Od prvních automatických sond až k prvnímu přistání lidí na Měsíci

Historie dobývání nejbližšího kosmického souputníka Země

Letos v červenci uplynulo neuvěřitelných 44 let od doby, kdy se první člověk dotkl nohou měsíčního povrchu. Tento okamžik však předcházelo mnoho let mravenčí práce konstruktérů, techniků a spousty dalších lidí zainteresovaných na kosmických letech.

Skutečností je, že tyto první lety člověka na Měsíc, stejně jako spousta letů automatických sond měly zejména politický kontext. Dvě tehdejší kosmické mocnosti, Sovětský svaz a Spojené státy soutěžily o různá kosmická prvenství.

Zprvu jednoznačně vedli Sověti, avšak Američanům se postupně podařilo jejich náskok dohánět, až je nakonec předčili. Ruský měsíční program zbrzdily a posléze zcela zhatily chorobné ambice úzkého okruhu lidí.

První automaty

Průzkum našeho nejbližšího kosmického souseda úspěšně zahájili Sověti, když ruská kosmická sonda Luna 1 prolétla kolem Měsíce. Sonda sice proletěla kolem Měsíce v poměrně velké vzdálenosti, ale již tehdy zjistila, že Měsíc má téměř nulové magnetické pole. Následující kosmická sonda Luna 2 13.9.1959 tvrdě dopadla na měsíční povrch v oblasti Palus Putredinis, což byl na tehdejší dobu opravdu ohromující úspěch.

Čtěte také: První lidé na Měsíci, … Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo

Následovala kosmická sonda Luna 3 (4.10.1959), která předala na Zemi první snímky odvrácené polokoule Měsíce (Měsíc má vázanou rotaci, kolem své osy se otočí za stejnou dobu, za kterou oběhne Zemi a proto nám stále ukazuje stejnou tvář).

Američané se v té době stále potýkali s problémy. Jejich kosmické sondy "padaly" zpátky na Zemi, neboť nosné rakety jim nedokázaly udělit dostatečnou rychlost. První americký úspěch se dostavil až v roce 1965, kdy kosmická sonda Ranger 9 dopadla dne 24. března do oblasti kráteru Alphonsus a předal na Zemi detailní snímky povrchu Měsíce pořízené doslova z bezprostřední vzdálenosti. Jednalo se o do té doby nemyslitelné rozlišení.

První měkké přistání na povrchu Měsíce

I přes tento úspěch Sověti v průzkumu Měsíce stále vedli. 3. února 1966 provedli první měkké přistání na povrchu Měsíce (až o mnoho let později vyšlo najevo, že se jednalo o polotvrdé přistání). O tento fantastický úspěch se postarala kosmická sonda Luna 9, která přistála v oblasti kráteru Cavalerius. Na Zemi tato kosmická sonda předala několik stereoskopických snímků s milimetrovým rozlišením.

Američané však rychle i tento náskok dohnali a první měkké přistání na povrchu Měsíce uskutečnili již 2. června stejného roku. Jednalo se o automatickou sondu Surveyor 1, která byla první z velice úspěšné série kosmických sond. Vědecký výsledky získané těmito sondami byly mnohem komplexnější a rozsáhlejší než výsledky získané sovětskými Lunami.

Poslední sonda této řady - Surveyor 7 přistála v blízkosti obrovského impaktního kráteru Tycho na jižní polokouli Měsíce, který patří k největším a především nejmladším velkým kráterům na Měsíci (vybíhají z něj za měsíčního úplňku dobře patrné tzv. měsíční paprsky).

Oběžnice Měsíce a podrobné snímkování

Po Surveyorech následovaly orbitální družice, které z oběžné dráhy Měsíce měly provést snímkování jeho povrchu. První takovouto sondou byla sovětská sonda Luna 10, která začala kolem Měsíce obíhat 3.4.1966. Následovalo několik dalších sond řady Luna, avšak zde se již jednoznačně prosadil úspěšnější americký program Lunar Orbiter (především díky výkonnější a menší elektronice).

Celkem čtyři Lunar Orbitery provedly podrobné snímkování povrchu Měsíce. Tyto snímky později posloužily mimo jiné k výběru vhodných míst pro přistání během pilotovaných letů kosmického programu Apollo.

Prvním ze série byl Lunar Orbiter 1, který byl na dráhu kolem Měsíce naveden 29. října 1966. To byly velké přípravy na pilotované lety. Celý svět tehdy s napětím očekával, zda-li v tomto nevyhlášeném soutěžení zvítězí Američané a nebo Sověti.

První lidé na Měsíci

První úspěch nakonec "vybojovali" Američané. Jejich "Vánoční mise" Apolla 8 z roku 1968 určitě utkvěla v paměti všech pamětníků. Tehdy trojice astronautů (Anders, Bormann, Lowell) kroužila v dobrovolném měsíčním "zajetí" celý den kolem našeho kosmického souseda. Na Zemi se uskutečnilo několik televizních přenosů.

Generálkou před prvním přistáním Apolla na Měsíci byl let Apolla 10 v květnu roku 1969. Tehdy Američané dokonce vyzkoušeli přistávací modul, který se k měsíčnímu povrchu přiblížil na vzdálenost pouhých 15 kilometrů.

Přistávací modul Apolla 10 měl tehdy pro jistotu menší zásoby pohonných hmot, aby astronauté náhodou nepropadli pokušení a nepřistáli na Měsíci před plánovanou červencovou premiérou. A Sověti stále tajemně mlčeli…

Nadešel 20. červenec 1969. Měl se splnit odvěký sen lidstva - přistání prvních lidí na povrchu Měsíce. Neil Armstrong a Buzz Aldrin přistála na Měsíci v modulu Eagle (Orel) Apolla 11. Posádka pracovala na povrchu Měsíce přes dvě hodiny, úspěšně se vrátila do přistávacího modulu a vrátila se zpět na oběžnou dráhu kolem Měsíce, kde je očekával třetí člen posádky Michael Collins.

Výstup prvních lidí na povrch Měsíce 21.7.1969 sledovalo podle odhadů asi 450 mil. lidí po celém světě. Vyjma Sovětského svazu a Číny, které přenosy z přistání na Měsíci ignorovaly. Armstrongova věta, kterou vyslovil těsně před tím, než se nohou dotkl měsíčního povrchu v Moři klidu (Mare Tranquillitatis): "Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo" je dnes již historická a často citována.

Vědecké výsledky této mise byly ohromující. Na druhou stranu je ale nutno přiznat, že právě vědecké výsledky byly až tím posledním, co kosmonautika v době studené války sledovala. Prvořadým bylo vytřískat "politický kapitál". Američané nakonec chtěli splnit také slib zavražděného prezidenta J. F. Kennedyho z května 1961, že prvořadým úkolem Ameriky je dopravit člověka na Měsíc do konce desetiletí.

Sověti i nadále mlčeli. Teprve počátkem devadesátých let minulého století po perestrojce se svět dozvěděl, že Sověti rovněž připravovali let člověka na Měsíc, ale že po smrti Sergeje Koroljova se jeho odvěký rival Gluško postaral o likvidaci celého programu.

Prvotní rozbuškou sporu Koroljova a Gluška byla pře o kyslíkovodíkové motory, které prosazoval Koroljov a Gluško byl ostře proti. Jenže Gluško se svou konstrukční kanceláří byl tehdy jediným v SSSR, kdo byl schopen sestrojit dostatečně silné raketové motory potřebné pro měsíční raketu.

A tak jiná konstrukční kancelář pod vedením Kuzněcova pracovala na menších motorech, kterých bylo potřeba (díky nižšímu výkonu) více. A právě synchronizace jejich činnosti byla hlavním kamenem úrazu připravované měsíční rakety N-1.

Pilotované lety Rusové nakonec neuskutečnili a až do konce studené války vše pečlivě tajili. Později přišli s tvrzením, že pilotované lety na Měsíc vůbec nepřipravovali a že se ubírali naprosto jiným směrem.

Paradoxem tehdejší doby je skutečnost, že Gluško - konstruktér ruské rakety Energija - ruského mastodonta, který dodnes nenalezl dostatečné uplatnění a při svém jediném startu s užitečným zatížením vynesl dalšího nevyužívaného mastodonta - raketoplán Buran (Bouře), využil dříve tolik zavrhované kyslíkovodíkové motory…

Další pilotované lety na Měsíc

Další americké pilotované lety následovaly. V roce 1969 přistála na povrchu Měsíce ještě jedna posádka. Apollo 12 s přistávacím modulem Intrepid přistálo na Měsíci v oblasti Oceánu bouří (Oceanus Procellarum) v blízkosti již nefunkční kosmické sondy Surveyor 3, která tady dosedla necelé tři roky před Apollem 12.

Následovalo nešťastné Apollo 13, kterému během letu explodovaly nádrže sloužící k zásobování palivových článků vyrábějících pro kosmickou loď elektrickou energii. Posádce Apolla 13 se jen s velkým štěstím podařilo vrátit na Zemi. Samozřejmě bez přistání na Měsíci. Určitě jste v kině a nebo v televizi viděli film Apollo 13 s Tomem Hanksem v hlavní roli.

Po této obtížemi pronásledované misi následovala delší pauza, takže Apollo 14 přistálo na Měsíci až v únoru 1971 (5.2.). Za místo přistání byla zvolena oblast poblíž polorozpadlé valové roviny Fra Mauro na okraji Ocenaus Procellarum.

Apollo 15, které přistálo na povrchu Měsíce 30.7.1971 vneslo do televizních přenosů trochu vzruchu. Astronauté poprvé použili "auto", přesněji řečeno elektromobil označovaný jako Rover. Ten je po měsíčním povrchu přepravoval na dosud nevídané vzdálenosti a jeho rychlost přesahovala 17 km/h. Apollo 15 přistálo v podhůří největšího měsíčního pohoří - Apenin na úbočí hory Hadley delta, která dosahuje výšky přes 4 000 metrů.

Apollo 16 přistává na Měsíci 21.4.1972. Jednalo se o předposlední let zkráceného programu, během nějž se měly uskutečnit ještě další čtyři výpravy. Apollo 16 poprvé přistálo mimo oblast měsíčních moří, tedy na "pevnině". Jedná se o ony světlé oblasti na povrchu Měsíce, které jsou pokryty množstvím impaktních kráterů.

Poslední let Apolla následoval vzápětí. Apollo 17 přistálo na Měsíci 11.12.1972 v oblasti kráteru Taurus - Littrow, kde vědci očekávali dozvuky vulkanické činnosti. Astronauté z Apolla 13 strávili na Měsíci celkem tři dny a uskutečnili celkem tři výstupy na povrch Měsíce. Za zmínku určitě stojí i skutečnost, že spolu s geologem Smithem přistál v poslední posádce na povrchu Měsíce i Cernan, který je po svých rodičích (přistěhovalcích do USA) slovenského původu.

Sondy Luna

Po velkém úspěchu Američanů Sověti celý svůj lunární program popřeli a tvrdili, že připravovali pouze kosmické sondy řady Luna pro automatický odběr vzorků. Ten uskutečnila až Luna 16 v září 1970, kdy předchozí sonda - Luna 15 - byla ztracena těsně před přistáním (a jen pár dní před přistáním Apolla 11).

Automatický odběr vzorků hornin z povrchu Měsíce ještě uskutečnily sondy Luna 20 (únor 1972) a Luna 24 (srpen 1976). Nakonec nesmíme zapomenout ani na sovětské sondy Luna 17 a Luna 21, které na povrch Měsíce dopravily známé Lunochody 1 a 2, které určitě znáte z fotografií či poštovních známek.

Po letu kosmické sondy Luna 26 Měsíc na dlouhou dobu osiřel. Teprve po skončení studené války se pozornost člověka začala k Měsíci opět obracet, to je však již jiná a samostatná kapitola (článek)…