Hory Rocky Mountains (Rockies), kanadská divočina

Cesta do kanadské divočiny (1), cestování po Rocky Mountains neboli Rockies

Z okna v letadle jsou vidět nádherné hory a ledovce Grónska pokryté panenským sněhem s modrými jezírky. Do Vancouveru je to ještě pět hodin. Devítihodinová cesta z Londýna do největšího města Britské Kolumbie ubíhá pomalu. Konečně přistáváme! Je polovina června a všude jsou vidět zasněžené hory. Vypadá to, že jsme si měli vzít péřovky! Alespoň, že svítí sluníčko a je jasno.

Před námi v letadle sedí sympatický starší pán s paní. Neustále se něčemu smějí. Po přistání pán vyndá z úložného prostoru obrovskou kulatou papírovou krabici. "To je dort?" zeptá se Honza anglicky. "Kdepak, to je klobouk," odpoví pán a směje se na celé kolo. "Koupila si ho v Londýně," mrkne spiklenecky na svou manželku. "Byli jsme tam na pár dnů na výletě." Takové bylo naše první setkání s Kanaďany. Zdá se, že jsou stále spokojení a v dobré náladě.

Čtěte také: Juan de Fuca Trail, Kanada a treky v divočině

Po přistání ve Vancouveru je neuvěřitelných 30 stupňů! Očekávali jsme spíš podnebí jako v Norsku, zimu a déšť. Když jsme to řekli našemu kamarádovi Tomášovi, který nás už očekával na letišti, začal se smát. "To je tady v létě normální! Dřív pršelo víc, ale posledních pět let je pořád v létě hezky a teplo." Vancouver má prý z Kanady nejpříjemnější podnebí, a je to pravda. Od moře tu stále fouká příjemný čerstvý větřík, takže dusno ani smog tu v horku nehrozí tak jako v Praze.

Vancouver

Tomáš je Čechokanaďan. Narodil se už ve Vancouveru, ale česky mluvit umí a je na to hrdý. Jeho rodiče emigrovali z Čech v osmašedesátém. Mají teď pěkný domek na předměstí a užívají si důchodu. Občas zajedou za příbuznými poblíž Českých Budějovic, ale doma se už cítí tady v Kanadě.

Tomášova maminka nás ke konci našeho pobytu v Kanadě pohostila gulášem s knedlíky, který jsme po šestitýdenní konzervové stravě s nadšením zhltli. Netušili jsme, jak se nám tu bude stýskat po české kuchyni! Ve Vancouveru je prý až 30 000 Čechů a jenom jedna česká hospoda. Češi se tu ale vzájemně nestýkají.

Tomáš nás ubytoval ve svém malém bytě v centru města, což je pro nás strategický výchozí bod. Odtud podnikáme průzkumné výpravy do víru velkoměsta. Každé ráno v půl osmé nás budil zvuk nákupního košíku kolemjdoucího bezdomovce, který s železnou pravidelností obcházel okolní popelnice.

Prvních pět dní se vzpamatováváme z časového posunu a chodíme po centru Vancouveru. Určitě stojí za to vidět rozlehlý Stanley park, Downtown plné mrakodrapů, barevný China town, Granville Island se spoustou kotvících lodí a obchůdků… Svou čtvrť tu má mnoho komunit. Číňané, Indové, boháči, dokonce i homosexuálové a narkomani.

Ve městě je poměrně bezpečno a obvykle se tu nekrade. Dokonce ani ve čtvrti narkomanů, kam jsme jednou omylem zabloudili, vám údajně nikdo neublíží. Je docela příjemné vědět, že když si necháte před domem například kolo přes noc, ráno ho tam opět najdete. Často jsme nechávali plně naložené auto bez dozoru a neztratilo se nám vůbec nic.

China town, pláže

Zajímavé je, že k narkomanům ani bezdomovcům, kterých je tu hodně, se nikdo nechová s odporem ani pohoršením. Žádné udivené pohledy ani pomluvy. Platí tu filozofie "buď si, jaký chceš, je to tvoje věc. Já tě respektuji takového jaký jsi." Vancouver je totiž domovem přistěhovalců z celého světa, zejména z Asie, a tak se tu mísí lidé různých vyznání, tradic a zvyků, kteří musí spolu vyjít. Údajně prý až polovina obyvatel Vancouveru mluví čínsky.

V China town jsme hledali proslulou zahradu Dr. Sun Yat-Sena, ale anglicky uměl až pátý člověk. Většina Číňanů ani do jiných čtvrtí nechodí, protože tady se cítí jako v Číně.

Navštívili jsme i místní pláže, které jsou krásné, písečné a čisté. Pláže jsou tu obvyklým místem setkání. K večeru se pláže ještě více zaplní lidmi, kteří na nich hrají volejbal, háží talířem nebo jen tak posedávají v hloučcích a baví se. Večery se ve Vancouveru tráví venku. Žádná televize.

Snad každý v tomto městě dělá nějaký sport. Obézního člověka jsme tu opravdu neviděli. Je zde totiž tolik příležitostí ke sportování, že je spíš těžší něco nedělat. Podél pobřeží jsou několikakilometrové dráhy pro kolečkové brusle, kola, jogging, v moři se dá plavat, plachtit, potápět. Početná jsou golfová hřiště, hřiště na baseball, fotbal, hokej, hodinu z centra jsou dostupné sjezdovky a běžecké tratě.

Grouse Mountain

Kousek od Downtownu je také hora vysoká přes tisíc metrů, která se jmenuje Grouse Mountain. Pro spoustu lidí je to příležitost, jak si zlepšit fyzičku, proto si občas vylezou na tuto horu a dolů sjedou lanovkou. Tomáš nám řekl, že tam chodí jednou týdně. Je to už takový rituál. Určitě je to lepší, než se potit v uzavřené posilovně.

Ulice jsou ve Vancouveru jako asi všude v Americe rovné, dlouhé, kolmé na sebe a očíslované, takže orientace je celkem snadná. Na druhou stranu vám mohou připadat všechny stejné, proto fotografická paměť tu moc nefunguje. Můžete si být například jistí, že tuhle ulici znáte, ačkoli jste v ní nikdy nebyli a jste právě na opačném konci města.

Semafory pípají nebo kukají jako ptáci, takže celé město zní jako jedna velká voliéra. Pro auta jsou semafory postaveny na protilehlé straně vozovky, což nám zpočátku připadalo nezvyklé, ale je to mnohem praktičtější, protože je na ně lépe vidět. Pokud odbočujete doprava a zleva nic nejede, můžete jet i na červenou.

Když vstoupíte do vozovky jako chodec, a to i na červenou, okamžitě vám auta dají přednost a zastaví. Na to jsme si už vůbec nemohli zvyknout. Chodci jsou tu zcela v bezpečí a dost toho využívají. Nikdo ale netroubí ani nenadává, všichni jsou v pohodě.

Jezdit bezpečně a v klidu je tu považováno za samozřejmost. Stejně tak když oslovíte někoho na ulici, velmi ochotně vám cokoli vysvětlí a udělá si na vás čas. Někteří se s námi dávali do hovoru jen tak na ulici. Kanaďané si dokáží vážit hovoru a lidského kontaktu a tak si s námi rádi povídali, i když měli zrovna jiné věci na práci. Často nám také poděkovali za "pěkné popovídání." Kanada má totiž stokrát větší rozlohu než Česká republika, ale jen třikrát více obyvatel. Lidé si váží každého setkání a také se tu mnohem více zdraví, zejména mimo město.

Městská doprava se skládá z autobusů a nadzemky. Lístek stojí dva dolary a můžete na něj jezdit dvě hodiny. Mince se hází do automatu vpředu u řidiče, kde vám i vyjede označený lístek. Mapa linek stojí dolar a je k zakoupení v každém knihkupectví.

Po pěti dnech strávených ve Vancouveru, jedeme do autopůjčovny vyzvednout auto. Čeká nás měsíční cesta po Rocky Mountains, neboli Rockies. Ještě ten den vyrážíme směrem na Whistler v provinčním parku Garibaldi, ve kterém byly v roce 2010 olympijské hry.

Whistler je nejen lyžařským střediskem, ale je také sídlem místní smetánky. Nájmy bytů jsou tu mnohem vyšší než ve Vancouveru. Nicméně je to velmi krásné a příjemné městečko, a tak stojí za to ho navštívit. Po cestě se ještě zastavujeme u úchvatných vodopádů Shannon, pod kterými piknikuje spousta lidí. Je totiž neděle a nedělní grilování a pikniky už neodmyslitelně patří ke Kanadě.

Kemp Whistler a neškodný(?) medvěd

Večer přijíždíme do kempu ve Whistleru. Recepční nám dává letáček s ponaučením ohledně medvědů černých, kteří jsou v této oblasti velmi početní. V části určené pro stany se nedá parkovat, takže auto necháváme na parkovišti a bagáž nakládáme na připravené trakaře. S trakařem vjíždíme do lesa, kde jsou jednotlivá kempovací místa.

Zrovna si prohlížíme síťky na jídlo zavěšené mezi stromy, když tu najednou, asi deset metrů před námi stojí medvěd. Naštěstí si nás nevšímá, protože je plně zaujatý jídlem na stole, které tu nějací lidé nechali bez dozoru. Pomalu couváme a snažíme se dělat, že tu vůbec nejsme.

Nějaký člověk najednou přiběhl z druhé strany a hodil po něm klacek. Medvěd se lekl a pomalu odkráčel k nedalekému houští, kde se schoval. První noc v kempu a hned medvěd! Jak můžeme přežít celý měsíc v divočině? Tu noc se nám moc dobře nespalo, navíc na nás útočila hejna komárů. Báli jsme se namazat repelentem, protože medvědy prý láká všechno, co voní.

Když jsme druhý den řekli recepční, že jsme viděli medvěda, řekla: "To je skvělý! Jeden si sem zvykl chodit, ale ten je neškodný." Nevěděli jsme, jestli jí máme věřit. Medvěd je v tuto chvíli údajně schovaný na blízkém stromě a čeká až bude v kempu málo lidí, aby mohl vyrazit na obchůzku.

Ten den přijeli strážci parku a vypálili několik zastrašujících střel. Medvěd se prý lekl a utekl, ale ne daleko. Večer se poblíž našeho stanu objevila medvědí past. K ránu jsme slyšeli, jak zaklapla a jak se medvěd snažil dostat ven. Pak už jsme jen slyšeli vrtulník, který ho odvezl někam daleko odsud.

Bylo nám ho líto, protože jakmile se medvěd jednou naučí chodit na lidské jídlo, už se to nikdy neodnaučí. Také nemá rád změny a navíc na jiném místě má teritorium jiný medvěd, který se ho bude snažit zastrašit nebo zabít. Takovýto medvěd většinou skončí špatně.

Jezero Rainbow

Ve Whistleru jsme udělali krásný celodenní výlet k jezeru Rainbow. Ačkoli v údolí bylo tropické vedro, na vrcholu bylo jezero téměř zamrzlé a spousta sněhu. S nadmořskou výškou se rapidně měnil ráz krajiny i okolní vegetace. Bylo to, jako kdybychom se najednou ocitli v jiné zemi.

Kolem jezera v nadmořské výšce zhruba 2 000 metrů se rozprostírala severská tundra, jehličnaté stromy porostlé lišejníkem, vřes, mech, horské květiny. Údolí naopak vypadalo jako tropický prales. Po sestupu dolů jsme se ještě vykoupali ve studeném, ale úžasně čistém jezeře s písečným dnem.

Jezero se nachází v Rainbow parku a okolí tvoří krásná travnatá pláž. Na pláži byla spousta lidí. Většina z nich místo lenošení na anglickém trávníku běhala za nějakým míčem nebo talířem a ti, kteří běhat nemohli, alespoň posilovali vleže s činkou v ruce. U tohoto jezera jsme pak strávili celý následující den.

V cestě dále pokračujeme na sever a krátce se zastavujeme před městečkem Lilooet, v jehož okolí hoří na několika místech lesy následkem suchých veder. Vidíme několik vrtulníků, které nabírají vodu v přehradě a hasí rozsáhlé požáry.

Okolní krajina je úplně suchá a vyprahlá, teplota je nad třicet stupňů. Je dusno a nedýchatelno, protože kouř z hořících lesů zamořuje celé rozlehlé údolí Lilooetu. Požáry jsou tu prý v létě normální záležitostí, ale obvyklé jsou až v srpnu a nyní je červen. Lilooet býval nultou mílí zlatokopecké stezky, odkud se zlatachtiví dobrodruzi vydávali směrem na Aljašku. Teď jsme tu viděli jen pár starých Indiánů posedávajících podél hlavní ulice. Rušné časy jsou tu už dávnou minulostí.

100 Mile House

Další zastávkou je 100 Mile House, tedy stá míle zlatokopecké stezky. Zakempujeme u Horse Lake, klidného čistého jezera, v jehož okolí jsou všude lesy. Kemp patří manželům ze Švýcarska, kteří se sem před jedenácti lety přestěhovali. Na břehu jezera si postavili krásný dřevěný dům a jsou tu moc spokojení.

V kempu byli usídleni starší lidé na odpočinku, kteří celé dny seděli před karavanem a povídali si. Všichni se tu vzájemně znali a bydleli tu zřejmě po celé léto. Každé ráno a odpoledne vyráželi na člunech na jezero chytat ryby. Prostě pohoda! Připadali jsme si tu jako exoti - dva mladí lidé se stanem, kteří nerybaří.

Ráno k nám přišel starší pán ze sousedního karavanu a řekl, že nám uloví rybu. Večer pak opravdu přišel s rybou zabalenou v igelitu. Jiný soused nám zase přinesl dřevo na oheň a sekyru. Lidé tu na nás byli opravdu velmi milí.

Strávili jsme zde jeden příjemný odpočinkový den plavbou na kánoi po jezeře. Na protějším břehu jsme spatřili orla bělohlavého a jeleny, kteří od nás stáli jen pár metrů. Pod lodí nám v klidu proplaval asi půlmetrový pstruh. Večer pak bylo slyšet nezapomenutelné vytí kojota. Na obloze jsme viděli tolik hvězd jako ještě nikdy. Čas jakoby se tu zastavil.

• Pokračování článku