Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Cookies  Ceník inzerce 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 16.4.2021 , svátek má
Treking > Aktuality > Hermann Buhl

Hermann Buhl

Samorost Hermann Buhl, z nosiče legendárním horolezcem

25.11.2010 | Václav Prokůpek, foto reprodukce

Horolezec Hermann Buhl je jedním z těch šťastlivců, jenž sám vystoupil v Himaláji na štít vysoký přes osm tisíc metrů. Narodil se roku 1925 v idylickém rakouském městě Innsbrucku. Příroda ho neobdařila ani silou ani vytrvalostí. Byl drobný, útlý a slabý. Dokonce i v dospělém věku mu chybělo dobrých deset centimetrů vzrůstu, aby se jeho postava dala označit za statnou.

Hermann Buhl

Maminka mu umřela, když mu byly čtyři roky a otec, drobný řemeslník, nevydělával zdaleka tolik, aby na stole mohla být hojnost masa, sýrů, ovoce a mléka. Hermann si brzy musel na své živobytí vydělávat sám. Začínal jako učeň u zasilatelské firmy, potom byl skladníkem a dlouho pracoval v montážní dílně sportovních potřeb, kde připravoval nářadí a pomůcky pro své šťastnější a bohatší druhy a spoluobčany, kteří se věnovali sportu jako zábavě a zálibě, ale také jako konvenci, bontónu či snobství.

Když mu bylo deset roků, chtěl mu tatínek podle svých možností udělat radost: "Hermanne, co chceš k narozeninám - výlet k Bodamskému jezeru nebo na Glungezer?" "Na Glungezer!" nerozmýšlel se zamlklý a zádumčivý chlapec ani vteřinu. Otec se mimoděčně trefil do jeho tajné touhy, která tak prvně vyšla najevo, vždyť Glungezer, tyčící se nedaleko Innsbrucku, je vysoký 2 678 metrů nad mořem a pro desetiletého chlapce představuje první horolezeckou túru!

Zde je nutno zaznamenat, že Hermannova klukovská leta spadala do doby, které zůstal název d o b a v e l k ý c h s e v e r n í c h s t ě n. Tvrdí a houževnatí chlapíci v lezeckých botách trávili ve stěně tři, čtyři, pět dnů, sekali s t u p y do ledu, hledali c h y t y ve skále, čelili padajícímu kamení a lavinám, jistili jeden druhého na laně nebo alespoň každý sám sebe pomocí skob a karabin, bivakovali přes noc ve spacím pytli na malých plošinách či výstupcích ve skále, zavěšeni na skobách nad propastí, vařili si tam čaj či polévku a ještě před kuropěním se vydávali dál a výš. Jejich šťastný úsměv po takovém výkonu zachycovali fotoreportéři a otiskovaly jej noviny i časopisy spolu s napínavým líčením jejich zážitků.

Toni a Franz Schmidt, Fritz Kasparek a Heinrich Harrer, všichni Buhlovi rodáci a krajané, byli ideálem a idolem tyrolských kluků. Lepili si do sešitů jejich snímky, vystřižené z novin, znali jejich oblíbené jídlo a probuzeni třeba o půlnoci uměli popořadě i pozpátku vyjmenovat jejich slavné výkony se všemi daty: Matterhorn, Walkerův pilíř na Grandes Jorasses, Piz Badile, Eiger. Dospívající Hermann Buhl mohl být dokonce členem téhož horolezeckého klubu jako oni, sice jen jako dorostenec, ale přece jen člověk týž klubových barev a vlajky!

Hermann Buhl si přes týden střádá groš ke groši, aby měl na dráhu a na lanovku. A v neděli míří do hor! V létě i v zimě. Jako učeň zasilatelské firmy - tedy u špeditérů čili stěhováků - si vytrpěl pro svou tělesnou slabost své: nejenom od šéfů, ale i od svých robustnějších a hranatějších druhů, kteří považovali za ohromně veselé, mohli-li "tomu malému" vyvést nějakou schválnost.

Z trpkosti všedního života unikal Hermann Buhl do hor, trudnost šesti šedých dnů mu pomáhalo překonávat pomyšlení na svítící sedmý den, neděli, kdy vyrážel. Tam nahoře, kde končí kosodřevina a pokračuje již jen skála a ještě výš věčný led, tam se cítil volný a svobodný. Tam vychutnával pocit, že je součástí něčeho vyššího a velebnějšího, co přetrvává a přesahuje upocené snažení a hamižné hemžení uprostřed něhož mu jinak bylo žít.

Jako člen dorosteneckého oddílu prožíval Hermann Buhl i další pocit, o který byl jinak ošizen. Na túře, ve stěně, spojeni jeden s druhým lanem, není nikdo ničím víc, než kolik v něm skutečně je. Svou nejvnitřnější povahou stírá horolezectví všechny rozdíly, nejenom sociální, a skýtá vědomí rovnosti, přinejmenším rovností možností a východisek. Pravda, zpočátku byl Hermann Buhl jako nejmenší zpravidla tím posledním v řadě, nepouštěli ho do pozice prvolezce a některé obtížnější partie musel z příkazu vedoucích ještě vynechávat.

Ale jednou se mu právě z té poslední pozice podařilo zadržet prvolezcův pád. Stačil si bleskurychle omotat lano, uvolněné náhlým pádem, kolem zápěstí svých slabých rukou, pevně se rozkročit a zapřít se zády o skálu - a když se lano za pár vteřin znovu zprudka napjalo vahou kamaráda o hlavu většího a o dvacet kilo těžšího, znásobenou ještě rychlostí volného pádu, vydržel ten náraz, a vydržel nepustit tak dlouho, dokud se spadnuvší lezec znovu neuchytil. Když se potom dole setkali, řekl mu jeho zdatnější druh jenom pár slov, jak je to mezi horolezci obvyklé: "Děkuju ti, Hermanne." A on: "To nic nebylo."

Ale bylo, a jejich vedoucí mu na znamení pochvaly řekl: "Jaks to jenom dokázal? S těma svýma …rukama? " Neřekl "slabýma". Hermann ostatně sám věděl, že má slabé ruce. Schovával je za zády a do kapes, aby nebylo vidět, že je má do krve sedřené. Věděl také, že neobstály jeho ruce, nýbrž vůle, že ten pád neudržel, ale vydržel. Soustředil se na ten okamžik vypjal se a vložil se do něj celým svým já. Tomuto soustředěnému vypětí vůle děkoval za své první horolezecké vítězství.

Toto vítězství není zaznamenáno v žádném soupisu Buhlových výkonů, i když pro něj představovalo víc než mnohé pozdější výkony: Představovalo zdroj jeho sebedůvěry, bylo opěrným bodem jeho ctižádosti, dovolovalo mu myslet dál a výš. Poznal svou silnou stránku. Opřel se o ni a pěstoval si ji, aby svou slabost překonal.

Co také dělal? K obtížnějším partiím, které musel z příkazu vedoucích vynechat, se vracel bez jejich vědomí a pokoušel se o ně buďto s kamarádem, kterého se mu podařilo přemluvit k tajnému přestupku, anebo také sám, nezískal-li nikoho do party. Co bylo programem celodenní túry, musel stihnout za odpoledne po práci, vracel se většinou až za tmy. Při cestách k nástupišti do stěny a nazpět dodával svému tělu vytrvalost a zvykl si překonávat desetikilometrové vzdálenosti v horách usilovným pochodem jen jaksi mimochodem, jako by to nic nebylo.

Protože si nemohl dovolit příliš brzy roztrhat horolezecké boty s profilovanou gumovou podrážkou, šel do stěny často bos. Bylo-li příliš zima, tedy jen v ponožkách, které nejsou tak drahé. Tím si cvičil sílu a dodával i prstům u nohou obratnost. Nejednou ho stihla v horách bouře, liják, sněhová vichřice, mlha - naučil se pohybovat i ve tmě, a bylo-li to příliš riskantní, tedy i přenocovat pod širým nebem a při prvním rozbřesku vyrazit, aby stihl být ráno včas v zaměstnání.

Protože se mu to víc líbilo - ale možná, že se mu víc líbilo alespoň zpočátku také proto, že měl málo času - dával přednost přímé cestě nahoru před příčnými přechody a hledáním nejbezpečnější výstupové trasy. Protože ho to víc uspokojovalo - ale možná, že ho to alespoň zpočátku víc uspokojovalo také proto, že měl jen minimum pomůcek - dával přednost volnému lezení jen s nejnutnějším zajištěním. Čím vlastně byl Hermann Buhl v této době?

Byl odborně vedeným dorostencem, ale i samoukem, který riskuje a hledá osobitá řešení. Chce po sobě víc, než požaduje odborný výcvik od ostatních, a trénuje svou vytrvalost zatížením dvojnásobně, trojnásobně i čtyřnásobně vyšším. Je ve stěně častěji a déle něž kdo z jeho vrstevníků, učí se zdolávat běžné partie rychleji než ostatní a na exponovaných místech si vypracovává svou lezeckou techniku, založenou především na samostatném lezení.

Zdá se, že v horolezectví je to podobné jako v jiných oblastech lidské činnosti. Kdyby dodržoval všechna pravidla a předepsané postupy, nejspíš by se stal dobrým a solidním horolezcem. On však chtěl víc. Dokonce i svůj prvovýstup - což je první zdolání vrcholu dosud neznámou cestou a znamená v horolezectví tolik co v jiném sportu rekord - zlezení západní stěny Mauku, podnikl spolu s Reischlem a Wastlem doslova načerno. Buhl si tam "odskočil" bez dovolení, stihl se však vrátit až druhý den v poledne, a za to ho čeká trest.

Píše se totiž rok 1943, Buhlovi je osmnáct, dorostl vojenského věku a na vrchol Mauku se bez dovolení vzdálil z kasáren. Trest zněl: Na frontu!

Druhá světová válka osudově zasáhla do životů miliónů lidí, kteří se jí zúčastnily, by i miliónů lidí, kteří se jí nezúčastnily. Hermanna Buhla katapultovala daleko od jeho horolezecké dráhy. Nejdřív nakrátko na frontu, potom nadlouho do zajateckého tábora. Když se vrací do svého rodného Rakouska, zbaveného ochrany "tisícileté říše", uplynuly od konce války dva roky a Buhl už dávno není dorostenec, nýbrž dospělý muž.

První, co zkusí po návratu do Insbrucku, je samozřejmě túra spojená s výstupem, jedna z jeho dorosteneckých. Ale co tehdy zdolával bez problémů, jako jednu z dávek, které je možno stupňovat, to mu nyní nejde. Ze stěny musí dolů. Prsty jsou tuhé a toporné, nohy ztěžklé, pokouší se o ně křeč, mezi horolezci tak obávaný "šicí stroj". Ztratil prostě formu. A nejenom formu. Při stoupání se zadýchává, musí odpočívat, nemůže dál. Zesláblý vydrží málo. Ztratil taky fyzickou kondici. Okolní svět má samozřejmě dva roky po válce docela jiné starosti. Vzpamatovává se ze svých ran a utrpení a nemá proč želet jednoho zhrzeného horolezeckého snu, ostatně sotva započatého.

Hermanna Buhla sužují existenční starosti. Pomineme-li horolezectví, jímž se ovšem nelze živit, není vlastně ničím, a i nad jeho horolezeckou budoucností je pochmurně zataženo. Je sám, bez rodiny, bydlí v podnájmu a jeho nároky jsou velmi skromné, ale z něčeho žít musí. Jít ke stěhovákům, do skladu, do sportovní dílny? Na nějaký čas je to možné.

Ale co by si mohl dovolit jako dospívající mladík, který se oddával své vášni vedle zaměstnání a po zaměstnání, to už by teď sotva vydržel. Znamenalo by to rezignovat na horolezecký sen, protože ustrnout v průměru se v Buhlově představě rovnalo rezignaci. Hledá zaměstnání, které by nějak souviselo s horami. K povolání horského vůdce mu chybí kvalifikační osvědčení, do hor teď chodí také málo turistů, cizinci ještě nepřijíždějí, a to málo stačí obstarat veteráni, kteří nováčka mezi sebe nepustí. Zkouší to jako lyžařský instruktor, ale i to je jen sezónní práce a uchytí se jen nakrátko.

Nakonec přijímá zaměstnání, které na společenském žebříčku představuje nejnižší příčku. Pro Buhla však má tu výhodu, že mu pomáhá znovu získat ztracenou kondici, obnovovat vytrvalost, tady vlastně svým způsobem trénovat. Nastupuje jako nosič do chaty na Glungezeru - ano, na tom vrchu, prvním v jeho životě,kam směl vystoupit jako desetiletý chlapec. Otec mu tehdy dopřál tu túru jako dárek k narozeninám. Z okraje Insbrucku vede pohodlná lanovka k hotelu pod Patscherkofel, do výšky něco pod 2 000 metrů. Sem přijíždějí výletníci a vyvážejí se sem i zásoby pro glungezerskou chatu.

Od stanice lanovky stoupá horská stezka, dlouhá asi deset kilometrů, do výšky něco málo pod 2678, neboť chata je těsně pod vrcholem Glungezeru. To teď představovalo Buhlův denní úkol: Časně ráno s prázdnou z Glungezeru ke stanici lanovky pod Patscherkofelem, s dvaceti až třicetikilovým nákladem zpátky nahoru do glungezerské chaty. Za slunka i za mlhy, v dešti i v metelici, v létě i v zimě, kdy je často potřeba prošlapávat cestu čerstvým sněhem. Znamená to asi tolik, jako chodit ve Vysokých Tatrách každý den ze Skalnatého plesa na Gerlachovský štít a nazpátek. Hermann Buhl chodil svou trasu někdy i dvakrát po sobě.

Co všechno člověk promyslí při tolika hodinách chůze uprostřed velehorské přírody! Když se zastaví a uleví na chvíli obtíženým zádům, zalétá jeho pohled přes údolí Innu s rodným městem na protilehlý hřeben Gleirschkette, který se svými pětadvaceti vrcholy tvoří víc než důstojný protějšek Glungezeru. Každý z nich představuje sám o sobě túru. Buhlova mysl však opracovává jinou myšlenku: Přejít po hřebeni přes všechny vrcholy jedním rázem!

V polovině února, když už zimní dny nejsou tak krátké, projde Hermann Buhl svou nosičskou stezkou tam a zpět a potom ještě jednou tam a zpět, protože své zítřejší volno si musí předem napracovat. Po poledni je už zpátky v Insbrucku, kde na něj čeká kamarád Knoll, nahodí si na záda batoh, jehož tíhu oproti svým běžným nákladům vnímá spíš jako odlehčení, a hungerburskou lanovkou vyjedou oba přátelé na Seegrub. "Přede dvěma hodinami jsem byl ještě na druhé straně," ukáže Buhl kamarádovi přes údolí Innu k Patscherkofelu a ke Glungezeru.

Poslední spojení lanovkou ze Seegrubu na Hafelekar, vlastní východisko hřebenové túry, však už zmeškali. Nevadí, vyšlápnou si z výšky 1 900 metrů na Hafelekar (2 334 m) po svých a v sedm večer jsou na vrcholu. Jejich pochod nahoru - dolů začíná. Sestup z Manndlspitze vede po ostrém skalním hřebeni do Arzlerského sedla, potom následuje prudké stoupání na Rumerspitze. Od tohoto štítu hřeben klesá a zase stoupá ve výšce 2 000 a 2 700 metrů - Trauerjoch, Plattenspitze, o půlnoci jsou na Stempeljochu. Sluneční svit vystřídalo měsíční záření, takže nemusí obcházet několik skalnatých srázů a mohou je zdolat volným lezením.

Na Kaskarspitze vyčkají východu slunce a posnídají tavený sýr. Zvukovou kulisu tvoří syčení, hukot a rachot lavin, které je však nelekají, neboť se řítí vždy shora dolů, a oni se drží stále nahoře, kde musí dávat pozor jen na sněhové převisy a převěje. Někde se brodí po pás v čerstvém sněhu, jinde jim nezbývá než zlézt sněhovou či spíše ledovou stěnu, o které se nikdy nedá s jistotou říci, jak pevně je spojena s kamenným podkladem. Zatímco v noci je sužovala zima, přes den se sluneční žár odráží od ledu, horký vzduch se tetelí a ztěžuje detailní pohled na místo, kam je potřeba spolehlivě zapřít nohu - a to právě v obtížných lezeckých partiích kolem Jägerkarspitze, kde je hřeben rozeklaný skalními věžemi.

Při západu slunce konečně stanou na Katzenkopfu, posledním vrcholu celého hřebene. Než však najdou bezpečnou sestupovou cestu, je už znovu tma. Měsíc je tentokrát skryt za mraky, které přivanul zostřující se vítr, jeho poryvy občas přiženou sněhovou přeháňku. Náhle se před nimi rozestře propast, žleb, který by bylo těžké zdolat i za dne a při plných silách. Musí se tedy po svých mizejících stopách vrátit znovu na hřeben a hledat jinou cestu dolů.

Ve tři hodiny nad ránem jsou konečně v Scharnitzu. Nepohrdli by pár hodinami odpočinku ani v místním vězení, okno strážnice je jediným osvětleným bodem ve spícím městečku, ale přísný strážce zákona postrádá důvod, proč je zavřít do cely, musí tedy znovu do fujavice.

Naštěstí najdou na nádraží připravenou volnou vlakovou soupravu. Všechno, co na nich bylo přimrzlé, nyní vlhne. Buhl najde v batohu suché rezervní palčáky. Natáhne si je na bosé nohy, zdřímne si - probudí se až před Innsbruckem.Před polednem už zase šlape známou stezkou z Patscherkofelu na Glungezer se soudkem malinovky na zádech. Jeho pohled zalétá na protilehlý hřeben Gleirschkette, který pro něj není tajemstvím. Spolu se Seppem Knollem ho přešli jako první v zimě, a to za třiatřicet hodin non-stop túry. Je to přibližně tolik, jako přejít Vysoké Tatry od západu k východu po hřebeni a zdolat přitom všechny jejich vrcholy, ba víc, protože Gleirschkette má dvoutisícových štítů dvacet pět, z toho mnohé vyšší než nejvyšší československá hora. To bylo v roce 1949.

Svět se vzpamatovával z válečných ran a zejména příslušníci vítězných národů se vraceli ke svým dřívějším plánům rychleji, než se dalo očekávat. V roce 1949 bylo Hermannu Buhlovi čtyřiadvacet let, a to už chyběl jenom rok do legendární francouzské výpravy na Annapúrnu, první dobytou himalájskou osmitisícovku. V pečlivě vybrané sestavě horolezeckých družstev se objevila jména Herzog, Lachenal, Rébuffat, Terray, Schatz, Couzy, kteří se na Himaláj připravovali v Alpách, byli Buhlovými jen o málo staršími vrstevníky a zaměstnáním vesměs horskými vůdci, kteří rovněž začínali jako nosiči.

Hermann Buhl zalétá pohledem přes údolí Innu na vrcholky Gleirschkette a k jejich dvoutisícové výšce odměřuje v duchu ještě jednou tolik, to je čtyři, a pak to celé ještě jednou, tak až tam nahoře nad oblaky je osm tisíc. Potom si nadhodí na zádech náklad a šlape ke Glungezeru, hoře svého dětství a zrání. To ještě netuší, že jen o několik let později stane sám na Nanga Parbatu!

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor    zobrazit celou diskusi
Bude pokračování anebo uľ je to konec? (Bývalý nosič, 25.11.2010, 18:51 )
Bude mít onen slaďák pokračování anebo jiľ oko čtenáře zaslzelo naposledy? Chtěl bych ho vidět chodit ze Skalnatého plesa na Gerlach s 30 kg bez maček -a propos -tehdy uľ fakt byly spacáky?? Jinak je vąak Herman borec NAKONEC se vąím vąudy!!! Vo tom ľádná!!


Další související články:

+ Dobývání nejvyšší hory světa - Mount Everest
+ Roald Amundsen (1872 – 1928)
+ Fridtjof Nansen (1861 - 1930), polární badatel a diplomat
Reklama
Výběr článků
Hory Nejvyšší hora Albánských Alp - Maja e Jezercës, soutěžní článek č. 1
Hory Přes Sierru Nevadu na Mulhacén
Hory Zapomenutá Brankovská hřebenovka v Nízkých Tatrách
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hřebene Malé Fatry na sněžnicích
2. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Západních Tater - Roháčů, nejnáročnější hřebenovka Slovenska
3. České hory Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor
4. Divoký Balkán Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?
5. Bulharské hory Divokou stopou Rodop (3), ke skalním mostům rodopského krasu
Reklama
Reklama
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist