Když je v Ostravě mínus dvacet aneb rodný dům

Na běžkách ve Vítkovské vrchovině

Prudké mrazy napadají Ostravu na severu Moravy, v n. m. cca 215 m nad mořem, téměř každoročně, leč obvykle s krátkodobou intenzitou. Sever je sever. Zamrznou zámky aut, domů, pivní trubky a národ se diví. Velké rampouchy ze střech domů ohrožují občany pády, jsou špičaté a velké, menší rampouchy ze zmzlých brad kuřáků ohrožují nekuřáky taky.

Přesto však ubývá chřipek, bacily mrznou taky. Potvory! Přibývá naopak zranění nejrůznějšími pády na ledu, na cestách, chodnících, na ledových sjezdovkách. Sádra jde na odbyt. Tedy na rozdíl od krajů Aljašky či Patagonie, neb od krajů jinak prochladlých, kde jsou na to zvyklí, např. Norska nad severním polárním kruhem. Tam je vždy zamrzlé všechno. Ale všechno funguje.

Zima je sviňa. Málokdo ví, že nejvyšší bod Ameriky - slavný Mount McKinley (6 194 m) má z tohoto pohledu jedno z nejextrémnějších klimat na světě a i v teplejších letních měsících klesá teplota na minus čtyřicet stupňů. Ledové vichry skučí rychlostí až 160 km/hod. bez přestání někdy celé týdny. Tato hora zabila více horolezců než alpský švýcarský Eiger, přezdívaný "Todwand". Kromě vlastní moči, mateřského mléka či spermatu tam mrzne vše. Proto taky je úspěšnost horolezeckých výstupů v poměru např. k Everestu podstatně nižší.

Jeho vrchol převyšuje zvlněnou tundru u úpatí o 5 100 vertikálních metrů, Everest "jen" o 3 600 m. Šest z každých sedmi horolezců se vrací z hory domů poraženo. A tedy škaredé a krásné horolezkyně zde mají v té zimě stejnou šanci. Jinak ty pěkné dosahují většinou vrcholu již v základním táboře. Tam je na to zima i ve spacáku ve stanu.

Náročnost výstupu na nejvyšší bod Ameriky v národním parku Denali, popisuje strhujícím způsobem Američan pan Jon Krakauer v kouzelné knize Vábení hor aneb Odvážlivci mezi nebem a zemí. Ne jinak tomu bylo však v Ostravě -Porubě, po předchozím oteplení začalo mrznout, až to praštilo. Za oknem bylo minus devatenáct. V radiu bylo slyšet zoufalá volání: "Jen idioti riskují nebezpečí z mrazů, seďte doma a konzumujte vitaminy a televizi!"

Má jinak bázlivá a starostlivá manželka Marie, žena většinu života trýzněna mými nejrůznějšími horskými nápady, však připravila a nečekaně k mé radosti navrhla nečekaný plán - z Poruby dojet chytře autobusem do Hlubočce, pak na běžkách lehce sjet bílou stopou údolím říčky Raduňky do její milované obce - Raduně nedaleko Opavy, k švagrovi Lojzovi, kde kdysi bydlela v rodném domě a v zámku nasávala školní vědomosti, bruslila na přilehlých rybnících a sbírala klásky na okolních pšeničných polích. Taky prý v praxi používala cep, čemuž příliš nevěřím. Ale proč ne, já občas taky používám cepín. Předevčírem jsem s ním sekal namrzlé vrstvy ledu, abych mohl odjet s autem, "zavězněným" na parkovišti před barákem letošní zmrzlou sněhovou nadílkou. Stejně jsem neodjel. Ale ani jsem se na ledě nenaboural.

Po výstupu z téměř prázdného autobusu v Hlubočci, kde jsme byli po celou trasu jízdy jediní běžkaři, jsme museli ujít dva kilometry po cestě směrem na Jakubčovice, než jsme nalezli trasu na Raduň. Ale zato mi žena ukázala statek či farmu známého cyklisty a cestovatele Vítězslava Dostála (1959), který objel zeměkouli na kole a napsal o tom knihu s názvem "Šťastná planeta".

Na svou pouť se vydal 11.9.1994. Prvé kolo dostal v šesti letech a kondici získával ošetřováním dvou tažných koňů jeho táty. S knihou mu pomáhal Milan Švihálek (1944), který měl na svědomí propagaci běhání v roce 1978 v pořadu ostravské televize "Recept pro miliony". Předseda běžeckého spolku Liga 100, tehdy již postarší brýlatý vychrtlý mužík, usměvavý MUDr. Myslivec, dokonce později běhal rychlostí asi 6 km/hod se zabudovaným kardiostimulátorem. Vždycky říkal: "Musím pomalu, kdyby se mi ten budík rozbil, jsem ztracen."

Taky jsem běhal pro zdraví a dokonce o tom psal přiblblý seriál v Plamenu míru, což byl novohuťácký týdeník. Zblbnul jsem taky dosti hutníků a stal jsem se předsedou oddílu maratónského a kondičního běhu TJ NHKG. Měl jsem nejlepší maratón za 2:57:31, tedy upřímně řečeno nic moc. Uběhl jsem jich přesně 21. Oko bere! Bylo nás 65 běhání propadlých bláznů od komínů a výhní, kolik z nich běhá ještě dnes, to bohužel nevím.

Jak bylo pobíhání po asfaltu zdravé mi dokázaly moje záda, se kterými se trápím již 19 let. Nic není všelék. Ale to jen tak, aby řeč nestála…. Ale zase jsem vylezl na tři "čtyřtisícovky" a 15 "třítisícovek". Díky kondici a něžné revoluci, jinak bych se do Alp nikdy nedostal.

Tedy po pochodování s lyžemi pod paží proti větru i po silnici jsme nalezli konečně odbočku na Raduň. Jak jsem předpokládal, byla projetá pluhem, stopa žádná a jen představa jízdy z mírného kopce do rodiště mé drahé bylo jistým zadoustičiněním. Paní Marie se napila horkého čaje z termosky a tvářila se šťastně a spokojeně. Mrzlo tak, že jsem si musel vzít dvoje rukavice, pod čepici uvázat na mé zmrzlé "zaječí" slechy můj oblíbený červenobílý puntíkovaný šátek a děkovat Bohu, že jsem si vzal na sebe vše, co šlo.

Sníh byl promrzlý jako bezdomovci v okresech Opava a Ostrava, o dalších krajích si to netroufám tvrdit, protože v Aši bylo dnes prý jen minus čtyři. Zatímco pan Mlynář napsal knihu "Mráz přichází z Kremlu", od Mnichova asi vanou teplé větry.

Za normálních okolností by byl sjezd ve stopě z mírného kopce zřejmě požitkem, leč cesta byla prohrnutá pluhem a sníh byl příliš namrzlý. V údolí Raduňky, kde se turistické cesty kříží směrem na Podvihov a Bohučovice, jsem již neodolal a sjel doleva za říčku, předpokládaje lepšího terénu.

Zamrzlý potok nevěštil nic dobrého, nýbrž jsem sebral zbytek odvahy a projel přes zamrzlou hladinu. Sotva jsem dosáhl protějšího břehu, ozvalo se zlověstné praskání ledu a můj bílý most se rozpadl v řadu ledových ker. Má milovaná životní družka zůstala tedy na původní stopě na žluté turistické značce. Měl jsem štěstí, v tom mrazu by byla koupel jistě pikantní.

Jednou se mi něco podobného stalo při kondičním běhu s přítelem Dubem za Děhylovem, v zamrzlé ledové ponožce jsem s kletbami klusal domů a nohu pak hodinu rozmrazoval v horoucí lázni vany. To bylo taky pro zdraví. Stopa, pokud se tak dá nazvat rozrytý zmrzlý sníh, se opět dala dohromady se žlutou značkou, která spojuje nedaleké Jakubčovice, Raduň a Opavu.

Kolem tří rybníků sjíždíme okolo otužilých bruslařů u raduňského renesančního zámku do hospody Raduňka, kde máme sraz se švagrem Lojzou a švagrůvkou Janou. Vchod do lokálu nalézáme až na třetí pokus. Jde se tam po starém ruském zvyku - zezadu. Potěší čaj s lihovinou zn. RUM (rozumně uložená měna) a pivo zn. Braník.

Lojza vzpomíná, co by pamětník, kterak kdysi s partou pivovarských hochů z Opavy v podobných třeskutých mrazech konzumovali tekutinu ze zamrzlých pivních sudů tak, že navrtali díru do sudu a vytékající hustý žlutý mok prý připomínal svou silou něco mezi tokajským vínem a kořalkou. Sudy byly zcizeny z pivovaru Zlatovar v dobách socialismu. Lze to chápat jako pivní barbarství, ale i jako pokus vědeckého bádání v této důležité oblasti. Voda v sudu zamrzla, leč alkohol nikoliv.

Pak následuje logická návštěva útulného zatepleného rodného domu ženy Marušky a degustace slivovice Lojzy z darů zahrady. K tomu vynikající, horká, baraní klobáska v teple obydlí. A venku je již minus 21!

Po zrušení většiny autobusových spojů s nástupem kapitalismu máme další možnost návratu opět dobrodružnou - další 4 km vlastní stopou na běžkách do Komárova na vlak do Ostravy. Vyrážíme do mrazu a obyvatelé rodného domu paní Marie nás považují za blázny a hrdiny součastně.

Pomalu se stmívá, střídáme se v projíždění stopy. Mumlám si zarputile: "Razím stopu jako bagr, jsem rychlejší než můj švagr…!"Asi 200 m od nás je uprostřed pole velký krmelec a okolo něho asi 20 srnek, pro které je seno místních myslivců jedinou potravou letošní zimy. Musí přežít, aby mohli jejich zachránci chodit na hony.

Konečně je tady komárovský hřbitov a restaurace "U čmeláka", kde nám to vyjde ještě na jeden čaj s rumem. Na místním vlakovém nádraží zachraňuji bezdomovce částkou 30 Kč na spoj do Ostravy, ale ve vedlejším kupé jede, jak se dovídáme od hodné průvodčí, stejně na černo. Ta ho však v tomto počasí nemá srdce vyhnat na mráz. Takže bude mít možná na "rybízák". Ne průvodčí, ale ten bezdomovec.

Nemají to teď chlapci vůbec jednoduché, i když zimní táboření bývá koníčkem odvážných trempů a horalů. Je to tzv. Klondyke, bývá i Beskydech na Prašivé, Smrku, Ropici, Travném či Slavíči. A i v jiných horách, příští týden v Bílých Karpatech nad Brumovem, nedaleko skalnatého bradla Vršatce. Ve sněhu se staví stany, planou ohně, pějou písně, hraje se na kytary (pokud mrazem nepopraskají struny), pije se kořalka a čistí se duše zmrzlých poutníků. Přítel Grizzly o tom píše básně s hlubokým obsahem.

Já jsem bohužel ve sněhu ještě nespal, i když mně to silně láká. Moje záda a kolena však varují. I když jsem to napůl již slíbil zmíněnému příteli Grizzlymu. No, člověk nemusí mít všechno. Ale napadlo mně, že kdyby měla paní Marie pod Vršatcem v Bílých Karpatech svůj rodný dům, jela by tam určitě taky i v těch mrazech.

Kouzlo domova z mládí přitahuje jako magnet, můj přítel Jarda prožívá něco podobného s ženou Věrkou - učitelkou, která se narodila v hájovně pod Slavíčem na Morávce. Byl tam s ní již aspoň stopadesátkrát, Slavíč znají poslepu. Věra je tam šťastná. Je to její rodný dům! Shodou okolností jsme tam s Jardou byli včera při sestupu z chaty na Slavíči, kde jsme zajišťovali oslavu našich šedesátin v březnu. Sestup byl dvouvaječný - sněhu bylo po kule.

Po příjemné relaxační půlhodině jízdy vláčkem vystupujeme v Třebovicích a za další čtvrt hodiny již venčím v "dolině" psa Šotka v běžeckých botách, které na ledě poněkud kloužou. Nevypadá, že by mu silné mrazy příliš vadily, má psí horkou horskou krev z pod hory Kozubové v Beskydech, kde taky bývají řádné zimy.

Napadá mně starý vtip: "Jak pozná Eskymák, když je venku minus třicet?" Zlomí se mu tažný pes v ostré zatáčce. Ale to Šotkovi nehrozí, nemám sáně. Dnešní večerní televizní noviny ukončuje předpověď počasí - v údolích na území republiky bylo až mínus 25 stupňů. Zítra bude ještě chladněji. Hlasatel z tepla televizního studia se loučí větou : "Byla mrazivá neděle, nechť o to hřejivější je večer!" A tak jsme se pak se ženou Marií zahřívali taky po té mrazivé hrůze… Jak, to už byla naše věc.

Teď je ráno a teploměr za kuchyňským oknem ukazuje sedmnáct stupňů. A zase pod nulou, je jasná zimní porubská obloha. Večer určitě přimrzne. Běžky stojí v obýváku za skříní, již taky rozmrzly. A hospodskému Kozovi, mému příteli z Jizerských hor v Oldřišovském sedle mezi Oldřišovským Špičákem a Poledníkem, asi zase zamrznou sudy s "desítkou", dvanáctka odolá. Tak to aspoň jednou Koza tvrdil v televizním šotu liberecké televize, jejíž zaměstnanci si jeho svérázný lokál oblíbili. A já dokonce vím, proč!

Přestože autor článku již nějaký ten rok není mezi námi, jeho příspěvky k nám z archivu článků promlouvají stále. Stejně jako jeho publikace O horách, lidech a pivu. A protože v archivu dosud nepublikovaných příspěvků těch Ivanových ještě několik spočívá, jeden z nich jsem na web vybral právě nyní jako připomínku na tohoto fajn kamaráda.