Ikonická Pyramid Mountain v Rockies v Kanadě

Pyramid Mountain, cesta do kanadské divočiny (2)

Další den jedeme dlouhou trasu do Prince George, nejsevernějšího bodu naší cesty. Do města přijíždíme odpoledne a zastavujeme pouze na nákupy. V místním supermarketu si s námi popovídala sympatická a usměvavá pokladní. Už jsme si zvykli, že jakmile promluvíme, následuje otázka "Odkud jste?" Stihla si s námi nejen povídat, ale i všechno namarkovat, nandat do tašek a ještě připočítat slevu z karty za námi stojícího zákazníka. Neuvěřitelné!

Jedeme dále na východ a zastavujeme na noc v kempu v provinčním parku Purden Lake. Tento park je výletním místem obyvatel Prince George a protože je pátek, je tu dost lidí. Večer se ještě stihneme vykoupat v průzračném jezeře. Kromě lidí je tu i obrovské množství komárů a také piknikových stolů. Ty mají speciální kovovou podložku na přenosný gril, což je tady v Kanadě nezbytný kempovací doplněk. Kanaďané většinu jídel upravují grilováním. Kromě nás jsme nikoho neviděli vařit na vařiči po celou dobu našeho pobytu.

Čtěte také: Cesta do kanadské divočiny (1)

Ráno vyrážíme dál do Jasperu. Před hranicí parku se tyčí majestátní Mount Robson, necelé čtyři tisíce metrů vysoká hora. Jsme tak uchváceni pohledem, že nevidíme značku s omezením rychlosti. Za další zatáčkou nás proto zastavuje policie a chce řidičský průkaz. Když vidí, že jsme zmatení cizinci, kteří hledají řidičák i mezi hromadami jídla, igelitových tašek a spacáků, pouští nás raději dál a bez pokuty.

Městečko Jasper, Bald Hills

Měli jsme štěstí. V městečku Jasper zastavujeme v místním malebném informačním centru, které vypadá jako chaloupka z pohádky postavená uprostřed krásného parku. Na noc stavíme stan v kempu Wapiti, který leží u divoce rozbouřené, raftaři vyhledávané řeky Athabasca. Večer sedíme na břehu a koukáme do zpěněné vody, po které kloužou poslední dnešní rafty. Na protějším břehu se poklidně prochází stádečko jelenů s bílými ocasy.

Noc byla velmi chladná a zdály se nám šílené sny. Ráno jedeme k jezeru Maligne, odkud stoupáme na planiny Bald Hills. Cestou potkáváme členky kanadského ragbyového týmu, kterým bychom se do cesty opravdu postavit nechtěli. Svaly jim hrály po celém těle a do kopce šly jako na klíček, ale nahoře už měly dost a dál nemohly. My šli ještě na další vrchol po neoficiální cestě, odkud byl nádherný rozhled do okolí.

Medvěd černý

Cestou zpátky do kempu jsme u silnice viděli pasoucího se medvěda černého. Naprostá většina medvědů jsou totiž vegetariáni a živí se hlavně bobulemi, kořínky a hmyzem. Kolem medvěda se už vytvářela typická "animal jam" - spousta lidí, kteří se ho snažili vyfotit. Tito lidé medvěda při krmení ruší, a ten pak může agresivně zareagovat, což si spousta lidí při honbě za senzací neuvědomí. Každoročně je pak zaznamenáno několik případů napadení člověka medvědem.

Dnes bychom chtěli dojít k hoře Pyramid, vysoké necelé tři tisíce metrů. Je opět horko a cesta se nekonečně vine lesem. Asi po hodině projíždí kolem terénní auto a z něj vykoukne sympatická holka. Říká, že nás sveze blíž k té hoře, ať si naskočíme na korbu. Tak jsme naskočili, jelikož pěšky bychom tak daleko nedošli. Jmenovala se Heather, a díky ní jsme se dostali až pod úpatí Pyramid Mountain a mohli tak pokořit alespoň jeden z jejích nižších vrcholů.

Pyramid Mountain - úvodní znělka Paramount Pictures

Tato hora stojí jako model úvodní znělky Paramount Pictures a je součástí jejich ochranné známky. V západní Kanadě totiž dřív působila některá filmová studia, která se později přestěhovala do Los Angeles.

Heather je bioložka a pracuje ve výzkumném centru v Jasperu. Jejím oborem jsou ptáci, které láká na zvuky z CD přehrávače, chytá je do síťky a značkuje. Jejich výzkumem si dělá doktorát na Vancouverské univerzitě.

Zatímco Heather chytala ptáky, my lezli na nižší vrchol hory. Na vrcholu byl ještě sníh, ze kterého vykukovali rozkvetlé skalničky. Rozhled tu byl zatím nejkrásnější, jaký jsme do té doby viděli. Ani se nám nechtělo dolů, ale museli jsme stihnout sraz s Heather která nás pak odvezla dolů do Jasperu. Pěšky bychom se odtud dneska nedostali. Večer jsme pak zašli i s jejími kamarádkami do hospody na ovocnou ledovou tříšť a pěkně jsme si popovídali.

Hora Fitzwilliam

Další den vyrážíme na trek pod horu Fitzwilliam. Trasa vedla velmi hustým lesem jako stvořeném pro medvědy a za celý den jsme tu nepotkali živou duši. Na začátku cesty byla nástěnka, na kterou se zapisovalo, co kdo viděl. Někdo tam dva dny před tím zapsal, že ho pronásledoval grizzly.

V lese bylo neuvěřitelné ticho, které jsme si však nemohli vůbec užít, protože jsme museli dělat hluk kvůli medvědům. Celou cestu jsme zpívali, což bylo dost vyčerpávající, protože převýšení bylo značné.

Tuto trasu je možné jít i několik dní, je však nutné mít zvláštní povolení pro kempování v přírodě, které je možné zakoupit v informačním centru. Povolení jsme neměli, takže jsme došli jen do základního tábora. Národní parky si tímto způsobem na sebe vydělávají.

Obnovu parku neplatí lidé ze svých daní, ale návštěvníci při vstupu do parku a za kempování v přírodě. V Kanadě je také specialitou, že se platí za rozdělání ohně, a to 6 dolarů. Tyto peníze jdou prý na obnovu lesa zničeného každoročními požáry.

Mount Edith Cavell

Další den jedeme k Mount Edith Cavell, ke stále zasněžené hoře vysoké 3 363 metrů, na níž leží ledovec ve tvaru anděla, Angel Glacier. Tato hora je pojmenována po jedné anglické zdravotní sestře, která pomáhala válečným zajatcům za první světové války, za což byla popravena.

V okolí hory se nachází nádherné rozkvetlé louky, na které je momentálně znemožněn přístup, protože turisté by je mohli poničit. Jdeme tedy pouze kratší, asi hodinovou procházku pod ledovcem, který v poledním slunci neustále praská a drolí se. Jsou tu, stejně jako na všech známých a dobře přístupných místech, davy japonských turistů, jejichž vysokohorské vybavení by jim mohl závidět i Messner.

Miette Hot Springs

Odpoledne se pak přesouváme do Miette Hot Springs, kam se večer jdeme namočit do čtyřicetistupňové vody, ze které se kouří. V Rockies je několik středisek s horkými prameny, ve kterých se za chladných a deštivých dnů můžete příjemně ohřát. Vstupné je obvykle kolem 6 dolarů.

V této oblasti jsme vyšli na vrchol Sulfur Ridge, 2 100 m, s převýšením asi 700 metrů. Trasa byla poměrně krátká, proto jsme si ji ještě prodloužili o stezku pro koně. Tato stezka však byla místy dost bahnitá a také se tu musel brodit potok, který neměl více než pět stupňů. Myslela jsem, že mi upadnou nohy. Večer pak přišla bouřka, která je tu prý velmi častá a obvyklá. Zdejší kopce nějakým způsobem bouřky přitahují.

Národní park Banff

Naše další cesta vede směrem k národnímu parku Banff. Zastavujeme v oblasti Icefield, která je položena asi ve dvou tisících metrech. Ve zdejším okolí se nachází velmi rozsáhlé a nepřístupné ledovcové plochy, které zdejší krajinu ještě více ochlazují.

Přístupný je pouze ledovec Athabasca, na který je možné nechat se vyvézt speciálně upraveným autobusem zhruba za 40 kanadských dolarů anebo jít kousek pěšky. My jsme zvolili pěší trasu, kterou jsme si ještě trochu prodloužili na vlastní nebezpečí. Nad ledovcem je úžasně svěží a vlhký vzduch, který je úplným balzámem na dechový aparát.

V noci byla hodně velká zima, nejspíš mrzlo, spacáky však obstály dobře. Stan jsme postavili v kempu, ve kterém se to jen hemžilo čipernými zemními veverkami. Tyto veverky žijí v norách v zemi a vypadají jako syslové. Často roztomile panáčkují, aby lépe viděly, co se kolem děje. Okolo nás prohupkal zajíc, který se vůbec nebál a jen se udiveně podíval, jako by lidi ještě neviděl.

Následující den podnikáme nejnáročnější trasu za celý náš pobyt. Chceme vystoupit na Mount Wilcox, přes tři tisíce metrů vysokou horu. Nejprve jdeme po příjemné cestě Wilcox Pass lesem a pak po rozkvetlé horské louce, na které se pase stádo muflonů. Jdeme dále po neoficiální cestě, která je neoznačená a velmi špatně viditelná. Za chvíli ji ztrácíme úplně, takže dál pokračujeme na vlastní pěst.

V příkrém terénu nám skála doslova ujíždí pod nohama. V Rocky Mountains neexistují žádná lana, ani skoby jako například v Alpách. Je to právě kvůli lámavosti skal, ve kterých by se žádná skoba neudržela. O to více jsou Rockies zrádné. Těsně před vrcholem to vzdávám. Na obě strany je šílený sráz dolů a já udělám vždycky jeden krok nahoru a o dva kroky sjedu dolů. Na to nemám nervy.

Honza na vrchol vylezl a udělal pár fotek. Dolů pak sjíždíme po kamenech a jde to rychle a snadno. Večer se vracíme do kempu úplně vyčerpaní, promrzlí a mokří, protože odpoledne začalo soustavně pršet. Pršelo celý večer. Naštěstí v kempu byla krytá kuchyně, ve které jsme se seznámili se sympatickou rodinou z Arizony a jedním Kanaďanem. U vyhřátých kamen jsme si s nimi povídali až do půlnoci a úplně zapomněli na únavu. Byl to moc příjemný večer.

• Dokončení článku