Pohoří Rocky Mountains - Rockies, divočina Kanady

Cesta po Rocky Mountains neboli Rockies, cesta do kanadské divočiny (3)

Následující den jdeme kratší trasu na Parker Ridge, odkud je nádherný výhled na ledovec Saskatchewan. Poté se přesouváme do Lake Louise v národním parku Banff, kde se nachází proslulá pekárna Laggan's. Často jsme tam chodili na brownies - čokoládové cukroví, které se jen rozplývá na jazyku!

Tuto pekárnu si také oblíbil jeden místní grizzly, který se nemohl nabažit její vůně. Chodil kolem tak dlouho, až se jednoho dne odvážil vejít dovnitř zadním vchodem. Uvnitř nastal zmatek, ale nikomu se naštěstí nic nestalo a medvěd byl chycen a odvezen do ZOO, kde prý žije dodnes.

Čtěte také: Cesta do kanadské divočiny (2), cesta po Rocky Mountains neboli Rockies

V kempu pro stany mají světovou raritu - elektrický plot proti medvědům. V okolí Lake Louise žije údajně tucet medvědů grizzly a několik desítek medvědů černých. Někteří z nich se naučili navštěvovat kemp a hledat zbytky jídel. Proto v roce 2001 postavili kolem kempu plot, který nejen chrání obyvatele kempu před mlsnými medvědy, ale zároveň má medvědy odradit přibližovat se k lidským obydlím.

Paradise Valley

V Lake Louise můžete navštívit Paradise Valley, ve kterém si opravdu připadáte jako v ráji. Je to okruh dlouhý 26 kilometrů po příjemné cestě zpestřený nádhernými panoramaty a rozkvetlými loukami. Byli jsme nadšeni, ačkoli mrholilo a byla poměrně zima.

Na zpáteční cestě jsme uviděli lézt po stromě podivné zvíře. Bylo černé, chlupaté a neohrabané. Nejdřív jsme chtěli utéct, protože jsme si mysleli, že je to mládě medvěda. A kde je mládě, je také rozzuřená matka. Zvíře však mělo dlouhý ocas a také bodliny za krkem. Vypadalo dost legračně. Jakmile nás spatřilo, schovalo se za kmen stromu a jen tak po očku po nás pokukovalo.

O kousek dál jsme pak potkali tři kluky, kterým jsme zvíře popsali, a ti nám řekli, že je to dikobraz. Akorát je prý překvapuje že leze po stromě. Tak bůhví, co to bylo. My jsme mu každopádně začali říkat Spiky a stal se maskotem naší výpravy. (Po návštěvě pražské ZOO jsme zjistili, že se toto zvíře jmenuje Ursoň a že žije pouze v Kanadě.)

Tu noc byla opět pořádná zima a mrholilo. Ráno jsme měli před stanem kopici ledové tříště vytvořenou z kapek, které padaly z plachty napnuté nad stanem. Teprve kolem poledne se počasí umoudřilo a tak vyrážíme k Moraine Lake, nejfotografovanějšímu jezeru Kanady. Všude kolem se jako vždy prochází spousta japonských turistů.

Moraine Lake

Jdeme trasu k jezeru Eiffel, která je dlouhá 12 kilometrů s převýšením 400 metrů. Asi tři kilometry před cílem však přichází bouře s kroupami a silným větrem, takže otáčíme a kráčíme zpět. Na této cestě jsme potkali horskou průvodkyni vedoucí výpravu asi dvaceti Japonců a ta nám řekla, ať nepoužíváme "protimedvědí rolničky", které jsme dosud všude nosili. Prý naopak medvědy lákají, protože je to nepřirozený zvuk a medvědi jsou od přírody zvědaví. Je to údajně výzkum posledních dvou let, takže někteří turisté "cinkají" a jiní ne. Měli jsme tedy štěstí, že jsme zatím žádného nepřilákali!

Národní park Yoho je velmi blízko k Lake Louise, proto další dny podnikáme výpravy do těchto končin. Počasí je opět teplé a slunečné. Yoho je neuvěřitelně krásný park, navíc ho nenavštěvuje tolik turistů jako národní park Banff, takže je tu mnohem klidněji. Stal se proto naším oblíbeným místem. Za vidění stojí například Natural Bridge, přírodní skalní útvar tvořící most přes řeku Kicking Horse nebo Emerald Lake se skutečně smaragdovou barvou.

Moc pěkná trasa vedla právě od tohoto jezera k Hamilton Lake, ke kterému je to sice převýšení 850 metrů, ale určitě to stojí za to. Po cestě jsme spatřili kolibříka, kterých žije v této oblasti několik druhů.

Vystoupali jsme ještě kus nad jezero do sedla mezi Emerald a Carnarvon Peak, odkud se rozevíral nádherný výhled. Nejvíce mě však fascinovaly zdejší kameny, které hrály snad všemi barvami. Byly různě pruhované, tečkované a melírované. Nachází se tu také spousta zkamenělin, například trilobiti. Geolog by se tu opravdu vyřádil! Škoda jen, že si všechny ty kameny nemohu odnést s sebou. Nejen že jsou těžké, ale hlavně odnášet fosilie z parku je přísně zakázáno.

Další neméně krásná trasa je okruh dlouhý 17 kilometrů, který začíná i končí u Takakkaw Falls, které se svými 380 metry patří k nejvyšším vodopádům Severní Ameriky. Horní partie této trasy se nazývají Iceline Trail, protože se tu jde těsně vedle ledovců a ledovcových jezírek, přeskakují se početné potůčky a zároveň je tu úžasný výhled do hlubokého údolí i na ledovce, které jsou rozloženy na protějších vrcholech. Tento úsek je také považován za jeden z nejvíce exponovaných tras vůči větru v Rockies, takže za špatného počasí je neschůdný. My měli naštěstí krásně a slunečno, a přesto se do nás vítr pěkně opíral. Tuto trasu však vřele doporučuji všem. Je opravdu krásná!

Městečko Banff

Na naší cestě jsme dále navštívili městečko Banff, ve kterém se jeho obyvatelé snaží žít ve vzájemné úctě a harmonii s medvědy, především s medvědy grizzly. Promítají se o nich filmy, pořádají se veřejné přednášky, píše se o nich v novinách, zkrátka vše se tu točí kolem medvědů.

Není to však tak, že by se tu grizzlyové procházeli po ulicích, právě naopak. Medvědi grizzly jsou velmi plaší a spatří je jen málokdo. "Žiju tu odmalička, ale grizzlyho jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděla," řekla nám Helen, zaměstnankyně zdejšího informačního centra.

Kvůli medvědům se tu například oplocuje transkanadská dálnice a tvoří se na ní různé podchody a nadchody, aby se medvědi dostali z jedné části svého teritoria do druhého. Všude visí instrukce, jak se chovat na území medvědů. Snaha zachovat jejich řídnoucí populaci a tím i neporušený ekosystém zdejší přírody je obdivuhodná a poučná.

Cory Pass Loop

Po noci strávené v autě na parkovišti jsme se šli umýt do průzračně modré vody zdejší říčky. Poté jsme se vydali na trasu jménem Cory Pass Loop, okruh dlouhý 13,5 kilometru, částečně vedoucí územím, které obývá rodina medvědů grizzly.

Příjemná stezka vede nejprve rozkvetlou loukou, pak kamenitým průsmykem se spoustou suti mezi strmými skalami. V posledním úseku, který vede lesem, jsme uviděli na cestě čerstvý, ještě teplý medvědí trus. Měli jsme docela nahnáno, ale medvěd se naštěstí neobjevil. Zřejmě stihl utéci, protože po cestě jsme si hlasitě zpívali.

Podle konfigurace trusu jsme se snažili určit, kterým směrem se medvěd ubíral. Ptali jsme se i v informačním centru a tam nám potvrdili náš odhad, že od největší koblihy po nejmenší. To znamená, že je za námi a před námi by měl být "čistý vzduch." Zní to asi banálně, ale je to možná otázka života a smrti. Když podle trusu zjistíte, že medvěd je někde před vámi, máte docela šanci ho potkat.

Túra na Mount Rundle

Další den nás čekala náročná túra na Mount Rundle s převýšením 1 600 metrů s občasným lezením po čtyřech po ujíždějící suti. Nahoře z výšky téměř tři tisíce metrů se nám naskytl úžasný výhled do všech světových stran, zatím nejlepší jaký jsme v Rockies viděli. Snímky z této hory vypadají jako z letadla. Cesta nahoru i dolů nám zabrala sedm hodin. Když jsme se večer unavení vrátili do kempu k našemu stanu, procházel se před ním nádherný obrovský sob.

Glacier National Park

Poslední naší zastávkou v Rockies byl Glacier National Park, který nás naprosto uchvátil. Škoda jen, že nemáme tolik času, abychom tu pobyli déle. Stan jsme postavili v pohádkově kouzelném kempu Illecillewaet, na slunném místě mezi řekou a malým průzračným potůčkem.

Voda v potůčku byla zázračně osvěžující a "živá." Cítili jsme se po opláchnutí v ní jako znovuzrození! Okolní stromy, rostliny a květy tu rostou v dokonalém uspořádání a harmonii, jako by je tak navrhl japonský zahradní architekt. Vzduch byl nádherně svěží a voňavý, až mi bylo líto, že opět odjíždíme do civilizace. Tohle mi bude opravdu chybět!

Večer jsme se ještě prošli po staré železniční cestě, která prochází přímo nad kempem. Po kolejích tady nejsou už ani památky, jen příjemná zatravněná cesta lesem s několika naučnými cedulemi o tom, jak to tu dřív vypadalo. V minulosti to první bílí osadníci neměli vůbec lehké.

Od roku 1882, kdy major Rogers objevil průsmyk přes Selkirkské hory vhodný pro stavbu železnice, potýkali se její stavitelé s neustálými potížemi. Stále na ně číhaly nástrahy v podobě padajících lavin, rozmarů počasí a útoků medvědů grizzly. Nejhorší incident se přihodil v březnu roku 1910, kdy šedesát dělníků odstraňovalo sníh z trati zasypané lavinou sesuté z Cheops Mountain. Z protějšího vrcholu se v tu chvíli utrhla další lavina a všechny dělníky až na jednoho pohřbila ve svých útrobách.

Ráno jsme vyrazili na jeden z nejkrásnějších výletů v Rockies. Vyšli jsme cestou Glacier Crest dlouhou 5 kilometrů na hřeben, ze kterého bylo nádherně vidět na ledovec Illecillewaet. Dále jsme pokračovali po neoficiální trase dolů přímo k ledovci. Většinu cesty jsme jeli po jazycích ze slehlého sněhu, což bylo velmi rychlé a hlavně zábavné.

Vzdálenosti a rozměry v horách často klamou, a tak nás ledovec překvapil svou mohutností a pak délkou sestupu do údolí, které se zdálo být na dosah. Sestup po skalách pod ledovcem byl poměrně náročný. Šli jsme po kamenných hřebenech dokonale obroušených od ledovce, které často končili strmým srázem, takže bylo nutné vrátit se a zkusit jiný hřeben. Byl však odtud nádherný výhled na okolní hory i na ledovec.

Nakonec jsme se přece jen trefili a navázali na cestu Great Glacier, která vedla zpět do kempu. Jakmile jsme tuto cestu našli, přihnala se bouřka a blesk zapálil na protějším kopci les. Byli jsme zhruba ve stejné nadmořské výšce. Pohled na šlehající plameny nás donutil co nejrychleji spěchat dolů. Přesto to byla jedna z nejkrásnějších tras.

Poslední den v Rocky Mountains

Další den jsme se probudili do nádherného voňavého rána, bohužel posledního v Rocky Mountains. Dnes nás čeká dlouhá cesta do rušné a páchnoucí civilizace, na kterou jsme si už úplně odvykli a která nám vůbec nescházela.

Jeli jsme celý den na jih přes město Kelowna do oblasti Okanagan. Stále více se oteplovalo až do téměř středomořského podnebí. Tyto oblasti jsou známy svými vinicemi, ovocnými a zeleninovými plantážemi. Víno Okanagan patří mezi uznávané světové značky a je výborné. Po cestě jsme míjeli spoustu stánků s ovocem - borůvkami, malinami, broskvemi, třešněmi, ostružinami… Těžko se odolávalo!

Dojeli jsme do Pentictonu a zakempovali. Je hrozné vedro, takže se celý den povalujeme na pláži. Jezero Okanagan je rozlehlé, nádherně čisté, teplé, skoro jako moře. Pláže jsou tu krásné písečné, lemované borovicemi. Okolní krajina je však totálně vyprahlá a vysušená.

Všude kolem proudí davy lidí, často nezvykle obézních. Na pláži měl každý něco obrovského a nafukovacího. Hemžilo se to tu gumovými krokodýli, motýli, kosatkami apod. Prostě kdo neměl nic nafukovacího, nebyl "in". Večer jsme si pak dali velikou zmrzlinu a prošli se po pobřeží, kde vál vlahý teplý fén. Úplné Chorvatsko!

Cesta do Vancouveru

Ráno jsme se ještě vykoupali a pak vyrazili na dlouhou a únavnou cestu do Vancouveru, protože termín vrácení auta se naplnil. Další dny jsme pak strávili na Vancouver Islandu, kam se dá dojet z Vancouveru trajektem za hodinu a půl.

Tento ostrov je charakteristický svým mírným podnebím a dostatkem vláhy zejména v zimních měsících, takže se tu daří hlavně okrasným květinám. Známé jsou Butchard Gardens, které vás zaplaví nádherou svých květů nebo Butterfly Gardens, kde se pěstují exotičtí motýli. Ani město Victoria, které je zároveň hlavním městem Britské Kolumbie, se nemusí za své parky a zahrady stydět. Po celém městě visí tisíce rozkvetlých závěsných košíků a v parcích se zelenají pověstné anglické trávníky. Na ostrově se také vyskytují mohutné obří cedry, obvykle několik set let staré. Atmosféra je tu mnohem ležérnější a uvolněnější než v rušném Vancouveru, a tak tu prý žijí hlavně staří lidé, děti a indiáni.

Juan de Fuca Trail

Na ostrově chceme projít Juan de Fuca Trail, což je trasa na jihozápadním pobřeží navazující na známější West Coast Trail, jdoucí divočinou původních lesů. Dojeli jsme proto do Victorie a ubytovali se ve zdejším originálním a svérázném hostelu. Pokojík metr a půl na dva metry slouží opravdu jen na přespání. Ráno vstáváme brzy, abychom stihli autobus, který jede na západní pobřeží 70 kilometrů vzdálené. Autobus je rovněž velmi originální. Jede pouze jeden ráno v šest a odpoledne ve čtyři jede zpátky do Victorie.

Dojeli jsme do Sombrio Beach, odkud vyrážíme na třídenní túru. Po celé trase není žádná civilizace, kohoutek s vodou ani odpadkový koš. Všechny odpadky se musí nosit s sebou. Nic se nesmí vyhodit kvůli medvědům a pumám, které jsou prý v této oblasti početné.

Cesta vedla nejprve po pláži, poté lesem, který vypadal jako amazonský prales. V lese rostly obří cedry, obří kapradí a obří přesličky. Občas se lezlo po žebříkách, brodilo se bahnem nebo se šlo přes závěsné houpající se mosty. Trasa byla tedy poměrně náročná a baťohy se pěkně pronesly.

Odpoledne přicházíme do Chin Beach a u pláže stavíme stan. Od moře fouká studený vítr, a tak obkládáme stan naplavenými kládami, kterých je tu dostatek. Nabrali jsme vodu z potůčku a uvařili večeři. Vedle nás si postavili stan dva Kanaďané ve středních letech, kteří se nám vysmáli, když jsme jim řekli, že chceme převařovat vodu. Půjčili nám nějaké zařízení, které vodu vyčistí během dvou minut. Do kanadské divočiny se něco takového určitě hodí.

Další den jsme šli úsek, který byl nejtěžší z celé této trasy. Byl dlouhý 12 kilometrů, ale ve velmi náročném terénu s bahnitými cestami. Říká se mu také "úsek jedenácti kopců" a opravdu se jde jedenáctkrát do kopce a z kopce. Po každém kopci následuje říčka a dřevěný most. S těžkými baťohy na zádech nám to zabralo sedm hodin a byli jsme pak úplně vyčerpaní.

Asi hodinu před cílem šli proti nám dva chlapíci, kteří nám řekli: "Deset minut odtud jsme viděli mládě medvěda, tak si dejte pozor. Hodně štěstí!" a šli dál. V zájmu zachování života jsme proto zapomněli na únavu a začali z plných plic zpívat, aby medvědi včas utekli. Žádného jsme naštěstí neviděli.

Dorazili jsme na pláž s výmluvným názvem Bear Beach, kde jsme na krásném místě na pláži postavili stan. Medvědi jsou tu prý k ránu často vidět, jak hledají naplavené plody moře. My jsme bohužel nebo naštěstí žádného neviděli. Narozdíl od Rockies jsou zdejší medvědi ještě hodně plaší a na lidi si zatím nezvykli.

Šli jsme hledat nějaký potok nebo říčku, ve které bychom nabrali vodu a vykoupali se. Moře je moc studené a navíc je v něm spousta řas. Potkáváme mladou rodinu se čtyřmi dětmi na výletě a ptáme se, jestli o něčem neví. Paní se nás lítostivě zeptala, "Vy nemáte pitnou vodu?" Její asi šestiletý synek k nám beze slov přišel a podal nám svou půllitrovou láhev vody. Dojatí jsme poděkovali a šli hledat dál.

Nakonec jsme říčku našli a poblíž dva mladé sympatické lidi, kteří se nás zeptali, jestli nemáme sirky. Půjčili jsme jim zapalovač oni nám zas na oplátku pumpičku na vodu, která přefiltruje veškeré bakterie. Pak nám ještě nabídli víno, a tak jsme popíjeli a povídali si asi hodinu. Jmenovali se Bill a Heather a na západním pobřeží zakončovali svoji měsíční dovolenou, kterou před tím trávili na jachtařském kurzu.

Bill je lékař a prý si může vzít dovolenou kdykoli chce. To nás zaujalo, zřejmě je výhodné být lékařem v Kanadě. Taky řekl, že byl před pěti lety v Praze a moc se mu tam líbilo. Heather je rehabilitační sestra a má nárok na čtyři týdny dovolené. Obvyklé jsou v Kanadě prý jen tři. Hlad se však ozýval, a tak jsme se rozloučili a šli vařit.

Poslední den jdeme už méně náročný úsek z Bear Beach do China Beach. Bylo velké teplo, proto ani tato část trasy nebyla snadná. Vstávali jsme pozdě a pak jsme uslyšeli v moři zvláštní pískání. Byla to kosatka, která kolem proplouvala. Kosatky i velryby je možné vidět v této oblasti poměrně často. Dokonce se tu i pořádají výlety za pozorováním těchto korábů moří.

China Beach

Večer v China Beach jsme se zkoušeli koupat v moři, ale bylo tak ledové, že se tam dalo vydržet jen pár sekund. Nejvíc ze všeho nám mrzly nohy. Přesto však osvěžilo. Přespali jsme v kempu a ráno vyrazili na stopa, protože žádný autobus v tuto dobu do Victorie nejede.

Zastavila nám Susan, zdravotní sestra z domova pro seniory. Stěžovala si na daně, na vládu a taky na to, jak tu dřív byla spousta lososů, ale kvůli neuváženému rybolovu se dnes musí chovat uměle. Susan jela pouze do Sooku, což je asi v půli cesty do Victorie. Odtamtud jsme pak jeli autobusem, který byl několikanásobně levnější, než ten, kterým jsme na pobřeží jeli před třemi dny.

Při zpáteční cestě na trajekt se nám málem nepodařilo najít autobusovou zastávku, ze které jel autobus naším směrem. Jeli jsme z Butterfly Gardens, kde byla pouze jedna křižovatka a dotyčný autobus tu údajně zastavoval. Nikde však nebyla žádná cedule a nikdo z místních taky nevěděl, kde autobus staví a ve kterém směru, protože oni s ním přece nejezdí.

Jediné, co jsme věděli, byl čas. Takže jsme si někam stoupli a čekali. Bylo 35 °C ve stínu a v jednom domě, kde jsme se ptali, nám milá paní nabídla džus. Autobus opravdu přijel, ale z úplně jiného směru než jsme ho očekávali a zastavil samozřejmě taky úplně jinde. Naštěstí jsme ho jen tak tak doběhli. Jinak bychom tu asi museli přespat a my druhý den odlétali do Prahy.

Návrat do Prahy

Trajekt i letadlo jsme stihli v pohodě a dokonce i cesta do Čech utekla poměrně rychle. Při přistání v Praze pršelo a byla zima. Letiště nám připadalo takové malinké, zapadlé a opuštěné.

Nikdy jsem si nedovedla představit, jak se na nás na Čechy asi dívají cizinci. Teď jsem to viděla jasně a byl to docela šok. Všichni byli zachmuření, nevrlí a nesympatičtí. V novinách se tu řešily nějaké podivné titěrné problémy. V obchodech nás nikdo nepozdravil, prodavačky se jen znechuceně podívaly, kdože je to zas otravuje. Kam jsme to jenom přijeli? Tak se mi zastesklo po Kanadě a jejích usměvavých lidech.