Mohamed žije tradičně stejně jako jeho otec, děda a tak dále. Nosí volnou dželábii a když jde do města nebo do mešity uváže si sváteční turban. Považuje se za zcela normálního člověka. Zvrat v jeho životě přišel, když se jeho kamarád Mustafa vrátil po roce z Hurghady, kde pracoval, aby přivezl rodině vydělané peníze, odpočinul si a vrátil se do Hurghady za prací. Slovo dalo slovo a Mohamed vyrazil ve sváteční dželábii s Koránem v kapse do Hurghady za prací.

Ruda je třicátník z vysočinské vesnice Střítež. Narodil se tam, oženil se tam, převzal po rodičích starší dům, který svýma šikovnýma rukama docela obstojně opravil a dokonce našetřil na nová okna se zlatými mřížkami. Ruda je vyučený zedník, šikovný, takže má dostatek práce, s malým synem chodí do Sebranic na fotbal, záliby své dcery nechává na manželce, která mu bohužel od svatby poměrně silně ztloustla, nicméně Rudovi už po letech vysedávání v hospodě také přibylo pěkné břicho, takže stav je vyrovnaný.

Ruda v Boha nevěří stejně jako jeho kamarádi. Kdyby se ho někdo na víru zeptal, což se naprosto nestává, asi by se označil za ateistu. Popravdě o tom ale nikdy nepřemýšlel, vždyť nežijeme ve středověku, ale v moderní době a dnes už se přeci nevěří, všechno vysvětlili vědci, ti podivíni zalezlí ve svých vědeckých dírách, co by u Rudy v hospodě dostali místo piva pěstí.

Po deseti letech Rudovy poctivé zedničiny a šetření se manželka rozhodla, že v souladu s obecnou módou poletí rodina do egyptské Hurghady na all inclusive dovolenou, aby trochu zatraktivnila svůj jednotvárný facebook, kam denně sype své talentované děti, které to jednou - jak množství lajků jednoznačně naznačuje - někam dotáhnou. Ruda se do letadla bojí, ale fakt, že v hotelu může popíjet od rána do večera co hrdlo ráčí, byl silný argument.

Je horké odpoledne, konec června, Hurghada, hlavní silnice podél velkých hotelů při pobřeží. Mohamed se ubytoval u kamaráda a jde hledat mešitu. Je rozčarovaný, vystrašený, překvapený. Všechno je tak jiné než v jeho rodné vesnici - nepřipadá si jako v Egyptě. Zamyšleně kráčí ve sváteční dželábii po chodníku a všemu se diví. Z hotelu právě vyšel obtloustlý běloch v kraťasech do půl těla obnažený a vyrazil po chodníku opačným směrem. Je to Ruda v plavkách, který po čtyřech pivech, jimiž zalil oběd, dostal kuráž podívat se kolem hotelu. Je rozčarovaný, vystrašený, překvapený. Všechno je tak jiné, než očekával - nepřipadá si jako v Egyptě. Kde jsou ty pyramidy a takové ty sochy faraonů z prospektu? Zamyšleně kráčí po chodníku, kouká vzhůru na nízko letící letadlo, uvažuje o tom, jak něco tak velkého a těžkého může plout vzduchem, a vráží do Mohameda.

Právě se střetli dva neznámí lidé, dvě neznáme kultury, dvě odlišná náboženství, dvě naprosto zcestná předporozumění tomu druhému. Ruda mluví pouze česky. Po čtyřech pivech se vyjadřuje velmi jednoduše a jadrně, v překladu do kultivovanějšího jazyka to zní asi takto: Zatraceně, co je to za tmavé strašidlo v noční košili? Jen aby to nebyl nějaký ten terorista? Snad nevytáhne nůž a nepobodá mě. Mám mu ji preventivně natáhnout? Proč se vlastně peče v tom prostěradle a co to má na hlavě? V cestovce říkali, že mimo hotel číhá přímé nebezpečí. Rychle zkontrolovat vyboulenou kapsu s peněženkou a all inclusive pásek na ruce (důležitá permanentka do baru). Krátce koukne Mohamedovi do očí. Co si asi myslí?

Pro velkého Boha a jeho proroka, probleskne Mohamedovi hlavou, co to je? Nahatý tlustý chlupatý běloch ve městě? To je vrchol neslušnosti, pohrdání slušnými lidmi, nemravné, nechutné, hnusné. Před těmi nás varovali v mešitě, prý plivou na našeho proroka, nemodlí se a od rána do večera se opíjejí. Raději mu rychle uhnu z cesty. Toto jsou ti turisté? Hrůza. Mohamed se arabsky omlouvá, jenže Ruda mu nerozumí. Nemluví stejnou řečí, nerozumí kultuře toho druhého, nevěří ve stejného Boha, jeden o druhém má to nejnižší zhnusené mínění. Ruda nerozumí, a proto česky nadává. Dal by si pivo, raději se vrátí, bez tak se to tu hemží těmi fundamentalisty, co se nám hrnou do Evropy. Tyhle strašáky na Vysočině rozhodně nechceme. Oba muži se s nedůvěřivými pohledy obešli a zmizeli v ruchu hulákající Hurghady.

Jeden z deseti Mohamedů se po prvním kulturním šoku ihned vrátí do rodné vesnice a nasytí starousedlíky historkami o zvrhlých turistech z Evropy. Jeden z deseti Mohamedů je tak znechucen, že se v mešitě radikalizuje a považuje za povinnost proti takové zvrhlosti a neslušnosti bojovat. Osm z deseti Mohamedů se přizpůsobí. Jeden až dva z deseti Mohamedů si nakonec vezmou Evropanku za ženu. Deset z deseti Evropanek, které si vezmou Mohameda, říkají: Já samozřejmě vím, jací jsou Arabové, ale ten můj je jiný. Manželství většinou vydrží jen krátce. Když přijde dítě, problém je větší. Jeden z několika tisíc Mohamedů má s Evropankou šťastné manželství. Devět z deseti Rudů už na dovolené hotel neopustí. Devět z deseti Rudů neprojeví žádný další zájem o cizí kulturu, náboženství či tradici a historii. Stejně to má devět z deseti Mohamedů. Pět z deseti Rudů se nakonec rozvede, snad i kvůli all inclusive dovoleným.

Nemůže být myslitelná plodná koexistence lidí, kteří se neznají a nemají ani nejmenší zájem se poznat či dokonce pochopit. Tento kratičký kulturní a náboženský superstřet (super proto, že ani jedna ze stran neví o té druhé nic a vše, co si myslí, jsou nepodložené předsudky) se na tomto hurghadském chodníků odehrává tisíckrát denně. To je ve zkratce stav dnešního mezikulturního a mezináboženského dialogu Mohamedů a Rudů. Kde se lidé nechápou a neznají, tam se často střílí. Přitom by mnohdy stačilo nahlédnout do světa toho druhého, pokusit se podívat na situaci jeho pohledem a s údivem bychom zjistili, jak jsme si vlastně v jádru podobní.