Na Láďovi bylo skvělé, že držel (občas) "hubu" a šlapal. Šlapalo mu to skvěle, v kondici se udržoval celý život. Skvělé rovněž bylo, že nepokazil žádnou srandu a byl nenáročnej. A hlavně ušel. Ušel i s naloženým batohem vše, co jsme si naplánovali. Ono to člověk prostě musí mít nejen v nohách, ale také v hlavě.

Neznám nikoho jiného, kdo by mne neposlal někam, třeba "do háje" s tím, že spát v zimě pod širákem na lesní pěšině nebude. Tak jak se stalo nám při jednom ze zimních přechodů někde ve Slezských Beskydech v Polsku. Ládík si bez remcání rozložil na zemi karimatku, položil na ní spacák, převlékl se do spacího. Sníh nesníh. Podobně tak při zimní akci v Beskydech, kdy jsme širákovali ve sněhu na Nořičí.

A nebo když se, opět ve Slezských Beskydech, nechal překecat na prodloužení trasy. "Hele, dáme si ještě hraniční hřeben, vyšlapeme na Filípku. Tam dělaj skvělou hrachovku. Nejlepší, jakou jsem kdy jedl." Nekončili jsme tak v Polsku, ale již ve sněhové chumelenici jsme šlapali do kopce, aby. Abychom si dali skvělou polévku. Jen kvůli polévky jsme si přidali nějakých 10 kilometrů.

Vzpomínám, jak měl Láďa otazník v očích, proč stojím v té chumelenici před chatou, když mě na Filípce došel. Zaražený výraz, když četl na lístku, že je otevřeno denně, kromě středy. A tehdy byla zrovna středa… Jak se zklamaně opírá o hůlky se slovy (další z jeho oblíbených prupovídek): "Ty Ota, já se snad rozbrečím."

S Láďou jsme absolvovali dvě cesty po Maroku. Vraceli jsme se k nim v hovorech poměrně často. I při setkáních s jeho ženou Zdeňkou, kterou s sebou vzal na druhou z cest po nejzápadnějším Orientu. Města, cizí kultura, písečné duny na Sahaře, čtyřtisícovky Jbel Toubkal, Ras, Timesguida aj. ve Vysokém Atlase. No bylo toho hodně. Měsíc v autobuse, to by již dnes většina lidí nezvládla. Zejména psychicky ne.

Nezapomenutelné byly naše cesty do Apenin. Ve dvojku jsme absolvovali hřebenovku v Monti Sibillini, kterou jsme shodně zařadili mezi deset nejkrásnějších hřebenovek, které jsme kdy v životě šli.

I návrat v odlišné sestavě do Apenin, kde jsme se "loudali" po hřebenech nejvyššího apeninského pohoří Gran Sasso, byl nezapomenutelný. Tady si Ládik velice oblíbil slůvka peňolo a peňolizace. Po hodnotných přechodech a výstupech, třeba po přechodu Monte Corvo a nebo Corno Grande jsme si dávali peňolizaci peňolem. No nekupte to v diskontu za 1,25 až 1,50 Eura… Ať již šlo o šampaňské a nebo činzáno.

I zbývajícím parťákům a jeho dceři Ingrid, která tehdy jela s námi, tyto vybrané tekutiny docela chutnaly… Peňolo jsme těmto mokům říkali i přesto, že původně označovalo "kvalitní" odrůdové krabicové víno, které dozrálo na jižně orientovaných regálech v Peny marketu…

Je tomu drahně let, co jsme absolvovali zimní hřebenovku Západních Tater. Resp. její část. První den byla plechová obloha a spousta prašanu. Prošlapávali jsme střídavě stopu se slovy, že nějaký "pitomec" to přece prošlapat musí… Po letech jsme si chtěli dát zimní hřebenovku Nízkých Tater. Za inverzí. Jenže za posledních x-let prostě dlouhotrvající (třeba alespoň týdenní) inverze, jak tomu bývávalo dříve, k naší velké lítosti nepřišla.

Láďa, pochopitelně, jezdil i jinam. S jinou partou. Také se nerad vracel na stejná místa. Do Tater a nebo na Fatry jsem jej nikdy opakovaně nevytáhl. Zato jsme třeba křížem krážem prochodili úchvatné Súlovské vrchy. Pivko ve Vrchteplé, výstup na Velký Manín s bivakem na útulně Severák, Súlovské skály, hrad Lietava patří také k těm, na které se nezapomíná.

Bylo to v těch Súlovských vrších náročné, dlouhé, ale Láďa šlapal a neremcal. No možná jen trochu. To když jsem na jedné z informačních tabulí v Kostolecké tiesňavě našel zajímavou fotku Střechy Slovenska. Obrovského skalního převisu na vrchu Drienica. Kruciš, odkud tohle fotili! Že by někde od Kostolce?

Našlapali jsme kvůli pár fotkám hezkých pár kilometrů navíc. Láďa v takovýchto situacích, když jsme šlapali nad plán, říkával: "Když já jsem takový blbec, zase jsem se nechal překecat". Pak ale vždy dodával, že to bylo fajn. Ale že mě nesmíme nechat číst informační tabule a nebo studovat materiály z "íček", protože pak vymýšlím "kraviny".

Prokorzovali jsme spolu takto řadu hor. Rád vzpomínám na Králický Sněžník, kde jsme zabrousili i do Polska. Třeba na vodopád Wilczki u Miedzigorze. To byla další z mých "kravin". Ale Láďa šlapal, mnohdy s kamerou v ruce. A neúnavně točil a pak doma stříhal a ozvučoval. Filmy z jeho studia, které si soukromě nazval Horský Tygr, mají šmrnc, spád i rozumnou délku.

Naposledy jsme se takto toulali letos v květnu po Nízkém Jeseníku. Po sopkách u Bruntálu. Červená hora, Malý a Velký Roudný, Venušina sopka. Vystoupali jsme i na nejvyšší horu pohoří - Slunečnou. Láďovi ale začínalo znatelně ubývat sil. Po návratu z Piku Lenina, na který úspěšně vystoupil, začal v posledním roce zápasit s vážnou nemocí. Nestačila na ni, bohužel, ani vůle, ani současná medicína. Láďa, celým jménem Láďa Nohel, se asi před měsícem vydal na poslední cestu. Bohužel.

Pustil jsem si jedno z videí z posledních akcí, na kterých jsme se vždy hodně nasmáli a nachodili. Plánovali jsme, že přejdeme spolu jako trénink Starou Planinu v Bulharsku. Něco přes 500 kilometrů v horách. Měla to být příprava na hlavní náš cíl. Na přechod Pyrenejí od moře k moři. Přechod nádherných hor na pomezí Francie a Španělska.

Tento trek, jakousi hlavní výzvu naší trekařské "kariéry", jsme plánovali vždy se slovy, že na takovouto akci stejně žádného jiného pitomce neseženeme. On to říkal mně a já zase jemu. Úspěšnost dlouhých treků není totiž dána pouze fyzičkou. Velice často je to také otázkou toho, máte-li tu myšlenku, tu ideu pevně zafixovanou v hlavě. Máte-li vůli to nevzdát před koncem. Přestože jste unaveni, máte otlaky, je vám horko a nebo naopak zima a nebo se vám prostě někdy nechce. A tu vůli Láďa měl. Každý ze započatých společných treků jsme vždy dokončili.

Pokud si navíc s parťákem sednete i lidsky, je to pak v opravdové pohodě. A s Láďou jsme si, domnívám se, skutečně sedli. Zrovna pod Velkých Roudným, na poslední z našich společných akcí, jsme se bavili o tom, že jsme se nikdy nestačili ani pohádat. Hádají se přitom téměř všichni. Ať již blízcí příbuzní, přátelé, manželé. Rodiče s dětmi, děti s rodiči. Alespoň občas. My to nikdy nestihli. Nikdy.

Toho nej parťáka, který vás nepošle do háje ani s tím nejšílenějším nápadem na super podnik v horách, míváte obvykle jenom jednoho. Ten jedinečný horský parťák Láďa, který byl pro každou legraci, ten synek z Českého Těšína, mi bude chybět. Chybí mi vlastně již nyní. Vzpomínky na něj ale zůstanou navždy a v uších mi bude znít to jeho: "Že já blbec se nechám vždycky překecat".