Trek pohořími Zeletin, Goleš a Visitor v Černé Hoře

Náročný trek liduprázdnými horami bez cest, Černá Hora

Na jihu Černé Hory se rozprostírá poměrně rozsáhlé horské území, které zná jen málokdo. Na webu moc informací nenajdete, mapa je neurčitá, ale přesto by spletenec čtyř pohoří neměl uniknout pravým tulákům.

Nachází se totiž mezi fantastickými sousedními horstvy, poskytuje nádherné výhledy a také je přes jeho hřebeny možné podniknout fantastický horský přechod z Bjelasice, přes Komovi až do Prokletijí. Nejsevernějším masivem je Zeletin, který vrcholí horou Govedak (2 039 m), na něj z jihu navazuje Goleš se stejnojmenným 2 126 metrů vysokým nejvyšším vrcholem.

Goleš je táhlým hřebenem spojený s pohořím Greben (s nejvyšším vrcholem Velji vrh - 2 196 metrů), které je nejodlehlejší. Greben se stáčí k západu, zatímco východním směrem od něj leží pohoří Visitor (je nejvyšším - 2 211 m). Z tohoto pohoří jsou snad nejkrásnější výhledy v Černé Hoře.

Čtěte také: Což takhle hřebenovka přes Korab a Deshat?

Od tohoto horského uzlu se od východu na západ po směru hodinových ručiček obtáčí rozsáhlé a krásné Prokletije. Severozápadním sousedem je masiv Komovi, na severu zasahuje Bjelasica. Na severovýchodně od Zeletinu leží Mokra planina, která je západním výběžkem pohoří Hajla. Z Visitoru nebo Zeletinu je vidět do tří zemí a snad v brzké době se tato pohoří stanou severními výběžky rozsáhlého národního parku Prokletije.

Pro machry se přímo vybízí náročný horský přechod, kdy lze od železniční zastávky Mojkovac přejít pohoří Bjelasica, v sedle Tršnajevik (od tohoto sedla jsme šli my) přejít Komovi, poté po severních výběžcích přejít boční hřebeny Prokletije a klesnout do vesnice Konjuhe (zároveň dostupná z Andrijevice). Z tohoto místa, kde lze doplnit zásoby a občerstvit se, začneme stoupat na samotný Zeletin a o několik dní později budeme v srdci Prokletije - v Plavu.

Zelený Zeletin

Na Zeletin vedou od severu pouze strmé a náročné cesty. Z Konjuhe (820 metrů nad mořem) se vydáváme po prašných cestách strmě do kopců východním směrem. Je dobré trefit sedlo pod Jerinjou glavou 1 261 metrů vysoké a neztratit se ve spleti cest. Pokud to uděláte jako my, tak půjdete na divoko lesem přímo do 45 stupňů strmého svahu ještě dalších 300 výškových metrů. A to prosím ve třicetistupňovém vedru.

Hřeben však nelze minout, je docela ostrý a stáčí se přímo k jihu. Ihned poskytuje nádherné výhledy východním a severním směrem do Kosova, a hluboké údolí řeky Lim. Začínáme tedy stoupat střídavě lesem a po pastvinách s dobytkem jižním směrem. Je to docela krušné, Slunce nám pere do očí a sklon svahu také není zanedbatelný.

Po čase dosáhneme ukloněné plošiny asi 1 700 metrů vysoko, která je klasickou úkázkou nádhery krasové krajiny. Na Zeletinu je neobyčejně živo, celá louka přímo křičí barvami květin a hlukem kobylek a dalšího hmyzu. Přicházíme k čarovnému jezírku plném čolků, voda pitná není, ale je tu krásně. Plošina nadále stoupá a brzy dosahuje sedla (asi 1 850 metrů vysokého), ze kterého mírně klesneme k dalšímu jezeru pod nejvyšší horou Govedak. Je zde několik obývaných salaší a lze doplnit vodu.

Hřeben se mírně stáčí k východu a my opět strmě stoupáme až na nejvyšší vrchol Zeletinu - 2 039 metrů vysoký Govedak. A tohle je teprve královský výhled. Řeka Lim v údolí pod námi teče o více než 1 200 metrů níž a dělí nás od Mokre Planiny, Hajly, Lumbardských hor, Bogičevice a Prokletijí. Na jihu vévodí Goleš a skalnaté sedlo Rogovi.

Od Govedaku se držíme klesajícího hřebene a snažíme se nesejít příliš doprava. Stezka je stále zalesněnější a my už pociťujeme únavu. Hřeben je stále užší a opět se o něco víc stočí k východu. Nakonec se prodíráme pralesem po ostrých skalách. Sedlo Rogovi (1 950 metrů vysoké) je však docela blízko a tady nacházíme se v kraji ostrých vápencových věží. Po zřetelné pěšině v sedle se dáme doprava dolů na krasovou plošinu Gropa. Ve výšce asi 1 900 metrů je několik silných pramenů, lze se utábořit na nejkrásnějším tábořišti a krmit se tunami borůvek, co zde rostou.

Golešská anabáze

Pramen se opravdu hodí, zvlášť když s sebou máme hromady černohorské verze bébé sušenek, marmeládu, spousty borůvek, nějakou slivovici a skvělé počasí. Odpočíváme tedy pod Golešem po přechodu Komovi a Zeletinu a teprve odpoledne se zvedáme do největšího horka. Přichází na řadu výstup na Goleš. Jdeme na lehko - jen s lahví vody a foťáky.

Ze začátku se vracíme kousek do sedla Rogova, pak se však dáváme doprava a po travnatém svahu s ostrůvky kleče se pomalu soukáme na Goleš. K dosažení 2 126 metrů vysoké hory není až tak náročné, výhled je rovněž ohromující. V plné kráse se otevírá Zeletin a především skalnatý Visitor a Greben.

Chvíli se procházíme po hřebeni Goleše a rozjímáme. Poté následuje zalesněný a nepříjemný sestup borůvkovým lesem do jižního sedla Gropa. My se však stáčíme po sotva znatelné pěšině doprava, abychom se vrátili k našemu tábořišti. Na Greben navážeme zítra.

Zalesněný Greben

Po ránu se nám moc balit nechce, na planině bylo výborně. Je to nutné zlo, které nás však neodradí od dalších hor. Nejprve se dostáváme přes jižní sedlo Goleše a po východní straně hřebene traverzujeme bezejmenný vrch až na sedlo s pastvinou pod horou Drekina kosa. Trasa nadále traverzuje východní svah a my se brzy ocitáme v sedle Misa. Doposud jsme prakticky pořád kráčeli lesem se sporadickými výhledy. Les byl tehdy místy vyhořelý, takže to byl občas boj ve spáleništi.

Od sedla Misa 1 931 metrů vysokého se nenápadně dostáváme do pohoří Greben. Po znatelné pěšině dorazíme k salaším Tatarija, kde je možné nabrat vodu. Od salaší strmě vystoupáme na boční hřebínek stejného jména, dáme se doprava a ve vzrostlém lese pokračujeme dál. Po čase dorazíme kolem několika neupravených a špinavých pramenů pod horu Kacuber, kde se cesty dělí. My musíme doleva na východ, abychom klesli do sedla Ravna, které Greben dělí od Visitoru. Západním směrem vede trasa na nádherný skalnatý hřeben Velji vrh (2 196 metrů vysoký), který je nejvyšším bodem pohoří Greben.

Nádherný Visitor

Pod sedlem Ravna lze doplnit vodu v prameni, případně i přenocovat v salaších. Jsme 1 870 metrů vysoko a následuje poměrně strmé stoupání na první visitorský kopec do necelých dvou tisíc metrů. Stoupání se trochu uklidní, aby následoval další velmi prudký výšvih na horu Somina (2 138 metrů). Po naší levici se otevírá krásný výhled na vysokohorskou krasovou plošinu pod strmou západní stěnou samotné hory Visitor.

Stále kráčíme po hřebeni a žasneme nad neuvěřitelným výhledem na Prokletije, který s každým krokem nabývá na intenzitě. Když už si člověk myslí, že to nemůže být lepší, přijde další výhled a opět fotogenický "kýč". Postupně přicházíme na kopec Maja e Ljugu i Bors, kde se hlavní hřeben stáčí k severu. Zde se vyplatí zajít na nejvýchodnější výspu kopce 2 198 metrů vysokou.

Černá Hora, mapa pohoří a Plavského jezera

Teprve odtud je to Výhled s velkým V. 1 300 metrů pod námi se vlní hladina rozsáhlého Plavského jezera, město Plav máme jako na dlani. Prokleté hory jsou z tohoto místa snad nejkrásnější. Po návratu na hlavní hřeben je třeba stoupat na nejvyšší vrchol pohoří. Přichází i exponovaná místa, kde musíme zapojit ruce a hlavu. Vápenec je dosti lámavý. Po technické pasáži následuje táhlejší stoupání na 2 211 metrů vysoký Visitor. Je to nejvyšší bod tohoto treku. Výhledy jsou taktéž neskutečné a k lepší orientaci zcela jistě pomůže vyhlídková růžice.

Z vrcholu poté táhle klesáme travnatým svahem až na Visitorské livadije 1 950 metrů vysoko. Poté se trefíme mezi dva výrazné vrcholy Glava a po chvíli stojíme u horské útulny Ravno brdo 1 863 metrů vysoko. Je zde upravená salaš, silný pramen vody a pohodlné přespání pro 6 (možná i více lidí). Jsme velmi unavení, poněvadž jsme sem došli za jeden den usilovného pochodu až od Goleše.

Sestup do Plavské kotliny

V noci se kazí počasí, přichází velmi silná bouřka a ráno to nevypadá o moc lépe. Kousek od salaše se nachází vyhlášené Visitorské jezero s plovoucím travnatým ostrovem. Bohužel si tuto raritu musíme nechat na jindy, protože nás tlačí čas. U jezera se prý také nachází solidní chata určená k noclehu. Dokonce i s kamny. Vracíme se tedy na Visitorské livadije, stáčíme se k východu a brzy už klesáme lesem směrem do města Plav.

U rozpadlých salaší Velika gropa opouštíme značku a vydáváme se po znatelné pěšině, která traverzuje horu Samar. Po překonání hřebene, který z tohoto kopce vybíhá, začínáme velmi strmě klesat ve spleti cestiček a stezek. Čeká nás sešup o 700 metrů níž. Přejdeme několik pastvin a jen štíty Prokletije nás utvrzují ve směru, kterým jsme se vydali. Postupně se však čím dál více ztrácíme a nakonec sestupujeme na divoko v jakémsi vyschlém žlabu.

Konečně míjíme první políčka místních, potom salaše, domky a nakonec scházíme kolem nějaké továrny na hlavní silnici vedoucí do Plavu. S rozčarováním zjišťujeme, že do města je to ještě asi 4 kilometry náročné chůze po asfaltu. Po celý den nás prohání dešťové mraky a na silnici nás i chytí. Do muslimského města Plav přicházíme zmoklí, naštěstí tu mají restauraci s pivem a tak se osvěžujeme.

Pokoušíme se nahlásit na policejní stanici, kde by nás zapsali pro vstup do pohraničního pásma (tehdy se to ještě muselo). Mají zavřeno a tak kráčíme podél bažin Plavského jezera a hledáme místo k noclehu. Nakonec spíme u obrovské (snad pětipatrové vily) místních cikánů na zahradě.

Večer si tam necháváme věci a jdeme do víru maloměsta. Končíme na bizarní muslimské diskotéce, kde jsou téměř samí navonění chlapi (skupinky asi 20 mladíků obtáčející se kolem jedné slečny). My jsme tam suverénně nejsmradlavější, nejšpinavější, nejzarostlejší a s nejvíce zabahněným oblečením.

Obsluha na zahrádce restaurace nefunguje (i poté, co jsme zjistili, že sedíme a čekáme na sousední zahrádce nějakého zavřeného bistra), takže si chodíme pro piva dovnitř. Zde nám všichni udiveně koukají na chlupaté nohy v kraťasech (ty máme také jako jediní). Povzbuzeni originalitou tohoto místa se po této kulturní vložce ještě procházíme po hlavní plavské třídě, kde korzují zástupy lidí pozdě do noci a živě se baví.

Sumarizace

Přechod Zeletinu, Goleše a Visitoru považuji za jednu z nejkrásnějších túr mého života. Vyšlo nám počasí a v podstatě jsme během 14 dní přešli od sedla Tršnajevik v pohoří Komovi do prokletých hor, kde jsme také podnikly několik nádherných túr. V Prokletijích se bohužel zkazilo počasí, takžeto už tak růžové nebylo.

V Zeletinu jsme neviděli jedinou turistickou značku. Na vrchol Goleše vede značka z obce Murino a sporadicky ji lze zahlédnout i dál. V oblasti Grebene je však vzácná. Visitor je už značený lépe, především na sever od nejvyššího bodu. Opět lze jít po kvalitní značce do vsi Murino a také do vsi Dolna Brezojevica (Glavice), která je podstatně blž k Plavu. Nově se však vyznačily další trasy, kamarád pohoří přešel 4 roky po nás a potvrdil, že do Plavu již také lze jít po značce.

Náročnost na orientaci je poměrně vysoká, ale pro zkušeného turistu není neřešitelná. Pokud jde o fyzickou náročnost, tak tam už je to horší. Samotná hřebenovka je členitá a jsou zde poměrně hluboké sestupy a výstupy. Problematické jsou zdroje vody. Doporučuji alespoň 4 litry na osobu, pokud je vedro, tak to vypijete. Hledání zdroje tekutin je mnohdy také oříšek. Technické pasáže jsou pouze na hřebeni Visitoru, obtížnost lezení snad ani nedosahuje I. st. UIAA. Přesto je nutné netrpět závratí.

Tento přechod doporučuji tulákům, kteří si chtějí užít naprosté samoty, krásných výhledů, objevitelských pocitů a neporušené přírody. Hřeben Grebene na západě přímo vyzývá k přechodu, taktéž i v Goleši lze podniknout kratší hřebenovku, kterou jsme my nešli. Uvažovat lze i o hřebeni Prokletijí, který se táhne roznoběžně s Visitorem a tvoří hranici Černá Hora - Albánie. Možností v oblasti je mnoho, když k tomu připočítáte unikátní vesničky a města v podhůří, tak letos o prázdninách bude na Visitoru plno…