vnitřně obohatit, nikoli hned kázat. Ovšem stejně tak jej neváhám nazvat prostředkovatelem kulturního a náboženského šoku.

Cestovatel vychází z určité kultury, z určitého pohledu na svět, z určitého světonázoru a z určitých odpovědí na věčné elementární otázky po smyslu lidského bytí. Kulturní šok, který cestovatel zažívá jak při dlouhých cestách do odlišných kultur, tak poté při návratu do své kultury, je pro cestovatele již dobře známý a očekávaný; ovšem tak jako poutník zažívá kulturní a náboženské šoky, podobně je prostředkuje i domorodcům, kteří bedlivě sledují jeho chování.

Cestování a mezináboženský dialog

Obvykle máme tendenci posuzovat odlišné kultury podle té naší domácí, kterou automaticky považujeme za "tu správnou". Žádná kultura na světě však o sobě samé nemůže tvrdit, že je "ta správná" v globálním měřítku a ostatní by se jí měli přizpůsobit. Stejně tak žádnou odlišnou kulturu nemůžeme předem ostrakizovat. Všechny kultury světa mají nezcizitelné právo na svébytnost a každý cestovatel ocení velké kulturní rozdíly, vždyť právě kvůli nim se často vydává na druhý konec světa.

Správná kultura

Každý má ale rovněž nezcizitelné právo považovat kulturu, do které se narodil nebo kterou si vybral po procestování světa, za "tu správnou pro něho". My nemůžeme tvrdit, že česká kultura je obecně "ta správná", a kritizovat odchylky ostatních kultur podle té naší vzorové, ale rozhodně můžeme říci, že česká kultura je "ta správná pro nás", že nám je v ní dobře a samozřejmě můžeme ostatní kultury nahlížet z východiska té naší, s vědomím, že je to pouze náš pohled, který se dívá z české kultury - můžeme říci český pohled.

Sociologové příliš zdůrazňují onen první moment, totiž že každá kultura má nezcizitelné právo na svébytnost a žádná není "ta správná", ale často zapomínají, že člověk má nezcizitelné právo si "tu svoji správnou" vybrat a ctít. Ano, když cestujeme po světě, vycházíme z české kultury a svoje hodnocení českým pohledem zakládáme na kultuře naší, ale zároveň také na zkušenostech z kultur, které jsme již poznali. Neexistuje objektivní vyvázaný poutník, který nevychází z žádné domácí kultury, je zcela nerelativní vzhledem ke kulturním programům a je schopen absolutního nadhledu. Toho je schopen pouze Bůh. Každý člověk má své preference a hlavně limity poznání a následného promýšlení.

Cestování a mezináboženský dialog

Po procestování celého světa mohu s klidným svědomím říci, že česká kultura je mi příjemná a je mojí domácí kulturou, i když jsem si osvojil více kulturních programů a v době života v Egyptě jsem se zcela "přepodstatnil" na arabský kulturní program, skrze který jsem četl realitu. Jistě, kultura je velmi široký pojem a každý člověk z ní vybírá to, co je mu milé, a nechává stranou to, co rád nemá.

Dnes často slýchám o primitivní české pivní kultuře. Ačkoli v současnosti nejsem pivař a netrávím čas v hospodách (což se může změnit), musím se proti takové redukci české kultury ohradit: kulturní tradice pivnic, kde se čepuje nejlepší světové pivo, kde se spřádají plány na velké cesty, kde se také rodí skvělé nápady a hlavně tam lidi spolu opravdu hovoří (což už je dnes vzácnost), je součást hodnotné kulturní tradice.

Samozřejmě, že laciné podniky zacílené na závislé alkoholiky jsou velmi pokleslou tváří této části tradice a kritikové zřejmě hovoří o této kulturní tváři. S tím nelze než souhlasit, protože závislosti zcela negují naši svobodu, a jako křesťanský poutník stále tvrdím, že člověk je povolán ke svobodě. Ovšem nelze s touto pokleslou tváří části kulturní tradice smést ze stolu tradici celou.

Česká kulturní tolerance

Nemálo věcí mi na české kultuře nesedí. O ty se příliš nestarám a obvykle jim nevěnuji pozornost, ale spousta skutečností mi naopak velmi svědčí a jsem za ně vděčný. V české kultuře se ve světovém měřítku žije neobyčejně svobodně, bezpečně, předvídatelně, levně. Můžeme velmi jednoduše podnikat, cestovat po celém světě bez explicitních nepřátel (Američan, Angličan, Němec nebo Francouz si toto říci nemohou), můžeme chodit po naší zemi se stanem a přespat, kde se nám zlíbí, můžeme zdarma (!) studovat univerzity s fascinující tradicí, můžeme prakticky všechno bez většího omezení.

Cestování a mezináboženský dialog

Tvrdím, že naše společnost je mimořádně tolerantní. Často jsme médii masírováni tvrzením, že Češi tolerantní nejsou, ovšem to podle mého soudu v praxi není pravda. Jistě, někteří možná nemluví právě hezky o menšinách nebo homosexuálech, ale ve chvíli, kdy se s nimi setkají v hospodě, v zaměstnání nebo třeba na volejbale, absolutně nemají problém s barvou pleti, sexuální orientací nebo vírou. Ano, u nás jsou v oblibě vtípky a drobné slovní narážky, to ale není netolerance, to je právě ona kulturní zvláštnost. Možná nejsme vždy verbálně korektní, ale jsme tolerantní.

V Evropě na východ od nás se z rasových důvodů lidé často poperou. Zeptejte se Roma na Ukrajině. V Evropě na západ od nás se lidé kvůli barvě pleti nebo vyznání dokonce (na můj vkus velmi) často pozabíjejí. Příslušnost k náboženství je na západ od nás určitým označením, zařazením do skupiny a často vstupenkou do problému. Zeptejte se Žida v Belgii. Občasné nemístné narážky k naší kultuře patří (někdy jsou samozřejmě přehnané), ale většinou jen maskují mimořádnou toleranci, která ve světě nemá obdoby. Kdo tvrdí opak, nebyl v Polsku, ve Francii, v Rusku, v USA, v Jihoafrické republice, v Súdánu, v Číně, ve Vietnamu atd. Tvrdím, že žijeme v mimořádně svobodné, tolerantní a bohaté kultuře. Že je doma nejlépe, doma nepoznáme. Kdo zná pouze českou kulturu, nezná českou kulturu vůbec a vyhlašuje o ní nemístné soudy.

Správné náboženství

Podobně jako s kulturou je to také s náboženstvím. Nemůžeme tvrdit, že jedno náboženství je správné a ostatní jsou špatná, ale rozhodně si můžeme zvolit to naše správné náboženství, to, které nejlépe saturuje naše náboženské potřeby a bytostnou touhu po smyslu. Jako křesťan nemám rád ona vyjádření, že křesťanství je exkluzivní (s významem výlučné, jediné pravé) náboženství a v ostatních náboženských kultech jsou jen odlesky pravdy.

Cestování a mezináboženský dialog

Jistě, pro mne osobně je křesťanství v tuto chvíli ta správná cesta, ovšem to ještě neznamená, že nebudu respektovat svobodné cesty ostatních. Vždyť nikdo nemůže tušit, jak se budou jejich cesty (i naše cesty) vyvíjet a kam nakonec povedou. Schovejme si exkluzivitu pro sebe, do své duchovní intimity a neurážejme ostatní příliš rychlými závěry vyřčenými často ve fázi entuziasmu a bezhlavého náboženského okouzlení.

Tolerance a dialog jsou elementárním základem mírového soužití mezi národy. Tam, kde představitelé jakéhokoli náboženství přicházejí s tvrzením, že pouze oni jsou držiteli pravdy a ostatní náboženství jsou mylná, horší, nesmyslná nebo dokonce - slovy některých fundamentalistů - ďábelská (!?), nemůže být řeč o klidném, plodném a mírovém soužití. Samozřejmě, každý z nás má nezcizitelné právo věřit a vyznávat, že právě jím zvolené náboženství je pro něho to nejlepší a pravé, ale nemá právo diskriminovat ostatní a nerespektovat jejich rozhodnutí. Jednání založené na nenávisti nebo zášti vůči alteritě zkrátka není - pospíšilovsky řečeno - trvale konzistentní v lučavce času. Jadrně vyjádřeno: kde spolu lidé nevedou otevřený dialog, tam se lidé zpravidla střílí.

Myšlenka švýcarského teologa Hanse Künga, že nebude na světě mír, nebude-li mír a dialog mezi světovými náboženstvími, je více než aktuální a její etablování do širšího společenského povědomí je dnešní výzvou. Tolerance, dialog a dobro nikdy nesmí získat pejorativní akcent, i když se o to někdy jisté skupiny lidí snaží. Zmíněný myslitel Hans Küng přinesl jednoduchou, leč mimořádně naléhavou a důležitou myšlenku: mír ve světě není možný bez míru mezi náboženstvími; mír mezi náboženstvími není možný bez dialogu mezi náboženstvími; mezináboženský dialog není možný bez vzájemného poznání.

Cestování a mezináboženský dialog

V dnešní době bytostně potřebujeme kvalitní dialog, a to nejen mezináboženský. Hodnota slova totiž výrazně devalvovala a ze všech stran lze poslouchat (často demagogické) kogentní monology. Zatímco za komunismu si lidé ze strachu dávali pozor na každé slovo a za pouhé slovo mohli skončit ve vězení, dnes je situace naprosto opačná, lidé zaplavují média a sociální sítě slovy, která nikoho nezajímají - slovo ztratilo hodnotu. V médiích se nepokrytě lže a stalo se to běžně přijímanou, řeklo by se "normální" skutečností. Veřejní představitelé cíleně a opakovaně lžou a jsou-li odhaleni, jednoduše se omluví za chybu nebo lžou dál a víc. Nikoho už to nepřekvapí. Jak ale vést skutečný dialog, když jsou slova bezcenná?

V mezináboženském dialogu - mezi lidmi, kterým skutečně jde o duchovní hodnoty a jejichž slovo má svou valuaci - je zapotřebí dialogu v duchu vzájemné odpovědnosti a hlavně s vědomím, že nikdo z nás není vlastníkem pravdy, ale všichni jsme zejména poutníky na cestě k pravdě.

Sebe-vědomá identita jako předpoklad mezináboženského dialogu

Skutečný mezináboženský dialog je myslitelný pouze tam, kde proti sobě stojí dvě (nebo více) sebe-vědomé, filozoficky řečeno "v sobě jsoucí" a sebe reflektující identity. Tam, kde druhý nekriticky přijímá vše, co je mu nabídnuto, a mění se plasticky jako beztvará hmota, nelze mluvit o skutečné v sobě jsoucí identitě a nelze také hovořit o oboustranně plodném dialogu.

Cestování a mezináboženský dialog

Na druhé straně v případě, že jedna identita vstupuje do dialogu s tím, že "vlastní plnost pravdy" (což je obrat, který v křesťanství často slýchám) a předem zná konec dialogu, nejedná se o dialog, ale přesvědčování druhého pod záštitou falešného dialogu s naprostou neochotou učit se a případně měnit mylné či nepřesné předporozumění. Taková identita asi nebude výkladní skříní zdravé individuace, ale naopak trochu "puberťácké identity" a priori postavené proti všem. Jako poutník jsem milovníkem plurality, milovníkem diverzity a také milovníkem sebevědomých identit, které mi na cestách umožňují opravdová lidská setkání; ono totiž setkání s rozmazanou nesebevědomou identitou, která se všemu přizpůsobí, je jako hrát tenis s míčkem z měkké modelíny.

Domnívám se, že numinózní prožitek bytostného já potřebuje i v oblasti náboženské identity zakušení sebevědomého a svéprávného ty, tedy jiného náboženství, respektive příslušníka onoho náboženství. Mezináboženský dialog neznamená "ode všeho trochu", ale naopak přátelské setkání poměrně stabilně kotvících identit. Dialog vyžaduje setkání korábů na otevřeném moři, kdy každý koráb velmi dobře ví, kde kotví, kde je jeho domovský přístav, jaká je jeho historie i současnost, ale nebojí se vyplout do neprobádaných vod, setkat se s jiným korábem, nerozstřílet jej, nevydrancovat a nepoplivat, ale vypít s jejich kapitánem a posádkou dobrou kávu, vzájemně se obohatit rozhovorem, vzájemně se varovat před nebezpečími jistých míst v oceánu a poté si dál plout vlastní cestou, ale s větší znalostí druhého a nejlépe s nově navázaným přátelstvím. Jeden oceán, jedna voda, mnoho korábů - nestrašme se děly, nepovyšujme se vlastněním plnosti pravdy, nebojme se upozornit na nepříjemné skutečnosti a mluvme spolu.

Cestování a mezináboženský dialog

Podobně jako se lidská osoba sama lépe poznává v dialogu s jinou lidskou osobou a ve vztahu se aktualizuje a realizuje (nikoli však zakládá), tak se i vlastní náboženská identita vyjevuje a zřetelně vyjadřuje (opět ale nikoli zakládá) v dialogu s odlišnou náboženskou identitou. Vidět sebe sama bez zakušení jinakosti je nesmírně těžké, vidět se zevnitř je téměř nemožné, zatímco nechat si nastavit zrcadlo odlišnou identitou je sice často bolestivé, ale mimořádně zdravé. Dialog např. křesťanství a buddhismu oběma stranám přinese nejen poznání druhého a jeho odlišné cesty, ale také větší poznání sebe sama díky nastavenému zrcadlu.

Dialog a otázka: kdo je bližní?

Elementární otázkou nejen mezináboženského dialogu je prostá, leč záludná kvestie: kdo je bližní? Podle filozofa Jana Sokola měly snad všechny prastaré lidské kultury velmi podobná pravidla soužití, tedy mravy: základem byl imperativ bližního nezabíjet, bližním v nouzi pomoci - afinita základních kulturních imperativů byla zjevná, odlišné bylo ale pojetí toho, kdo je bližní. V pradávných kmenových společenstvích (a stále taková existují) byl bližní pouze pokrevní příbuzný, a tedy imperativ nezabíjet bližního se vztahoval pouze na rodinu - ostatní se zcela samozřejmě zabíjeli. Později se za bližního považovali lidé z celého kmene, potom z celé vesnice, dále z celé oblasti, mnohem později celého národa. Marek Vácha hovoří o tzv. rozšiřujících se kruzích.

Byli to patrně Židé, kdo poprvé v dějinách uznali za bližní také příslušníky jiných národů, cizince a poutníky, neboť sami byli cizinci v Egyptě, sami byli čtyři desetiletí poutníky a nakonec imigranty v zabydlené zemi Kanaánu. Ještě před příchodem křesťanství zaujali radikální postoj k dialogu buddhisté tzv. velké cesty (mahájána), kteří uznávali za bližní všechny živé bytosti bez rozdílu, což mimochodem odpovídá poselství z úvodu biblické Geneze před pádem do hříchu. Mezi lidmi buddhisté nedělali rozdíl: bližní byl bohatý i chudý, zdravý i postižený, černý i bílý, právě narozený i umírající, muž i žena, zkrátka všichni, což v tehdejším indickém společenském systému znamenalo hotovou myšlenkovou revoluci. V našem západním světě potom názor o všech lidech bez rozdílu jako bližních prosadilo učení Ježíše z Nazareta. Dnes to bereme jako samozřejmost, ale nenechme se mýlit, na přelomu letopočtu šlo o šokující sociální zemětřesení.

Cestování a mezináboženský dialog

Pro mezináboženský dialog a plodné mírové soužití lidí je zásadní, zda jednotlivá náboženství považují sami sebe za exkluzivní, tedy výlučné s nárokem na plnost pravdy na rozdíl od ostatních - nebo zda tolerují a respektují odlišné pohledy, aniž by jakkoli ztráceli svoji identitu. Pokud se proti sobě postaví exkluzivisticky nahlížené křesťanství a exkluzivisticky nahlížený islám bez chuti poznat druhého a vést s ním dialog, můžeme očekávat uzavírání světa, stavby vysokých zdí a neustálou hrozbu války.

Vlastníci pravdy a kluzký svah

Čas od času se někdo pokusí všechny spřátelit neuváženým výrokem, že všichni vlastně v důsledku vyznáváme totéž a měli bychom se obejmout a hulákat aleluja - to podle mého soudu není šťastná cesta a rozhodně to není dialog. Je to vlastně dosti umělá a násilná odpověď na všechny otázky, která hloubavým věřícím jednotlivých náboženství nemůže stačit.

Cestování a mezináboženský dialog Cestování a mezináboženský dialog

Jako poutník jsem fascinován mnoha náboženstvími, líbí se mi jejich odlišnost, baví mě pronikat k jejich podstatě, ale také mám své náboženství a v něm svoji cestu, ke které inklinuji a vše, co se naučím na cestách, mě nakonec vždy utvrdí v tom, že moje cesta je pro mě tou pravou. Pokud se mě někdo na cestách zeptá na mou víru, rád mu ji vyložím, ale jako poutník se děsím myšlenky, že chodím po světě a tlačím lidem do hlavy, že se mýlí a musí přestoupit na mou víru. Poutník svědčí sám sebou, svým bytím, svou cestou a sám se nechává plodně proměňovat, aby dával svému darovanému času tvar do posledních detailů. Vytvarovat svůj darovaný čas, to je náš jediný, nejvznešenější úkol.

Osobně si dávám pozor na lidi, kteří "vlastní pravdu" a obviňují všechny ostatní z omylu a herezí. Pravdu nemůžeme vlastnit, o pravdě se můžeme pouze snažit co nejméně nepřesně vypovídat svým niterným poznáním. Podobně - slovy Ctirada Václava Pospíšila - jako básník, který ve verších vypovídá o lásce, ale lásku rozhodně nevlastní, jen má dar ji ve verších vystihnout méně nepřesně než ostatní. Nikdo z nás nevlastní pravdu, všichni jsme poutníci na cestě za pravdou, a proto nezaměňujme cíl za naše velmi nepatrné a vždy pouze částečné poznání. Takové náboženství, které považuje za bližního pouze věřícího svého kultu a svírá v pěsti plnost pravdy, má v dnešním světě nakročeno na kluzký svah, končící ostrou střelbou do jinověrců.

Tři stupně dialogu: tolerance, ochota, sdílení

Dnes je často zdůrazňována tolerance, jako by stačilo druhého respektovat v jeho odlišnosti - to je ale málo. Tolerance je pouze výchozím bodem, jakýmsi elementárním základem dialogu, ale opravdu pouze základem. Tolerance by neměla znamenat zdvořilou lhostejnost ani primitivní naivitu. Sama tolerance ještě zdaleka neznamená plodný dialog, obohacující vztahovost ani aktualizaci vlastní identity; po toleranci je zde další stupeň: otevřenost druhému a zájem o druhého. Dialog vychází z tolerance jako předpokladu, ale staví na zájmu o protějšek v dialogu. Zájem neznamená opuštění vlastní identity, dokonce ani opuštění vlastních východisek a předporozumění. Zájem znamená aktivní vstup do nezajištěného dialogu s otevřeným koncem.

Cestování a mezináboženský dialog Cestování a mezináboženský dialog

Představitelé světových náboženství (ale také prostí věřící) se dnes v době výrazného prolínaní světů nemohou spokojit s pouhou tolerancí existence jiného náboženství - nemůžeme žít vedle sebe, tolerovat se a zároveň se ignorovat. Nezájem o druhého plodí výmysly a bludy o jeho nauce, což vede ke hloupé nevraživosti. Dokonce i na teologické fakultě jsem mezi některými studenty zaregistroval absurdně nepravdivé výroky o islámu na jedné straně, ale také zcela nekritické až dětinsky naivní postoje k vytváření výlučných muslimských oblastí v Evropě na straně druhé. Soužití náboženství musí vycházet z tolerance, ale stavět na aktivním zájmu o nauku, tradici i projevy odlišného náboženství.

Posledním stupněm je ochota učit se novému, modifikovat svůj názor, pokud zjistíme, že je k tomu smysluplný důvod, ochota sdílet své přesvědčení a smysluplně jej vyjádřit tak, aby jej druhý na základě svých východisek a pohledů co možná nejpřesněji pochopil. Takový dialog v žádném případě neznamená omezení nebo znejistění vlastní identity, ani misionářské přesvědčování druhého; znamená spíše aktualizaci a realizaci vlastní identity vyjitím ze sebe směrem k druhému, zakušením opravdového vztahu s odlišným, kdy vyložíme své světonázorové karty na stůl, představíme je druhému a zároveň se na ně sami nově podíváme, podrobíme je nové kritické kontrole a případné nesrovnalosti napravíme.

Cestování a mezináboženský dialog Cestování a mezináboženský dialog

Ovšem může se stát, že nám druhý nečekaně "otevře oči" a my nakonec zcela změníme kurz své plavby - taková možnost musí zůstat potencionálně otevřená a nemyslím, že je důvod se bát. Pokud okusím lepší kávu, než doposud vychutnávám, mohu volit: mohu zůstat u své dobré kávy, ale s poznáním, že existuje i jiná, možná lepší, nebo mohu začít vychutnávat onu lepší, aniž bych musel zavrhovat tu stávající a láteřit nad promarněným časem. Růst znamená nebát se učinit krok do nejistoty. Naznačené neznamená změnu náboženství (snad jen v krajním případě), ale spíše růst, vytříbení své cesty v rámci zabydleného náboženství.

Dialog s odlišným je obrovským potencionálem pro obě strany: umožňuje nahlédnout za horizont svého dohledu, umožňuje podívat se za roh svého světonázoru a obohatit svou perspektivu pohledem z jiného úhlu a v neposlední řadě pohledem na sebe.

Cestování a mezináboženský dialog Cestování a mezináboženský dialog

Nepříliš promyšlená forma dialogu, kdy se vytrácí identity, aby vznikla jedna "superidentita" ve formě synkretického náboženství, tedy jakési umělé syntézy všeho, podle mého soudu není správná cesta. V této disidenci hájím tezi, že dialog má obohacovat identity a odhalovat je sobě samým i druhým. Tam kde identity násilně splynou, dialog v podstatě končí.

Není ovšem pluralita jako pluralita: pluralitu v teologickém myšlení miluji, ale kompilace všeho nebo nezdravě přílišná flexibilita jsou spíše karikaturou zdravé plurality a znamenají absenci vlastní identity. V synkretismu nakonec můžeme zahlédnout jen fragmenty původních identit, které již ve výsledku neznamenají zhola nic. Sebe-vědomá identita je předpoklad mezináboženského dialogu. Ochota sdílet, poznávat, růst a vyjít vstříc je dalším nezbytným stupněm.

Ondřej Havelka - autor vystudoval teologii, religionistiku, aplikovanou etiku a management na předních českých univerzitách. Studia završil rigorózním řízením na teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde je v současné době doktorandem. Nezávisle procestoval více než stovku zemí po celém světě. Mimo dalších uskutečnil dvouletou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Zabývá se odlehlými domorodými etniky, jejich kulturou a religiozitou, mezikulturním a mezináboženským dialogem. Napsal několik knih, např. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma nebo pohádku Jak se trpaslík Ferina rozplynul štěstím.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist