Mezi kaktusy a zemními pyramidami v Bolívii

To nejzajímavější z jižní Bolívie

Jižní Bolívie překvapí i zkušeného cestovatele bohatostí tvarů se suchomilnou vegetací. Týká se to zejména provincie Sud Chichas s hlavním městem Tupiza, které sice leží v hlubokém údolí stejnojmenné řeky Río Tupiza, ale jeho centrum je stále ještě v nadmořské výšce 2 950 metrů. Z náhorní plošiny Altiplana ve výšce kolem 4 000 metrů se k němu pět hodin jízdy serpentinami mezi kaktusovými lesy sjíždí klikatou asfaltkou. Jen u řeky vyrostly listnáče, na koncích jejichž větví si upletli svá hnízda snovači. Sebemenší osada má fotbalové nebo basketbalové hřiště. A kostel.

Město Tupiza má velmi dobré spojení se známějšími místy v Bolívii. Jak železnicí a silnicí do vysoko položeného hornického města Potosí, kam je po silnici 256 km daleko, a k vysokohorské železnici do stanice Uyuni, tak rovněž do bolívijského hlavního města Sucre. Přibližně půl dne celkem nudné jízdy po silnici. Podobně je tomu do vládního sídla La Paz. Tupiza leží též blízko hranic s Argentinou.

Místní turistická organizace "Tupiza Tours" rok co rok stále lépe využívá polohy města mezi nádhernými barevnými útvary k organizování výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí tohoto místa. Přibývá tím pracovních příležitostí, jimiž Bolívie neoplývá. Cizinci rádi zaplatí za jednodenní výlet 20 dolarů, zvláště když cestou poznají trochu folklóru a při pikniku ochutnají místní kulinářské speciality, třebas masem nadívané koule, a domácí alkoholické nápoje.

Prospekty právem tvrdí, že se okolí vyrovná a v lecčems předčí známější skály a kaňony jihozápadu USA, například Bryce Canyon, nebo kaňony a skály ve středu Austrálie či kamenná města v pohoří Kun-Mingu v Číně. Tak praví poněkud nadneseně Deana Swaney z průvodce známé řady Lonely Planet.

Po dobu čekání na volné bezpečné horské kolo nebo osedlaného koně, který nepotřebuje upravených cest, či na odjezd terénního džípu máme možnost vystoupat, nejlépe odpoledne před západem slunce, na nevysoké návrší Cerro Corazon de Jesus v západní části města.

Od Kristovy sochy vnímáme s potěšením stále se měnící hru barev budov město s katedrálou na úpatí, ale hlavně se pokocháme hrou celé škály převážně teple zbarvených vrchů, hor, horských hřbetů i jednotlivých skalních útvarů v okolí. Zdálky nepoznáme, že jde o velice různorodé usazeniny jemné či větší zrnitosti ze dna dávných moří či jezer.

Na druhý den je nutno si přivstat, nikoliv proto, abychom dosáhli vrcholů před vznikem mraků (tady prší jen zřídkakdy, ale zato pak přespříliš), ale abychom toho za světla stihli během jednodenní nebo dvoudenní túry co nejvíce.

Prospekty hovoří hlavně o zemních pyramidách. Řekne-li se ovšem pyramida, každý průměrný vzdělanec si zajisté představí některou z těch egyptských, někteří i mayské či aztécké pyramidy v Mexiku nebo Střední Americe, které vymyslel a dal postavit mocný člověk za pomoci otrocké práce ke slávě bohů nebo ke své slávě a k uchování těl zbožněných vládců a jejich bohatství. Takové pyramidy vznikaly zpravidla nasouváním nebo zvedáním kamenů mnohdy ze značných dálek do výšek. Rozměry mnohdy přírodu předčí.

Jen zkušenějším a geograficky vzdělaným cestovatelům se v mysli vybaví pyramidy zemní, jaké se vyskytují v ledovcových morénách v Jižním Tyrolsku, u kterých se začal poprvé používat přívlastek "zemní". Bylo tomu tak už za Rakouska-Uherska, kdy jejich vyobrazení ilustrovalo každou učebnicích zeměpisu a bylo součástí inventáře zeměpisných kabinetů.

Dnes víme, že se zemní pyramidy vyskytují jednotlivě i v početných skupinách v mnoha zemích, kde k jejich vzniku byly obdobné podmínky jako v Alpách. Vznikají totiž rozplavováním více nebo méně stmelených náplavů řek nebo ledovců nebo usazenin v pobřežních lagunách nepravidelnými vodními přívaly po deštích nebo tání sněhu a ledu či působením mořského vlnobití. Vyskytují se i skalní pyramidy vzniklé větráním tvrdších hornin sopečného nebo metamorfovaného původu.

Zemní pyramidy však nejsou ani zbla lidským výtvorem, nejsou duté a neobsahují pohádkové poklady. Egyptské pyramidy nám jen náznakově připomínají. Společným rysem přírodních pyramid a jim podobných tvarů je více či méně jehlancovitý nebo kuželovitý tvar a z geologického hlediska poměrně rychlá proměnlivost. Skládají se - podle velikosti základních součástek - ze spraše, kaolinů, hlíny, pískovců, hrubozrnnějších slepenců, arkóz a stmelených štěrků. Zpravidla se vyskytují na svazích, v roklích a stržích.

Jejich výška a strmost závisí nejen na složení a soudržnosti rozmývaného materiálu, ale i na sklonu svahu a množství vody, jež na ně působí. Při vznikání výška jednotlivých útvarů nejdříve roste. Jakmile však voda při odnosu zvětralin dosáhne tvrdšího podloží, tloušťka útvarů se zužuje a nakonec útvary úplně zmizí.

Jen některé pyramidy chrání před intenzivnější destrukcí kámen nebo tvrdší hornina na vrcholku pyramidy. Prakticky to znamená. že prodlužují existenci jevu o léta až tisíciletí. Tak to známe z Pokliček v Kokořínském dolu severně od Mělníka, kde usazeniny rozmývá voda milióny let na popraskaných okrajích České křídové tabule.

Společnou vlastností je, že vznikly nejdříve dlouhodobým usazováním různě zrnitým a zbarveným pískem a štěrkem na dně jezer, lagun a mělkých mořských zálivů v přibližně vodorovných vrstvách, které se později zdvihly a postranními tlaky třeba i zprohýbaly jako Barrandova skála v Praze. Zpětnou erozí se do nich v našem případě zařezávala řeka Tupiza a její přítoky.

Skalní "města" kolem Tupizy, kam vedou krkolomné křivolaké silničky, se rozlohou téměř vyrovnají kaňonům na jihozápadě Spojených států amerických. Barevností je dokonce přetrumfnou, neboť jsou nejen červené, okrové a růžové, ale i nafialovělé a zelenomodré barvy, podle toho, jaké minerály obsahují. Některé jsou holé jako měsíční krajina, jiné zas porostlé kaktusovými lesy s příměsí jiných suchomilných rostlin přebohatých na trny až decimetrové délky.

Kaktusy nepatří pouze jednomu druhu. Mezi mnohametrovými rozvětvenými velikány jsou i přízemní, plazivé nebo s chlupatými čepci velice podobným těm, které nosí místní indiánské kmeny. Je radost na ty kaktusy pohledět, ale těžké je pohybovat se mezi nimi bez úhony. Z vrchního konce některých silných kaktusů vyrůstají jemné šedé chloupky. Takové se vyskytují v Mužském údolí, nazvaném tak pro náramnou podobu s mužským přirozením.

Údolní silnice a železnice spojují roztroušené osady a vesnice, jejichž obyvatelé pěstují nejrůznější plodiny na náplavech řeky Tupíza a jejích přítoků. Patří mezi ně tradičně různé druhy brambor a kukuřice, lupinus, boby, zelí , mrkev nebo cibule a nově i pšenice. Volně rostoucí zeleň spásají ovce a skot.

Časově náročnější je výlet k modré laguně a sopce Licancabur, který pokračuje k severu kolem Laguna Colorada, gejzírů a Červené a Zelené laguny. Končí jízdou po solí pokrytém jezeře Uyuni se zatopenými městy jako San Antonio. Sluneční paprsky se od krystalků soli odrážení, oslňují a mohou způsobit i dočasnou slepotu jako na vysokohorských ledovcích. Dobře, že jsme uposlechli dobře míněné rady místního průvodce a bědě tomu, kdo sluneční brýle neměl sebou.

Existují i další možnosti výletů, ale přes svou jedinečnost se útvary vzájemně podobají a návštěvníkovi shlédnuté ukázky docela postačí. Pouze jmenujme některé z nich. Věžovitý ráz má 17 km vzdálená La Poronga nebo Sillar a ještě bližší jsou v údolí Valle de los Machos zakončeném kaňonem del Inca. Jehlany a kužele vytvářejí slepence na bližších lokalitách Charahota a Monte Rico a tvar slona spatříme půl hodiny cesty od silnice spolu s křížem na blízkém vrcholu severně od města.

Prašná silnice, železnice i řeka proráží jižně od Tupizy soutěsku masivu El Angosto, kudy pokračuje romantický výlet řečištěm a podél železnice, o níž místní průvodce prohlásil, že je v den výletu nejezdí a vybídl nás kousek cesty pokračovati po železničním náspu proti proudu řeky San Juán, pravém přítoku Tupizy, k osamělé skalní věži La Torre a dále směrem na skály Toroyoj a Quebrada Seca. Vzápětí projel osobní vlak a šofér zavčas sjel s náspu a my jsme jen taktak uskočili na svah.

Vlak za mohutného houkání vítězoslavně profrčel mimo a osazenstvo nám nadšeně mávalo. Zřejmě tu nemívají příležitost tak často vidět bělochy v nejindiánštější zemi Jižní Ameriky.

Velice romantický ráz, avšak jiného druhu, mají stráně širšího údolí Concha s Ďáblovým chřtánem Garganta del Diablo, kde šikmo nakloněná deska na dně znemožňovala bezpečné stoupání do vyšších poloh soutěsky. Při vchodu prodávali studentíci šperky a brože ze stříbra o kvalitě 900 g a mladík vábil hrou na okarinu k jejich koupi.

Jen o pár kilometrů dále zastavovaly turistické autobusy při vchodu do útvaru zvaném Amfiteátr. Vysoko nad amfiteátrem s vyschlým vodopádem kroužili ptáci, snad kondoři a ještě výše vyhlídkové letadýlko. Oba uvedené názvy přesně vystihují tvary roklí a soutěsek vymleté nepravidelnými lijáky ve vrstevnatých skalách. Údolím fičí vichr a rychle přemisťuje světle okrový prach, písek i drobné kamínky. Zemi kryl porost plazivých kaktusů a šeď a okr narušovaly žluté květy kaktusů a léčivého aloe. Zjistil jsem obut do sandálů, že nejvhodnějším vybavením pro chůzi mezi trny by byly dřevěné nohy.

Větrná eroze vytvořila o něco dále nad asfaltovou silnicí i čtyři skalní okna Las Ventanas. V lecčems se podobají tvarem pískovcovým skálám při Dvořákově stezce severně od Kralup nad Vltavou a jsou zmenšeninou vyvětralých skalních oken Národního parku Arches v USA. Větrná eroze se v sousední soutěsce předvedla až do běsnění vichřice, při které větrem unášený prach pokrýval čočky objektivů a zrnka písku a drobné kamínky cinkaly na sklech brýlí. Dál směrem k argentinským hranicím zemních pyramid a skal rapidně ubývá.

Obyvatelé bolívijské metropole však nemusejí vážit zdlouhavé cesty za zemními pyramidami až na jih své vlasti. Mají velký soubor zemních pyramid hned "za humny". Pod čtvrtí boháčů a zoologickou zahradou. rozmývá voda světlé usazeniny hlíny a štěrku do tisíců jehlanů, věžiček a pyramid. Jsou však světle okrové barvy a eldorádem vačic a metropolitních krys. Turistická literatura je nazývá Měsíční údolí.