Výstup na Zvolen z Jelence přes Šturec

Túra z Jelence přes Šturec na Zvolen, kouzlo zapomenuté podzimní hřebenovky

Máte ve Velké Fatře už prochozeny její hlavní lákadla a přemýšlíte kam příště? Tak to pro vás mám tip na skvělou jednodenní túru, při které poznáte několik tváří, tohoto rozmanitého pohoří.

Zavedu vás na patnáct kilometrů dlouhou túru polozapomenutým hřebenem Zvolena. Ten se od toho hlavního odděluje v oblasti Křížne, přesněji v Rybovském sedle, odkud se táhne východním směrem až k hranici Starohorských vrchů. Kromě oblasti samotného vrcholu Zvolen, který se tyčí nad čím dál tím víc kýčovitějším střediskem Donovaly, na něm skoro nikoho nepotkáte.

Horný Jelenec

Trasa začíná u autobusové zastávky u osady Horný Jelenec, která leží u hlavní trasy z Banské Bystrice do Ružomberoku, odkud vede jako žlutě značená cesta. Hned za potokem, po levé straně pod skalkou, stojí cosi, co připomíná scénu ze sci-fi seriálu Stargate. Ve skutečnosti je to památník. Památník MOR HO, což nebyl první Vietnamec, co vyjel Krížnou na kole, ale partizánský časopis, který se v této oblasti tiskl. Údajně vyšlo hodně přes dvě stě výtisků. Velice zvláštní místo.

Po silničce vstupujeme do Hornojelenské doliny, kde za sebou leží tři osady. Horný Jelenec, Valentová a Rybie. Ty tvoří směs stavení, od chátrajících, přes opuštěné až po ty co měli štěstí a staly se z nich rekreační chalupy. V mapách zakreslená chata Jelenec je též už dávno minulostí.

Po asi dvaceti minutách, přicházíme na rozcestí Valentová, kde nás na bočním přítoku potoka upoutá umělý vodopád-hať. A právě podél toho potoka se vydáme dál. Asfalt vyměníme za lesní cestu, která je v tomto období celá poseta rezavým listím. Nad dolinkou se tyčí různé skalní útvary a tato oblast připomíná Bradlovou Fatru.

Stará formanská cesta

Slunce ozařuje okolní barevné lesy a pochvíli staneme u cedule naučného chodníku, který nás upozorní na dolinku Chytrô, v mapě nazvané Chytré. Tou vedla stará formanská cesta zajištěná technickou zajímavostí. V jejím nejužším a nejstrmějším místě bylo umístěno vodní kolo - rumpál, které pomocí lan pomáhalo koňům táhnout těžké povozy s vytěženou mědí.

Čtěte také: Přes Japeň na Krížnou a Majerovu skalu. Zapomenutými chodníky Velké…

Toto místo nemůžeme vynechat a po vyšlapané odbočce se tam jdeme podívat. A zacházka se rozhodně vyplatí. Kaňonovitou dolinkou protéká potok, který v celé délce tvoří kaskády a v jeho horní části dokonce i několik metrů vysoký vodopád. A nad ním je ve skále další, vytesaný uměle, právě na šířku onoho rumpálu.

Tady ovšem pozor, chodníček vede po skále a potok ho využívá jako jedno ze svých koryt. Kameny jsou proto ohlazené jako sklo. Při postupu se proto často přidržujeme okolní vegetace. Fotíme tu krásu jako zběsilí a fotografům poradím, že nejlepší čas na návštěvu je pozdě odpoledne, kdy světlo dopadá přímo na vodopády, jinak je dolinka ve stínu.

Prašnica, Východné Prašnické sedlo

Vracíme se stejnou cestou zpět a zamíříme k dalšímu cíli, k bývalé osadě Prašnica, která je pár minut chůze odtud. Kdysi čilá roztáhlá osada utopena na konci údolí, dnes evokuje náladu konce světa. Polorozpadlé stavení se též střídají s chalupami, kam jezdí lidé na víkendy. Velmi silné a fotogenické místo, ze kterého se ani nechce odejít. Ale musíme.

U předposlední budovy je rozcestník, určující směr do Východního Prašnického sedla. Chodníček začne stoupat a po úbočí míří do lesa. Pod Veterným vrchem se nachází krásný bukový les, tak typický pro Velkou Fatru. Na jednom místě je malý vývrat, kde jeden z oněch buků leží i přes cestu. Jeho průměr je ale tak velký, že je téměř nemožné se přes něj dostat a to i přesto, že do něj někdo vyřezal něco jako stupačku.

Cestička stále traverzuje úbočí, klikatí se až nás nakonec přivede do sedla. Tady stojí kříž a tady opustíme žlutou značku a budeme po zbytek dne pokračovat po červené. Čeká nás prudší stoupání na bezejmenný, 1 017 metrů vysoký vršek s krásnou vrcholovou skalkou, která připomíná něco jak skalní vrata.

Chodník bude pokračovat bukovým lesem s občasnými skalními útvary, okořeněný částečnými pohledy na hlavní hřeben Fatry, který se mezi opadanými stromy tu a tam vyskytne. Na svazích pod Ostredkom jsou zbytky sněhu z nedávného sněžení.

Šturec

Dalším významnějším cílem je Šturec. Na 1 075 metrů vysoký vrch jsme museli zase chvíli prudce stoupat. Z vrcholu zahlédneme Majerovu skalu. Z vrcholu je to kousek do sedla Velký Šturec. Tudy prochází cesta, která dříve byla hlavní spojnicí mezi B. Bystricou a Liptovem.

Cesta stále slouží oficiálně svému účelu a není uzavřena jak bývá zakresleno v mapách. Auta na ní ale skoro nepotkáte, protože v některých úsecích jsou vodou vymlety koryta, jejíchž zdolání už vyžaduje terénní vůz. Také se zde potkává hranice NP Velká Fatra a ochranného pásna NAPANTu.

Motyčská hoľa

Od sedla začínáme zase stoupat, zprvu hodně hustou bukovou mladinou. Nad ní se ze zarůstající holiny poprvé otevřou dech beroucí výhledy jižním a západním směrem. Babí léto v plném proudu nabízí daleké výhledy a předesílám, že už to bude jen a jen lepší. Máme před sebou několik vrchů, přes které musíme přejít, celá trasa je taková houpačka.

Nejvýznamnějším z nich je Motyčská hoľa. V sedle pod ní je krásná louka, plná osamocených stromů, ze kterých nás nejvíce zaujal jeřáb muk. Z louky je zajímavý výhled jižním a západním směrem, třeba hřeben Starohorských vrchů máme jako na dlani. Na další louku narazíme v zápětí, tentokráte s výhledem na Kremnické vrchy a hlavní hřeben Fatry.

Závěrečné stoupání vede podél skalisek fantastickým lesem, který pokrývá i samotný 1 292 vysoký vrchol. To nej přichází ovšem až pár desítek metrů dále. Dostáváme se tam vlastně už do otevřeného terénu, poskytující takový výhled, až jsme si z toho sedli na zadek. Asi na tři čtvrtě hodiny.

Před námi leží samotný Zvolen, jehož strmá svahy padají až do Donoval. Nad ním se tyčí zasněžená strana Prašivé jež dotváří tento famózní obraz. Nízkým Tatrám sekunduje Kozí chrbát. A to není vše, musíme k tomu příčíst i Poľanu, Ľubietovský Vepor a v dáli jeho jmenovce Klenovský Vepor.

Jak tady tak sedíme, všímáme si, že jsem někdo jde. A není sám, objevují se další a další turisté. Nakonec se dovídáme, že podnikají dvacátý druhý ročník jakéhosi pochodu, takže i tady se dají občas potkat davy lidí.

Zvolen

Čeká nás lehký sestup do lesa a poté stoupání na další holý vrch. Výhled na Zvolen je ještě lepší, už jsme docela blízko. Naši pozornost upoutají pohybují se body na obloze. Jsou to létající křídla, na vrchu Zvolen je totiž jedno z oficiálních míst pro závěsné létání. Na obloze je jich vždy aspoň deset. Ze začátku mě štvou, protože kazí záběry, nakonec je začnu do záběrů komponovat záměrně, jednoduše proto, že mi vlastně nic jiného nezbývá.

Následuje ještě lehký sestup do sedla Prípor, ze kterého už začíná samotný výstup na Zvolen. Úžasný výstup. Doslova každým krokem se nám otevírá úžasnější a úžasnější výhled. Třeba přímo před očima máme majestátní a nepřehlédnutelný Rakytov, kterému sekunduje malofatranský Stoh. Ten má z tohoto úhlu skoro úplně stejný tvar jako právě Rakytov a je to tak zajímavý horský postřeh. Nádherný je ale i pohled na Malý Zvolen s Velkým Chočem v pozadí, co vystupuje z inverze. Tepová frekvence se zvyšuje nejenom výstupem.

Zchlazujeme se tím, že postavíme prvního sněhuláka. Má asi patnáct centimetrů. Přímo nad hlavami máme několik křídel, znamení, že už jsme skoro na místě. Když na plochý, 1 402 metrů vysoký, vrchol přijdeme, jakoby nás někdo praštil palicí! Jsme doslova uzemněni výhledem!

Málokterá hora má tak napínavý výstup, výhledy se přidávají postupně a vygradují velkým finále. Před sebou Nízké Tatry, dvoutisícovky už pokryté souvislou vrstvou sněhu. Za nimi nejvyšší hora Karpatského oblouku. Kousek vedle Kriváň. Celé Západní Tatry. A taky Babia hora a Pilsko, Kubínská hoľa. Malá Fatra, Strážovské vrchy či Vtáčnik. A samozřejmě celá Velká Fatra. Jediný směr, kam nelze dohlédnout je k východu. Stolické vrchy či Královu hoľu nevidět. Ale i tak je daleká dohlednost omračující. Podzim v horách jak má být!

Donovaly

Na vrcholu stojí kromě rozcestníku i vrcholový kříž. A je tu taky docela dost lidí. Kromě letců sem proudí i lidé z nedaleké stanice lanovky na Nové holi. Krásný úsek na Malý Zvolen musíme bohužel vynechat a dát se na sestup, právě tam, kde začíná ta lanovka. Do Donoval.

Sestupová trasa nevede až ke stanici. Tu podchází a dostává se pod Zvolen, jehož stěna se odtud zdá skoro kolmá. Na rozloučenou nám z něj mává kříž. Prudký chodník klouže, takže někteří z nás skončí na zadku. Skončí to, až dole v lese, kde se cesta napřímí. Ještě chvíli lesem, potom přes potok a jsme na okraji Donoval. Teď už jen na večeři a pivko.

Mám za sebou návštěvu jednoho z posledních koutů Velké Fatry, který mi zůstával utajen. A je to kout výtečný. Líbilo by se mi tu sice i za mlhy, ale za tu dnešní fenomenální dohlednost budu děkovat dlouho. Takže, pokolikáté už, díky Velká Fatro!

Další související články: