Vrch Špláz je provrtaný jako ementál

Vrch Špláz (539 m) je nápadným zalesněným návrším mezi Javoříčkem a Vojtěchovem ve střední části Zábřežské vrchoviny. Špláz je budován devonskými vápenci a je součástí tzv. Javoříčsko-mladečského krasu. Tekoucí i srážková voda tady vytvořila velké množství krasových útvarů, z nichž nejzajímavějšími jsou určitě veřejnosti přístupné Javoříčské jeskyně.

Špláz, protáhlý vápencový vrch, je skutečně provrtán jako ementál. Třípatrový systém Javoříčských jeskyní, jenž začal vznikat již v třetihorách a byl vyhlouben především tekoucími vodami říčky Špraněk (tehdy tekl Špraněk o 25 výše, tedy v úrovni středního patra jeskyně), dosahuje celkové známé délky přes 4 km. Z toho je pro veřejnost zpřístupněno jen 788 m.

Typické krasové území Šplázu je poseto škrapovými poli, strmými skalními srázy, závrty i jeskynními otvory. Nejnápadnějším skalním útvarem na svazích Šplázu je 8 m vysoká a 9 m široká částečně řícená skalní brána a jeskyně Svěcená díra pod Zkamenělým zámkem, kterým prochází značená turistická stezka - naučná stezka Špraněk. Asi nejvýznamnějším je řícený závrt Zátvořice, jimž kdysi vytékaly podzemní vody Špraňku.

Tento studňovitý závrt a skalní brána, která je 3 m vysoká a asi 14 m široká. V suti závrtu byly objeveny kosti např. nosorožce srstnatého (Coelodonta antiquitatis), jenž v tomto kraji žil někdy před 35 000 lety. Řada nálezů nasvědčuje tomu, že jeskynního prostoru využíval i paleolitický člověk.

Špláz je pokryt převážně bukovými lesy, na některých místech byl však bukový les nahrazen nepřirozenou smrkovou monokulturou. Původní vápencové bučiny zvané odborně kalcikolní bučiny mají velice bohaté bylinné patro, ve kterém se vyskytuje velké množství chráněných rostlin. Dodnes tady bylo popsáno přes 200 druhů vyšších rostlin. To byl i jeden z důvodů vyhlášení přírodní rezervace Špraněk, která zaujímá velkou část území vrcholu Špláz.

Vrch Špláz na turistické mapě

Původ názvu Špláz se mi zjistit nepodařilo. Ani na místě, ani na internetu. V případě názvu Špraněk jsem již byl díky informační tabuli u Zkamenělého zámku trochu úspěšnější. Název potoka (a přírodní rezervace) vděčí za svůj původ pravděpodobně malé pevnosti Branky, která stávala na vrcholu 54 m vysokého skaliska Zkamenělý zámek. Tvrz stávala na skalisku do roku 1392, kdy její funkci začal plnit nedaleký hrad Bouzov.

Tvrz patřila zemanskému rodu s přídomkem "z Branek". Zkomolením tohoto přídomku vzniklo německé "von Spranek" a z toho dnešní Špraněk. Z tvrze Branky nezůstalo dnes nic, oko odborníka nalezne v terénu jen zbytky zemních valů a do skal vytesané záseky pro trámy pravděpodobně dřevěného hrádku. Na zarovnané plošině nad tokem Špraňku je pěkná vyhlídka tak trochu připomínající Tomášovský výhled ve Slovenském ráji. Jen ta Tomášovská Belá tady chybí.

Pro vápencové bučiny je typický výskyt vstavačovitých rostlin (orchidejí). Vzácně se tady objevuje střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), okrotice, sleziník červený (Asplenium trichomanes), jaterník podléška (Hepatica nobilis), ploštičník smrdutý (Cimicifuga foetida), osladič obecný (Polypodium vulgare), kruštík šírolistý (Epipactis helleborine) aj. Osobně je překvapil výskyt velkého množství sněženek, o kterých jsem si myslel, že rostou na kyselejších půdách. Vápencové podloží má vyšší pH, je výhřevnější a propustnější pro vodu a černě zbarvené rendziny vyhovují spoustě rostlin, které ke svému životu potřebují větší množství vápníku a méně železa či manganu.

Přírodní rezervací Špraněk a okolo vrchu Špláz vede naučná stezka dlouhá asi 5 km mající 7 zastavení. Začátek i konec naučné stezky je v Javoříčku. Trasa vede kolem Javoříčských jeskyní i chaty Jeskyňka, takže na trase i je tzv. "záchytný" bod. Na jihovýchodním úbočí Šplázu je torzo lomu, jehož strmé skalní stěny jsou využívány skalními lezci. Je tady několik cest odjištěných nýty. Asi nejtěžší cestou je Křečofka obtížnosti V. - VI.

Na nejvyšší bodě vrchu Špláz (v některých mapách označovaný jako Vysoký Špláz) se nachází opracovaný žulový kámen s vytesaným letopočtem 1939. Jen jsem se s kolegy dohadoval, že by mohlo jít o hraničník z nově vytyčované hranice po německém záboru Sudet v roce 1938. Někde tady (v blízkosti města Litovel) totiž nová hranice s "tisíciletou Říší" procházela. Podrobnou mapu z této doby nemám, takže snad dole v diskusi někdo ze znalců vojenské historie a této problematiky tuto poznámku potvrdí a nebo vyvrátí.