Počty smrtelných nehod v Tatrách vedou Slováci

Statistika smrtelných nehod

Určitě to znáte. Tatranci a obecně slovenští turisté mluví poněkud s despektem o Češích a jejich schopnostech bezpečného pohybu v horách, potažmo ve Vysokých Tatrách. Určitě znáte zkazky o tom, jak "Čechúni" ve velkém hynou na tatranských šítech a v tatranských dolinách či plesech.

Hodně dlouho nosím v hlavě toto téma a vysypat jej na papír, respektive do virtuálního světa webu mě přiměl až článek na serveru Tatry.cz, na nějž jsem dnes náhodou narazil. Mé zkušenosti z nejvyšších hor Karpat jsou podobné a spíše opačné, než se v ústním podání tatranců traduje.

Největší voloviny tady dělají právě ti největší a nejhlasitější kritici, kteří rádi nastoupili na uvolněné místo návštěvníků z bývalé DDR. Házet ramena a vykládat o dosažených úspěších je věc jedna, bezpečný pohyb v horách (Tatrách) je věc druhá.

Vraťme se ale k tématu, jenž plyne z titulku článku. Jak je to se smrtelnými nehodami ve Vysokých Tatrách? Pro přesná čísla jsem nahlédl do statistik slovenské HZS (horské služby).

V roce 2009 zahynulo ve Vysokých Tatrách celkem 13 turistů a horolezců. Z toho bylo 6 Slováků, 5 Poláků a 2 Češi. Rok 2008 nebyl o nic lepší. Ve Vysokých Tatrách zahynulo 14 lidí. Z toho bylo 6 Slováků, 5 Poláků, 2 Češi a 1 Němec. V roce 2007 zahynulo v Tatrách 7 turistů a horolezců, z toho 2 Slováci, 1 Polák a 4 Češi. V roce 2006 si smrt ve Vysokých Tatrách vybrala nejvyšší daň v 6 případech. Z toho byli 1 Slovák a 5 Poláků. V dalších letech je to podobné, Slováci jsou občas vystřídání Poláky, ale pomyslnou první příčku tohoto žebříčku stále drží pevně v rukou.

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry jsou geomorfologickým podcelkem Východních Tater, které se dělí na již zmiňované Vysoké Tatry a Belianské Tatry. Vysoké Tatry jsou jediným
pohořím Slovenska, které má velehorský charakter. Má všechny znaky vysokohorské krajiny - velkou nadmořskou výšku, vysokou členitost a bohatství různých skalních forem - štítů, skalních stěn, věží «

Tato statistika je o to více zarážející, že Slováci nepatří k nejčastějším návštěvníkům Vysokých Tater, citelně zaostávají právě za Čechy a Poláky. Takže vztaženo k jednotce návštěvníků, je úrazovost slovenských návštěvníků Tater ještě výrazně vyšší. A největší procento z této statistiky zaujímají samotní "tatranci". Autor článku na stránkách Tatry.cz vtipně dodává, že je s podivem, že se pod Tatrami "nevyučuje na školách nějaký ten kurz přežití". Pokud jde o výjezdy horské služby, pak domácí turisté mají na svědomí 40% zásahů horské služby, Poláci 18% a Češi 12%. Zbývající procenta zůstávají na ostatní národnosti.

Absolutní bezpečí v horách je samozřejmě nesmysl, vždy je tady nějaké to procento úrazů - nešťastných náhod, se kterými nic neuděláte a které někteří nazývají osud. Jde však o to ten osud nepopouzet. Vzpomínám si na jednu podzimní túrku ve Vysokých Tatrách. Přecházeli jsme tehdy Priečne sedlo během našeho týdne VHT (tudíž mám dostatek svědků) a před námi na řetězech plápolala skupinka turistů. Cesta byla beznadějně ucpaná. Nu což, obešli jsme se bez řetězů a skupinu podešli.

V Priečnom sedle jsme čekali asi 40 minut, než zmíněná skupinka vylezla k finálnímu "traverzu" s posledním řetězem. Tam se totálně zasekla již totálně zaseknutá holčina. Podle konverzace jsem vyrozuměl, že se jedná o smíšenou skupinu Maďarů a Slováků, kteří psychicky naprosto zdeptanou Maďarku nedokázali do sedla doprovodit, ale naopak ji tlačili dále nahoru po hladké žulové plotně.

Kamarád Lojza by řekl - pěkní mamlasi, já tehdy jen cosi zahučel o somároch krepých … Po čtvrthodině naprosté bezradnosti zúčastněných jsem to nevydržel a vydal se podat pomocnou ruku. Kolegy Slováky jsem zprdnul, že jsou trotli a nemehla a milou Maďarku za použití hrubé síly odlepil od skály a za ruku ji celou roztřesenou doprovodil do Priečného sedla. Nakonec jsem ji dopomohl kousek pod sedlo do lehce schůdného terénu. Velice mi děkovala.

Abych předešel případné přihlouplé poznámky nacionalistického rázu dole v diskusi, že se Slováci snažili Maďarku zahubit tak dodám, že Maďarka byla velice pěkná. Takže slovenští kolegové mohli mít nějaké úmysly, ale úmysly zcela jiného rázu … Na Zbojnícké chatě, kam skupinka došla asi půl hodiny po nás, mi sličná turistka opět pevně tiskla ruku a děkovala, že jsem ji zachránil život (život nevím, ale zdraví určitě). Anglicky, maďarsky umím bohužel jen několik slov. A pak něco mluvte o blbých Čechúňoch.

Podobných příhod jsem v Tatrách zažil několik, jen Slováky s Maďary vystřídali Němci a Poláci. Ať již na Ostrém Roháči, na Kriváni či na pěkně zamrzlých Rysech. To snad někdy příště a v jiném článku.

Takže nezbývá než dodat - nevěřte tomu co se říká a nemyslete si, když většina spustí hlasitý povyk, že musí mít pravdu. Vždy šťastné návraty z hor přeje Treking.cz.