Cartea Muntilor - jaké byly Karpaty před 100 lety

Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924 (5)

Skály

Kromě obecné lásky k horám má každý poutník tu svou k té či oné z kráse přírodní; jednomu se líbí především lesy, jinému hory; v Alpách jsou nadšenci pro ledovce, kteří pociťují okřídlenu radost ve chvíli, když se jejich noha dotkne ledu a je mnoho jiných, mezi něž patřím i já, jimž se líbí skály.

• Předchozí část

Kontakt s kamenem nás naplňuje tichým a silným pocitem štěstí a samozřejmě je naše láska tím větší čím je skála "lepší", tedy stejnorodější. Tehdy když noha, koleno, loket a ruka najde výklenek, díru, prohloubeninu či pevný výstupek, se v člověku probudí jakási rozkoš lezení, radost z přemožení tíhy vlastního těla a jeho téměř vzlétnutí do vzduchu, protože spojení se zemí je často široké jen pár centimetrů. Někteří možná zažívají dvojnásobnou rozkoš když skála je "špatná", volná, lehce se drolící, a tím zvětšující nebezpečí.

V Alpách se mnoho turistů zřítilo z uvolněných skal, strženými tu deštěm tu sluneční aktivitou po mrazivé noci, nebo spadli spolu s kameny uvolněnými jejich vlastní nohou.

Ale lezecká vášeň je vede do záhuby i na dobrých skalách. Jeden z lezeckých rájů je hora Saleve u Ženevy, kde tento sport nese jméno "varappe". Hora Saleve - zkamenělá velká mořská vlna na okraji tohoto švýcarského města, ale na území francouzském - má hladké stezky, elektrickou železnici, hotel na vrcholku, ale i propastné svahy, podivně vroubkované vodorovnými vrstvami kamene, a i jiné divoké skály, věže, skalní jehly a sloupy. Zde se "varappeurova" fantazie nechává strhnout. Nosí boty speciálně ušité ze silného plátna s podrážkami z provazu.

Místa k lezení se nalézají i u nás, zejména v pohoří Făgăraš. Slyšela jsem i o lezení pouze v ponožkách, na fantastických kamenných deskách pod hřebene Negoiu, jehož jedna část nese politováníhodné jméno Kleopatřina Jehla. Měli bychom najít jiné, méně afektované jméno.

Nejkrásnější lezení v pohoří Bucegi jsem zažila na Moarových Zubech. Morar, soused Koštily a Bukšoie - všichni ti tři dohromady tvoří hrdou skalnatou ozdobu tohoto masivu - je Morar má hřeben děsivě zubatý a jednoho krásného rána jsem spolu se čtyřmi druhy, vybavenými správnou výzbroji pro obtížné lezení, tedy lany na něj vyrazila. Naším vůdcem byl pan T. Rosetti-Solescu, věhlasný lyžař, jenž vyučoval v bavorských a švýcarských horách theorii lezení lanového. Po dvou třech hodinách cesty nahoru z Bušteni lesy, po známých stezkách, jsme vstoupili do jakési zelené rokle, rovné, již jsem pokřtila Medvědí Strž, protože jsem v ní našla medvědí stopy, a jež nás vedla k úpatí pod jakési visuté pláně nad propastmi až na konec stoupání, na jakési malé a úzké plató, pokryté krátkou a hustou travou posetou protěžemi. Kamzičí ráj.

Ani stáda krav (ani květináři), které spásají bučedžskou flóru hůře než ovce na tato místo nechodí. Z jejich zeleného kožichu vyrůstají ty čtyři Zuby a Špičáky. když přijdeš k tomu prvnímu, připadá ti, že jsi narazil na ostrou páteř nějakého předpotopního obra, který se právě vzepjal. Na jeho úpatí rozvinul náš průvodce lano, uvázal si je kolem pasu, a potom mě nechal ať se navážu o nějakých deset metrů dál já a po mně ještě jeden "cordee".

Ostatní nás následovali nenavázáni. Průvodce nám nařídil abychom zůstali na místě dokud na nás nezavolá, a začal šplhat, lehce a zručně po strmé stěně co se zvedala téměř kolmo přímo před námi mezi 400 - 500 m hlubokými propastmi doliny Moraru a doliny Bukšoiu. Vedle radosti gymnastické jsem pociťovala i radost z dobře promyšlených pokynů od zručného a zdatného turisty. Kdykoli jsem ho ztratila z dohledu, když zmizel za nějakou skalou, tehdy jsem po chvíli zaslechla: "vpřed"! a jeden z kamarádů mi řekl: "Když slyším to vpřed, mám pocit, že jsem zase na Čerišoaie - a pokud jednou umřu, chtěl bych složit své kosti zde, u Moraru". Nesložil, nýbrž si zvykl na ty akrobatické rozkoše na hřbetě tohoto obřího zkamenělého ichtyosaura.

Ty trvaly snad půldruhé hodiny a byly korunovány sestupem západní stěnou, zajímavou zejména pro mne, protože majíc příliš krátké nohy na to abych dosáhla na některé z "prises" - výčnělky a výklenky (dutiny) - postupovala jsem pomalu vzadu, držena kolegy nade mnou. Když jsme se dostali všichni čtyři na sametovou trávu mezi našimi Zuby, tím větším z nich, a jeho sousedem zvaným Červený Prst, protože je nejtenčí, něco na způsob cukrové homole - dostalo se mi blahopřání od druhů, neboť jsem byla první ženou, jež prošla mezi velkými Zuby hory Moraru, a navrhli pojmenovat je "Bucura Dumbravă".

Nadšenou knihou, téměř poémou v próze je ta o skalnatých oblastech Savojských, Švýcarských a Italských hor, již napsal Ital Guido Rey; nese název "akrobatický alpinismus". Autor pociťoval na každém se svých četných výstupů, tutéž neposkvrněnou zbožnost před tou nádherou, jež se před ním zjevuje a jíž nemůže dosáhnout než tak, že bude čelit nebezpečenstvím - i ona jsou radostí pro zdravou povahu, byť už padesátiletého člověka, jak nám stále opakuje, s určitou koketérií, Guido Rey. Akrobatický alpinismus nehledá výšek nýbrž obtížnosti technické; to co ho inspiruje je láska ke skalám a opravdový kult rajské brány, - kamenné verandy, trámy na úbočí hory, - kde se skrývá ve větru křehká a vzácná flóra, - a kam lůza, ubohá lůza z níž nemá nikdo strach, jen milovníci skal, nedojde.

Čím se projevuje tato vulgarita, která nám nahání takovou hrůzu? Netečností k přírodě, a jejich pohrdání. Sloní noha lůzy nešetří přírodu, nenašlapuje opatrně na živý koberec skalniček, a když si sedne doprostřed jich, tu odhodí batoh, kabát, hůl, kam ji napadne, lámajíc přitom nemilosrdně vysoké a křehké stonky hořce žlutého nebo Heracleum palmatum jež rozvíjí svá obrovská kola ve stinných prasklinách mezi plochými kameny. Spousta znamenitých fotografií zdobí Reyovu knihu, fotografie pořízené s hlubokým citem pro povahu a charakter hor. A na konci textu vidíme, v menším provedení než ty předchozí, jednu horu, již autor neopomenul ve svém líčení.

Ale kdo by ji neznal? A, pokud ji zná, kdo by nechápal mlčenlivou poklonu před ní, a smysl této ikony, vlastně Ikony, po takových mnohoslovných oslavných slovech na hory jako Marmafata, Tre Torre, Cimone della Pala, les Grepons a jiné? Vidíme v popředí fotografie skalnatý obrys s jakýmsi vchodem (do chrámu) na nějž se poutník dívá při pohledu na Něj. Nezahlédne však než Jeho vrchol, jediný, jehož linie se sbíhají v posvátný znak trojúhelníka: pluje lehký a zbavený tíže hrou světla, symbol proslulý v zemích na jejichž hranici leží, a u všech poutníků-milovníků skal. Asi před padesáti lety na jeho vrchol, považovaný za nepřístupný, vstoupil poprvé slavný Whymper, a několik hodin po něm i jeden Švýcar.

To drama je známo. (při sestupu po dosažení vrcholu, 14.7.1865, zahynuli čtyři členové této sedmičlenné výpravy). Od té doby na něj vystoupili tisíce lidí, avšak za použití jednoho triku: do stěny hory byly upevněny řetězy a lana, a tak lze říci, že jenom ti první vystoupili opravdu na tento svatý vrchol. Tisíce lidí šplhaly z různých stran, činíce přitom akrobatické zázraky, protože Jeho stěny jsou hrozné, jako hrany pyramidy. Tisíce lidí na něj stoupalo, s citem či bez něj, stovky knih o Něm byly napsány, s pochopením Jeho ducha či bez něho; postavily se hotely a útulky ve výšinách, na pláních, na úpatí ba i na Jeho úbočí - On trpělivě snáší tužby lidí, svrhaje čas od času někoho z nich do hlubin, bezpochyby jako poučení, a aby se očistil zpět do své bezúhonné čistoty.

Švýcaři se snaží nenechávat mrtvé v horách a pokoušejí se je, navzdory všem těžkostem, dostat ven zpomezi kamenů či z hloubky ledovců. Jedno z prvních míst, které ti ukáží když přijedeš na Vládcovo úpatí do Zermattu, je hřbitov těch, kteří na hoře zahynuli. Není to špatný nápad, protože lidé nezralého úsudku znají pouze strach, nechápou však velikost hory jinak než skrze nebezpečí. Tím se nepromyšlený vzmach sníží a nehodám lze předejít, což současně šetří životy těch opravdu zdatných, švýcarských horských vůdců. Přesto je počet nepřipravených, kteří se osmělí přiblížit se Mu stále ještě moc velký. Nemluvím teď o těch nedostatečně vybavených fyzicky, ale těch duševně nezpůsobilých, těch neotesanců, kteří nepaří nikam méně než do těchto ultra aristokratických oblastí přírodních.

I kdyby tito neotesanci vystoupili dvakrát tak vysoko a ještě k tomu lehce a snadno - třeba i na sám vrchol Mt. Everestu - jejich mentalita se nezmění, a vynesou až k oblakům své hnusné zvyky. Viděla a slyšela jsme takové v jednom bivaku na Jeho úbočí, snad v 4000 metrech, kde mí průvodci po jejich odchodu do údolí uklízeli celé dvě hodiny.

Naštěstí však ducha hor pošpinit nelze. Jakmile nám ti Pygmejové zmizeli z očí, a začali sestupovat po švýcarské hraně pyramidy, - terasovitou cestou fantastické krásy - mlčení vše zahalilo, a přemohlo síly zla.

A seděli jsme tam nahoře, vedle Solveyova útulku, - daru belgického vědce Švýcarsku - jednoho podzimního teplého bezmračného dne, jaký nebyl ani jedou toho léta 1921 - seděli jsme a prožívali jednu z nejšťastnějších hodin ale také nejtěžších v mém životě. Protože - ještě zbývalo 500 metrů k vrcholu Skály skal, ale nemohla jsem už lézt výš; a mohla jsem si za to sama! Nezvyklá takovému druhu lezení, nebyla jsem vybavena jak se náleží, rukavice se mi rozedraly už po hodině lezení teď mi krev prýštila z konečků prstů odřených z kontaktu s tou nejlepší skalou na světě. Poté jsem zjistila, že lano a řetěz, připevněné ke skále nějakých 60 metrů pod vrcholem jsou obojí moc tlusté. Jak bych se jich mohla držet mýma malýma rukama? A jak dlouho bych ještě musela lézt? A hlavně: ještě nikdy jsem neprodělala tak velký výstup najednou a bez přípravy.

Švýcarští horští vůdci trvají velice na předchozí přípravě, chce-li člověk lézt po těch nejvyšších štítech alpských. Zkusila jsem tedy mému vůdci poradit: "lepší by bylo," povídám "kdybych se býval vydala na jinou horu, snadněji zdolatelnou, třeba na Breiterhorn," a ukázala na široký zasněžený vrchol ležící před námi, snad jen dva tisíce metrů od místa, kde jsme seděli (od místa, kde byla zasazena v k ledovci, Skála Skal), a stejně nebo více na šířku mající, na jiném ledovci až po Todův travers za nímž se zvedala obří boule Breitenhornu.

Ten vůdce se mi podíval přímo do očí a odpověděl: "raději vylézt 400 metrů Matterhornu, než na vrchol kterékoli jiné hory". A z jeho slov byla cítit hluboká zbožnost, již cítí Švýcar před Skalou Skal.

Jistý malíř, Alfred Gosse, věnoval téměř celé své dílo hoře, jejíž tvar je tak nápadný, protože stojí odděleně od oblouku obrů kilometry ledovců a hlubokých údolí. Portrétoval ji stokrát. Říkám schválně portrétoval, protože Gosse dokázal vidět a ztělesnit duši této hory. Maloval ji ve všech hodinách, ve všech ročních obdobích, za každého počasí: bouřlivou a hrozivou, zamrzlou a zasněnou, nebo zapálenou jako rubín ať už při západu či při východu Slunce - tak jak jsem ji viděla i já, tam nahoře, proti nočnímu nebi, když jsem lezla nahoru tmou za světla lucerny: šikmé paprsky vycházející z ohniska dosud neviditelného, se dotýkaly čela kolosu, jež se skláněl k Slunci.

Dar jenž má kámen, aby zrůžověl při prvním slunečním polibku i při tom následujícím, zářícím ohněm co nepálí, ale jehož kolorit plápolá jako žádný jiný jev v zemské atmosféře - může být kromě polární záře již jsme neviděla - tento dar dělá ze skály živou bytost, nejdražší ze všeho pro zbožného poutníka.

• Pokračování knihy hor

Z rumunského originálu Cartea Munţilor de Bucura Dumbravă (druhé revidované a doplněné vydání, vydavatelství Cartea Românească S.A., Bucureşti - 1924) přeložil v r. 2009 Ladislav Cetkovský. © Treking.cz a Ladislav Cetkovský.