Almín kopec (315 m) - nejvyšší bod Hlučínské pahorkatiny

Tentokráte se skutečně jedná jen o pahorky, které již patří k Středoevropské nížině. Ta k nám zasahuje z Polska na severu a mírně kopcovitá je jen v okolí Opavy v tzv. Opavské pahorkatině. A ta se dle moudrých knih dělí právě na Hlučínskou pahorkatinu, kde se Almín kopec nalézá a na Poopavskou nížinu, která již sousedí s kopci většími – s Nízkým Jeseníkem, přesněji s jejím okrajovým horstvem - Vítkovskou vrchovinou.

Hlučínská pahorkatina je tedy na východ od Opavy v lůně tzv. "Prajské", která dříve patřilo k Prusku i k Německé říši. A to díky prohrané bitvě Rakouska s Pruskem, kdy Marie Terezie po podepsání vratislavského míru v roce 1742 odstoupila Hlučínsko, které tak pak bylo na plných 178 let odtrženo od českých zemí.

Ale Hitler si v roce 1939 přivlastnil Hlučínsko jako součást "Altreichu" a přičlenil ho k ratibořskému okresu. A tak muži z Hlučínska museli bojovat ve 2. světové válce po boku Wehrmachtu s opasky s nápisem "Gott mit uns". Jako svědectví doby si dnes můžeme prohlédnout důkazné dobové fotografie třeba ve skvělé hospodě U Komárků v Rohově, kde mají pec Golem a dělají výtečného krocana a vepřová kolena. A zdi lokálu zdobí právě fotky s chlapci z Hlučínské pahorkatiny v německých uniformách.

Každá vesnice má pochopitelně vlastní kostel a místní obyvatelstvo je velmi zbožné. I za našeho svérázného socialismu různých tváří byly tady kostely v neděli vždy plné. Ale pozor! Jednou jsem v roce 1984 běžel z Opavy okruh přes Hněvošice, Kobeřice, Štěpánkovice, kterým se říká "Palestina", přes Kravaře a Velké i Malé Hoštice zpět do Kateřinek, a všiml jsem si před plnými kostely skupinek pokuřujících mužů v oblecích, kteří postávali před dveřmi a čekali na konec obřadu, aby pak mohli jít s ostatními věřícími na pivo do místních hospod.

Bylo mi pak vysvětleno, že se jednalo o členy KSČ, kteří takto řešili svůj ožehavý problém s katolickou vírou. Dlužno poznamenat, že většina místních mužů má německá křestní jména po předcích, nejčastější jsou Norbertové, Herbertové, Ervínové, Alfonzové a další. Příjmení však německá nejsou, Hlučínsko historicky patřilo k území Koruny české. Čert se v tom vyznej.

Almín kopec na turistické mapě

Podobný případ, naprosto typický pro dobu vlády dělníků a rolníků v Českém masivu a Karpatech, jsem zažil kdysi na Malé Fatře v Terchové, kdy jsem snídal před túrou v hotelu Jánošík a z okna jsem viděl táhnoucí davy ke kostelu. Servírka mi pravila, že pak mají Terchované hned po obřadu v hotelu v extrovně schůzi KSČ i schůzi svazácké skupiny. Jednou jsem slyšel, že prý kdysi někde na východním Slovensku dělal kostelník na schůzi KSČ, taky ihned po obřadu, zápis, ale toto nemohu potvrdit ani vyvrátit.

Pokud jedeme z Opavy (257 m) – tzv. "Bílé perly Slezska" směrem na severovýchod, působí Almín kopec naprosto nenápadně, jako zvlněný kopeček za Pustými Jakarticemi. Leží mezi polskou vsí Rozumice a našimi vesnicemi Oldřišov, Služovice a Hněvošice asi 500 m od státní hranice v polích. Měří celých 315 metrů a dá se ho i projet autem z Oldřišova do Hněvošic. Tuto cestu využívají rádi cyklisté, kteří v této oblasti mají výhodný terén. Nemusí moc do kopců, i když rovina zde zdaleka není. Na jihu Almína kopce je přírodní rezervace Hněvošický háj (67 ha) s dubovým porostem a s výskytem chráněných kytek. Rezervace byla vyhlášena již v roce 1969.

Na kopci je myslivecký posed a roste zde obilí, kterým vede pěšina k hranici. Když jsem zde byl já, bylo zde tolik bělásků, že jim člověk na pěšině musel uhýbat z cesty. Rovněž v obilí běhaly srny, proto asi ten posed. Vylezl jsem si na něho a posloužil mi jako "Beobachtenstelle" – tedy pozorovatelna.

Z Almína kopce jsou zajímavé pohledy směrem na jih, kde cesta z Hněvošic pokračuje do Kobeřic a dále přes Bolatice do Dolního Benešova. Pokud bychom zde jeli autem nebo na kole, nenechme si ujít velký sádrovcový lom u Kobeřic, vesnice s mohutným novogotickým farním kostelem, který je dominantou okolí. Tedy spolu s nezvyklým tvarem věže kostela v Hněvošicích, který je vidět také již zdaleka.

Osvěžit se v létě můžeme na koupališti v Bolaticích, kde se mimo jiné v továrně LANEX na výrobu textilních pásů a lan vyrábí také kvalitní horolezecké lana. Takže tato lana mnohdy končí jako pozdrav Hlučínska himálájským velikánům v Nepálu navěky někde v ledu. A je třeba říci, že si tato lana špičkoví horolezci pochvalují. Všechny pády ve stěně udrží, na rozdíl od špatně zabitých skob a friendů. Nedávno si je pochvaloval u piva v hospodě U ptáka v hrsti, nedaleko slavné Stodolní ulice, můj kamarád - ostravský horolezec Josef Lukáš alias José. V Bolaticích je i skanzen lidových tradic a řemesel i turistická základna Vesmír, kde je možno se případně levně ubytovat a podnikat výpady do okolí. Taky si můžete koupit lano do stěny.

Hlučínsko je dále zajímavé systémem opevnění, které bylo budováno na obranu republiky před 2. světovou válkou. Můžeme navštívit pevnosti třeba v Malých Hošticích či Darkovičkách. V Bělé je pstruží farma v Rothschildově hájence spolu s léčebnými bazénky, založenými na Priessnitzově léčebné metodě. Hned u Hlučína, kde je mimo jiné kousek od hezkého náměstí pivovar s výrobou piva zvláště nahořklé nezvyklé chuti, je areál Hlučínského jezera zvaný "Štěrkovna" s dětským rančem.

Krásný je zámek v parku v Kravařích, rodišti missky Moniky Žídkové. Rovněž prohlídka Šilheřovic stojí za to, zámeček i golfové hřiště v rozsáhlém anglickém parku jsou unikátem. A přes Černý les se již můžeme dostat až do Petřkovic a na Landek, který však je již posledním výběžkem Českého masivu a k Hlučínské pahorkatině nepatří.

Jednou jsem se ve Vysokých Tatrách na chatě na Popradském plese setkal s turisty z Hlučínska, byli právě z okolí Bolatic, Kobeřic, Hněvošic a Dolního Benešova, takže je vidět, že mnohým občanům této oblasti výšky místních kopců zdaleka nestačí. Což je dobře. Probrali jsem spolu téměř všech 35 vesnic Hlučínska a přetřásli u piva zn. Bažant i dobu, kterou jejich otcové zažili na vlastní kůži. Mnohdy byla skutečně tvrdá a nespravedlivá.

Je třeba přiznat, že téměř jediný člověk, který věděl, kde je Almín kopec a dokonce na něm stál a s láskou mu říkal "Almínka", byl můj vousatý kamarád Petr E., který, byť horolezec, pohybující se často ve výškách nad 6 000 metrů, si dal za úkol projít všechna česká a moravská pohoří. Bylo jich něco přes 70 a navštívil je skutečně všechny. Zpracoval to i písemně, rozhovor s ním by měl vyjít i v časopise Treking. Těším se na to a chtěl bych ho následovat, i když většinu pohoří jsem již zcela jistě prošel. Se svérázným Petrem E. jsme se seznámili kdysi na trase Frýdlantské padesátky, když jsme se cestou pod Lysou horou a Smrkem občerstvovali nošovickým pivem, které mi dělá společníka v životě doposud. Petr E. však již z neznámých důvodů 30 let vůbec alkohol včetně piva nepije, což je poměrně zvláštní úkaz ve světě turistů, horalů, běžců i horolezců.

Ale i on mne přesvědčoval, že i geografické podcelky, které nejsou úplně známé, mají své kouzlo a půvab, podobně jako ta hlučínská "Almínka" u hranic s Polskem. A určitě si zaslouží, aby ji znali alespoň obyvatelé Opavy a Ostravy.