Z nejnižšího na nejvyšší bod jižního Zemplína za jeden den - bez nosičů a výškových táborů

Konečně nadešel den. Naše putování Zemplínem, úrodnou nížinou východního Slovenska spěje k velkému finále. Vydáváme se na nejnižší bod Zemplína, jenž je zároveň nejnižším bodem Slovenska a byl i nejnižším bodem dnes již bývalého Československa.

Nejnižší bod Slovenska se nachází u řeky Bodrog v místě, kde opouští území Slovenska a vtéká na území sousedního Maďarska. Toto místo je dnes dobře označeno mramorovým sloupem s vyrytou nadmořskou výškou - 94,3 m. Tento bod nalezneme asi dva kilometry jihozápadně od obce Klin nad Bodrogom. Tento rok jsem na nejnižším bodě Slovenska již podruhé a rozhodně nejsem tady naposledy. Díky častým záplavám v této oblasti se mi tady podařilo dostat až na třetí pokus.

Je horký letní den a my spočíváme ve stínu vzrostlých stromů. Kolem se líně valí kalná voda Bodrogu, spěchajíc vstříc řece Tisa, do které se Bodrog vlévá u města Tokaj. Tam máme rovněž namířeno. Vyrážíme z nejnižšího bodu Slovenska zpět do Klinu nad Bodrogem. Škoda, že plody moruší, kolem kterých procházíme, jsou již pryč, byly by lahodným osvěžením.

Máme na spěch, neboť nás čeká přesun přes Boršu, rodiště Františka II. Rákocziho pod hřeben Zemplínských vrchů. Naším cílem je totiž nejvyšší vrchol tohoto miniaturního pohoří. Přestože jeho výška nedosahuje ani půl tisíce metrů, je při pohledu z Východoslovenské nížiny nepřehlédnutelné. Jeho oblý zalesněný val s řadami vinic skvělého tokajského vína na úbočích působí docela mohutným dojmem.

Po zastávce u zámku v Borši a u sochy Františka II. Rákocziho se konečně přesouváme do obce Veľká Tŕňa na západním úbočí Zemplínských vrchů. Po nenápadné lesní cestě se dostáváme mezi domky do hustého lesa tvořeného doubravami. Přestože je poměrně horký den a na přímém slunci je doslova výheň, tady v přítmí lesa je docela příjemně. Tedy až na ty zpropadené komáry, kteří se nechtějí nechat odbýt. Jasně, hlad je sviňa, ale proč neletí otravovat někoho jiného?

Konečně máme za sebou táhlé stoupání a před námi se objevuje rozcestí řady lesních cest. Mapa je nám k ničemu, protože ani průběh ani počet cest podle mapy nesedí. Na turistickou značku zapomeňte, ta tudy rozhodně nevede, červená trasa pouze toto pohoříčko obchází. Vybíráme spíše intuitivně tu správnou cestu, která nás nakonec přivádí na pěkný zalesněný hřebínek. Jsme šikovní, trefili jsme. To jsou ta léta dřiny a odříkání. A nebo že by praxe? Bohužel výhledy jsou pro husté lesní porosty nulové.

Konečně se dostáváme na zalesněnou a mírně členitou planinu, na které tušíme nejvyšší bod pohoří. O kus dále se hřeben opět sklání směrem dolů, takže jsme dobře. Vytahuji GPS a křížem krážem procházíme hustou doubravu s vysokou trávou v bylinném patře. Konečně "ustanovujeme" nejvyšší bod Zemplínských vrchů - kopec nazvaný možná poněkud ironicky Rozhľadňa (470 m). Výška to sice není nijak impozantní, ale my jsme se svým výkonem navýsost spokojeni. Jsme na nejvyšším bodě Zemplínských vrchů. Těch slovenských.

Po vrcholovém foto (opět bez jakýchkoliv výhledů) se rozhodujeme pokračovat po pěkném hřebínku k severu a sejít jak se bude dát. Cesta je vcelku dobrá, brzy narážíme na lesní svážnici a na velkou paseku s hopsajícím zajícem, jenž se tady bezstarostně popásá. Pouštíme se dolů do žlabu se zurčícím potůčkem zvaným Veľkotŕňanský potok. Dolinou Veľkotŕňanského potoka se dostáváme na severní okraj obce Veľká Tŕňa, ze kterého to do místa startu je opravdu kousek. Den by bylo příjemné završit v místních vinných sklepích u Ostrožoviče a dát si pár sklenic vynikajícího tokajského vína. Bohužel tentokráte nemáme příliš času, protože nás čekají maďarské Karpaty.