Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 3.1.2019 , svátek má
Reklama
Treking > Cestování > Bolívie - přírodní zajímavosti

Bolívie - přírodní zajímavosti

Přes hory a doly Jižní Ameriky (1)

26.6.2011 | Jan Evják

Dlouhou dobu jsem si půjčoval knížky o Jižní Americe, cestoval prstem po mapě a napjatě hltal dokumenty o pouštích, pralesech a horách tohoto pro našince poměrně vzdáleného kontinentu. Tam se nikdy nedostanu, říkal jsem si. Nebudu popisovat dny rozhodování a kličkování před sebou samým. Prostě jsem si jednoho dne místo buchet sbalil batoh a vyrazil.

Několik druhů plameňáků - laguny salr de Yuyuni

Kalkulování s cenou letenky se vyplatilo. Mělo to jen jednu podstatnou chybu a tou byla delší trasa v letadle a čekárnách letišť. Ale alespoň jsem poznal jak to chodí na letištích ve Vídni, Barceloně, Doha, Sao Paulu a Buenos Aires. Ano, má cesta směřovala do argentinského hlavního města. Přesvědčen, že málokteré město je něco jiného než lidské mraveniště s více či méně zlými lidmi a hlavně s velkou obavou jsem na radu kámoše nasedl zhruba v osm večer do MHD, které jelo směrem do centra.

Cesta do centra trvala zhruba tři hodiny a ano, ne jen, že jsem nevěděl, kde mám vystoupit ale hlavně jsem ztratil víru v nějak slušně prožitou noc nejlépe konečně zase v posteli. Hejno strážných andělů které nade mnou neustále pět týdnů létalo se naštěstí postaralo o to, že jsem vystoupil jen 100 m od profláknuté ulice Avenida de Mayo.

Jak jsem později zjistil, Buenos Aires stojí za návštěvu i přes svou již dnešní drahotu. Centrum města je lehké na orientaci, síť colectivos, tedy veřejných autobusů jezdí celkem často, metro je také docela přehledné.


Zobrazit místo Bolívie na větší mapě

Za zmínku určitě stojí Plaza de Mayo s palmama plnýma řvoucí papoušků, na něm umístěný prezidenský palác Casa Rosada z koloniálního období, ale také čtvrť La Boca, která není proslulá jenom sportem - fotbaloví nadšenci již tuší, že právě zde má svůj stadion slavný klub Boca Juniors - ale hlavně uličkou Caminito Tango, která je symbolická právě pro tento druh tance. Pokud máte trochu času na bloumání po městě vřele doporučuji tuto část města se svéráznou barevnou architekturou a krásnýma holkama tančící tango pro okolo stojící přihlížející.

Hlavním mým posláním však byla koupě autobusového tiketu na dopravu do Bolivie. Po docela ucházejícím začátku jsem tedy zamířil k autobusovému nádraží s neurčitou představou brněnské Zvonařky. Jak se ukázalo, na nádraží sídlilo zhruba kolem 250 společností poskytujících dopravní služby po téměř celé Jižní Americe. Haldy lidí u určitých okýnek prozrazovaly, že se zřejmě o lístky někdy jedná docela v tlaku. No potěš.

Moderní Buenos Aires

Zhruba po dvou hodinách jsem se dopracoval na deset společností, které měly jezdit do Bolívie. Zchvácen tímto neznatelným úspěchem pokračoval jsem ke konrétnímu jednání. Dnes už vzpomínám se smíchem na jednání v kancelářích a u okýnek společností. Jedni jezdili jen ve středu, druzí i v úterý, ale jen jednou za dva týdny, další snad nejezdili vůbec. Na první pohled bordel hodný trestu. Člověk nakonec ale otupí a pak si uvědomí, že to je ta Latina. No problemo, maňana. Doma se vám pak ve frontě na jízdenku zasteskne po nepořádku, smlouvání a vonícím maté de coca.

Jízdenku jsem teda nakonec koupil na hraniční přechod Villazon, jehož výslovnost mi zůstala dodnes utajena. Spokojen sám se sebou a se všemi věcmi u sebe, namířím k metru, abych strávil poslední večer u piva v Buenos Aires. Mělo to ovšem jednu podstatnou chybu.

Po vystoupení z metra nemám foťák, uvědomil jsem si to teprve na pokoji hotýlku. Práce posraná. Následoval proud vystrašených esemesek(mých) o tom co a jak a profesionálních rad (kámošových). Měl jsem sto chutí vykašlat se na celou cestu. Nakonec vše zachránilo krásné slunečné ráno, koupě nového foťáku (který mi už nikdo neukradl a mám ho dodnes), pravý argentinský steak a několik piv Patagonia a Quilmess.

