Halda Ema a kopec Landek – nejvyšší body Ostravy

I když Ostrava leží v nízko položené kotlině, tzv. Ostravské pánvi, tyčí se nad městem uhlí a železa několik pozoruhodných vršků. Jedním z nich je výrazná halda Ema (334 m), která se vypíná pyšně asi 2 km od Slezskoostravského hradu nad řekou Lučinou a ZOO v Michálkovicích.

Další vrch, proslavený nalezištěm z dob lovců mamutů a slavnou Petřkovickou (Landeckou) Venuší z krevele, je Landek (280 m), nad vesnicemi Petřkovice a Koblov. Z jižní strany je obtékaný řekou Odrou, která pak dále pokračuje do Bohumína a přes Polsko do Baltského moře.

Tento zalesněný protáhlý kopec leží nad soutokem Odry a Ostravice a tvoří vlastně posledním výběžkem České vysočiny, kterou v tomto případě představuje Vítkovská vrchovina. Jméno pochází z německého Land – Ecke, což znamená roh, kout země. Landek byl stejně jako okolní hlučínské vesnice od roku 1742 po prohrané prusko – rakouské válce přičleněn k Prusku, 4.2.1920 k Československu, v roce 1939 k Německu a dnes je opět Landek náš. Po osvobození byl sice přejmenován na Urxův vrch, ale tento název nikomu nic neříká.

Mnoho návštěvníků Ostravy si prohlédne expozici hornického musea, aniž ví, že se nachází právě pod Landekem. Pravděpodobně to nevěděl ani pravěký lovec, který se zde usadil před 23 tisíci léty, jehož bývalý "základní tábor" byl náhodně objeven v roce 1924 při budování tenisového hřiště. Tito lovci prý jako první na světě používali černé uhlí, které zde vystupuje až na povrch.

Asi to byla jedna z dalších náhod, když náš předchůdce obklopil svoje ohniště černým kamenem a ten k jeho údivu počal doutnat a posléze i hořet. Na jeho počest zde stojí figuríny mamuta i onoho pravěkého lovce, který se tváří neobyčejně výbojně. Asi jde na lov. Nebo mu zhasl oheň či došlo uhlí. Kdoví. Uhlí se však na Landeku začalo těžit "až" v roce 1780.

Občerstvit se zde můžeme v Harendě u Barborky, typicky hornické hospodě, která má i tento vnitřní interiér, je zde skvělý jídelní lístek a pivo jako křen. Po Landeku vede dnes několik turistických značek a je zde naučná stezka.

Tak tedy, pokud v matičce Praze mají svou Bílou horu, Vyšehrad, Petřín či Žižkov, v Brně zase Petrov, Kraví horu či Hády, v případě ocelového srdce republiky to jsou halda Ema a Landek. O tomto ocelovém srdci, které je připomínáno již vroce 1267 jako Moravská Ostrava, to platí stále, jen majitelé hutí se změnili – Indové, Rusové, zkrátka globalizace. Dříve obě největší hutě nesly název prvního dělnického presidenta, VŽKG a NHKG. Historie se opakuje. Vídeňský bankéř Rothschild, který získal v roce 1843 Vítkovické železárny taky nebyl pravda potomek praotce Čecha.

I když, pokud si z vlastní praxe vzpomínám, taviči a odlévači, kterým hutě "patřily" od roku 1948 do doby nedávné, taky nebyli tímto "vlastnictvím" nikterak nadšeni. A jeden svérázný hutník F.Š. říkával: "My dělníci musíme držet spolu. Když budeme jednotní, tak tu Novou huť rozkrademe celou!" Taky říkal: "Já byl za války odbojář. Prodával jsem Němcům hovězí zadní jako svíčkovou…!" Škoda, že už nežije. V dnešní době transakcí a tunelů by se asi uplatnil skvěle.

Výroba oceli tedy vesele pokračuje dál, i když po roce 1989 pan profesor Walter Komárek jako prognostik předvídal silný útlum. Naopak, výroba a spotřeba oceli ve světě neustále stoupá a před dvěmi léty překročila hlavně díky Číně vytavenou magickou 1 miliardu tun oceli ročně. Naštěstí se do ekologie investuje stále více. Dost, ale málo.

Ale nechme žhavou ocel ocelí! Dle pana prezidenta nám globální oteplování zase tak moc nehrozí, takže buďme v klidu. Je ale pravda, že nejkrásnější pohled na okolí Ostravy je z vyhlídkové věže Nové radnice v centru města, která měří 85,6 metrů a výhled je zde kruhový. Za jasného počasí je Lysá hora samozřejmostí, ale vidíme i Praděd v Hrubém Jeseníku. Na severozápadě dominuje televizní věž na Bobrovníkách, za ní teče již řeka Opava, která se u Třebovic vlévá do Odry.

Halda Ema na turistické mapě

Halda Ema je na opačném konci, na východní straně města. Je vidět prakticky ze všech částí Ostravy, se svou výškou 334 metrů se pyšně vypíná nad městem. Je tvořena hlušinou, která je porostlá břízkami, mezi kterými hojně rostou muchomůrky červené. Červenají se tu někdy až do začátku prosince. Je jim tu dobře, ze sopouchů v zemi vyvěrají stálé dýmy, jako produkty chemických procesů v dříve zavezených struskách. V okolí těchto vývěrů nebývá sníh, trochu to tu připomíná sopku.

Na vrchol vede účelová turistická značka od ostravského hradu (ze zastávky Smetanovo náměstí na Černé louce, pozn. red.). Když výstup spojíme s pozorováním slonů v ZOO v Michálkovicích, můžeme vylézt neznačenou cestou, pokud se vydáme citem mezi rodinnými domky pod haldou. Výhledy jsou i zde velkolepé, ale kdo příliš cítí s ekologií, či má zášť k hutníkům a horníkům, ať zde raději neleze.

I když se ovzduší v Ostravě podstatně zlepšilo, pořád to má do čisté krajiny setsakramentsky daleko. Ale stále platí : "Komíny – ovzduší ničitelé, rodin živitelé!" Takže pravda je asi někde uprostřed, někdo totiž to uhlí musí těžit a ocel se musí někde vyrábět. Například Stahlwerk Donnawitz v Rakousku, kde je první konvertorová kyslíková ocelárna na světě, leží přímo uprostřed Alp. A taky jsou tady rakouské čmoudíky. Laik se diví, odborník žasne. A já jako metalurg jsem tehdy žasnul! A tak bychom mohli pokračovat.

Musím se přiznat, že se svými dětmi jsem na obě místa příliš nechodil, dával jsem přednost nedalekým Beskydám, ale s vnoučaty jsem zde již byl několikrát. Landek je velmi atraktivní, je zde sportovní areál, půjčovna loděk, lanové centrum, hospoda, muzeum i ona rozhledna. Na haldě Ema je zase možno meditovat s dětmi o Ostravě jako městu, pozorovat vyvěrající čmoudíky ze země i z okolních komínů a navštívit posléze ZOO jako odměnu. A navíc, na rozdíl od proslulé vichřice Emma, je tato halda v podstatě neškodná, pokud si zrovna při sestupu nezlomíte nohu.

Takže oba svérázné vrcholky, které mají své typicky ostravské nenapodobitelné kouzlo, opravdu stojí za návštěvu, tedy pokud je slušná viditelnost. Jinak to nemá cenu. Možná s výjimkou hospody Harenda, ta má kouzlo za každého počasí. Je to tu "fajně a pěkně". Ale bacha, ať to s námi pak nesekne!