O horách, lidech a pivu - kniha Ivana Zajíčka

anebo Šulejkin, Dub a další hutníci, recenze knihy

Ivana Zajíčka jistě nemusím našim čtenářům blíže představovat, s jeho články psanými osobitým stylem se můžete pravidelně setkávat na stránkách časopisu Treking. Nyní recenzujeme jeho knihu, která se čte skutečně jedním dechem. Nechybí v ní zajímavé zážitky, poučení, ale i humorné příběhy. Asi by bylo další psaní nošením dříví do lesa, navíc autor svou knihu uvádí tak skvěle, že by bylo škoda vymýšlet úvod nový…

Když jsem v roce 1952 v šesti letech trávil s rodiči a bratrem Luďkem své první prázdniny v Beskydech na Čeladné, nemohl jsem tušit, co pro mne hory budou v dalších letech znamenat. Tehdy Emil Zátopek z nedaleké Kopřivnice vyhrál ve Finsku v Helsinkách na letních OH tři fantastické zlaté medaile a my všichni, i děti, jsme mu společné nadšeně fandili u rádia. A právě tehdy jsem si do paměti uložil první čtveřici beskydských hor naproti Ondřejníku – zleva Lysá hora, Smrk, Kněhyně, Stolová a začal fandit i kopečkům.

Za ty roky, co od té doby uplynuly , jsem na nich byl nespočetněkrát, stejně tak jako na ostatních vršcích v Beskydech a blízkých Jeseníkách. Postupně jsem prošel celou Československou republiku od Aše po Novou Sedlici pod Kremencem na východě u hranic s Polskem a Ukrajinou. Dnes mi chybí pouze Dyleňský les v západních Čechách a Levočské vrchy na Slovensku, kde dříve pobývali vojáci a střežili socialismus. Stejně ho neuhlídali.

Něco jsem v hoře poznal i v Polsku, Ukrajině, Bulharsku, Rumunsku, bývalé Jugoslávii, Řecku, Krétě, Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Německu či Norsku. Určitě to není nic mimořádného, spíše slabší průměr. Pozdě se otevřely hranice. Ale o tom to není. Chodit po horách není jenom koníček či záliba, je to životní styl. Navíc něco jako droga, podobně jako bylo pro mě dříve běhání a maratón. Myslím si, že "poslouchat ticho" je opravdu hodně dobrý koníček, vždyť prý léčí…

Bill Neumann připomíná: "Co uslyšíš, to zapomeneš. Co uvidíš, to si zapamatuješ. Co si vyzkoušíš, tomu porozumíš!" Po horách lze chodit za každého počasí, každá roční doba má své kouzlo. Norové praví: "Neexistuje špatné počasí, existuje jen špatné oblečení!" Talmud říká: "Jsme jako olivy – jen když jsme drceni, vydáme ze sebe to nejlepší!"

Jak jsme chodili po horách, tak jsem o tom občas psal pro své kamarády, smáli jsme se pak tomu později u piva. Říkali jsme tomu "memoáry". Byly jen pro nás, pro naši radost a vzpomínku. Pro Šulejkina, pro Mirka, pro Duba, pro Orla, pro mne. I pro naše ženy. Když jsem nemohl putovat, psali zase oni. Umí to skoro každý. Pak jsem občas něco poslal do časopisu Treking pro Otu Brandose – znalce slovenských hor, autora řady turistických průvodců s překrásnými fotografiemi. Dříve sem tam do Turisty.

Taky do podnikového časopisu Nové huti, aby soudruzi věděli, jak se umí oceláři bavit. S heslem: "Odbory, odbory, vyhnaly nás do hory!" A pak taky jenom sám pro sebe. Básničky – tedy "ŘÍKANKY", vznikaly taky tak nějak. Hutím jsem se již vyznal v roce 2005 ve skromné sbírce "Hutnické eseje". Pak přišly na řadu logicky hory. Snad mi prominou to, že nejsem básník. Můj tatínek Ruda (1920 – 1991) to uměl trochu lépe, vyšla mu menší sbírka - "Čtyřlístek z Krasova". Je o krásné přírodě Jeseníků a o životě. On byl téměř slepý, neměl ho lehké. I fotky jsou ze života, nikdy mně nenapadlo, že by se mohly někde objevit.

Vždycky všude byly hory, lidé a pivo. A kamarádství v hoře. A pro tuto "krevní skupinu" jsem to dal dohromady. Po odchodu z žáru ocelárny, kde jsem taky psal, ale technologické předpisy, odborné zprávy a rozbory. Četl to pouze ten, kdo musel. Nebo to taky nečetl vůbec nikdo. Teď mám trochu více času. Takže, milí kamarádi, pokud si chcete něco o sobě přečíst a zavzpomínat, můžete. Všude jste tam byli se mnou, jsme stejná "krevní skupina" tuláků, kteří mají boty ušité z kůže toulavých psů. Kteří máme rádi horu, přírodu, pivo, kytaru a legraci, kteří umíme v hoře meditovat a čistit si duši. A kteří společně stárneme.

Již dávno neběháme maratóny a nechodíme "padesátky" a "stovky". V běžecké bílé stopě se již chováme rozvážně. A pod širákem spíme jen občas z donucení. Také piva a slovenské borovičky vypijeme méně a když ne, bývá nám o to déle špatně. Ale radovat v hoře se umíme stejně, možná si toho ještě dnes s přibývajícím věkem více vážíme. Vynikající ostravský horolezec Josef Kulhavý (1949), zvaný "Hvězda", dříve skokan o tyči, měl své životní motto: "Jestli si myslíš, že jsi horolezec, pak skála musí být pro tebe hříčkou přírody, pivo nejkouzelnějším nápojem a žena orchidejí tvého života". Toto moudro horského vlka bylo otisknuto v časopise Montana v roce 2005. Moudré a chytré!

A i když my nejsme klasičtí horolezci, musíme jen tiše souhlasit. Orchideje jsem pro nedostatek času a papíru vypustil, to nechám raději povolanějším. A i když tato knížka, jestli se to dá tak vůbec nazvat, není opravdu nic moc, možná vám mnohé krásné připomene. A známým přátelům z Ostravy to vyvolá vzpomínku na třeba další známé a kámoše. I ty, co již nejsou mezi námi. Bohužel! Je mi to moc líto. Třeba na Frantu Oheru (1922 -1997), Jindru Nezmeškala (1935 – 1999) či mistra sportu Jardu Dubničku alias Duba (1938 – 2002). Se všemi třemi se na dalších stránkách občas potkáme. Nebo nestora beskydských horalů, malého kostnatého Pepu Maršálka, který si ještě v devadesáti letech na běžkách způsobil zranění a primář ve špitále tomu nechtěl věřit.

V horských chatách se Pepa rád obnažoval a chlubil se svými jizvami. Byl na ně pyšný. Tedy jenom v horní části těla. Správný starý ošlehaný horský vlk! Někomu to čtení třeba dodá inspiraci pro výlet a někdo se třeba zamyslí… A vezme na hory svoje děti či vnoučata. Určitě si to zaslouží, budou to učit zase svoje děti. Byl bych tomu moc rád. Televize ani internet je to nenaučí. JE TO O NĚČEM JINÉM. O krásnu, o přírodě, o přátelství. JE TO O HORÁCH A LIDECH! A taky trochu O PIVU! Orchideje nechť tentokráte prominou – mihnou se vyprávěním jen okrajově. Mea maxima culpa!