Přes vrcholy a sedla Vysokého Atlasu, putování světem horských Berberů (1)

Severoafrické Maroko je zemí, která nabízí spoustu možností pro nezávislé cestování ať už po památkách, pouštích a oázách, za poznáváním muslimského světa nebo třeba zdoláváním vrcholků Vysokého a Středního Atlasu. Přímořské oblasti jsou vhodným místem k odpočinku po túrách v Atlasu nebo po vyčerpávajícím cestování v poušti a jižních oázách. Naším cílem se stal Vysoký Atlas a přilehlé horské oblasti.

Pravděpodobně nejvhodnější dobou k návštěvě hor je jaro nebo podzim. Na jaře je v horách již příznivé počasí s příjemnými teplotami, které ale může být provázené množstvím srážek a na vrcholech ještě leží sněhová pokrývka. Řeky a potoky bývají plné vody a také vegetace je v největším rozkvětu. Na podzim je klima ještě příznivé, množství návštěvníků hor výrazně opadá a nechává tak prostor pro volné putování napříč horami s výstupy na vrcholy bez doprovodu skupin turistů s průvodci.

Vrcholky kolem 3 500 m n.m. nabízejí spoustu možností pro trekování všech stupňů náročnosti včetně zdolávání nejvyššího vrcholu pohoří Jebel Toubkal (4 167 m n.m.).

Kouzlo marockých hor spočívá kromě řídké infrastruktury a nepříliš vysoké návštěvnosti (v porovnání s evropskými horami) také v osobitosti místní berberské komunity a neobvyklých klimatických podmínkách a vegetaci. Z rozpálených rovin kolem Marákeše se rázem můžete ocitnout, zejména na podzim, ve sněhové vánici na hřebenech.

Čtěte také: Přírodní a kulturní zajímavosti Maroka (1), písečné duny a kaňony

Vzhledem k charakteru geologického podloží a přes relativní blízkost největší pouště na světě Sahary jsou v horách velmi časté záplavy, kdy se ze stezek a širokých pist stávají potoky a řeky během několika minut. Vegetace na svazích je řídká, většinou sestává z rostlin nenáročných na vodu, údolí jsou však zelená a úrodná. Na svazích lze potkat horské kozy, pastevce ovcí a všudypřítomné muly, bez kterých by byl život v Atlasu pro horaly nemyslitelný. Nad hlavou krouží sokoli, mezi drobnými keři narazíte na ještěrky a gekony.

Obyvatelstvo hor tvoří převážně Berbeři a muslimští Arabové, kteří se sem v průběhu staletí nastěhovali z nížin. Jejich život v horách lze asi nazvat tradičním, svá políčka na svazích údolí obdělávají už po staletí. V chudých vesnicích se však setkáte s neobyčejnou pohostinností a pozvání na čaj je téměř samozřejmostí. Rovněž množství nahaněčů a prodavačů či samozvaných neodbytných průvodců je zde výrazně menší než ve městě. My jsme si pro cestování po Maroku vybrali tři týdny na přelomu září a října a v horských oblastech strávili asi dva týdny.

1. den

Ráno kolem deváté hodiny vyrážíme z Marrakeche "grand taxi" do horské vesnice Imlil. Po dlouhém smlouvání nakonec nasedáme sami dva do taxíku a za velmi příjemnou cenu se řítíme po silnici směrem k horám na jižním obzoru. Je asi pět dní před koncem ramadánu, a tak není příliš těžké sehnat dopravu za rozumnou cenu. Během postního měsíce je cestování v útlumu, a tak každý zákazník je zdrojem cenných příjmů.

Po hodinové cestě rovinou začínáme stoupat od vesnice Asni do hor. Před námi už se tyčí vrchol Toubkalu a podél silnice se klikatí horská řeka mezi rudými svahy. Asi po třech hodinách staneme na hlavní cestě v Imlilu. Ihned nás loví asi 10 různých potenciálních ubytovatelů, necháme se nakonec zlákat a odcházíme s jedním z nich do malé "gíte"(jakési chaty), kde společně s dvěmi Holanďany nocujeme. Předtím ještě nakupujeme zásoby na další tři dny, které chceme strávit výstupem na Jebel Toubkal (4 167 m n.m.) a túrami v jeho okolí.

2. den

Ráno se nad jižními vrcholky honí mraky, rozhodujeme se tedy vyrazit co nejdříve. Po klikaté cestě stoupáme ořešákovým hájem do vesnice Aroumd. Provází nás občasné skupinky turistů. Dochází nám, že výstup na Toubkal je nejčastějším a často jediným cílem trekařů ve Vysokém Atlasu. Kolem hliněných domků a malého obchůdku sestupujeme do širokého koryta řeky, kde teď ovšem mezi balvany tečou jen dvě ramena říčky. Rozměr koryta nás nenechává na pochybách, že při jarním tání je průtok několikanásobně větší. Obě ramena brodíme za pomoci hůlek a po levé straně údolí po stezce zvolna stoupáme k první zastávce na cestě - Sidi Chamharouch.

U malého vodopádu a dvou domků stojí Berber s mulou a prodává vodu a sušenky. Zdvořile odmítáme a stoupáme do prudkého svahu směrem k jihozápadu. Traverzujeme travnatý svah a shlížíme dolů do údolí potoka. Začíná se kazit počasí, nad námi a za chvíli i mezi námi jsou těžké mraky, ze kterých se brzy spouští hustý déšť. Inu i v Maroku může přijít průtrž mračen.

Zdá se, že jsme asi jediní, kdo tady má pláštěnky a tak nahazujeme poncha na batohy a podél moknoucích turistů stoupáme údolím vzhůru. Míjí nás skupinka Berberů s mulami směřující zpět dolů do Imlilu. Překračujeme potůčky a po rozblácené cestě se zbytky sněhu staneme po 6 hodinách pochodu před chatou Toubkal. Máme s sebou stan, ale není tu moc vhodné místo na spaní a trekařů málo, takže se rozhodujeme přenocovat v chatě za celkem příznivou cenu.

Po usušení popíjíme mátový čaj a rozhlížíme se po okolních skalních stěnách. Chata stojí v patě údolí ve výšce 3 207 m n.m., ze kterého se do třech stran zvedají stěny a suťové svahy s balvany pokrytými lišejníky nebo zcela holými.U potoka pod chatou se na pár rovných travnatých místech dá asi stanovat. V chatě si vaříme večeři z vlastních zásob a brzy uléháme.

3. den

Vstáváme po páté hodině a po snídani a spěšném balení vyrážíme k vrcholu. Ještě není úplně světlo, ale stezka je v prvním úseku dobře patrná, mezi mraky už probleskují první ranní paprsky a oranžově malují na západní stěnu. Na cestu se vydávají skoro všichni obyvatelé chaty, takže míjíme skupinky s průvodci i samostatné trekaře.

Po balvanech pomalu stoupáme vzhůru, v rukavicích a bundách jdeme po kluzkých kamenech po jižním okruhu. Po hodině se svah zmírňuje a stezka se kroutí mezi kamením. Všude se válí mraky, které vítr občas rozfoukne a nabídne tak krásný výhled na okolní hřebeny a do nížin na severu. Vrcholek zatím není patrný, šlape se dobře a převýšení zatím není znát.

Procházíme kolem zamrzlé bystřiny a suťovým polem se šineme vzhůru. Na chvilku se vlevo rýsuje vrchol, v tom ale začíná sněžit a foukat ostrý vítr, takže mi začíná být jasné, že z pověstného rozhledu z vrcholu Toubkalu asi moc nebude. Přelézáme závěrečný hřebínek a na vrcholu dusáme ve sněhu a doplňujeme energii čokoládou, ujídáme ze zásob. Fotíme se v mlze u vrcholového bodu a těšíme se z okamžiku. Se skupinkou polských skautů trénujeme slovanské jazyky a utužujeme česko - polské vztahy.

Doufám, že další vrcholy nám poskytnou lepší výhled, byť třeba nebudou tak vysoké. Začínáme sestupovat stejnou cestou zpět, protože v mlze a po sněžení nechceme hledat alternativní cesty. Zase se při sestupu otvírají výhledy na západní hřebeny Atlasu a tak jsme přece jen odměněni za úsilí. Zatím vše probíhá bez zdravotních potíží, i když jsme neabsolvovali plánované aklimatizační túry.

Po dvou hodinách staneme opět před chatou Toubkal a po jídle a odpočinku vyrážíme zpět směrem do Sidi Chamharouch a Imlilu. Sestup probíhá hladce, před sedmou hodinou scházíme opět na hlavní cestu v Imlilu. Tentokrát už dost unaveni stoupáme východním údolím do chaty u našeho starého známého a po výborném "tajinu" (marocké jídlo z masa a zeleniny) jdeme spát.

4. den

Kolem desáté hodiny dopoledne scházíme do Imlilu nakoupit zásoby na další cestu. Počasí je příznivé, polojasno a odhadem tak 18 stupňů. Ramadán ještě neskončil, a tak je docela obtížné sehnat proviant na cestu. Bereme jídlo na čtyři dny a vracíme se zpátky do naší základny. Mezitím se významně zatáhlo, nad východním hřebenem jsou těžké olověné mraky, ale máme před sebou čtyřhodinový přechod sedla Tizi´n Tamatert (asi 2 100 m n.m.) do vesnice Tachdirt.

• Dokončení článku