Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 13.1.2016 , svátek má
Reklama
Treking > Aktuality > Cartea Muntilor

Cartea Muntilor

Kniha hor aneb rumunské Karpaty v roce 1924 (4)

22.2.2010 | Bucura Dumbrava, přeložil Ladislav Cetkovský

Duch hor

Repro

Švýcarský filozof Frederic Amiel říká, ve svém posmrtně vydaném díle, "Fragments d'un Journal intime": "Un paysage est un état d'âme". Což by se dalo volně přeložit: každá vyhlídka má svého vlastního ducha. Nevím, zda Amiel myslel na něco jiného než na malebnou povahu krajiny jež může být exotická nebo libá, tragická a násilná nebo zasněná a tichá a tak dále, zahrnující celou škálu pocitů, - ovšem pouze pro toho, kdo umí pochopit význam a melodii linií.

Zdá se mi však, že tato melodie má ještě jeden hlubší smysl. Řekla bych, že každá podívaná je výsledkem určitého duševního stavu, ne však stavu individuálního nýbrž kolektivního. Tedy to, co se říká o působení zeměpisné šířky a klimatu, o vlivu půdy na temperament obyvatel je přesné, ale právě v opačném směru tohoto proudu. Protože - na začátku je slovo, tedy myšlenka, duch. Z něj vyvěrá hmota. Toto je jedinečný vesmírný universální zákon. Takto duch každého národa existuje v jeho myšlenkové duchovní oblasti, dříve než se objeví na určitém místě na zemi.

Když dojde na toto místo, duch národa si jej přetvoří k obrazu svému. A tato věc není o nic méně nepravděpodobná nebo fantastická než to, že každý člověk si staví dům tak jak se jemu líbí - nebo tak jak může. Moc, jež vytváří povrch zemský je skrytá našemu, dosud nedostatečně rozvinutému chápání, ale je o tolik větší než ta, co svýma rukama staví své obydlí či dům.

Takto nahlížen, nás rumunský duch udivuje svou rozmanitostí a bohatostí. Uspořádal si svou zemi v níž se nabízejí všemožné druhy vyhlídek, od břehů mořských až po horské hřebeny. Vytvořil si zasněné dunajské ostrovy s jejich výraznými ročními obdobími: zimou, kdy po zamrzlých dálavách bloudí jen vichřice a vlci a - v kontrastu čistě rumunském - krotké ovce a jejich pracovití pastevci; jaro s jeho obrovskými záplavami, když Dunaj a ostrovy jedno jsou, řeka zaplavuje vrbiny, jež zvučí zpěvem slavíků, a "plauri" - plovoucí ostrovy - se pokryjí květinami; léto s jeho velkými vedry, jež dává vylíhnout se rojům komárů, nositelům zimnice.

Všechny mají velké proporce, jež mají prapříčinu v těch ostrovech, počínajíc muškou či broukem a konče rybami a lekníny, jež jsou srdcem vrbových hájů, tvoří jakési "vodní víry" s jejich lehce růžovými a dlouhými okvětními lístky.

Reprodukce

Bărăgan (nížina na jihovýchod od Bucegi) má stejný klimatický temperament, tu poetický tu energický tu štědrý, rozdávající svou hojnost až za hranice země, ať už jde o vražedné vedro či vražedný mráz.

Pak přichází úžasný pás kopců, propletený lesy a vinicemi, sady a vodními toky s jasným a příjemným ovzduším, podnebím mírným a obzory jež se kolem poutníka neustále mění. Požehnaný to kraj, plný ducha vlídnosti. Tak jako ty ostatní je však i on pln potravy pro duši.

Ale v dálce, uprostřed rumunských končin se tyčí strážní věže, strážní věže ideálů - mluvím o ideálu čistě spirituálním. Jakkoli by byl tento národ oslepen vášněmi v těchto časech agónie materialismu, agónie dlouhé a divoké, neboť černé síly vědí, že jejich porážka se blíží a zoufale bojují o to, aby si podržely ještě aspoň na chvíli nadvládu nad světem, a ať by byl útok těchto sil sebestrašnější, - hory bdí! Hory jsou důkazem touhy a síly pozdvihnutí se národa. Dokud se nekymácí, udržuje si tento národ sílu se rozvíjet, tedy sílu morálního rozkvětu.

Není na horách jediného místečka, jež by opravdovému poutníkovi nebylo milé; ale jsou místa, jejichž duše je nám blíže, ať už tam byl vícekrát nebo jen jednou.

Pouze jednou jsem byla v pohoří Retezat, ale v srdci mi z něj zůstala pouze hora Bucura. Nemyslím, že by jiné karpatské pohoří bylo ozdobeno tolika jezery - jimž se zde říká "tău", patrně podle maďarského výrazu pro jezero. Pokud se nemýlím, je jich tam snad 12 či 14, počínaje malými oky o průměru 5-7 metrů, všechna vysoko mezi černými skalisky stěn Ciorta. Ciorta je zubatá a divoká stěna mezi kotli Bucura a Zănoaga. Na stupních pod nimi leží seřazena jednotlivá oka. Na některých místech jich lze vidět tři nebo čtyři, jak otevírají své jasné a hluboké snivé oči, jež níže, na krajích lesa mají husté obočí z kosodřeviny nebo jsou zastíněna vysokými smrky; šňůrka na níž jsou tyto korálky drahokamů navlečeny je pak spletena ze zpívajících vodopádů.

Rumunské Karpaty, O. Brandos

To největší jezero se však nerozprostírá v divočině údolí Ciorta; jako cenný drahokam leží osamoceně v jiném nedalekém údolí, pod vrcholem hory Bucura. Jeho délka - již jsem poměřovala pouze pohledem je asi 2,5 km a šířka 1,5 (ve skutečnosti je jezero dlouhé 546 m a na nejširším místě měří 236 m). Postavila jsem si stan na hustém krátkém pažitu. V dlouhém a lesklém zrcadle jezera se zrcadlily okolní skalnaté vrcholy. Samota byla nevýslovně pokojná a hluboká; linie hřebenů obklopovaly údolí ze všech stran. Místo to pro soustředění a prohloubení myšlenek jako dělané.

K večeru skákající pstruzi tu a tam rozbili lesk jezerní hladiny; mlčení bylo tak dokonalé, že jsem slyšela i ten tichý zvuk jejž dělali ti malí lovci mušek. Poté přešel růžový úsměv přes skalnatou tvář hory Bukura a jezero, rozprostřené u jejích nohou odpovědělo úsměvem ještě jasnějším.

Jiná pohádková jezera jsou ta, jež jsou rozptýlena po délce hor Fagarašských. Téměř všechna leží ve stejné nadmořské výšce - kolem 2 000 m. Každé z nich má svou jedinečnou duši. Tím nejpochmurnějším je kulaté oko jezera Călţun, ležícího ve strmém kotli mezi horami Negoiu, Călţun a prahem na cestě k Laitě; nejvíce se usmívá jezero Capra, v širokém k jihu otevřeném oblouku pod vrcholy Vînătorei a Buteanu. Mezi těmito dvěma jezery, - čtyři jsou na cestě od Călţunu a pouze jedno z hory Capra, - leží v kotli otevřeném k jihu úžasné pleso Bîlea. Je největší v oblasti Negoiu.

Stěna, jež je obklopuje je hluboce vroubkovaná, zejména k západu; na skalnatém úbočí vyrůstá ze dna jezera Vînturiš, jehož sladký zpěv se zdá být samotným pohádkovým hlasem samoty, když sedíš tiše a nasloucháš večernímu tichu. Ten velký kotel má i travnatou část jež se rozprostírá od té zubaté stěny až k jezeru; hustá krátká sametová tráva, plná květin: pomněnek, lomikamene a později i té nejbohatší: oměje s krátkým stonkem. Nepřišla jsme nikdy tak brzy, abych viděla rozkvetlé koberce pěnišníku kolem jezerních vod! Chodníček vyšlapaný nohama pastevců a ovcí se klikatí po okraji jezera, sleduje záhyby břehu jenž tvoří zálivy a miniaturní poloostrovy.

Na tom největším postavila pilná transylvánská karpatská společnost útulek z šedivého kamene v jehož jediné místnosti jsem prožila mnoho okouzlujících dní. Dny lijáků a větrů, kdy oknem k jezeru nebylo možno vidět nic než neproniknutelnou bílou mlhu, a před ní na okenní římse sklenici se dvěma velkými orlíčky - i ony byly bílé - velkou to botanickou raritou! Slunečné dny, kdy jsem se procházela kolem jezera, či - lépe řečeno - posedávala a polehávala ve všech zálivech a na všech těch poloostrovech abych pronikla do krásy každého kouta, objevila jeho duši, tu v mlčení tu v hledání "cesty" při dlouhých debatách. Což nám nezabránilo, abychom se večer neoddávali těm nejfantastičtějším dětským činnostem, bylo-li nás dost, tedy šest.

Rumunsko, mapa

Tehdy jsme uspořádali bál, slavný Bîlejský bál, z nichž jeden se zakončil taneční figurou kotiliónu, figurou naprosto geniální: vylezli jsme ven oknem a hodili do jezera pár bengálských ohňů. A úplně nakonec byla ještě chvíle usebrání na lavičce pod oknem, jež z tohoto důvodu dostala jméno "lavička zamyšlení". Seděli jsme a mlčeli, nebo mluvili jen velmi málo, tlumeným hlasem, a spíše jen tušili jezero, jež se potemnělé rozprostíralo před námi. Průvodci, v čele se sympatickým Ghorghem Chicu z Porumbacu-de-Sus už dávno spali na dřevených palandách při zdi u dveří a my jsme později ulehli na přepychové slamníky u zadní zdi do našich spacích pytlů.

Jestliže jsme v ledovcovém kotli, cítíme se spíše nakloněni soustředění se a na hloubku otázek transcendentních, díváme se do čirých vod, tu líných tu čeřených třpytivými vlnkami, jako kdybychom se dívali do tajemných indiánských zrcátek, jež ti ukáží činy bytostí na něž právě myslíš, - jsou však jiná místa, s otevřenými obzory, kde pohled diváka rozprostře svá křídla a cítě svou sílu pokusí se o daleký let, let vítězoslavný.

K takovým místům patří pahorek před útulkem pod horou Negoiu. Ten pahorek je pokrytý mechem, travou, borůvčím a malými smrčky. Za ním se otevírají, rozděleny do divokých zalesněných hřebenů údolí Săratei, jež stoupá k Negoiu, a dolina Šerbotei. Obě zvučí mocným vichrem vodopádů. Šerbota a Sărata zpívají dvojhlasně s mnoha modulacemi. Nevím, zda průtok vody v těchto dvou tocích je nestejný, či zda když nevane vítr je jejich zpěv tu silnější tu slabší, tu svižnější tu pomalejší. S tímto koncertem v zádech se díváš na ten pahorek, kde stojí stoly a lavičky na okouzlující zemi fagarašskou, díváš se jako z verandy venkovského stavení, protože stěna hor se řítí téměř svisle do rovin Oltu. Někde v půli této vyhlídky, procházející mezi nížinami a vesnicemi, a doprovázeno na protějším břehu řadou kopců příjemných tvarů, lze vidět lesklou, klikatící se řeku. Při západu slunce září Olt rudě a lze ho rozeznat ještě dlouho po západu v modrofialovém a sametovém stínu soumraku.

V pohoří Bucegi nevím, která z hor je mi nejmilejší, protože znám téměř všechny jejich zázraky a jejich tajemství, skrytá údolí a úžlabiny, úzké terasy a skalnaté stěny jež zvučí, a poklidnou velikost planin, to vše ve všech jejich podobách, ve dne i v noci, v létě i v zimě, v mlčenlivých závějích i za vibrujícího jarního zpěvu horských skřivanů. Moje volba je tudíž obtížná.

Mám ráda Vîrful-cu-Dor pro jeho líné stoupání mezi pastvinami, - jediný výstup, který si můžeme dovolit i v zimě, - pro krásu té hory ve tvaru trojúhelníka. Tento vrchol mi dal jednou dárek. Stoupala jsem po mechových, borůvkových a pěnišníkových polštářích, poslední úzký hřebínek co vede na vrchol, když mi nad hlavou přeběhl stín a uslyšela jsem krátké a hlučné zasvištění. Podíval jsem se nahoru a uviděla orla, jež právě z toho hřebene vzlétl: v jeho hrdých perutích svištěl vzduch. A kdy jsem došla o kousek výš, našla jsem na zemi krásné pero, tmavě hnědé na konci a s trochou bílé dole. Mám je dodnes a schovávám si ho jako brk na psaní. Když ho spisovatel Visarion uviděl na mém psacím stole, řekl mi, že je to šesté pero z pravého křídla.

Z vrcholu Vîrful-cu-Dor je vidět k severu, široké rozlohy planin, charakteristické pro pohoří Bucegi, až na opačný konec masivu; je vidno, že masiv je jakási elipsa vyrůstající kolem údolí řeky Jalomice která pramení pod vrcholem hory Omu, a klesá pak středem této elipsy. A k jihu vlídná a přívětivá hora Vîrful-cu-Dor se řítí skalnatou stěnou, zbrázděnou úžasnými kmeny smrků. Za celé mé mnohaleté toulání se horami jsem nepoznala než tyto kmeny - tak bohaté jsou Bucegi ve své tajemné kráse - jasno se mi udělalo v hlavě až nyní, díky studii za niž vděčíme panu Mihai Haretovi o sklaním útvaru Colţi lui Barbeš, starém to jménu pro Vîrful-cu-Dor.

Když jsem se dověděla z této studie o lesním pásmu, jež probíhá podél hladké skalnaté stěny ozdobené stoletým břečťanem, a které potom pokračuje k vodop8du Vînturătoare Mare mezi Vîrful-cu-Dor a jeho menším sousedem Vînturašem, spěchala jsem tam, vzala si za průvodce jednoho mladíka, místního pastevce, a objevila tak zbojnický ráj, tak jak jej líčí Mihai Haret. Protože Colţi lui Barbeš bývaly jejich bučedžskou skrýší! To jsem ještě nevěděla v době, kdy jsem psala knihu "O zbojnících" a tak jsem zasadila jejich úkryt na hřeben Tătarului, na sedmihradské straně. Nad kamenným úbočím po němž se šplhá obří břečťan, tak starý, že jeho točité stonky jsou silné jako průměrný kmen stromu, jsou bílé nebo stříbřité, široké listy nejsou zubaté - tak jak to bývá u starých exemplářů: pod tímto místem se nalézá zbojnická jeskyně; od ní vede šest chodníčků všemi směry.

Jižní Karpaty, O. Brandos

Poslední dobou se pár lidí ze Sinaie pokoušelo najít poklady o nichž věřili, že jsou zde ukryty od dob, kdy zbojníci byli pány těchto hvozdů; postavili si zde dřevěné žebříky a zkoušeli se šplhat po skalní stěně, nakukujíce při tom pod klapky listů. Jediným jejich úspěchem bylo, že zničili kus pyšné listové ozdoby této stěny; zbytky žebříků se dodnes povalují na úpatí stěny.

Mám ráda i druhou horu směrem na jih z bučedžského řetězce, Furniku tu s rozlehlou stěnou skalní a dlouhým hřbetem, pokojná Furnica s línými terasami nad hranicí lesů, a s malým klenotem - salaší - ukrytou mezi stromovím, na jednom bočním hřebeni nad údolím Peleš a blízko kobercům pěnišníkovým.

Mám ráda i úzkou a propastnou horu Piatra Arsă. Je to květinový ráj odspodu až nahoru, od louky u Královské salaše až na vrchol! Dokud po horách ještě nechodí moc lidí, vtrhnou květiny i na cesty; široký chodník je podšitý fialovými polštáři mateřídoušky, bílými polštáři silenky, žlutými polštáři saturejky - helainthemum alpestre a po stěnách tekou vodopády květin všech barev.

Mám ráda Jepii Mari a Jepii Mici, s terasami s kosodřevinovým kožíškem - pinus pumilio - plazivým druhem borovice, do jejichž zamotaných houštin nevstupuj, pokud neznáš průchody mezi nimi, jinak tě zadusí jejich pružné větve a budeš se muset dlouho zmítat než z nich vyjdeš ven.

Nápadný je rozdíl barev, na podzim mezi tmavou zelení kosodřevinového kožichu a temně zlatou horské trávy. Hustý jazyk kleče stoupá téměř až k vrcholu hory Jepii Mari. Tato hora se vypíná nad prahovskou dolinou. Co jen je hrdých srázů na jejím úbočí nějakých 600 - 700 metrů vysokém, co šedivých skalnatých úseků protkaných zelnými římsami na nichž skotačí kamzíci! Před válkou jsi je tam mohl zrána či za poklidných večerů zahlédnout. Ale když se hory otřásaly pod údery divokých lidských nástrojů, divoká zvěř se ukryla.

Na úbočí hory Jepii Mici na straně prahovské, vyrůstá nízký skalní útes, avšak útes mimořádně hrdý, překrásná Claie, ráj turistů zamilovaných do lezení. Širokou planinu hory Jepii Mici jsem pokřtila "Skřivánčí pláň", protože nikde nenaplňuje jejich šťastný zpěv ovzduší jako tam; v měsíci květnu a červnu.

Mám ráda i jiná dvojčata, vyšší než Jepii: Caraiman a Coštila. Obrys jejich vrcholů nese stejnou proláklinu ve tvaru sedla. Ale na jejich úbočí - na prahovské straně - jsou zajímavé doliny, Bílá, Mălinilor (mălin, česky "střemcha"), Gălbinelului (dukát, žluva) - stupňování turistické obtížnosti. Ta poslední je nejsráznější; nelze po ní šlahat kvůli vysokým vodopádům, a slézat dolů lze pouze po laně; a nejoriginálnější drobnůstkou je, že na jednom místě, jakési kosodřevinovém balkoně jejž je třeba překonat úsek po větvích, tak trochu veverčím způsobem, aby ses dostal na druhou stranu doliny, tedy spíše skalní úžlabiny, kde pak "cesta" pokračuje.

Komu nedělá dobře dívat se přímo pod do hloubky pod sebe a vidět ves Bušteni právě pod svýma nohama v hloubce nějakých tisíc metrů, ten ať nechodí do Žluví doliny. Nevím zda mezi žijícími vesničany se najdou tři čtyři, kteří to místo znají. Mălinskou dolinou jsem jednou tápala spolu s jednou přítelkyní a dvěma zdatnými muži, z nichž ani jeden tam nikdy předtím nebyl. Topografický instinkt na horách narozeného vesničana je však velmi spolehlivý. Vzpomínám si na konversaci, jež se opakovala každých deset minut mezi námi a tím, co stoupal první: "Gheorghe, vidíš něco? Vede to dál?" - "Kam dohlédnu je to dobré, slečno. Ale není jasné jak to bude dál." A tak to bylo až po vrchol Coštila, kam jsme dorazili někdy kolem desáté večer.


Zobrazit místo Rumunské Karpaty na větší mapě

Toto jsou místa, jež si každý poutník musí prozkoumat sám. Je přirozeně žádoucí, aby se u nás dál rozvíjel turistický duch ale ať se tak děje s co nejméně nehodami. A tam, kde už turismus dosáhl často až vášně, přehánění, působí nešťastné příhody, pak to nejsou hory, kdo je na vině, nýbrž proslulá lidská hloupost. Nejčastější nehody potkávají ty, kdož se vydávají na cestu bez průvodce, bez dokonalého vybavení, bez dostatečných znalostí topografickým a zeměpisných či mají příliš velkou důvěru ve své znalosti a svou fyzickou kondici. Hloupost, to je směs ješitnosti a neznalosti zabíjí, nezabíjí však hory ale lidi. Patetickou stránkou povolání alpského horského vůdce je povinnost přispěchat na pomoc turistům jež se zřítili. Tato povinnost musí být bezplatná a tím povyšuje alpské vůdce na úroveň těch nejhumánnějších a nejmužnějších postav.

Hrdé pásmo bučedžských hor končí na severu horou Omu; Omu je viditelný jen z některých míst z planin, protože jeho široký vrchol tvoří jakýsi střed hvězdice, tvořené šesti sbíhavými horami. Mám ráda Omu, mám ráda jejích šest cípů: zubatý a svraštělý Morar, obrovskou horu zvučného kamene: Bukšoiu, jemný hřbet Padina Crucei (Křížové Planiny), mocný Ţigănešti, jenž se větví na dva sekundární hřebeny Ciobotu a Clincea a travnatou horu Obîršia. Mezi těmito horami s prohlubuje sedm údolí, některá ponurá, jiná veselejší, ale všechna kvetoucí až po nejvyšší polohy, - což je odlišuje od strohých dolin a svahů fagarašských a retezatských.

Kdybych začala počítat své šťastné dny prožité na těchto svazích a v těchto údolích a abych povyprávěla o osobitém duchu každého z nich, nedopočítala bych se. Proto zvolím pouze jednu jedinou hodinu ze stovek hodin tam prožitých, hodinu mocnou pro její hru světla jaká se mi tenkrát zjevila. Stoupali jsme na vrchol Omu z doliny morarské, té nejvážnější z těch co jej obklopují, to proto, že kvůli skalním stěnám pokrytých až do poloviny doliny hustými temnými smrkovými lesy, jsou blízko od sebe; teprve výše vystupuje z pravé stěny hrdá kamenná předsíň Ţimbal; poté přichází holé skály s vodopády, a teprve pod vrcholem se údolí rozšiřuje do tvaru obvyklého ledovcového kotle. Padal sníh s deštěm a Omu nás přivítal strašlivou fujavicí.

Protože chata vyhořela, byli jsme nuceni pokračovat, tedy namířit si to ke Caraimanu, kde byl další útulek. Ale před námi byl také urputný boj s vichřicí a ledovými jehličkami, jež nás oslepovaly a bodaly nás do tváří tak silně, že jsme byli nuceni se otočit, když už to bylo příliš bolestivé, abychom si na chvíli oddechli. Nebyli jsme už schopni pokračovat každý zvlášť - protože jsme byli čtyři, dvě ženy a dva muži - vzali jsme se vždy dva a dva za ruce, a jen tak jsme byli schopni čelit bouři. Průvodce, s nímž jsem šla já nás pobízel abychom se dostali na planiny dříve než se zešeří. Po nějaké třičtvrtěhodině se to strašlivé řádění zmírnilo, zrovna když jsme na kraj Koštilských planin, nad Jelením údolím, kde, když se otočíš zpět, vidíš na jeho druhé straně hřeben Omu s dvojicí skal, jednou větší, druhou menší, a dál vpravo divoký a zubatý hřeben Moraru.

Bouře zmizela. Hladký hřbet hory Omu se svými charakteristickými dvěma balvany se rýsoval na jasném nebi dvěma libými tvářemi duhy, tak jak se barví podzimní ovzduší po západu slunce, sálavou radiací: zlatou, růžovou a zelenou; a svítivost těchto barev byla tím větší, čím víc dosud pomalu plující lítostivé olověné mraky, nakupené za strašlivými štíty hory Moraru černily vše před sebou. Takováto podívaná byla rozdělena na dvě tak odlišné části, vlevo se rozevíral ráj s božským úsměvem, vpravo hrozily temné síly, zamračený Hádes. A když i ten byl nakonec proti své vůli osvětlen, dosáhl kontrast ještě větší síly: olověné mraky se rozsvítily sírově žlutým světlem, jímž se štíty hory Moraru odlišily od tragické černi.

Byli jsme jako přimrazeni, ale nebyli schopni se odtrhnout od této podívané, nemohli se rozhodnout, zda pokračovat v cestě a otočit se zády tomuto přízraku dokud ten vítězný rajský jas byl plný záře. Stáli jsme tam dokud nezačal pohasínat.

Jeskyně Ursilor, O. Brandos

V srdci bučedždských hor se nalézá jedna z největších rumunských zajímavostí - Jalomická jeskyně. Byla jsem tam mnohosetkrát a doufám, že se tam zase jednou vydám. Pokaždé tam objevím jiné zázraky. Na relativně malé ploše se nahromadily přírodní krásy. A duch rumunské zbožnosti se uhnízdil v monastýru pod hrdou klenbou jeskyně v hoře Bătrîna na břehu bouřlivé Jalomice, jež - zelenkavá a čirá, hučivě teče skalnatou, dvě stě metrů vysokou soutěskou. Jedna ze stěn soutěsky je hladká, v té druhé je vyhloubena prostorná jeskyně. Řada cel pod stříbřitou střechou - šindele vyleštěné dešti a sněhem - uzavírá její vchod. Na nádvoří monastýru tě přivítá mír, mlčení, bílý jas malého kostelíka na černém dně díry jež se noří do hloubi hory; hučení řeky proniká na nádvoří pouze jako tiché šumění, jako jakýsi hluboký a táhlý zpěv. A další dvě cely - obydlí představeného monastýru - jsou přilepeny k pravé stěně; zem je místy zelená, kapky z kamenného stropu způsobily, že místy začala chytat plíseň.

V zimě se kapky hromadí, kapka po kapce, v sloupce průsvitného křišťálu kolem kostelíka; jedny dlouhé, druhé krátké, stalaktity jež visí z klenby a stalagmity, jež rostou z ušlapané země, a celistvé sloupy - když se rychle dostavil mráz - od stropu až po zem, kde stojí svisle jako tlusté nohy ze zmrzlé vody. Tloušťka těchto sloupů je od 30 do 50 centimetrů, jejich základnou je ledové kolo většího průměru. Když se na ně díváme z temné hloubi jeskyně, proti seshora pronikajícímu světlu, hra paprsků v těchto ledových svícnech s ledovými svícemi je tajemným pohádkovým výjevem, a jedné zimy - bylo to v únoru 1916 - se takto vytvořilo na dvacet takových sloupků na bednářově stole, přeneseném do hloubi jeskyně: opravdový to oltář se zářivými bílými voskovicemi.

Tehdy se konala v tomto pohádkovém světle svatba našich dvou kamarádů-poutníků. Kromě mladého páru zde bylo dalších jedenáct lidí, tedy svědkové, ještě jedna kamarádka a osm vesničanů kteří nám nesli zásoby, svíce, a slavnostní šatstvo k jeskyni; cesta ze Sinaie nám trvala čtrnáct hodin, protože pouze ženich uměl lyžovat. Pozvali jsme ještě nějakých osm deset vojáků z pohraniční stanice v údolí Jalomice. Představený monastýru byl nemocen a nemohl sloužit obřad; ale ženich, nasměrován dobrým mnichem Mihailou spěchal do Moroeni a po dvou dnech se vrátil doprovázen zdatným knězem připraveným sloužit obřad; přímo zázračně se naladil na vlnu nadšení, jež sem v zimním čase přivedla přes hory a doly malý hlouček poutníků - milovníků Jalomické jeskyně.

Nevěřím, že se kdy sešli v nějakém pozlaceném městském kostele lidé hlouběji proniknutí posvátným mystériem svatby jako ti, kteří, kloníce hlavy, prošli nízkými dveřmi pokorného domu modliteb v nitru hor. Bratr Mihăilă vyzdobil v velkou péčí jediný lustr svícemi přinesenými přes zasněžené kopce. Jeho neobyčejně sváteční světlo se rozlévalo jako pohlazení po zdech tu a tam ozdobenými barevnými skvrnami ikon ze Svaté hory (hory Athos v Řecku), po lehce pozlaceném ikonostasu, po postavě sympatického šedovlasého kněze a po mladé dvojici před ním, oblečené do klasické krásy vesnického oděvu; čelo nevěsty bylo ovinuto věncem z chvojí s hvězdami z hostie.

Setmělo se než jsme vyšli z kostelíka - toho lidmi postaveného pod klenbou kostela postaveného Bohem, tím s křišťálovými sloupy v němž se zrcadlilo plápolání svatebních svící. Svíce zářily po celý večer v té malé, chvojím vyzdobené komůrce, kde jsme prostřeli stůl do té doby, než jej novomanželé znovu přenesli do kostela: pozorovali jsme je, v pohnutí, od prahu cely jak zbožně jdou do kostelíka a do obydli představeného monastýru do hluboké tmy jeskyně; a potom se osvětlila i okénka naosu, - jak ti mladí zasadili svíce do ikonostasu.

Pohostinná ctnost křesťanská a ctnost rumunská zdobily vždy Jalomický monastýr a to jak tehdy, když tam žilo na šest mnichů, tak teď, když tam zůstali jen dva. S vděčností si připomínám postavy těch dobrých poustevníků: starého bečváře Ioila, vysokého muže se sněhobílým vousem a huňatým obočím, jehož neúnavné kladivo obveselovalo mlčenlivé nádvoří kláštera. S požehnáním nás vítával, s požehnáním nás vyprovázíval. A nikdy jsem neslyšela v žádném kostele odříkávat otčenáš tak jak to dělával otec Ionil, - jenž možná znal z celé bohoslužby jen to.

Reprodukce

Ani ten nejvzdělanější kněz či zpěvák nedokázal vyslovit slova "A odpusť nám hříchy naše" - s takovou přesvědčivostí a pohnutím. To "odpusť" bylo otřásající (lomcující) hloubkou svého pokání. Povídalo se, že otec Ioil se stal mnichem protože zabil svou ženu. Vždy veselý býval stařík Vasanufie, maličký človíček s šedivým vousem. Osud jiného starce - říkejme mu třeba Varlăm - byl mimořádně patetický. Dal se na poustevnický život v bezúhonné pustině horské aby unikl zlozvyku opilství. A celé dlouhé roky se mu dařilo přemáhat tohoto ďábla. Ale stalo se, že jednoho podzimního dne, že pilný představený monastýru světil druhý kostel postavený na druhém břehu Jalomice, na lesním palouku protkaného dvěma potůčky a skrápěného slunečním světlem. Přijel tehdy i biskup a s ním mnoho zbožných poutníků a svatá slavnost v lůně hor, kolem dřevěného kostelíka byla pohádkově malebná.

Avšak uprostřed takové zdravé krásy takových tužeb po duchovním povznesení zavrtěl satan konečkem ocasu: na tu oslavu přinesli hosté víno a Vărlam se opil. A druhého dne utekl hanbou za hory a doly. Neustále pohroužen v motlitbách býval bratr Zachariáš. V monastýru byla jeho cela hned vedle archondariku (pokojů pro hosty kláštera); a celou noc bylo možno slyšet tupé rány jak tloukl čelem do podlahy. Jakmile dorazili nějací mužští poutníci, zjevil se bratr Zachariáš s knihou Văzduhului (tj. Knihou o mytologických "celnicích" jimiž musí projít duše na posmrtné pouti do nebe) a ukazoval "clo" pro ty jež holdovali tabáku, protože býval opravdu zhnusený, když ucítil v klášteře pach této doutnající rostliny. Jeho duše toužila po Svaté hoře; a tak se tam vydal.

Pohostinný a úslužný je bratr Mihăilă. Jen on sám samotinký zůstal s představeným monastýru po celou dobu války. Neměl strach že umře hladem, jeho obživa závisela na Bohu, stejně jako vše ostatní. A Bůh ho živil. Pilný představený monastýru pracoval tak jako v době míru na své zeleninové zahrádce. Podařilo se mu tam nahoře obdělat patnáct set metrů políček brambor, cibule, česneku a ředkviček neobyčejné křehkosti. Poryl půdu na úpatí skal, vykopal bílé kameny vápence z černé hlíny a poskládal je kolem obdělaných záhonů. A miliony květin vykopané mnichy v údolí Jalomice znovu porostly ty nízké zídky a proměnily je úžasné pestré obruby kolem zahrádek.

A ty květiny a ti motýli u jeskyně! Nikdy a nikde jsme neviděla krásnější sladění mezi květinami na stoncích a květinami co létají. Zdálo by se ti, že ty druhé, tedy motýli, mají mimořádný barvocit když vidíš ty oranžové usedat na zlato-žlutý starček jarní, červeno-bílí a hnědí na květy růžové, a motýly barvy citrónové na růžové hvozdíky, bronzové na bílý řebříček.

Kolem dokola Jeskyně se vine věnec krásných míst. Na tom nejbližším - jenom pár kroků od starého i nového monastýru - jsem prožila hodiny usebrání i radosti, buď sama nebo ve společnosti přátel. A pokaždé když se tam vracím, zjišťuji, že tento poklad je větší a větší. Neznám kamaráda, jenž by nebyl zasažen duchem klidu a pokoje, lhostejno zda jsme tam seděli v podvečer či za měsíční noci na Colţul Gîndului, - lavičce na skalním výběžku nad řekou Jalomicí zrovna nad záhybem soutěsky odkud je vidět doprava na jeskynní klenbu a doleva na kolmo k pozorovateli stojící skalní stěnu s neuvěřitelně klidnými liniemi; či ať už jsme seděli na Ohnivém kameni, na dolním konci palouku nového monastýru, kudy protéká voda z jednoho z pramenů. Mezi ním a skalní stěnou zůstává jenom pruh rovné země metr a půl široký, na něm jsme si rozdělávali oheň a stavěli na něj malý stolek a několik židlí - vyrobených kdysi bratrem Ioliem - a kde jsem prostírali k našim snídaním a večeřím bylo-li hezké počasí, tedy klidné - protože jinak je krásně vždy, i tehdy když v lesích panuje hustá mlha, řádí vichřice, či sněží. V takových případech jsme jídávali v komůrce, u hliněné pece co tak nádherně hřeje.

Reprodukce

Vlevo i vpravo od palouku vyčnívají z temného smrkového lesa skalnaté vrcholky, z nichž lze zahlédnout až nahoru k hoře Omu, dolů pak do Jalomické doliny. Jalomická dolina je rájem stád.

Hluboký koberec rozkvetlého trávníku jim zakryje široká kopyta, a spousta pramenů běží po stráních a vrhá se do řeky, jež se třpytivě valí pastvinami; každý z nich si vymílá vlastní pohádkové údolíčko. Ten nejbohatší co do zákrutů, opravdová to arabeska krásy, to je potok Horoabský. Přitékající seshora, z bohatého travnatého kotle hory Colţii, protéká tato prudká voda přes řadu miniaturních soutěsek a vodopádů, až do lesního království, kde vymlela tu jeskyně, tu zas skalní jehly a dokonce i jednu mohutnou věž; tento malý labyrint - ozdobený mechem, vlhkou hustou vegetací, kapradinami - je potěšením pro každého horolezce, jemuž se líbí pohrávání si, šplhání po srázech, lezení do skalních děr, přeskakování kypících vod. Potom se Hotroaba vlévá do širšího údolí, obkrouženého půlkruhem pyšných skalních stěn, jež stříbřitě vyrůstají z temného pásu smrků. Tam leží salaš zvaná Staromládenecká. Co jen dýhových konvic a puten zhotovil otec Ioil pro salašníky! Nějakých dvacet minut dál je Tatarova salaš, ležící v otevřeném širokém veselém údolí.

Nahoru směrem k hoře Omu je ještě čtyři či pět salaší a zemljanek, všechny na světlých místech plných květin, obklopené zpívajícími vodami.

Během dlouhého poustevničení v Jalomické jeskyni můžeš podnikat denně výlety, pokaždé jiným směrem a když se navečer vrátíš "domů", pohltí tě milé ovzduší a opravdového ohně tvé duše. Zbožně, slabým hlasem se ozývá zvonec ze starého monastýru, svolávající k večerní modlitbě; přejdeš přes ztichlý hřbitůvek na úpatí skály Colţul Gîndului, na němž se tyčí na tucet dřevěných křížů, některé stojí dosud zpříma, jiné už téměř leží v rozkvetlé trávě, přejdeš po pružném můstku z neotesaných trámů, jenž vede na levý břeh Jalomice, vystoupáš po kamenité, smrky zastíněné stezce až na Colţul Muzicii (Hudební koutek), jejž obejdeš po jiném můstku a vstoupíš do úzkého údolíčka; - tuto skálu jsem pokřtila "Hudební" protože tam se mění zpěv vod: stoupáš-li krásný a symfonický zpěv Jalomice se ztišuje a tam, v údolíčku, je slyšet jen píseň pramene, jenž teče z palouku nového monastýru; a scházíš-li do údolí, sladká melodie tohoto potůčku se náhle rozpouští v mocné harmonii řeky.

Stoupaje strmým údolím plným květin vyjdeš na palouk jenž tě s úsměvem přivítá, jedno zda ještě osvětlen sluncem či po jeho západu, růžová barva plápolá ve vzduchu, zahaluje do tajemného světla i nový kostelík i řadu komůrek mnichů o stupeň níže položených než kostelík, nebo ať nad černou klenbou smrků září diamantovým ohněm hvězdy, či vychází nad zubatým obrysem lesa Měsíc. A na úpatí Ohnivého kamene nás přivítá rudý plamen zapálený mezitím věrným průvodcem který zůstal na stráži naší turistické domácnosti; vaří se voda na čaj, usadíme se k večeři, jíme, žertujeme a potom sedíme hodinu dvě, ba i tři v zasněném štěstí s očima a dušemi naplněnými vším tím, co jsme za celý den viděli a toho co vidíme teď za svitu ohně a luny.

Průvodce nachystal dost potravy pro oheň, Hromadu suchého chvojí a velkou kládu; z chvojí tryskají sloupy jisker, stoupají jako světelný vodotrysk podél ohněm zčernalé stěny; potom vzplane i ta kláda a šíří kolem sebe příjemný žár. Hovoříme, diskutujeme, vzpomínáme, děláme plány na další poustevničení a další výpravy, zpíváme polohlasně táhlé písně nebo jen mlčíme a přemýšlíme. Mnohé jsme si vysvětlili tam u Ohnivého Kamene v poklidu měsíčních nocí, když jsem tam nocovala. A o půlnoci černá postava archaické krásy, v liniích i pohybech, přešla nahoru za linii danou stříbrnými paprsky měsíce a obšedše kostelík odměřenými kroky zabušila na dřevěnou toaku, přičemž přerušila toto bušení čtyřikráte modlitbou.

I pramen vedle mne šepotal modlitbu, a z květinových rukou palouku jako z kadidelnice vycházela čistá vůně kadidla.

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Hrad Vršatec, strážce cesty z Moravy na Považí
Hory Poľana, křížem krážem sopečnou perlou středního Slovenska
Hory Nesmeky, k čemu slouží?
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hřebene Malé Fatry na sněžnicích
2. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
3. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
4. Divoký Balkán Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?
5. Bulharské hory Divokou stopou Rodop (3), ke skalním mostům rodopského krasu
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Česká republika, hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist