Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 28.1.2016 , svátek má
Reklama
Treking > Aktuality > Barma neboli Myanmar

Barma neboli Manmar

Cestopis o cestě po tajemné asijské zemi

1.12.2006 | Radka Tkáčiková

Probouzím se, chvíli se v polospánku či spíše v polomrtvu snažím zorientovat, kde a proč tu jsem. Proč sedím tak zkrouceně, proč mě bolí celé tělo, proč jsem zaprášená…, ale to již mi pomalu dochází, že jsem stále v našem expresu mířícím z Baga k jezeru Inle. Bohužel však nejedeme, ale již od podvečera stojíme.

Sourozenci

Expres, tak se stále stařičkému busu korejské výroby říká. Namontované video svědčí o určitém luxusu, kterým se tento stroj kdysi vyznačoval. Na začátku cesty se z něj linulo pouze pár nesrozumitelných zvuků, které však rychle utichly, přetrhla se páska. O luxus se potom překvapivě postaral jen pomocník řidiče, který ráno rozdával cestujícím navoněné ubrousky na utření prachu. Bohužel, aby to bylo účelné, musel by roznášet sadu osušek. Ale s trochou prachu jsme rozhodně počítali, méně však již s nesčetnými opravami, které nás provázely po celou cestu. Některé zabraly i několik hodin, jako právě teď ta naše.

Když řidič objeví nějakou závadu, nejede do opravny, jak je zvykem u nás, prostě ji vezme na vědomí a vyrazí na další cestu. Situaci začne řešit, jen pokud to už dál nejede. A dojde-li k tomu navečer, jako se stalo nám, nezbývá než přečkat noc na místě. Až se rozední, řidič s pomocníkem se pustí do opravy. Nikdo se nediví, nespěchá, nerozčiluje, proč taky? Chceš někam jet? Pojedeš, ale zda zrovna teď, za hodinu, za dvě, či zítra. Je to jedno, času je přece dost.

Místní mají neobyčejnou schopnost usnout v těch nejroztodivnějších polohách, nebo jen tak setrvat bez hnutí, nemusí jíst, nemusí pít. Nejsem jako oni, nevydržím tiše trpět, musím ven! Není to nic snadného. Prostor v autobuse je naplněn do maxima, obsazena jsou i přídavná sedátka v uličkách. Chci-li se prodrat ven ze zadní řady, jsem nucena probudit a zvednout ze sedátek alespoň deset spolucestujících nebo jim neurvale přelézat přes záda.

Ubožáci ochotně a s nehraným úsměvem na tváři vstávají a uvolňují mi cestu. Nikdo se na mě nezlobí, nepadne jediná nevlídná poznámka. Smířlivě se na mě usmívají Je to úžasné, je to k nevíře. Snad je to dáno buddhistickou filozofií? Dává jim snad ona tu sílu, vyrovnanost, pohodu, která nám odjinud přijíždějícím tolik chybí?

Ale to už jsem venku z autobusu a zhluboka dýchám. Již se rozednilo a tak se řidič a pomocník činí. Vše je v pořádku, pomocník třímá v ruce ohromné kladivo a buší do podvozku. Neklamná známka, že se oprava zdaří, kladivo je zde univerzální nástroj a s jeho pomocí lze opravit vše. Kolem se tvoří hlouček zvědavců.

Kromě mě se nikdo nepozastavuje nad tím, že autobus je nezabržděný, jedno kolo sundané, místo něho dost pochybný hever, pod vozidlem leží dva lidé a v něm se sem tam pohybují početní cestující. Uvízli jsme navíc v místě, kde široko daleko není jediná vesnice, ani chatrč. Pouze kam oko dohlédne hustý zelený porost, v němž je vysekán průsek pro silnici. Po pravé straně vysázené týkové stromy, za nimi les z nejrůznějších dřevin, na levé straně hluboce zaříznuté údolí řeky.

Po hodině se k nám připojuje další expres, oprava je zdárně ukončena, vyrážíme. Náš autobus již jen dvakrát píchne, běžná norma. Doprovodný autobus má však, jak se ukazuje, problémy větší, a protože řidič řidiče neopustí, čekáme, až se opraví druhý vůz. Další dvě hodiny strávené na nepříliš pohostinném místě, slunce se do nás pěkně opírá, po stínu ani památky, láhev vody už dávno vypitá. Začínám chápat, že jsem se vydala na cestu nepřipravena.


Zobrazit místo Barma (Myanmar) na větší mapě

Máme před sebou čtyři sta kilometrů cesty po silnicích, kde asfalt uvidíme velmi sporadicky, zato děrami v silnici se to jen hemží. Vyhýbat se není kam, okraje silnice jsou strženy a pod námi hluboký kaňon . Většinou je silnice průjezdná jen v jednom směru, je nezbytné se neustále vyhýbat protijedoucím vozidlům. Má-li jeden vůz poruchu a zůstane stát, vznikne několikakilometrová stojící kolona. Vyhnout se a předjet není kudy, zhusta stojí třeba sto aut v obou směrech po celou noc. Svůj časový harmonogram budu tedy neustále upravovat a optimistické informace o času jízdy, které obdržím při koupi lístků se naučím brát s rezervou. Pro jistotu připočítám několik hodin navíc.

Centrum

Pomalu si zvyknu i na další místní specialitu. Sice se jezdí vpravo jako u nás, ale většina vozů, a autobusy všechny, mají volant na straně pravé. To snad, aby řidič viděl za jízdy co nejméně. Někdy je to lepší, na sráz vlevo, kam autobus téměř přepadává, není příjemný pohled. O kontrolu se stará zmiňovaný pomocník řidiče. Autobusy byly patrně určeny na prodej do jiných zemích nebo tam již jezdily a až potom se dostaly do Barmy. Maličkosti už nikoho nezajímaly. Mezitím se mechanikům podařilo opravit i druhý bus a my začínáme stoupat.

Podle mapy jsem se domnívala, že nyní postačí projet pár serpentin a otevře se nám pohled na jezero Inle. Ale to byl jen další z mých omylů. Jeden zalesněný hřeben za námi, další před námi a tak se to stále opakuje. Skutečně až za devatero horami a devatero řekami leží Inle. Ale jak jsme vlastně vysoko? Jeden z knižních průvodců hovoří o výšce 885 m, zatímco druhý ze stejné edice jen o dva roky starší o výšce 1 350 m.

Rybářské koše, Barma

Po strastiplných 26 hodinách jízdy jsme na křižovatce vzdálené od jezera 20 km. Opouštíme náš autobus a teď již zbývá jen 30 min taxíkem a jsme v městečku Nyanugswe. Tolik hodin jsme z okénka viděli jen velmi zřídka obydlenou krajinu a nyní jsme překvapeni úrovní městečka. Tolik hotýlků, restaurací, obchůdků a pagod jsme nečekali. Ale samotné jezero odtud stále vidět není, k němu se dostaneme až zítra člunem po kanále. Pro dnešek se musíme spokojit s informacemi načerpanými z průvodců.

Fakta

Jezero je 22 km dlouhé, 11 km široké, na ostrůvcích nebo na březích se nalézá 17 vesnic z větší části obydlených lidmi kmene Intha a okolo stovky chrámů a více než tisíc stup. Dialekt Inthů je odlišný, ale srozumitelný pro ostatní Barmánce. Legenda říká, že Inthové se do této oblasti obývané kmenem Šánů dostali tak, že v roce 1359 sem přišli dva bratři, stali se služebníky vládce Šanů, dobře mu sloužili a tvrdě pracovali. Vládci se zalíbili natolik, že jim dovolil, aby sem pozvali více než 36 rodin z oblasti Dawei, odkud bratři pocházeli. A tak se Inthové asimilovali natolik, že za chvíli početně předčili původní obyvatele.

V současné době na Inle a v okolí žije 70 000 lidí. Inthové prosluli ojedinělou technikou pádlování, kdy jedno pádlo mají zaháknuté na noze a přidržují pod kolenem. To jim umožňuje mít volné obě ruce, které potřebují k chytání ryb, či výlovu humusu, který slouží jako dokonalé hnojivo na jejich vodních políčkách. I když jsou zde dost rozšířené úzké čluny s motorem, vlastní je jen ti bohatší a především lidé, kteří pracují jako průvodci turistů po jezeře. Většina lidí živících se zemědělstvím a rybařením dosud používá původní nemotorové lodě.

Při večerní procházce po Nyanugswe jsme se seznámili s Thanzou. Je jedním z místních lodivodů. Slovo dalo slovo a domlouváme si s ním sraz v 9 hodin v přístavišti. Následující den bude naším průvodcem po jezeře. Pro variantu zaplatit o trochu více, ale mít loď pro sami pro sebe jsme se rozhodli již večer a nelitujeme. Ráno nás Thanza již očekává. Nejprve nás však pošle do turistické kanceláře zaplatit poplatek 3 USD na osobu. Platí se za možnost zde vůbec být, peníze jdou vládě a lidé z nich pravděpodobně moc nemají. Každý den je trh v jedné z vesnic a středa připadá na Nyanugshwe. Proto se sem již od brzkého rána sjíždějí obchodníci z celého jezera, nejčastěji prodejci rajčat, které jsou nejčastějším produktem vodních políček.

Doprava

Mezitím nám Thanza připravil loď, vyložil přebytečné sedačky, a ke zbývajícím přidal plovací vestu a deštník. Zatím jen doufáme, že je nebudeme potřebovat. Když nalézáme do vratké, úzké loďky, do které teče, trochu znejistím. Utopení se neobáváme, ale jak by snášely vodu naše fotopřístroje tušíme dobře. Ale obavy byly zbytečné, loď se nakonec ukázala jako velmi stabilní plavidlo, které udrželo i naše neustálé přelézání přes sedačky kvůli lepším fotkám a dotazům na Thanzu, který na zádi pevně třímá kormidlo. Na jezero se dostáváme po třech kilometrech plavby po kanále. Čím dále jsme od vesnice, tím je voda čistší. Jsme nadšeni krajinou. Okolní hory částečně zahalené obláčky tvoří krásné panoráma, které se odráží na hladině.

Na jezeře míjíme rybářské bárky s koši na chytání ryb. Kolem nás sviští motorové čluny spěchající s nákladem do Nyangshwe. Míříme k první zastávce a to je trh na jezeře. Přirážíme v jediné možné mezeře vystupujeme a již se přesvědčujeme, že Inthové jsou i zdatnými obchodníky. Nejprve nám nabízejí předměty, jejichž historickou a uměleckou hodnotu nejsme schopni posoudit.

Buddhistické skládané knížečky, gongy pro štěstí, šperky a mnoho dalších předmětů zatím pouze přelétáme očima. Prodíráme se dál, do části trhu, která již není určena pro turisty, zde nakupují místní. Ryby čerstvé, sušené, zelenina, oblečení, většinou již obnošené a spousta koření. Zde nám již nikdo nic nenabízí, je tu klid, prodavači pokuřují a trpělivě čekají na své zákazníky. Mezi nimi pobíhají děti, které dnes nejsou ve škole. A jak taková jezerní škola vypadá? Tuto otázku si pokládáme stále častěji. Tak tedy ke člunu, na jezero a jedeme navštívit školu, kam se pěšky nechodí.

Škola

Plujeme zpět na jezero a po 20 minutách zastavujeme u osamoceného stavení na kůlech. Dřevěná stavba se na první pohled neodlišuje od ostatních budov. Když vystupujeme na dřevěném molu slyšíme hlahol dětí. Všimly si nás a tak výuka jde stranou. V momentě je okno plné hlav. Ti nedočkavější již číhají u dveří. Téměř všechny děti mají na sobě stejnokroj, bílou košili se zelenými kalhotami či sukní. Místo tašky na záda má každé z nich přes rameno plátěnou tornu, což je nejen školní brašnička pro děti, ale univerzální zavazadlo pro všechny generace a pro jakékoliv příležitosti v Myanmaru.

Děti z nás mají radost, do těchto míst mnoho turistů nezavítá a pro děti je to příjemné rozptýlení. Všímáme si opodál stojícího mrňouse v běžném, už dost opotřebeném oblečení. Máme nějaké propisovačky, ze zkušenosti víme, že v tomto koutu světa je to žádaný suvenýr. Jednu podávám klučinovi. Jeho radost je nezměrná, ale okolo mě se vytváří shluk dětí. Klučina se dárkem pochlubil a přede mnou je těžké dilema, co teď. Dětí je desetkrát více než tužek. Kamarád Martin se je marně snaží rozptýlit u tabule. Školáci bezpečně pochopili, že bohatství mám u sebe já a Martinovi nevěnují žádnou pozornost. Naštěstí přichází záchrana v podobě učitelky.

Ta po našem příchodu nepozorovaně ze třídy vyklouzla a nyní přichází nastolit kázeň. Daří se jí děti alespoň částečně usadit na místa. Trochu se na nás zlobí a říká, že pokud tužky chceme věnovat, máme je dát jí a ona je rozdělí dle zásluh. Ale ještě před tím si Martin pár tužek ode mě vzal a rozdal. Děti se překvapivě chovají jinak, než jsme byli zvyklí z jiných zemí. Kdo dostal tužku, schoval si ji a čekal na další, kterou dal mladšímu sourozenci. Nečekaná ukázněnost a nesobeckost nás velmi překvapuje. Ale musíme respektovat učitelku a na ta nás zve do sborovny. Začíná přestávka a tak se zde schází celý jezerní učitelský sbor. Nalévají nám všudepřítomný čínský čaj a my se pokoušíme o konverzaci. Thaza umí z dospělých nejlépe anglicky a tak se stává naším tlumočníkem.

Cesta domů

"Kolik dětí navštěvuje vaší školu"? ptáme se. "Okolo stovky" říká paní učitelka a dodává, že do školy chodí asi 90% dětí. Dle toho kolik dětí jsme viděli v době vyučování na jezeře a na trhu, nám tento údaj připadá trochu nadhodnocený. Dále se dovídáme, že školní docházka je povinná, ale pokud rodiče potřebují, aby děti pomáhaly doma , do školy nejdou. Tedy neplují, protože jediná možnost jak se do školy dostat, je po jezeru a tak tatínek naloží své děti, sousedovic děti a jede. Škola začíná v 9 h a vyučování většinou končí ve 14 h.

Pokud se tatínek zapomene na políčku, děti trpělivě čekají. Škola je soustava tří budov propojených mosty a terasami, nikam jinam nemůžou, loď tu nemají, neutečou. Jeden vyučující má na starost okolo 40 dětí, připomíná to systém našich jednotřídek, starší mají individuální zadání a ti mladší se učí číst, psát, počítat. Angličtina je na rozvrhu také, bývalý jazyk kolonistů, ale zde na jezeře jí nevěnují takovou pozornost, přesto že okolo 30% lidí je úzce závislých na turistickém ruchu. Zatímco vypráví, vstupují do sborovny děti.

V ruce žmoulají zmačkané bankovky kyátů, jak se jmenuje místní měna, v přepočtu 30 a 60 haléřů. Za to si u pultu kupují obyčejné tužky či gumy. Zdvořile požádají, poděkují. Teď vidíme, že jsme tento zavedený systém rozdáváním propisovaček narušili. Je to symbolický poplatek, v obchodě stojí tužky o trochu více. Školné zde platí stát, rodiče přispívají jen menší částkou právě na školní pomůcky. Platí to ovšem o základních školách, na středních je systém již trochu odlišný. Na uniformy rodiče také přispěli, uniformy se dědí, každá rodina má dětí více a tak dokud oblek trochu drží pohromadě používá se.

Ale mezitím již přestávka skončila, nesmíme zdržovat. Vracíme se do třídy. Děti si ukázněně sedají na svá místa. Nejsou tu typické lavice pro dva žáky, děti sedí se u spojených lavic nebo menších stolečků po skupinkách. Učebnice si půjčují navzájem. Stejná jako u nás je velká tabule, ale zde hustě popsaná barmským písmem, pro nás absolutně nesrozumitelným. Děti se s námi loučí jakousi místní zdravicí, při které svorně povstanou a my si v ten okamžik připadáme jak důležitá delegace. Thaza již na nás čeká, odvázal plavidlo a my pokračujeme k dalším zajímavostem na jezeře.

Manufaktury

Nyní již ponecháváme režii programu více na Thanzovi. Upozorňuje na nenápadný domek na vodě a směřuje k němu. Je to stříbrotepecká dílna. Tají se nám dech při pohledu na shrbená záda a zručné prsty řemeslníků. Od středověku se toho příliš mnoho nezměnilo. Místní umělci zde vytváří velmi pěkné stříbrné šperky, od prstýnků, řetízků , náramků, náušnic až po velké ozdobné předměty, tepané talíře. Je toho hodně, cena se smlouvá.

Zatímco řemeslníci se nerušeně věnují tvorbě, méně zručnější avšak obchodně zdatnější personál se věnuje nám a neunikne jim jediný náš pohled na vystavené zboží. Těchto dílen je na jezeře mnoho a tak záleží již na lodivodovi kam nás zaveze. Všichni jsou domluveni na nějaké provizi za námi zakoupené zboží a tak i oni se nás snaží přesvědčit k nákupu. Většina výletníků podlehne a neodjede s prázdnou.

Ceny se dají usmlouvat opravdu pro nás výhodně a proč tedy nekoupit drobnost na památku. Později v Yangonu, hlavním městě, vidíme tytéž šperky za zlomek, již tak výhodné ceny, kterou jsme usmlouvali a zaplatili. Ale nelitujeme, řemeslníci na Inle si zaslouží pár kyátů navíc za dřinu, kterou podstupují.

A podobných zastávek absolvujeme více, nejrozšířenější jsou zde textilní továrničky, kdy na pletacích strojích místní vytvářejí nádherné hedvábné přehozy, šátky, nebo jen látky určené na další zpracování, plátěné vzorované košile, a hlavně nejtypičtější barmský oblek mužů, longe. Kus látky, který se omotá kolem pasu, zatáhne uzlem a dle potřeby shrne tak, aby délka odpovídala nárokům majitele. Vznikne z toho pěkná sukně, která je ke koupi všude v těch nejrůznějších barevných kombinací, ale ze vzorů převažuje drobná kostka. V Barmě v těchto tradičních sukních chodí 90 % mužů.

Thanza nás láká do dalších dílen, ale máme hlad a pěkných hospůdek jsme viděli dost, tak naše gesto je jednoznačné. Nejprve nějakou barmskou specialitu a potom jsme svolni k dalším prohlídkám. Těšíme se na chrámy a pagody, kterých je zde na jezeře dostatek a především proslulý chrám skákajících koček, specialitu, kterou žádný turista nevynechá. Ani my nechceme být výjimkou. Nyní však jdeme vstřebat dojmy a zapít je dobrým pivem místní produkce.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor    zobrazit celou diskusi

Další související články:

+ V čajových horách Cameron Highlands, Malajsie
+ Procházka v korunách pralesních velikánů
+ Neobvyklé možnosti turistiky v Tuvě
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Jupiter Borový vodopád Vosecká bouda Cvilín Zámek Hluboká Chata Horalka Chata Jelenka Macocha Pluto Sluneční soustava Motýli Matterhorn Hukvaldy Kvarky Konopiště Pluto Altocumulus Velhartice Bouřky Černá díra Opruzeniny Čertův mlýn
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hřebene Malé Fatry na sněžnicích
2. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
3. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
4. Divoký Balkán Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?
5. Bulharské hory Divokou stopou Rodop (3), ke skalním mostům rodopského krasu
ANKETY, PŘÍSPĚVKY, NASTAVENÍ
Nová anketa Trekingu, hlasujte i vy
Vložit nový příspěvek na web www.treking.cz
Fototapety na plochu vašeho počítače
Nastavte si treking.cz jako domovskou stránku
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Česká republika, hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist