Cartea Muntilor (Bucura Dimbrava), překlad knihy

Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924 (1)

Tím čím jsou dnes pro české milovníky rumunských Karpat "Karpatské hry" Miroslava Nevrlého, tím byla pro generace rumunských turistů meziválečného období kniha "Cartea Muntilor" Bucury Dumbravy, kterou vám nyní v překladu z rumunského originálu předkládáme. Kniha hor tak vůbec poprvé vychází v českém jazyce, byť "pouze" v internetové podobě.

O tento nevídaný počin se zasloužil Ladislav Cetkovský, kterému tímto za trpělivou a precizní práci děkujeme. Překlad knihy budeme zveřejňovat postupně v několika pokračováních. Přejeme příjemné počtení a cestu do světa, jenž je sice již dávnou minulostí, ale jehož odkaz je i dnes živý a na turistu v Karpatech dýchá stále.

Odjezd

Okamžik odjezdu do hor má velký význam, protože jeho atmosféra ovlivní celý výlet. Zkuste si jen představit koncert, který začne strašlivě falešným akordem. Něco takového by, myslím si, vyvolalo hromadný útěk posluchačstva, či alespoň těch, kteří hudbě rozumějí. Naše výprava má, ba musí, být uměleckým dílem, sluší se tedy, aby byl její začátek harmonický.

A počátkem všech počátků je přesnost. Příchod na místo srazu v dohodnutém čase je prvním příjemným bodem. Ještě se mi nestalo, aby byl někdo z mých druhů během výpravy naštvaný; spravedlivé hodnocení je možno dát až na jejím úplném konci. Takovýto poutník je nadšený a ukázněný. Má dar planoucího neuhasitelného posvátného ohně pro přírodu.

Druhým prvkem harmonie odjezdu je pozdrav. Nestačí dorazit na místo srazu včas, je potřeba dorazit dobře naladěn. A to zejména tehdy, když je obloha zatažená, duje vítr a prší. Tehdy nechť tvůj úsměv nahradí úsměv sluníčka. Rozumí se samo sebou, že takovýto úsměv za ranního úsvitu jde někomu snadněji, někomu hůře. Ti, jimž je dáno budit se jako skřivánek, s popěvkem na rtech jsou rození poutníci. Znám však i takové hrdiny, jimž to dáno není, přesto, ať už vstávají v kteroukoli nekřesťanskou hodinu, skrývají tuto slabost za úsměvem, který má velkou morální hodnotu. Vydej se tedy na cestu pln naděje a nesýčkuj nic zlého.

Je však zásadní rozdíl mezi "sýčkem" a předvídavým poutníkem. Ten první je schopen zkazit i tu nejkrásnější výpravu svým kritickým, ustrašeným, nespokojeným postojem jejž šíří kolem sebe; zatímco ten druhý dokáže předvídat a přemůže všechny těžkosti svou rozvážností, dokonalostí svého materiálního a morálního vybavení.

Jak živé jsou časné ranní odjezdy v době, kdy obyčejní "nebozí" smrtelníci, jak se teď říká při pohřebních projevech - ještě dřímají a nemají potuchy o tajemné kráse svítání. A poutníci se scházejí, jeden po druhém v bytě jednoho z nich, mluví tiše, tak, aby nerozzlobili "nebohé" nájemníky. Přihodilo se nám dokonce jednou, že když jsme se sešli v jedné vile - a byli jsme tam jenom my, poutníci a kde nehrozilo žádné nebezpečí, že probudíme někoho ze spánku klapotem našich bot s podkůvkami a našimi veselými hlasy - a i tam jsme našlapovali opatrně a bavili se šeptem. Byla to naše první zimní výprava do pohoří Bucegi, odvážný vzlet do neznáma! Euforie těch odjezdů je plná ostychu; radost je tak veliká, že se tomu srdce zdráhá uvěřit.

Tedy, vyrazme! Vydejme se do horského ráje. Budeme žít po několik hodin či po několik dní zcela nový život, život bez obav, odpovědností, závazků, život kouzelný, věnovaný pouze té nejčistší kráse a veselí. Budeme jako děti, jejichž myšlenky nedosáhnou dál, něž po přítomný okamžik, budeme však vnímat krásu těchto okamžiků; naše štěstí bude dvojnásobné, spontánní, to dětské sice, leč porozuměním znásobené.

Druzi

Měj se na pozoru, poutníče, a nevyrážej do hor s kýmkoli! Ani když jsi ty vedoucím výpravy ani když je jím někdo jiný. Jsi-li "vojákem", vyber si dobře velitele. A jako velitel si vyber pouze zdatné a důkladné vojáky.

V počátcích turismu v pohoří Bucegi dělal nábor obvykle nějaký pán, přesvědčený o tom, že miluje hory, a tak prochodil Sinajský park a dal dohromady partu kamarádů, aby ho snad tváří v tvář milované přírodě nepřepadla nuda. A aby dal dohromady dostatečný počet lidí, necouvl ani před těmi nejnepravděpodobnějšími dámami ani před ctihodnými kmety. Jako ten řvoucí lev z Písma, spolkl všechny, kdo mu přišli do cesty.

Výsledkem byl rychlý přechod od komedie k dramatu a z něj do truchlivé tragedie. Ten náš hrdina-pionýr totiž nevěděl, že s horami není radno si zahrávat. Že hory neznají rovnostářství pokud jde o způsob jak přijímají ty, kdož do nich vejdou, vybírají bez milosti - podle zákona integrity přírody…

Nepostupuj tedy, poutníku, tak jako ten dávný pionýr turismu z Prahovské doliny! Zkoumej své kamarády jak po stránce fyzické tak duchovní, i toho, zda jsou hodni zelných hvozdů. Jsi-li jejich velitelem, přizpůsob náročnost výletu tělesnému a duševnímu vybavení vojáků. Je mnoho takových, kteří by se časem stali dobrými turisty, kdyby první výprava nebyla bývala nad jejich síly.

Počet členů skupiny alpinistické by neměl překročit číslo šest, sedm. Jakmile se skupina skládá z více lidí, ztrácí se duch intimity a přátelství který je tím pravým kouzlem turismu, a zůstávají pouze dvě krajnosti: vojenská disciplína nebo anarchie.

Pojmy "velitel" (v originále "kapitán") a "voják", jichž zde používám když mluvím o byť i malé skupině poutníků však v sobě nenesou nic z vojenského významu těchto slov. Velitel turistů je duchovně spřízněn s náčelníkem zbojníků: je milovaným bratrem a milován proto, že zná povahu svého řemesla. Pocestné velitelství tedy není založeno na síle a strachu, nýbrž na důvěře. Je to velitelství ideální - příklad pro budoucí velitele. Protože si myslím, že ani v budoucnu se nebudou rodit lidé bez rozumu, pak ani společnosti, jež se shlížejí v individualismu nebudou moci být vedeny pouze nohami.

Oděv a vybavení

Jeden věhlasný italský horolezec píše ve své krásné knize o Matterhornu, že nejlepším oděvem turistovým jsou staré šaty, které nepřekážejí v pohybu. Tento názor je však zastaralý, neboť je mylný! Výstroj a výzbroj tvoří nedílnou součást poutníkova snažení. Těžké okované boty, pravidelně promazávané tukem tak, aby byly jednak měkké jednak nepromokavé, kamaše až ke kolenům, oděv z trvanlivé látky, dobře střižený a dobře ušitý - silný samet je vynikající, stejně jako rumunské tkaniny mnišské či venkovské - plášť do deště a sweater neb vesta kožešinová jsou tím, co nesmí žádnému turistovi chybět a to jak z pohledu praktického, tak esthetického.

Esthetika jest stejně důležitá na horách jako v salonech. A to jak z ohledu k druhům, tak k horám, jejichž harmonie nesmí být raněna nehezkými liniemi či barvami. Tuto pravdu, již městský člověk objevil až po mnohém přemýšlení a experimentování, zná venkovan instinktivně anebo, přesněji řečeno instinktivně ji naplňuje. Ve svých všedních šatech je každodenně v harmonii s přírodou. Proč je tak krásný ten oděv venkovanů? Protože nikdy neskrývají tělesné křivky ani je však nevystavují provokativním způsobem na odiv, nýbrž náležitě a logicky kopírují.

Náležitý a logický nechť je i oděv turistův. Známý sinajský průvodce, proslulý Jednooký Jeník, škaredý jako noc, ale pln hrdosti když seděl na jednom ze svých šesti rychlých koní, měl mimořádný cit pro esthetiku poutníků. Když jsme potkávali skupiny turistů kteří si jen tak vyrazili do hor v městských oblečcích, dámy v lakových botách a kloboučcích ozdobených květinami, a my jsme se ho ptali: "Co jsou to zač?", Jeník nám odpovídal s pohrdáním "Kdo by to byl? Mor, cholera, kobylky."

Ale i s vhodným oděvem a s novým kožíškem přes něj, se bude poutník celou noc třást zimou a nebude se cítit dobře, pokud, poté co dorazí na nocoviště, se napřed nevykoupe anebo tam, kde teče nějaká řeka, je nablízku vodopád či pramen, si alespoň neumyje rozpálené tělo. Nic nepřináší takovou úlevu jako tato večerní toileta.

Výzbroj alpinistovu ještě doplňuje Rucksack - švýcarský tlumok - dobrý na všechno, na potraviny, na náhradní oblečení a další drobnosti; nebo i na květiny. Hůl není nutností.

Velký cepín byl usmrcen a poté do lihu naložen či desinfikován při teplotě sto stupňů kolegou z cest, doktorem Urechie. On učinil nesmrtelnou postavu "opravdového rumunského turisty", který, opíraje se o dvoumetrovou hůl, kráčí od buštenského nádraží směrem k tunelu.

Strava

Je mým snem, abychom se mohli sytit vůní květin a lesa. Protože však taková spiritualita našemu nosu příliš nevoní, mírnějším snem by mohlo být, kdybychom se obešli se soběstačností zvířat, která si najdou dostatek potravy na každém palouku. Vycházeli bychom tehdy na cesty bez přítěže a bez obavy z chvíle, kdy nám dojdou zásoby a budeme muset, jen kvůli nim, sestoupit do údolí. Nemůžeme přece s sebou vzít tři vozy jídla anebo zástup siláků, jak říkají lidé z Făgăraše mládencům, co s sebou nosí do hor "půlku prasete". Jsme, žel, přemoženi a ztrestáni našimi potřebami fysiologickými, jež musíme chtě nechtě brát na vědomí!

Jakmile začneme mluvit o turismu, vytane na mysli řeč tamních průvodců, roztomilá a pitoreskní řeč, protkaná slovy maďarskými či německými, těsně svázaná s našimi vzpomínkami na pohoří Negoiu, Parîng či Retezat!

Otázka stravy se dá lehce vyřešit, zejména pokud odjíždíme na hory na více dní - musíme se však pokusit omezit naše nároky. Slanina, sýr, chléb, čokoláda, jablka a čaj, toť řada trvanlivých, výživných a chutných potravin snadněji přepravitelných než konservy. Je jasné, že potřebujeme i cukr do čaje. Cukr je tím nejlepším obnovitelem sil. A pokud si do torny přidáme i kousek másla, myslím že i Luculus nebyl tak dobře pohoštěn na některé z jeho slavných hostin jak my, poutníci.

Protože není-li nám dáno pít rosu z trávy a jíst vůni květin, těšme se s pokorou a smířlivostí s toho, co jest nám dovoleno činit, a pozvedněme dobu oběda na úroveň vynucené rozkoše. Jak krásná je tato slast poté, co jsi stoupal pět sedm hodin a máš hlad! Neboť jiný je hlad tam nahoře a jiný dole: se vší svou negativitou, se vší tou hmotnou potřebou z níž vychází, má v sobě ten "horní" hlad zrnko spirituality, protože je to zásluha duševního rozmachu jež nás žene ke krásám horských vrcholů.

A jak krásná je žízeň, když jdeš dlouho, aniž bys narazil na vodu a je ti horko! Sehneš se k pramenu a piješ a jsi přesvědčen, že existuje ambrosie, protože víš, že tento nápoj bohů je lehký a sladký jako ten požehnaný pramen, z nějž zrovna piješ.

I my, poutníci v pohoří Bucegi jsme hledali nějaké více místní jméno pro tyto božské nápoje a připíjeli bohu Zamolxixovi (bůh v mytologii starých Dáků) směsí sněhu a cukru s několika kapkami citrónu, nápojem,jejž jsme pojmenovali zamolxiáda. Na vlastní oči jsem viděla, jak náš největší básník - turista byl až v sedmém nebi, unesen devětadvaceti šálky zamolxiády, jež vypil jeden po druhém na vrcholu hory Omu.

Nakládání se silami

Nemluvím teď o nakládání se silami pro ty, na něž se hodí úsloví ze starého popěvku o balacenském panstvu: "ti blázni udatní..." Těm netřeba rady, neboť ji nepřijmou. Jejich silný temperament se pořizuje jedině sám sobě, až na to přijdou sami teprve poté, co ušlapou kilometry po horách, pohrají si s propastmi, větry a vichřicemi, je příroda přinutí pochopit její praktickou lekci. Ale ani potom tito "blázni" nečiní pokání ze své smělosti, nýbrž se smíchem klaní jeden před druhým jako hrdina před jiným hrdinou. Tento druh temperamentu je v dnešním Rumunsku vzácný. Vzkvétal v časech zbojníků, pochopitelně že v jiném společenském uspořádání.

Těm, co naslouchají však může být to následující užitečné: správné zacházení se silami je zdvojnásobí. Začíná to při odchodu. Je dobré vyrazit krokem mírným a uměřeným, zejména pokud se těžko vstávalo a člověk je ještě po nočním spánku celý strnulý. Předčasné vypětí - a kolena se nám budou podlamovat po zbytek dne. Mírným krokem dojdeš dále. Vítězstvím správného turisty je vrátit se se všemi klouby "promazanými" nikoli ztuhlými. K tomu, aby ti bolely všechny svaly stačí dvě hodiny, pokud se budeš snažit dělat příliš dlouhé kroky, kroky neúměrné délce tvých nohou.

• Je-li svah zvrásněn více stezkami po nichž chodí stáda, dej se tou nejvyšší když stoupáš; když míříš do údolí, zvol si pak tu nejnižší. Takováto trasa stoupání či sestupu je pozvolnější a bez skoků.
• Je-li horská stezka úzká a narazíš na ní na balvan vysoký 60-70cm, nepřecházej po něm jako po schodu, nýbrž přehoď nohu kolem něj pohybem polokruhovitým: tím se vyhneš nutnosti zvedat celé tělo na jedné noze.
• Když stoupáš, moc nemluv. Mluvení je velkým výdajem energie a během výstupu zvlášť. Nemluv na toho, kdo je pod tebou a přichází k tobě, když ty stojíš nad ním a tvé plíce nabírají dech.
• Je to nevychovanost silnějších vyrazit zrovna ve chvíli, kdy slabší právě dospěli na jejich úroveň, a rádi by se zastavili a vydechli si. Neříkej, že se přece mohou zastavit sami. Těm stejně silným jako ty je pochopitelně jedno, jestli jsi před nimi za nimi či vedle nich, protože rychlost chůze záleží pouze na jejich vůli. Ale kamaráda, který je slabší nebo ne tak rozchozený je třeba šetřit, občas pobídnout, ne však ho ničit vlastní převahou. Velmi ho unaví, když tě uvidí jak vyrážíš dál ve chvíli, kdy tě došel. Počkej na něj a zůstaň chvíli s ním na místě. Nejlidštější věcí, již můžeš udělat je, když jej necháš aby šel před tebou - bavíme se teď o dlouhých tratích - tak, aby se jeho tempo stalo normálním tempem i pro ostatní.
• Rozumí se, že dobrý vedoucí se musí stát, je-li to nezbytné "lokomotivou" a táhnout za sebou ze všech sil vagony, když je nutno dorazit do úkrytu dříve než se spustí bouřka nebo než se setmí. Ale tomu je třeba předcházet jak je to jen možné promyšleným plánem výpravy.
• Váha již neseš na zádech nechť ti nebrání ve volném dýchání ani ať ti nezvyšuje tep. Většina neštěstí, k nimž došlo v Alpách měla za příčinu nadměrné zatížení turistů, jdoucích bez průvodce.
• Nejlepším kamarádem-nosičem je na horách oslík. Nemá takových nároků jako kůň. Dokáže přečkat noc bez potravy aniž by na druhý den, když stoupá do prudkých svahů cítil nějakou únavu. A pak: je menší, lehčí, a svými drobnými kopýtka neničí krásu horských luk. Musíš mu ale být sympatický, jinak tě nebude poslouchat.

Dotazy

Dobrý turista, jakmile vyrazí na cestu, přestane klást průvodci otázky o časovém rozsahu, délce pochodu, o tom, kdy bude přestávka či kdy dojdeme do cíle. Příčinou takového vyptávání nemůže být nic než tělesná a duševní únava či zvědavost; zvědavost neznamená zájem: ten jest hluboký a trpělivý, zatímco to první se rychle unaví a je jen záležitostí povrchní. Tělesná únava je na horách velkou chybou, neboť dokazuje, že ses rozhodl vyrazit na výpravu aniž by sis byl jist svými silami; a duševní únava, tedy pokles zájmu o věci jež míjíš ukazuje na nedostatek pochopení pro přírodu.

Dobrý turista se však může, ba dokonce musí, dovídat jména končin, hor, údolí, jež jej obklopují, kam vedou stezky, které odbočují z té jeho; čím více si všímá těchto podrobností, tím lépe dokáže vést ostatní až na něj jednou přijde řada.

Je jasné, že když chceš proniknout do neznámých končin, v nichž nikdo z tvé skupiny nezná cestu - typ velice krásné výpravy, ale pouze pro zkušené poutníky - je nutno se ptát všech s nimiž se potkáš, pastevců, vesničanů, jiných turistů, na směr cesty, na vzdálenost k nejbližšímu nocovišti a nejbližší vodě. V letním období nelze na planinách zabloudit. I když ti mlha zavře výhled do všech stran a kdy už ani nevíš ze které strany jsi přišel, stačí zakřičet ze všech sil směrem, kterým tušíš, že spadá do údolí: "Hej, bačo, héééj!", a protože téměř ve všech dolinách jsou stáda, neuplyne moc času a už se z bílého závěsu mlhy vynoří tmavý bod, rychle stoupající, a poté se z mraků vynoří tvář laskavého pastevce, který ti ukáže směr.

Zdvořilostr

Nikde jinde není více potřeba zdvořilosti než na horách, pod širým nebem, na čerstvém vzduchu, kde je nedostatek vychování mnohem více rozčilujícím prvkem než v salóně. Protože tam nahoře je pouze harmonie a jakýkoli nesoulad nabývá rozměrů, jichž by v kakofonii města nedosáhl. Vzájemné drobné služby tvoří základní součást slušnosti.

Někteří zkušení turisté říkají, že v okamžiku kdy se objeví nějaké nebezpečí a je potřeba napřít síly, neuškodí, když odložíš "grandes manieurs" a dáš průchod bručení či nadávkám. Je vidět, že tito turisté nejsou ani angličtí gentlemani ani to nejsou rumunští venkované. Anglický gentleman se cítí rozladěn, pokud ztratí duševní rovnováhu a tím i zdvořilost za obtížných okolností; a pro rumunského venkovana je duševní rovnováha přirozenou věcí; jeho zdvořilost nepochybí ani jednou, zejména tváří v tvář kultivované ženě.

Prožili jsme dny a noci ve společnosti venkovanů, spali ve stanu nebo venku u ohně, nebo když hřmělo a blýskalo se - vtěsnaní v nějaké chaloupce-úkrytu, kam dorazil i jeden bača zarmoucený tou vší potopou a z jehož chundelatého vlněného pláště na nás crčely proudy vody; bloudili jsme horami, divočinou plnou výmolů, zůstali nedobrovolně celou noc na skalnatém hřebeni, zažili dramatické příhody s nemocnými či ztracenými koňmi, pyšnými pastevci, nesnesitelnými celníky, ale nikdy jsem nezaslechla neslušné slovo. Sám Jednooký Jeník, slavný a zhýčkaný býval zdáli slyšet jak vysílá hromy a blesky ke svým koním které miloval a současně trýznil, ale nikdy se něco takového nestalo když šel s námi, pouze když měl opravdu vážné důvody. Například tehdy, když Sekarenští - jeho přirození nepřátelé, neboť i oni měli koně na horách a Jeník byl z Cîmpulungu - jej málem připravili o druhé oko při nějakém peněžním sporu.

Někteří venkované z prahovské župy odmítli doprovázet jisté pány poté, co už jednoho z nich doprovázeli s odůvodněním, že "panstvo kleje". Ergo: čí je to vina, že rumunský národ je citován zahraničními jazykozpytci jako ten co ze všech evropských národů nejvíce kleje, ba dokonce víc než Turci? Vina, jak jasně vidno, je na straně školy, která takto vychovává. Nechá se ten národ snadno nasměrovat, bez mnoha slov, pouhým příkladem. Cit pro harmonii je hluboko zakořeněn v jeho duši. Kroj, výšivky, tance dokazují ten nejvyšší dar pro proporce. To dokazuje i jeho chováni, jakmile se ocitne v harmonickém prostředí. Nebude-li se v Rumunsku klít vrchnost, nebudou klít ani venkované.

Kromě úcty vůči lidem je zde i úcta k přírodě. Nakolik je tato úcta vyvinuta v cizích zemích, natolik je to věc neznámá v pohoří Bucegi či jiných koutech země. Když budují Švýcaři cestu, stavějí útulek či lanovky, pracují tak, aby se kromě nezbytné plochy nepoškodila ani píď země, aby zůstaly nedotčeny stráně, lesy, skály, ba dokonce tráva a květiny. Kolem útulen nejsou vidět hromady prázdných plechovek ani špinavé papíry. Správce i poutníci dbají na čistotu místa. Pohlížejí jako na barbary na ty, kdo si neváží každého stromu, každého stébla trávy.

Ještě větší nezdvořilost je nezdvořilost k přírodě a k lidem, a tou jsou hluční pocestní. Vesničan necítí na horách potřebu vřískat a smát se křečovitým způsobem. Tyto městské nervové záchvaty jsou utrpením pro toho, kdo kráčí mlčky a naslouchá symfonii přírody.

Když jsem se jednou vrátila z vrcholu hory Omu, můj společník, venkovan mi řekl: "Jak krásný to byl den, nezaslechl jsem jediného lidského hlasu".

• Pokračování Knihy hor.

Z rumunského originálu Cartea Munţilor de Bucura Dumbravă (druhé revidované a doplněné vydání, vydavatelství Cartea Românească S.A., Bucureşti - 1924) přeložil v r. 2009 Ladislav Cetkovský. © Treking.cz a Ladislav Cetkovský.