Kletečná a Lipská hora, České středohoří

Napadlo mě to, když jsem Lipskou horu a její "zoban" uviděl poprvé: že se tak trochu podobá Kriváni, samozřejmě v měkkém středočeském provedení. A výstup na ni to potvrdil. Zatímco (severo)východní hřbet se strmě, ale schůdně "hrbí", na západě spadá dolů skalnatý sráz… Ale popořadě.

Ráno vystupuji z lokálky ve staničce Dobkovičky. Brzy tady budou mít chudáci Dobkovičtí dálnici D 8, zatím je tu však klid. Milešovka schovává svůj vrchol v bílém oparu. Vyrážím nejprve kousek po žluté, míjím ladný zalesněný vršek Srna (385 m) a říkám si, chodí vůbec někdo (krom srnek, které jsou tu doma) na tyhle zapomenuté hůrky?

Pokračuji po silnici směr Kletečná. Pusto, jen tu a tam kolem mě prozuří náklaďák z nedalekého prackovického lomu, který na labské straně ukusuje z dalšího výrazného středohorského kopce Kubačky (543 m). Přede mnou už se ovšem tyčí Kletečná se svými 706 metry, co do výšky sedmá hora Českého středohoří. Má-li Lipská hora hrb a "zoban", pak Kletečnou naopak tvoří elegantně pravidelná znělcová pyramida.

Míjím rozcestí a pomník s pluhem, upomínající na zrušení roboty, a jsem ve vsi Kletečná. Na návsi je krom typické kapličky i malý bazének s čirou nazelenalou vodou. Na betonovém břehu najdu první dnešní podivný objekt, totiž škrpály nebo snad dřeváky, v nichž někdo založil ježatou skalku…

Na vrchol Kletečné nevede značená cesta, musím tedy jít "po čuchu". Jdu úvozem doprava - špatně. Dojdu ke studánce a chci se stočit vlevo, ale lesní chodníček se brzy vytratí. Vybírám jiný a ten mě konečně dovede k počátku vrcholové pěšiny, která je tentokrát pečlivě značená kamennými mužíky. A les se začíná měnit; stromy se níží, přibývá kamení a balvanů, větve se divoce kroutí a ohýbají. Výhled však žádný. Konečně vrchol. Někdo tu postavil kamennou pyramidu, vedle níž divoce rozpíná ruce uschlý kmen. Toť vše.

Vrchol působí odlehle a nenavštěvovaně, se sestřičkou Milešovkou se nedá ani v nejmenším srovnat. Ale to mě právě těší. Je odsud jen pár průhledů směrem na Kubačku a Lovoš, vím však, že se tu někde skrývá místo, odkud lze zahlédnout víc. Á, tady: chmurné suťovisko na jihozápadním svahu, odkud se otvírá výhled do kraje. Je sice znát, že dnes bude slunečno, zatím však na všem leží opar.

Kužely a pahrbky středohoří v něm připomínají prastarou, prehistorickou krajinu. Jako jiní laici jsem si dlouho myslel, že mnohé ze zdejších zašpičatělých vršků jsou pradávné sopky. Nikoli. Ve skutečnosti jde o různé výplně přívodních kanálů či vulkanických sopouchů, odhalené letitou erozí. "Ani současná Milešovka nebyla kdysi sopkou, ale jen erozí vypreparované, původně podpovrchové znělcové těleso," praví Zdeněk Kukal v Revui 21. století. Ať je to jakkoli, zdejší hory jsou svědky dávných kataklysmat a dávají to znát.

České středohoří, malebná a líbezná krajina zhruba ohraničená městy Česká Lípa, Litoměřice, Lovosice, Most a Ústí nad Labem na severu Čech. České středohoří tokem řeky Labe rozděleno na dvě části. Pro České středohoří jsou typické kuželovité tvary kopců, které jsou výsledkem poměrně mladé třetihorní vulkanické činnosti, která vytlačily čedičové a znělcové vyvřeliny skrz neprostupný masív Českého štítu

Ale čas pokročil a já chci ještě stihnout Lipskou horu, hrbící se daleko na obzoru. Cestou dolů krásnou bučinou zas trochu bloudím a nakonec dojdu zpět do vsi Kletečná. Takže jsem horu vlastně obešel. Nevadí. Ze vsi vede zelená značka do Záhoří (skrytého, jak jinak, za horou) a dál do "průsmyku" Paškapole.

Tady musím přejít nechvalně známou E 55, směr Teplice. Dříve tu lapkové přepadali formany, dnes si musím dát pozor, aby mě nesejmul nějaký ten kamion. Okolní louky jsou však nádherné, zasypané pampeliškami a ladně prokřížené keři a remízky. Z drsné prehistorické krajiny je náhle barokně pastorální zahrada. Za Bílkou a Černčicemi se dostávám na Pálečskou cestu, vedoucí přírodní rezervací Březina.

V mohutných lesích s buky přes stopadesát let starými býval vojenský prostor. Míjím malé rašeliniště, jediné ve Středohoří, kolem Bukového vrchu (679 m) vede naučná stezka, já ale ženu dál. Vísku Páleč obejdu lesem a konečně jsem v Medvědicích. Vida, další zrušená hospoda, stejně jako v tolika okolních vsích.

Ptám se jedné paní, jak se jmenuje ten kopec za vsí (podle mapy to má být Lhota, 571 m). Chvíli se na mě zaraženě dívá, jako by žádné kopce kolem ani nebyly. Pak mě zahrne informacemi. To je přece Klůcek! Podle mapy je ale Klůcek jen takové návrší… Nojo, tady se kopcům říká všelijak, třeba támhle Lipecký hoře říkají Medvěďák… Loučím se a mrknu do své druhé mapy: aby se to nepletlo, zmíněnou Lhotu čili Klůcek zde prozměnu zvou Medvědím vrchem…

Kletečná na turistické mapě

Červená značka Lipskou horu obchází, ale je tu úzká odbočka. Těsně před ní však spatřím další bizarní objekt dnešního dne: na jedné bříze sedí - pravá australská koala! (Přísahám, obrázek budiž důkazem.) Následuje krpák přímo vzhůru. Geologické výrazivo je výstižné: Lipská hora je vskutku výrazně asymetrický suk, z téhle strany sice schůdný, ale napnutý a vyboulený jako buben. Konečně vrchol. Jsem na v pořadí osmé nejvyšší hoře Českého středohoří (688 m).

Vrchol tvoří skalní plotny, bohužel počmárané spoustou nápisů, směrem k vísce Lhota spadá rozeklaný a zarostlý, každopádně však impozantní sráz. Rozhled k západu a na jih je ohromný, jsou vidět známé dominanty od Lovoše přes Sutomskou horu, Košťálov, Olářík, Solanskou horu až po Hradišťany. Jen Milešovka se skryla a s ní Kletečná, již jsem dnes s Lipskou horou spojil chodeckým obloukem.

Teď už jen chytit vlak v Lovosicích. Je šest večer, uvidíme. Na vandrech to zatím vždycky nějak vyšlo. Dole však vidím, že poslední autobus jel před třemi hodinami. Nezbývá než šlapat. Kdysi jsem měl rád autostop, teď se řidičům nedivím, že nestaví. Ostatně aut mě mine jen pár. Celý kraj se tiše uzavírá do sebe a jde spát, nač někam jezdit.

V Mrsklesích další zrušená hospoda. Až za Vlastislaví se jeden řidič smiluje a hodí mě do Třebenic. Odtud pár posledních kilometrů - taxíkem! Tak to se mi ještě nestalo. Z potetovaného řidiče s jednou nohou se vyklube docela příjemný chlapík. Když na předměstí Lovosic míjíme rozryté staveniště D 8, říkáme, ať už je radši hotová. Nezbývá než doufat, že proudy aut budou k tomuto nádhernému kraji co nejmilosrdnější. Předposlední pražský rychlík stíhám jen tak tak.