S medvědy v zádech aneb pořádný prásk v Tatrách

aneb pořádný prásk v Tatrách

O napsání tohoto článku jsem uvažoval již několik let. Několik let, kdy jsem nechtěl zbytečně provokovat a upozorňovat na svou "protizákonnou" činnost. To proto, že některá z míst, která budu popisovat dále, jsou uzavřená a pro turistu zapovězená.

Ale jeden článek, který jsem četl někdy kolem loňských Vánoc mě přiměl se ke svému "prohřešku" přiznat… Inkriminovaný článek totiž líčil "krvelačnost" slovenských medvědů, to, že turisty žerou i s botami a podobné bláboly. Snad to byl poslední impuls k tomu, abych se s vámi podělil o jeden ze zážitků, který se mi vryl natrvalo a hluboko do paměti, a na který velice rád vzpomínám.

K Hincovu plesu

Bylo nádherné slunečné říjnové ráno. Sluníčko sotva vyšlo a my si to již mašírujeme po tatranské magistrále na Popradské pleso. To však není naším cílem, neboť máme namířeno do Západních Tater. Navíc máme na spěch, neboť chceme stihnout i dnešní zatmění Slunce.

Před námi se otevírá fantastický pohled na Popradský hřeben, Vysokou (2 547 m) a Ostrvu (1 984 m), které jsou pocukrovány popraškem sněhu. Na Popradském plese se nezastavujeme a noříme se rovnou do nitra Mengusovské doliny.

Cesta rychle ubíhá, takže se nám za chvílí otevírá nádherný pohled na Mengusovský Volovec (2 228 m) zčásti zastíněný vzrostlými limbami. Na odbočce na Rysy pokračujeme vlevo dále proti proudu Hincova potoka na práh Mengusovské doliny.

Den je stále krásný, obloha bez mráčku a teplota se šplhá k příjemným 15 °C. Na tuto roční dobu skutečně hodně. Po pravé ruce defilují bílé štíty Vysoké, Českého štítu a Rysů, na prahu nad Žabími plesy je vidět i černou kostku Chaty pod Rysy. Té však tentokráte pouze v duchu zamávám a s těžkým batohem stoupám stále výš a výš.

Nad prahem Mengusovské doliny se stoupání znatelně zmírňuje a mění se i okolní scenérie. Severnímu obzoru nyní vévodí rozeklaný hřeben Mengusovských štítů, vlevo se pak hrdě tyčí Kôprovský štít, který je jedním ze sedmi turisticky přístupných tatranských štítů měřících více jak 2 000 metrů (Lomnický štít v to nepočítám, neboť výlet na něj si dnes vzhledem k ceně jízdenek mohou dovolit jen více movití turisté).

Za chvíli se objevuje i zčásti zamrzlá hladina Velkého Hincova plesa, které se svou rozlohou o něco převyšující 20 hektarů je největším plesem slovenské strany Vysokých Tater. Drží i další primát.

Díky svým 57 metrům hloubky je rovněž nejhlubším plesem slovenské části Tater. Nejhlubší pleso Tater bychom ale museli hledat až za Mengusovským hřebenem. Tím je totiž v polské části Tater ležící Czarny Staw pod Rysami hluboký 72 metrů (některé prameny uvádějí až 76 metrů).

Dělám několik fotografií. Kdo ví po kolikáte; ale když ono to počasí je tak skvělé, sněhu je také tak akorát. Však to určitě také znáte. Jsou místa, která, přestože jste tam již byli alespoň stokrát, fotíte znovu a znovu. Malá opalovačka a "kochačka" před strmým výstupem do Vyšného Kôprovského sedla (2 180 m).

V Kôprovském sedle

Výstup do sedla je skutečně strmý, vede v četných serpentinách. Na hoře jsou fleky zledovatělého sněhu. Ale v sedle se naskýtá nádherný pohled nejen k východu na řadu tatranských štítů, ale i k západu na oblé a travnaté vrcholy Západních Tater, které jsou naším dalším cílem. Člověk stoupá do hor proto, aby z nich mohl opět sestupovat.

To se potvrzuje i v našem případě, neboť se pouštíme do strmého sestupu Hlinskou dolinou, která je ze severu ohraničena severozápadní rozsochou Kôprovského štítu (2 363 m) zvanou Prostredný chrbát a z jihu mohutným hřebenem s takovými štíty jako je Hlinská veža (2 340 m), Štrbský štít (2 389 m), Hrubý vrch (2 428 m), Terianska veža (2 355 m), Nefcerská veža (2 349 m) či Hrubá kopa (2 221 m).

Za chvíli již kráčíme kolem zurčících vod Hlinského potoka, jehož modrá stužka se noří tam kdesi dole do lesa. "Les" kolem nás ale ještě není ani lesotundrou. Kříčky plazivých vrb a bříz les připomínají opravdu jen velice vzdáleně. Ale k hranici skutečného lesa se blížíme rychle. Nervózně sleduji hodinky, neboť se blíží pomalu poledne a také odpolední zatmění Slunce.

Medvědí stopy

Konečně jsme v lese. Ty jsou tady v Hlinské dolině i v navazující dolině Kôprové skutečně husté a pořádně temné. Sluneční paprsky se hustými porosty smrků prodírají jen s největším námahou. Asi ne nadarmo se oblast v závěru Kôprové doliny nazývá Temné smrečiny.

Jdu vpředu. Na chvíli jsem chtěl být sám. Hlasy mých dvou společníků zůstávají někde vzadu a kolem mne se rozprostírá ticho. Skutečné ticho. Kdyby se alespoň kousek z něj dal zabalit, poslal bych vám jej, abych se o ten pocit mohl podělit i s vámi. Skutečný balzám na duši.

Najednou koukám pod nohy a vidím, že tudy nedávno prošel někdo, kdo měl nohu větší než já. Odhaduji, že musel mít dobrých 250 kilo, možná i 280! Ano. Opravdový pán tohoto území, medvěd! Kolegové přicházejí a nechápou co jim chci ukázat. Až za chvíli stopu ve vlhké hlíně registrují a úsměv jim zamrzá na rtech. Říkám, že kdyby méďa přišel, že bychom nestačili strachy ani vylézt na strom. Ale za chvíli dodávám, že medvědi se člověka bojí a že jej chci vyfotit.

Na rozcestí měním film. To abych měl pořádnou zásobu snímků, pamětliv toho, že mi film již párkrát v nejméně vhodném okamžiku došel. Focení medvědů bereme pro dnešní den jako tutovku.

"Bacha, medvědi!"

Výstup Kobyliou dolinou ani nebolel. Snad i díky krásným pohledům do nitra Temnosmrečinské doliny a na Vajanského vodopád. U lavičky nad horní hranicí lesa zastavujeme. Je potřeba se pokochat pohledy na okolní štíty, kterým kraluje Nefcerská veža a Kôprovský štít.

Máme čas. Ke Kobyliemu plesu je to již kousek a do zatmění zbývají ještě skoro dvě hodiny. U plesa máme v plánu tuto noc přespat. Já vím, nesmí se to, ale kdo by se večer třepal lesem a po nezáživné asfaltce Tiché doliny. Navíc máme pro zítřejší den jiný plán.

Konečně pleso, které pomalu zarůstá trávou a rašelinou a za nějaký rok z něj nezbude dočista nic. Sundávám batoh. Ještě není na zemi a Martin hlesl: "Bacha, medvědi". To víš že jo, teď nejsou v plánu, ti jsou tak na nás zrovna zvědaví. To jsou ale fóry. Otočím se a… A skutečně tam jsou. A hned tři. Průšvih je v tom, že jen jeden z nich je dospělý… No to asi bude máma.

Další dva jsou něco přes půl roku starými medvíďaty. "Skvělé". A nejsou od nás dál jak 30 až 40 metrů. Tak to nás tentokráte asi opravdu sežerou. Nic infantilnějšího než vytáhnout teleobjektiv mě ale v ten okamžik nenapadlo. Karel se ptá jestli zdrháme. Odpovídám mu, že jestli má kam a umí běhat alespoň šedesátikilometrovou rychlostí tak že může, ale že já budu fotit.

Vzrušením (ale fotografickým) chvějící se rukou se nemohu trefit teleobjektivem do té správné "ďoury" fotoaparátu. Konečně. Pažbu své fotopušky už ale nechávám ležet a opírajíc se o batoh ostřím své "dlouhé sklo". Teď ještě překontrolovat expozici.

Znovu koukám do hledáčku a v tom hledím přímo do medvědích očí. Medvědice nás již zaregistrovala a je v pozici, ze které obvykle útočí. Ale vůbec si nepřipouštím, že by se tak mohlo stát. Mám teprve tři snímky, to by mi medvědice přece nemohla udělat. Martin už také pookřál a snaží se rovněž něco vyfotit.

Medvědice i Karel sebou prudce trhli, ale rozběhla se jen medvědice. Naštěstí pro nás na opačnou stranu. A medvíďata za ní. Nenapadá nás nic "chytřejšího" než se rozeběhnout za nimi. Ale jelikož jsou rychlejší, "utekli" nám. Vybíháme na muldu, za kterou je kosodřevina, medvědi jsou ale pryč. Co by člověk pro svou fotografickou vášeň neudělal. "Filozoficky" nadhazuji, že co kdyby tam ta medvědice ještě byla… Přiblble se na sebe usmíváme a… No, to by se vidělo.

Martin na asi pětimetrovém balvanu nachystal hromádku kamení. Na mou otázku co blbne odpovídá, že to má pro případ, že by se medvědi vrátili. Asi aby je případně rozzuřil… Je zbytečné mu vykládat, že by nás z toho šutru medvědice seškrábla všechny tři najednou a k tomu jedinou ranou své mohutné tlapy… Nevím proč, ale na mysli mi vyvstala krásná večerníčkovská pohádka ze seriálu "A je to". Tak nějak jsme asi před těmi medvědy museli vypadat.

Ale honem nazpět a připravit nádobíčko na fotografování zatmění. Ten vercajk se ale pronese. Stativ, teleobjektiv, předsádkové čočky, filtry, další dva záložní fotoaparáty, menší objektivy. Ale vždyť to nosíš z lásky, říkám si. Naštěstí Slunce nezklamalo, zatmění bylo, dokonce se mi podařil další skvělý úlovek.

Srpek Slunce zapadající za vrchol kopce na obzoru. A ani v noci obloha nezklamala, takže fotím i hvězdy. A to i přesto, že teploměr ukazuje nějakých –13 °C. Martin ve svém spacáku, u kterého výrobce "garantuje" komfortní teplotu –15 °C, pěkně vyklepal kosu, ale my ostatní ve svých péřácích si nemůžeme stěžovat.

Svítání

Pomalu začíná svítat. Obloha hraje všemi barvami a okolní štíty se začínají barvit do ruda paprsky vycházejícího Slunce. To se po čase konečně vyhoupne zpoza Nefcerské věže a zasvítí nám i do "naší" doliny. Balíme spacáky a karimatky, skládáme batohy a po snídani vyrážíme do sedla Závory (1 879 m).

Po návratu do sedla Závory se ale nevydáváme k severozápadu do doliny Zadná Tichá a následně do Tiché doliny, ale napříč zákazům přímo k jihu na Tichý kopec (1 943 m). Vím, vím že se tady nesmí, ale přísahám, že jsem celou dobu držel hubu, nezašlápl jsem jedinou kytku, žádné stopy jsem za sebou nenechal.

Liptovské kopy a medvědi opět na scéně

Jsme na hřebeni Liptovských kop. Mohutného zalesněného a v horních partiích travnatého masívu mezi Kôprovskou a Tichou dolinou s milými a oblými vrcholky. Přes Zadní Garajovu kopu (1 949 m) se dostáváme na nejvyšší vrchol Liptovských kop – Velkou kopu (2 052 m). Mám nutkání vrátit se a ještě se podívat na Maguru, ale říjnové dny jsou příliš krátké.

Z vrcholu Velké kopy se otevírají nezvyklé pohledy do Temnosmrečinské doliny, na Kriváň, ale i na hřeben Červených vrchů. Na jihu pak na hřeben Nízkých Tater s nápadnými vrcholy Velký bok a Králova hola.

V terénu jsou patrné stopy nějakého chodníku, snad nějaké staré turistické či lesácké stezky. Jinak všude kolem jen tráva, sem tam menší trsy kosodřeviny. Sestupujeme do Turkova sedla (1 948), od kterého zhruba k západu vybíhá nádherná rozsocha s nápadným vrcholem Veľká Brdárova grapa (1 859 m). Přes Zadný holý vrch (1 970 m) se dostáváme na pěkný hřebínek. Jdu vzadu a fotím a fotím. Najednou mě vlevo dole upoutal nějaký pohyb.

Koukám pořádně a vidím medvěda! A dalšího a dalšího. To snad není možné. Pozoruji tu masu, která ladně překonává úžasnou rychlostí značné převýšení a blíží se ke mně. Kůže na těle se mu vlní, už je slyšet i jeho dech. To musí být plíce. Dívám se pořádně a vidím, že je to naše stará známá medvědice.

Tak to je neuvěřitelné. Je perfektní světlo, jsme po větru, bezvadná kompozice. Medvědice i s medvíďaty je kousek od nás. A kdyby Martin nezpanikařil, tak bych nadělal spoustu snímků. Tak přibyly do archívu pouze další dva. Škoda. Musím to nechat na příště…, kdy pojedu za medvědy raději sám.

Na východ

Kriváň se k nám začíná natáčet z nezvyklé strany. Perfektní. Ten mrak sedící na vrcholu celou nádheru jen podtrhuje. Přes Krajný Holý vrch (1 984 m) se dostáváme do Sedla pod Krížnou. Na Krížnou (2 039 m) již ale není čas. Musíme dolů, Slunce se naklání k obzoru. Sotva znatelný chodník nás vede do kosodřeviny. Obcházíme Krížnou a pokračujeme ke kótě Všiváky (1 811 m). Kosodřevina je místy velice hustá a je problém sledovat pokračování chodníku.

Nějakým zázrakem se nám to podařilo, dostáváme se do lesa a již za šera scházíme přes Opálené po širokém lesáckém chodníku do Kôprovské doliny. Najednou je cítit hrozný zápach. Snad nějaké uhynulé zvíře. Honem pryč. Medvěd určitě přijde na hostinu. Tak aby si nás nespletl a jako zákusek neslupl nás.

Co čert nechtěl, narážíme na nějaké jámy, ze kterých se linul onen nesnesitelný zápach. Je šero a tak rozsvěcuji baterku, jestli nemám halucinace. V několika jámách vyhloubených bagrem jsem těla několika krav! To snad není možné! Co se v národním parku neděje.

Tady si kde kdo jezdí s bagrem, pohřbívá v blízkosti turistických chodníků krávy (asi aby nalákali medvědy, kteří by ty zatracené a nežádoucí turisty zahnali a odradili od "otravování" v Tatrách) a nic se neděje. Zato kdyby někdo chytil nás, tak bychom byli největší ničitelé Tater a asi by nám určitě přišili i ty emise, které na svazích Krížné a Všiváků "vymlátily" skoro všechny stromy (z Kôprovské doliny ta spoušť není vidět).

Na Podbanském nám autobus ujel, tak v Kriváni zapíjíme demänovkou dnešní i včerejší medvědy a rovněž vydařené zatmění. V Liptovském Hrádku nám vlak také ujel, takže rychlík do Medzilaborců na Štrbě nestíháme rovněž a neplánovaně širákujeme u Štrby pod hvězdnou oblohou, občas pouze "rušeni" jen zvědavými srnci. Další den se pak přesouváme do severovýchodního cípu Slovenska, do Bukovských vrchů. Ale to je již jiná kapitola.

Na závěr jen tolik. Medvědi nejsou nijak krvelačnými netvory. Naopak, obvykle před člověkem utečou. Pouze medvědi s pozměněným chováním, odborně řečeno se synantropními návyky, mohou být člověku potenciálně nebezpeční. Ne proto, že by byli od přírody nebezpeční a agresivní, ale proto, že je člověk takto svými nezajištěnými kontejnery a odpadky naučil. A medvěd není domácí mazlíček, nějaké štěně, ale šelma, která má obrovskou sílu (viz případ medvědice z Rysů v roce 2001).

Medvěd je přirozenou součástí karpatských lesů, které jsou jeho domovem. Medvědy jsem po tomto setkání potkal ještě vícekrát, dvakrát dokonce ze vzdálenosti nepřesahující 15 metrů. A nejenže mě medvědi nikdy nenapadli, dokonce jsem se nikdy necítil bezprostředně ohrožen. Ale jelikož jsou medvědi nyní ponoření do hlubokého zimního spánku, necháme si povídání o tom, co dělat v případě setkání se s medvědem do příštího čísla včetně několika případů, kdy člověk napaden byl, ale šlo buď o chybu člověka a nebo medvěda, který žil chován v zajetí!