Výstup na Grossglockner, horu v Rakousku

Splněný rakouský sen aneb na potulce po Vysokých Taurách (3)

Je pátek 29.7.2016, nacházím se v Rakousku ve Vysokých Taurách na chatě Glorer Hütte. Mám za sebou první tři dny u našich jižních sousedů - první den jsem strávil cestováním, druhý přechodem na horskou chatu Glorer Hütte a třetí výstupem na svou první 3tisícovku v životě.

Takže mi startuje čtvrtý den dovolené, měl bych se vrátit zpět do kempu u vesnice Ainet, protože správci kempu jsem řekl, že se tak za tři dny objevím zpět. Ale když jsem, předešlý večer, nad tím vším přemýšlel a počítal na kolik mě cesta zpět vyjde (autobus z Kalsu do Ainetu - 6,4 eur a noc v kempu - 13 eur), řekl jsem si, že ještě zůstanu v horách. Nakonec noclehy na chatách jsou relativně levné a ještě ušetřím za autobus. Ke všemu mám ještě zbytek zásob jídla a peníze taky.

Čtěte také: Minulá část článku Splněný rakouský sen (2)

Večer jsem si objednal na ráno snídani za 10,2 eura. Na Glorer Hütte mají švédský stůl, takže jsem počítal s tím, že se nadlábnu tak, abych vydržel bez jídla co nejdéle. Stůl je přiměřeně bohatý v rámci možností horské chaty - chleba, salám, tvrdý a měkký sýr, müsli, zavařené ovoce, marmeláda, jogurt, máslo, káva, čaj, džus. Přiznám se, že jsem si pár sáčků čaje nabral ještě do kapsy, kdyby náhodou ještě na nějaké chatě měli možnost, koupit si jen horkou vodu a pak trávit zbytek večera u konvičky čaje.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V 7:30 teploměr umístěný na zdi chaty ukazuje krásných 9 st. C. Dneska je to první den, co jsem se ráno probudil a obloha je azurová! Mám v plánu dojít jen na Erzherzog-Johann-Hütte. Včera večer jsem se ptal místních chatařů na Glorer Hütte, zda si myslí, že na E-J-H bude volno. Ti tam hned ochotně zavolali, zjistili, že volno je a hned mi zarezervovali nocleh. A můj celkový plán je teda takový, že na tuto chatu dojdu, pohlédnu na Grossglockner a jestli si nenadělám do trenek, prubnu výstup na něj. Mám celkem naivní předpoklad, že na E-J-H budu tak za tři hodiny.

Výstup na Erzherzog-Johann-Hütte

Na cestu se vydávám po turistické stezce 713. Chodník vede po vrstevnici okolo hory Glatzschneid (2 910 m). Při včerejším plánování v mapě jsem vyčetl, že by mě na této stezce měly čekat nějaké ferratky. Jakmile přicházím na rozcestí, kde se připojuje stezka Luckner Weg č. 45, tahám mapu, abych zjistil, kde se vlastně nacházím. A zjišťuji, že ferrata se nekoná, že šlo jen o zajištěnou cestu pomocí ocelových lan - nic náročného, lana stačí jen na přidržení se.

Trošku lituji,že jsem nešel po stezce 45, protože je tam taky cesta zajištěná pomocí ocelových lan, navíc bych šel přes sedlo Pfortscharte (2 828 m), takže bych si mohl odškrtnout další významnou kótu v seznamu.

Není čas zpytovat svědomí a přemýšlet nad tím, co jsem udělal a co ne, proto pokračuji dál ve svém putování. Cesta je stále vedená po vrstevnici a mě se po celou dobu naskýtají skvělé pohledy na okolní panoramata. Nyní se objevuje i parádní pohled na samotný GG. Chci fotit, ale Zvoník je stále zahalen v mlze. Čekám dobrou hodinu a prostě on ne! Neodkryje se a neodkryje. Alespoň jsem si nafotil spoustu krásných skalniček, které zde rostou.

Na dalším rozcestí se napojuji na tzv. Mürztaler-Steig. Cesta zatím nijak výrazně nestoupala, vedle krajinou malebných alpských luk, sem tam nějaká skalka. Tady se ovšem vše mění, chodník vede ještě chvíli po rovině, posléze však začíná nemilosrdně stoupat krajinou kamení a skal a postupně se prokousávám na začátek ledovce Ködnitzkees.

Nenechávám nic náhodě a nasazuji sedák, pro jistotu i smyčku s karabinami, mačky, na hlavu beru horolezeckou přilbu a do ruky cepín. Nechci riskovat vlastní život. Na ledovci jdu jen po jeho okraji, přijde mi to přehlednější, navíc zde nejsou žádné trhliny a celkově si myslím, že pode mnou nebude moc hluboko. Ikdyž v jednom místě mi cepín zajíždí celou délkou do sněhu, tady raději dávám dobrý pozor a hledám pevnější cestu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Při chůzi po ledovci se změnilo počasí a celkově se zatáhlo. Mě čeká také změna - čistě náhodou jsem si po své pravé ruce všiml začátku via ferraty. Tudíž sundávám mačky, cepín věším zpět na krosnu a nasazuji via ferrata set. Nevím, kde přesně a jak blbě jsem se na ferratu připojil, ale zjistil jsem, že tudy snad nikdo nechodí. Po začáteční, spíše lezecké úseky přicházím k ceduli Burgwartscharte (3 114 m).

Odtud pokračuji již po hřebeni. Obtížnější části jsou zajištěny ferratově, některé jsou vzdušnější a hřeben je celkově ostřejšího charakteru. V jednom místě se připojuje další nástup na ferratu z ledovce. Ten tentokrát začíná cca 30 m vysokým žebříkem z kramlí po kolmé stěně. Vypadá to na dobrý adrenalinek.

Pokračuji opět dál a v podstatě stále prudce stoupám, spousta částí se dá projít bez jištění - tudíž bez zdržování se přecvakáváním karabin. Od rozcestí, kde se připojuje stezka z ledovce od chaty Stüdlhütte rapidně přibývá turistů. Odtud je již ferrata naprosto pohodová, v podstatě se stačí jen přidržovat ocelového lana. Stále se ovšem prudce stoupá. Dost lidí předbíhám a úplně neočekávaně se objevuje chata - stačí již jen vystoupat pár metrů.

Erzherzog-Johann-Hütte

Ve 14:00 stojím na terase chaty Erzherzog-Johann-Hütte (3 451 m), nejvýše, co jsem se kdy dostal, takže mám úplně neuvěřitelnou radost! Je zde 9 st. C, ovšem fouká dost studený vítr. Nechávám se zde zdokumentovat náhodnou turistkou a hned poté zde potkávám dva Moraváky - Láďu a Petra. Domlouvám se s nimi, zda by mě vzali k sobě na lano při výstupu na GG. Jdou bez průvodce jako já a nemají s tím problém.

Původně zvažovali výstup ještě dnes stejně jako já, ale počasí není dobré, je mlha, ani nejsou vidět žádné výhledy. Takže výstup odkládáme na zítřejší ráno. A mizíme v teple chaty. Nocleh je povinně se snídaní a vychází na 24,8 eur pro členy AV. Oběd si raději dáváme z vlastních zásob a symbolicky si zde dáváme po pivu - weizenbeer za 5,2 eur. U piva domlouváme taktiku na zítřejší výstup.

Na chatě je celkově spousta lidí z ČR, viděl a slyšel jsem jich minimálně 10, což je tak 10 % chaty. Není zde zavedena voda a záchody jsou zde pouze suché. V 19:30 je teplota 6 st. C, spát jdu ve 20:00.

Výstup na Grossglockner

Oficiální budíček máme domluvený na 4:55. Ve skutečnosti jsem moc nespal. Řekl bych, že mě dostala výšková nemoc. Celkem mě bolela hlava a navíc jsem cítil nějaký podivný tlak v očích. A myslím, že to takto měla spousta lidí, protože v pokoji pořád někdo odcházel na záchod, pořád někdo pokašlával a převaloval se.

Taky mě večer vyrušilo to, že většina lidí došla z piva později než já a museli si začít balit věci na další den (jako by to nemohli udělat předtím než půjdou na pivo). A v noci mě navíc ještě rušilo světlo z chodby, protože mi svítilo do očí oknem ve dveřích.

Někteří lidé šli na GG ještě před snídaní. My se jdeme nejprve najíst. Ke snídani jsou tři rakousky tenké krajíčky chleba k nim máslo, marmelády, medíky, tavené sýry a paštiky. K pití na výběr šálek čaje či kávy. Prostě bída, proto jím i holé marmelády, aby mi nedošla energie. Už totiž nemám žádné vlastní zásoby.

Cca v 6:10 vycházíme, při teplotě 3 st. C. Batoh nechávám na chatě. Nasazuji mačky, sedák, smyčku s karabinama, helmu a do ruky beru cepín. Nejprve se jde za chatu, kde začíná ledovec. GG ještě vidět nejde, ještě se schovává v mlze, ale i přesto jde vidět, že dnes bude krásně.

Nejprve jdeme po rovině, ale jakmile začínáme stoupat navazujeme se na lano. Nejprve se stoupá relativně lehce až na místo první vyhlídky - výhledy jsou do všech světových stran (samozřejmě kromě té, kryté masivem GG). Odtud začíná stoupání přitvrzovat až nakonec traverzujeme ledovcový kuloárek. Bez maček a cepínu by to rozhodně nešlo. Jde se mi výborně, ale jdeme dost pomalu.

Takto vystoupáme až na malou plošinku s rozcestníkem, odtud bude začínat lehce lezecká část, již jen po skále. Všichni kdo šli před námi, v tomto místě sundali mačky a nechali je tu. Takže děláme to samé. Cepín si pro zichr beru s sebou.

Jdu první, musím si pomáhat i rukama, ale jde se mi naprosto výtečně! Dokonce musím přibržďovat, protože bych jinak tahal kolegu za sebou, navíc na něm jde vidět, že mu tato lehce lezecká část začíná dělat problémy.

Cesta je pojištěná ocelovými tyčemi upevněnými ve skále, na které by měl člověk vždy udělat smyčku z lana, aby byl zajištěn proti pádu. Upřímně, pro mě zde ještě není takový sklon, že bych to tu nezvládl bez jištění. Dokonce se domnívám, že jsem šel už po horších věcech.

Takto jsme vylezli až na hřeben Kleinglockneru (3 770 m). GG je již na dosah ruky. Ale přece jen to chce momentálně notnou dávku sebezapření. Následuje totiž několik hodně úzkých hřebínků (tak na dvě stopy), navíc pokrytých zledovatělým sněhem, kdy na jedné straně je sráz kolmo dolů hluboký několik stovek metrů a na druhé straně je sráz velmi, velmi příkrý. To je místo, kterého jsem se nejvíc obával.

Jeden z mých klegů má naopak větší obavu ze závěrečné lezecké části na vrchol GG za Pallaviciniho kuloárem. Kluci to vzdávají. Já si přece jen říkám, když už jsem došel až sem, tak na vrchol to už zvládnu a oslovuji náhodné kolemjdoucí. Jsou to naši srbští bratři.

Srbové se mě nejprve ptají na zkušenosti. Samozřejmě sděluji, že jsou nulové. Přesto mě berou na lano. Nejzkušenější mi vysvětluje základy jištění a jak budeme postupovat. Posléze zjišťuji, že další dva jsou celkově méně zkušení, než jsem já sám.

• Pokračování článku