Hyjé do Bolívie

Cesta do Bolívie autobusem plným indiánů stála za to co do téměř všech zážitků. Hned u nastupování jsem si všiml, že konstrukce vozu je dimenzována na menší postavy. Čistota nic moc, naštěstí zbylo sedadlo pro jen pro mne. Průser ale nastal při prvním zapnutí rádia, ze kterého se nekontrolovatelně a hlavně HLASITĚ začala linout lidovka.

Diego je argentinská klasika

Za pobrukování indiánů, kteří měli kolem sebe fůru proviantu, dek a různého dalšího kdovíčeho jsme se vydali na sever. Argentinská krajina uspává, rovina je téměř nepřetržitá.

Zpestření co do tvaru reliéfu je až krajina od Salty na sever. Ale i rovina s dobytkem má své kouzlo pokud na jedné straně vašeho výhledu z autobusu zuří bouřka s blesky křižující nebe a na druhé zapadá poklidně slunce, jehož mohutný kotouč se noří za rovinu jen spoře pokrytou stromy.

Nejlepší na tom všem je usnout na rovině a vzbudit se v Andách. Najednou byly tady. Jedny z opravdu velkých hor. Připadalo mi to neskutečné.

Bolívie - země indiánů

Hraniční přechod, razítko do pasu, vyplnit kartu a hotovo. Bolívie. Změna teplot mne donutila začít hledat urychleně nějaký nocleh a registruji zvláštní věc - ti Bolivijci nikde nemají topení. Ne, že bych to vyžadoval, ale jak to řeší v zimě…? Později v Potosí jsem pochopil, že topení nahrazuje (asi) úměrný počet dek. Ze srandy kupuji kokové listy a protože nevím, za kolik, dává mi baba Pytel ve velikosti půlky karimatky. No co já s tím budu dělat to teda nevím.

Děcka jsou sympatické

Druhý den začínám svou cestu do Yuni, na solné pouště, plameňáky a ještě snad nezničenou krajinu. Cesta se komplikuje jako vždy, naštěstí potkávám fajn lidi, Brazilce a dva Nory a vše je zažehnáno. A konečně taky cestuji v malém autobuse s kůzlaty a ovcemi. Prostě klasika.

Řidič si spokojeně píská, kdo chce, může jít dopředu do jeho kabiny a zkusit si výhled na živo. Je to mazec. Silnice jsou totiž celkově ve špatném stavu, prašnost je obrovská a protijedoucí náklaďáky jaksi náš autobusek neberou na zřetel. Zážitků spousta. Skupina Izraelců má nasazeny dokonce roušky proti prachu a pokud mohu soudit z pozdějších zkušeností, vřele doporučuji.

Krajina je zpočátku fádní - vyprahlá poušť. Najednou se ale objevují skály, které si výškově a hlavně tvarově nezadají s Navažskou pouští ve Státech. Jejich návštěva je však vyloučená, v okolí není žádné zázemí a tady u hranic je to zřejmě i tak o hubu. Stejně tak jsou zapovězeny i kopce, které se svou fialovo zeleno žlutou barvou vypadají značně psychedelicky. I fotka přes okno autobusku se cení a později v teple domova zahřeje vzpomínáním, ale live je live.

Yuni,Butch Cassidy a Sundance Kid

Yuni je přirozeným centrem oblasti solných pouští čili Salarů. Blízko se nacházejí chilské hranice a na obou stranách maké cestovečky poskytují několika denní výlety po poušti s množstvím dalších služeb. Na chilské straně je centrem profláknuté San Pedro de Atacama.

Prodej koky

Služby budou asi lepší, ale cena bude značně stoupat nahoru. Já pořídil třídenní cestu v jeepu s jídlem a noclehem za zhruba 2 500,- Kč. Perfektní je ale spolupráce s hranicí - můžete totiž pokračovat do Chile a naopak právě se svou cestovkou nebo s jinou, nasmlouvanou. Agentur v Yuni je hodně a až na drobné rozdíly jsou stejné i kvality služeb.

Naše auto, jehož posádku tvoří tři Frantíci, Brit, Indka, řidič a já, vyráží něco po deváté hodině ranní směrem na poušť. První zastávkou je hřbitov lokomotiv, které tady do Bolivie dodali Evropané - hlavně Němčouři. Jedná se fakt o prima místo, mašiny stojí tak, jak je nechali a zub času hlodá a hlodá. Do Bolívie utekli před americkou spravedlností také desperádi Divokého Západu - Butch Cassidy a Sundance Kid. Chtěli se kluci usadit, ale jejich povaha nakonec zvítězila a dali se do svého řemesla znova. Kromě bank, dělali i na lokomotivách a právě mašiny na hřbitově za Yuni pamatují tyto dva bandity.

Vzhůru do pouště

Samotná solná poušť vznikla vysoušením jezer s vysokým obsahem soli. Dnešní vrstva se udává i na několik metrů. Sůl tvoří zvláštní obrazce a tak můžete lehce odhadnout, kde se vůbec nikdo nepohyboval (nikdy).

Samozřejmě se sůl také těží, malé vesničky na okraji jedné z největších solných pouští na světě jsou toho důkazem. Život jako jinde v Bolivii je zde velmi těžký. Udělal jsem dobře a vybral jsem sedadlo vedle šoféra. Mám hlavně klid a mačkání se vzadu a mám vše z první ruky.

Problém je ten, že jsme měli dostat anglicky mluvícího borce a zatím jsme vyfasovali dědu, jehož jediným zájmem je zřejmě konec této třídenní poutě. Jeho kvality a zkušenosti oceníme až později a nakonec budeme rádi, že máme zrovna jeho. Děda totiž má zřejmě kontakty a umí zařídit i zjevně nemožné věci. Škoda jen, že Toyota, se kterou jedeme má už své nejlepší za sebou.

Léčivý mech z pouště

Hlavním tahákem, pokud se to dá takhle říct je návštěva kaktusového ostrova. Několik ostrůvků kamení, spoře osídlených kaktusy jsme již minuli, ale na tomto je jejich koncentrace docela hustá. Některé druhy kvetou a nabízejí tak možnost pro fotografy. Je tady hlavní zastávka na oběd a člověk tak může sledovat, kolik lidí se zhruba dostane na jeden turnus ven.

Pokud se bude počet lidí neustále zvedat, tak za pár let je s krásou pouště ámen. Již tak ji hyzdí na několika místech totálně vyjeté černé koleje v bílé soli. Doufám, že si to Bolivijci uvědomí a trochu zamakají na ochraně. Zatím tomu zřejmě moc nedali.

Večer trávíme na solném hotelu, je to šik stavba, podlaha je taky ze soli, prozměnu z drtě. Po koupi několika rund se naše skupina dává do karetních her všeho druhu. Docela príma večer. Famózní je ovšem pohled na noční oblohu. Tady, na místě, kde nezasahuje žádné světlo, jsou hvězdy neuvěřitelně krásné a zdají se tak blízko, že by se daly trhat jako třešně.

Není se čemu divit, jsme na Altiplanu, bolivijské náhorní plošině. Plochou a nadmořskou výškou odpovídá Tibetu, tedy pokud se lze spolehnout na průvodce. Nadmořská výška kolísá zhruba od 3 500 m do 4 600 m n.m. V autě máme sice výškoměr, ale jako většina věcí nefunguje. Stejně ho montovali nějací nýmandi - dosah má jen něco málo přes tři tisíce metrů…

Laguny s plameňáky v bolívijské poušti

Ráno notně zaprášení očekáváme věci příští. Osobně můžu říct, pro mne jeden z nejúžasnějších dní v Bolívii. Ráno se vlečeme po cestách z rolet, množství prachu je enormní a nedá se nijak ubránit pocitu smirkového papíru v ústech. Nu což, přebijeme to kokou.

Na první zastávce v malinké rozpadlé vesnici kupujeme s Francouzy jeden pytlík. Řidič žvýká zřejmě pořád, ať je jaro, léto, podzim nebo zima. Vypadá celkem spokojeně. Znenáhla se z bílé solné pouště přesunujeme do části se světle hnědočerveným pískem. Šofér zastavuje, potřebuje něco opravit na tom křápu, kterým jedeme. Jen tak mimochodem nám sděluje, že jsme v okolí sopek a zajímavého geologického podloží.

Lonely planet neříká o podloží nic. Indián má ale alespoň pravdu co se týká sopek. Snová krajina, barevný písek, malé skalky s jeskyňkami, tu a tam zelená koule rostliny Llatera a nad tím vším kužely několika na místní poměry menších sopek. Jejich vrcholky jsou ozdobeny bílou a žlutou krustou od výparů síry a zřejmě i dalších prvků. No nádhera.

Spouště foťáků cvakají co to jde. Není se co divit, šofér je již hotov, vše na voze je bueno, snad alespoň na dalších několik desítek kilometrů. Slovo šofér slyším ještě jednou, to když si Francouzka stěžuje, že nechala někde na skále šátek. Vysvětluje vše indiánovi za volantem. Nechápavě se na ni otočí a nasadí ten nevinný usměv se svými několika žlutými zuby. Maňana. A je to.

Ostrov kaktusů

Původně jsem byl z pouště konsternován a moc se mi nelíbila neustále fádní krajina. Postupem času si zřejmě vytvoříte nějaké pouto a některé krása pouštní krajiny neopouští. Brzká rána, střídání teplot, barvy země a co teprve, když poušť jednou za několik let vykvete - ano i zde se nacházejí semena rostlin. Snad pro tyto krásy jsou pouštní národy tak hrdy na svou domovinu.

Zpestření v poušti tvoří oázy, v případě Bolívijského Altiplana jsou tyto oázy nahrazeny lagunami s několikacentimetrovou hloubkou slané vody. Jak v Chile tak v Bolívii jsou centry života. Jejich osud je spočten, jednoho dne se i ony stanou menším kusem vyprahlé zasolené krajiny. Ovšem dnes jsou přirozenou zastávkou plameňáků a jiných vodních ptáků. Ornitolog by se tady vyřádil. Určování plameňáků je celkem věda, je tady zastoupeno několik druhů, z nichž někteří patří k chilským - ti by měli mít bílé letky. Dokonce tady byly znovuobjeveny druhy o kterých se myslelo, že definitivně vyhynuly. Samozřejmě se jednalo o endemity.

Salar de Uyuni

Lagun je na cestě několik, jejich voda má různou barvu - od šedé, tyrkysově modré, přes zelenou až třeba po nezvyklou červenou. Podle barvy se taky jmenují. Je to jednoduché a nikdo to nesplete. Ovšem nejenom tvory s křídly oplývá na první pohled mrtvá poušť. Živočicha, kterého nepřehlédne snad nikdo je lama, opět je jich několik druhů z nichž nejvzácnější je Vicuňa, nejmenší z lam. Je na pokraji vyhynutí a její malé stádečka obývají pomezí Bolívie a Chile. Samozřejmě byla ceněna pro svoji velice jemnou srst.

Ač se to nezdá, spatřit Vicuně není vůbec nic těžkého. Při potulce s cílem mít co nejlepší výhled jsem doslova zakopl o pásovce. Zvláštní živočich a docela mne svým vzhledem vyděsil. Rychle taky zmizel takže naše vzájemné setkání je na čestné slovo. Prim však bezesporu hrají plameňáci, kteří v mělkých lagunách hledají potravu. Vydržel bych to nádherné divadlo pozorovat dlouhou dobu.

Licancabur maňana

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. To praví jedno z našich moudrých přísloví. Zřejmě to platí i pro bolívijské řidiče terénních auťáků. Zkrátka jsme napřed uvařili co se dalo a nakonec Toyota odepřela poslušnost a a levé zadní kolo dostalo defekt. No není se čemu divit, šutráky jsou ostré, to vím, z každé lokality jich mám několik v batohu.

Z notesu Salvatora Dalího

Děda je v klidu, obléknul si nějakou zasviněnou kombinézu a jde se na věc. Pomáhám mu, pro jednoho je to makačka. Nemůže nainstalovat hever, packu nejde ničím podložit. Geraldine a Nick jdou hledat ploché kameny do okolí. Dvakrát se hever vysmekává a auto sedá zpět. Třetí pokus je o vlas, v rychlosti měníme kolo, které nám podávají. Nakonec se dobrá věc daří a zatímco dává šofér na střechu ruplou gumu dotahuju šrouby.

Pokračování příště

Treking.cz - diskuze
Nejčtenější
Reklama
Výběr článků
Hory Přes Volovec na Končistou a na Trzydniowiański Wierch
Hory Výstup na Veliký vrch a Stoj, nejvyšší vrchol poloniny Boržava
Hory Dvoudenní trek aneb to nejkrásnější z východních Krkonoš
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Rumunské hory Vilcan, hory polonin a krásných výhledů
2. Ukrajinské Karpaty Přes Ploskou poloninu a údolím Černé Tisy do Jasině - dva dny sám v horách Zakarpatí
3. Karpattreky Beskydský Karpattrek (5), hřebenovka Kysuckých Beskyd
4. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
5. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
Reklama
Reklama
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist