Měsíc v lidských dějinách - významné historické události spojované s Měsícem

Měsíc v lidských dějinách: vznik lunárního kalendáře a významné historické události

Problémy se zdají tím jednodušší, čím méně o nich víme.
Základní pravidlo teorie poznání.

Měsíc. Snad neexistuje člověk, ve kterém by toto jméno nevyvolávalo nějakou vzpomínku. Odedávna byl strážcem milenců při jejich nesmělých schůzkách za vlahých jarních večerů, i múzou básníků. Vliv Měsíce se podepsal nejen na lidské kultuře, ale i historii a poznání. Zejména poznání, které nás vyneslo z hlubin nevědomosti až k dnešní vrcholům, i když je velice sporné, bylo-li to pro naší planetu tím nejlepším co ji na její pouti vesmírem mohlo potkat…

Dnes, kdy si většina z nás sotva uvědomuje jeho existenci na obloze zalité světly pouličního osvětlení a neónových reklam, už nebudí takovou pozornost, ale dříve, když jediným světlem v hlubinách dávnověku byl oheň, oheň, který znamenal život a jistotu v nepřátelském světě, ve kterém ještě člověk nebyl lovcem, ale pouhou kořistí, byl něčím více, něčím, co se vymykalo lidskému chápání a co neustále, s neúprosnou přesností a vytrvalostí měnilo svou tvář, něčím, co postupně nutilo naše předky poznávat zákonitosti přírody, která je obklopovala.

Na úsvitu lidských dějin sice naši prapředci zvedali svůj zrak k Měsíci s posvátnou bázní, ale později se stále narůstající touhou "ukrást" mu jeho tajemství, která důkladně skryl za mohutná pouta gravitace. Vždyť Měsíc v historickém vývoji jednotlivých civilizací zaujímal nejprve úlohu božstva, čehož dokladem jsou kulty semitské Ištar, egyptské Isis, Tanit a Artemis starých Řeků.

Čtěte také: Měsíc, náš nejbližší kosmický soused

Postupem času se však Měsíc naučili využívat k mnohem praktičtějším účelům, vznik měsíční kalendář, který byl dokladem rodícího se lidského poznání a který byl založen na střídání měsíčních fází. Sluneční kalendář, který používáme dodnes, nahradil toto počítání času až mnohem později, v době, kdy se lidé naučili chápat jednotlivé souvislosti mezi mnohem dlouhodobějšími ději, které se v přírodě odehrávají.

Měsíc byl rovněž při tom, když "vznikaly" dějiny. Tak například zatmění Měsíce roku 413 př.n.l. ovlivnilo výsledek Peloponéské války, když způsobilo paniku v řeckém loďstvu u břehů Sicílie. Nebo zatmění z roku 330 př.n.l., kdy Alexander Veliký porazil u Arbilu posledního perského krále z dynastie Achamenidů - Dareia, a v neposlední řadě rovněž ovlivnil výsledek další bitvy, tentokrát z roku 167 př.n.l., kdy 21. listopadu porazil římský konzul Aemilius Paulus u Pydny makedonského krále Persea. Co jiného by také mohlo být ovlivněno, vždyť lidská historie je historií válek a násilí.

Z historicky "nedávné" doby stojí snad za zmínku zatmění z roku 1504, které zachránilo Kryštofa Kolumba před snědením kanibaly při jeho čtvrté cestě přes Atlantik.

S postupujícím časem však Měsíc přestával hrát úlohu kultovního předmětu a lidé se jej naučili chápat jako vesmírné těleso v mnohém ne podobnému Zemi. Zejména po objevu dalekohledu musely zcestné náboženské představy o éterické podstatě Měsíce a jiných nebeských těles definitivně ustoupit do ústraní, o což se nemalou měrou zasloužil Galileo Galilei svými teleskopickými pozorováními, i když jeho prvenství v tomto směru bylo v poslední době vcelku úspěšně zpochybněno.

Bylo i mnoho snílků, kteří se nechtěli spokojit s pouhým pozorováním Měsíce na dálku, ale chtěli tento svět skutečně objevit, dobýt jej, tak jak to učinil v říjnu roku 1492 Kolumbus s Amerikou.

Dalo by se očekávat, že se takoví fantastové objeví až na úsvitu raketového věku, avšak pravý opak je pravdou. Vždyť první let na Měsíc popsal již roku 160 /!/ našeho letopočtu řecký myslitel a filozof Lukianos ve svém díle "Vera Historia". V něm se mořeplavci v oblasti Atlantiku dostali do mohutného vzdušného víru, který je i s jejich plachetnicí vynesl až na Měsíc. V dalším svém spise "Ikaromenippus" - popisuje Lukianos příběh hrdiny, který se s orlími křídly vznesl z Olympu na Měsíc a pak dále ke hvězdám. Toto jeho počínání se však nelíbilo bohům, a proto tento dopadl tak jak dopadl.

Na počátku naší éry se však naneštěstí ujímá Ptolemaiův geocentrický světonázor, jenž je velice silně podporován církví, která v něm vidí jeden z prostředků jak ovládat a manipulovat davy lidí a utvrzovat svá dogmata, a která vylučuje možnost existence života na jiných planetách. Proto se podobná díla dostávají na velmi dlouho dobu do nemilosti.

Na materialistické názory starých Řeků a Římanů se na dlouhá staletí zapomíná. Zaniká tak poznání, ke kterému se muselo lidstvo propracovávat dlouhé věky, avšak toto poznání nezaniká úplně a na vždy. K revolučnímu obratu dochází v "galileovské" době, kdy nastává renesance vědy, a kdy se lidstvo vrátilo ve svých názorech na vesmír o dvě tisíciletí nazpět, aby pokračovalo tam, kde kdysi skončili starověcí myslitelé.

Po velmi dlouhé době tak na ně navazuje anglický biskup John Wilkins se svou knihou "The discovery of a World in the Moon" roku 1638. Jiný anglický biskup - Francis Godwin - vydává v přibližně stejném čase populárněvědecký román "The man in the Moon", kde jeho hrdinu, Dominga Gonsalese, dopraví na Měsíc stěhovaví ptáci.

Ale ani kontinentální Evropa nezůstává pozadu. Ve Francii Cyrano de Bergerac vydává dvě knihy. V roce 1649 "Histoire comique ou voyage dans la Lune", a v roce 1652 "Histoire des Etats et Empire du Soleil". Zvláštností těchto románů je, že pozemšťany na Měsíc dopravují rakety, které se nápadně podobají těm používaným při ohňostrojích, ve kterých se Francie té doby přímo vyžívala.

Ale ani Cyranovi ani jiným se gravitaci přelstít nepodařilo. Ani kalíšky s rosou "vytahovány Sluncem" ani divoké husy nebyly tím správným dopravním prostředkem. A dokonce ani tak geniální Jules Verne by se svou Kolumbiádou vystřelenou na Měsíc z obřího děla neuspěl. Na ten okamžik si muselo lidstvo ještě chvíli počkat - až do nástupu nové éry - éry kosmické, která nastoupila a vydobyla si své místo na slunci dosti nečekaně.

Ano, muselo čekat až do příchodu onoho historického data - vypuštění prvního Sputníku 4. října 1957. Mezi tímto Sputníkem a Lunou 2, která jako první pozemské těleso vyrobené lidskou rukou zasáhla povrch našeho souputníka v oblasti Palus Putredinis poblíž kráteru Archimedes, uplynuly jen dva roky. Pak následovala Luna 3, která nám poprvé ukázala odvrácenou stranu Měsíce, kterou do té doby žádný z pozemšťanů nespatřil. A následovaly další úspěšné i méně úspěšné sondy americké a ruské provenience.

První úspěšné, i když "jen" polotvrdé přistání na povrchu Měsíce uskutečnila v únoru roku 1966 sovětská sonda Luna 9 v Oceanus Procellarum (Oceán bouří) v blízkosti kráteru Cavalerius. Ta pak byla následována celou sérií dalších Lun a amerických Surveyorů. Ale ani na oběžné dráze kolem Měsíce nebyl klid. Pět amerických Lunar Orbiterů a několik ruských Lun a Zondů zmapovalo skoro celý povrch Měsíce s do té doby nevídanou přesností a rozlišením. Tomuto uniklo asi jen jedno procento povrchu v blízkosti pólů, ale i to jen dočasně.

A pak vrcholil projekt Apollo. Nejprve o Vánocích 1968 strávila trojice pozemšťanů na oběžné dráze v dobrovolném měsíčním zajetí dvacet hodin. Už v květnu následujícího roku hostil Měsíc další trojici astronautů, která měla za úkol před nadcházející premiérou prověřit všechny systémy kosmické lodi včetně měsíčního modulu, se kterým se k měsíčnímu povrchu přiblížili na několik málo kilometrů.

Avšak vize Lukiana, Cyrana či J. Verna se měly naplnit až o čtvrt roku později, kdy se 21. července 1969 dotkl první pozemšťan - Neil Armstrong - měsíční půdy v Moři Klidu, a uskutečnil tak, jeho slovy, "...malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo...". Byl to opravdu pořádný skok, který si vyžádal největšího vypětí lidského umu a techniky. K tomuto historickému činu došlo pouhých osm let po tom, co první člověk - J. A. Gagarin - okusil chuť stavu beztíže, za pouhých osm let od prvních nesmělých krůčků v blízkosti Země, kdy několikahodinový let byl pokládán za obrovský úspěch.

Po tomto letu, který se nesmazatelně vryl do paměti současníků, následovalo ještě pět dalších expedic, které přistály na měsíčním povrchu, ale žádná z nich již nedosáhla věhlasu té prvé, přestože v poznávání Měsíce sehrály neporovnatelně větší roli. Ale kdo si dnes pamatuje toho, kdo jako druhý vystoupil na břehy Americké pevniny. Kromě několika historiků asi nikdo.

Toto období bylo skutečným boomem kosmonautiky, kdy se velmoci předháněly v úspěších v kosmu a kdy tyto měly především politicko-strategický podtext. Přestože vědecké hledisko (a nejen pilotovaných letů) bylo až druhořadé, podařilo se dosáhnout takových výsledků, které byly za celou předchozí historii lidstva nemyslitelné.

V srpnu 1976, po přistání Luny 24 v Mare Crisium, Měsíc dočasně osiřel. V současnosti jsme ale svědky nového zájmu o toto kosmické těleso. Takovou první vlaštovkou byla japonská sonda Hiten a nebo americká Clementine, které byly následovány doslova flotilou kosmických sond.

A v laboratořích celého světa se rodí nové plány na návrat na Měsíc, ne sice již tolik okázalý, ale na návrat trvalý s cílem vybudovat na měsíčním povrchu stálou obyvatelnou základnu. Tento program sice současný americký prezident NASA zatrhl, avšak dá se předpokládat, že dojde k oprášení tohoto, protože (nejen) americká kosmonautika potřebuje nový velký cíl, ale na Měsíc mají zálusk i Číňané…

Další související články: