Prenj, příběh jednoho psa v Bosenském Himaláji

Příběh psa v Bosenském Himaláji

Při výstupu v pohoří Prenj, v lese na cestě mezi Rujištěm a Bijele Vode, se přihnali divocí psi. Hladina adrenalinu dostoupila mezní hodnoty - bojovat nebo utéct? Ani jedna varianta se nejevila jako vítězná. Přeběhli však kolem a pak mne stále sledovali. Když přešel první šok a zjistil jsem, že mě nenapadnou, opatrně jsem na ně promluvil.

Postupem času se přibližovali blíž a blíž až se nakonec přidali ke mně. Vytvořili jsme psí smečku v hierarchii větší, pak já následovaný menším. Někdy odběhli, aby se zase přidali ke "smečce". Jen minové pole prošli disciplinovaně v koridoru. Po dvou hodinách jsem se odvážil je pohladit. Ten větší měl čelo plné jizev, možná od miny, ale spíš od brokové zbraně myslivců.

Tak pokračovala cesta. Ve vrcholové partii se však objevil krátký úsek skalní stěny, lehké lezení : "tak tohle kluci nedáte". A skutečně zůstali ležet pod stěnou a doprovázeli mě pohledem, šel jsem sám. Jaké však bylo překvapení, když jsem v sedle mezi Z. Glavou a Otišem za sebou zaslechl psí dech a psi v krátké chvíli opět zaujali své pozice.

Vrcholová část na Zelenu Glavu je orientačně trochu náročná, tedy pokud nečtete značky a neorientujete se podle fixních lan. A opravdu velký (jinak jsem je již neoslovoval) sešel z cesty a na vrchol jsme již vystoupili v pořadí já, malý a velký přiběhl 5 minut po nás. Na vrcholu jsem strávil hodinu, psi leželi ve stínu, ale když jsem nasadil batoh k sestupu, už stáli za mnou. Sestupovali jsme nyní ve změněném pořadí - já, velký a malý - stal jsem se vůdcem psí smečky.

Po sestupu do údolí pak velký opět přešel do čela, zde bylo zase jeho teritorium. Neprotestoval jsem, stejně bych ho nepřeštěkal. Ale i tak jsem si ten krátký pocit vůdce smečky užil. Tak jsme sešli až do lesa mezi Bijele Vode a Rujiště, kde jsme se potkali a zde se bez rozloučení ztratili.