Trasy: Vysoké Tatry a Belianské Tatry vysokohorské

Turistika a turistické trasy ve Východních Tatrách (1)

Budeme-li hledat krále slovenských hor, nemusíme pátrat dlouho. Na pomyslném trůnu pevně sedí Vysoké Tatry. Jsou nejvyšší, neznámější i nejnavštěvovanější, nevím, co by se muselo stát, aby přišly o svůj primát. Geomorfologicky spadají spolu s Belianskými Tatrami pod podcelek Východních Tater, rozkládají se na ploše 260 km² a délka činí 26 km. Nejvyšší vrchol představuje Gerlachovský štít (2 655 m) a výšky nad 2 500 m dosahuje dvacet šest hor.

Pohoří tvoří hlavně krystalické horniny a kromě strmých štítů v něm najdeme ostré hřebeny, táhlé doliny, průzračná plesa či hučící vodopády. Celé území spadá pod Tatranský národní park (TANAP), který vyhlásili v roce 1948 o výměře 74 111 ha, ochranné pásmo činí 36 574 ha.

Tolik základní charakter krále, my svou návštěvu začínáme u princezny slovenských hor, jak jsem si dovolil nazvat Belianské Tatry. Ty mají rozlohu 64 km² a délka hřebene činí 16 km. Nejvyšší horou je Havran (2 152 m). Na rozdíl od svého souseda ji tvoří převážně vápence a dolomity, a tak se v oblasti objevují krasové jevy včetně jeskyň. Území též spadá do TANAPu a v roce 1978 uzavřeli většinu pohoří z důvodu ochrany přírody.

Monkova dolina

Napříč hřebenem Belianských Tater prochází pouze jediná cesta, a tak se na ni, neboť nemáme jinou možnost, zaměřme. Po přechodu Pienin a Spišské Magury začínáme naši cestu na Filipském vrchu (1 017 m), na němž jsme přenocovali. Odtud se nám nabízel vynikající výhled na Belianské Tatry. Přes osadu Ždiar, již založili v 17. století, přecházíme po slušné cestě k ústí Monkove doliny. Zhruba před deseti roky jsme tady platili za vstup do chráněné zóny, dnes v domku žádný výběrčí nesedí. Že by poplatky zrušili? Je to možné, spíš je ale brzo ráno, nebo ještě nezačala hlavní sezóna.

Čtěte také: Hřebenem Belianských Tater

Zprvu stoupáme do mírného kopce, posléze se dereme strmě vzhůru. Také se otevřou první výhledy. Opodál zurčí v kaňonu vodopád a po naší levé straně se zvedají ostré stěny vápencové Opálenice. Občas se také vyskytnou cedule naučného chodníku, dojde i na řetěz. Ten však spíš překáží, než slouží ku pomoci.

Monkova dolina končí a následuje Široký úplaz, mizí vyšší rostliny. Porost představuje hlavně tráva, a jelikož máme červen, kvetou podél potůčku blatouchy a petrklíče. Při pohledu zpět vidíme na Spišskou Maguru a Pieniny, my však upřednostňujeme partie před námi. Přes poslední zbytky sněhu vystupujeme mezi Hlúpy vrch a Ždiarskou vidlu (druhý nejvyšší vrchol pohoří - 2 141 m) do Širokého sedla (1 826 m), z něhož se v plné kráse předvádí Vysoké Tatry. Jako na dlani máme např. Lomnický a Jahňací štít, po pár letech si znovu ověřujeme, že výhled nemá sebemenší chybu.

Široké sedlo

Z Širokého sedla ještě chvilku stoupáme a čím dál lépe se nám kromě Ždiarské vidle ukazuje i Havran, čímž nemyslím ptáka, ale nejvyšší horu Belianských Tater. Ze zvířecí říše zmíním kamzíka potulujícího se opodál. Brouzdá si travou a nebere nás v potaz, jak se zdá, jsme mu lhostejní. Necháme ho na pokoji a klesneme do Kopského sedla (1 750 m), kde končí jednosměrný naučný chodník, po němž jsme se od ústí Monkove doliny ubírali. V Kopském sedle se křižují turistické cesty, které svým způsobem navazují na bývalé pašerácké stezky, jež tudy kdysi vedly z Uher do Polska.

Veľké Biele pleso

Scházíme k Velkému Bielemu plesu a pokračujeme podél vody na Šalviový prameň, pěšky se ubíráme do Tatranské Lomnice. Tam nám vyvstává otázka, co dál, neboť jsme se rozhodli při pobytu ve Vysokých Tatrách někde ubytovat, abychom nemuseli chodit na těžko. Řešení nacházíme v informačním centru. Paní nám poskytne vynikající tip, který se ukáže býti trefou do černého.

Penzion Bělín, toto je z mé strany dobrovolná reklama, nás přijme s otevřenou náručí a na několik dní získáváme střechu nad hlavou, nemůžeme si stěžovat. K večeru ještě zaskočíme do potravin, jelikož nám po předchozích túrách došlo jídlo, přiřítivší se bouři přečkáme v jedné z hospod.

Výstup na Slavkovský štít

Další den vstáváme celkem brzo a přejíždíme železnicí do Starého Smokovce. Protože jsme při předchozích návštěvách Vysokých Tater nikdy nezavítali na Slavkovský štít, je naše volba snadná, vydáváme se na tuto horu. Zprvu se ubíráme "měsíční" zelenou krajinou, kde jen občas ční k nebi pár stromů (stejně poničeným územím jsme scházeli minulý den do Tatranské Lomnice), jedná se o pozůstatek kalamity staré sedm let - snad jsem to od oka spočítal dobře.

Zhruba po hodině křižujeme Tatranskou magistrálu, první větší zastávku činíme na Slavkovské vyhlídce (1 550 m). Původně se nazývala Maximiliánka po doktoru Maximiliánovi Weiszovi, jenž v roce 1881 založil turistický chodník na Slavkovský štít. Neoddychujeme však z úcty k jeho pietě (po jeho pomníku nezůstala v místě jediná památka, rozpadl se v průběhu druhé světové války), nabízí se nám nádherný výhled na Lomnický štít a do Malé a Velké Studené doliny.

Ještě hezčí rozhled máme o kousek výš, neustále stoupáme. Jdeme hlavně po kamenech a rychle nabíráme výškové metry, k vlastnímu úžasu dosáhneme vrcholu Slavkovského štítu (2 452 m) o hodinu a tři čtvrtě dřív, než uváděl ukazatel. Zpráva je to sice pozitivní, my však radostí neskáčeme.

V průběhu výstupu se zatáhlo a obklopily nás husté mraky. Zalézáme tedy do závětří a vyčkáváme, jestli se neprotrhá obloha, stane se tak jen částečně. Gerlachovský ani Lomnický štít se neukáží, shlédneme aspoň do dolin. Moc nás to nepotěší. K sedlu Prielom, kam jsme hodlali jít následující den, se táhne obrovité sněhové pole, jež není radno pokoušet, tohle nebudeme riskovat.

Netrvá dlouho a na vrchol přichází další turisté, jimž se, kdybychom chtěli, můžeme chlubit, že jsme dosáhli nejvyššího bodu tento den jako první. V historickém měřítku na horu vystoupil první v červnu 1664 v čele dvanáctičlenné skupiny evangelický kněz Juraj Buchholz st. K jeho výkonu je však nutno dodat, že oddíl provázel lovec, který už cestu znal. Docela by mě tedy zajímalo, kdy si úsek prošlápl. V zimě proběhl první úspěšný výstup dne 15.1.1873.

Další z turistických průvodců po Karpatech. Již III. doplněné a zcela přepracované vydání průvodce Vysoké Tatry je tentokráte doplněno o polskou část Tater, která je logickou a nedělitelnou součástí tohoto horského celku. Protože celkový objem informací v knize obsažených podstatně narostl, museli jsme přikročit ke zvětšení formátu knihy z tradičního kapesního formátu A6 na formát 114 × 188 mm, podobně jako např. u publikace Ukrajinské Karpaty…

Jelikož se počasí nelepší a naopak se halíme do černého mraku, sestupujeme. Děje se tak stejnou cestou, protože jiná na vrchol nevede. Potkáváme další turisty a zprvu je litujeme, že se ženou do tmy, jak to ale na horách občas chodí, počasí se mění každým okamžikem. Na Slavkovské vyhlídce se vyjasní a před námi se v plné kráse opět zvedá ještě před chvíli do mraků zahalený Lomnický štít. Tak tohle naštve, zpátky nahoru se však kvůli okouzlujícím výhledům znovu plahočit nemíníme. Zas takoví blázni nejsme.

Sliezsky dom

Přesto si nedáme pokoj. Jelikož jsme dle rozpisu zhruba devítihodinovou túru zvládli dříve, rozhodneme se ji prodloužit. Zahýbáme po Tatranské magistrále na Velické pleso. Nejprve vede stezka lesem a posléze se prochází klečí, zhruba od Slavkovského plesa, jež není v hustém porostu vidět, se otevírají i výhledy. Vysoko nad námi se zvedá Slavkovský štít a my můžeme určit, kudy jsme se prve ubírali. Poté prvně a naposledy nepatrně zahlédneme Gerlachovský štít, jenž vykukuje za bližšími vrcholy.

V děsivě obludné stavbě Sliezského domu u Velického plesa zaskočíme na pivko a sestupujeme do obce Tatranské Zruby. Tam nám těsně před nosem ujede vlak na Starý Smokovec, a tak jdeme do známého střediska pěšky. Z něj se do Tatranské Lomnice přepravujeme železnicí, končí nejnáročnější den našeho putování. Alespoň tak usuzuji podle našich noh, ty moje by mohly večer o únavě docela zajímavě vyprávět. Slovo jim ale nedám, ještě by mě pomluvily, že jsem je nutil k nelidským výkonům.

Směr Východná Vysoká

Ráno přejíždíme do Tatranské Polianky a vyrážíme k Velickému plesu. Neděje se tak ale proto, že by nás pleso minulý den uhranulo svou spanilostí, jen jsme si u něj ověřili, že by se navzdory případnému sněhu mělo dát vystoupat na Polský hrebeň. Kdyby to nešlo, sotva by přece shora chodili lidé.

Cestou nás zastihne déšť a chvíli zůstáváme skryti pod větvemi stromů, od záměru nás přeháňka neodradí. Na rozdíl od předchozího dne necháváme Sliezský dom bez povšimnutí a stoupáme podle vodopádu Velickou dolinou. Další úsek se nazývá Kvetnica. Květů se nám ovšem příliš neukáže, protože v horách stále úřadují záchvěvy zrádné zimy, přestože ta se v nižších partiích dávno odebrala k "letnímu" spánku.

Řádně fučí, před Polským hrebeňom se vyloupnou zrádná sněhová pole. Turistům, čili i nám, nezbývá, než přes ně přejít. Vůbec se mi to nezamlouvá a začnu si hrát na "dámu", nemíním se ubírat po kluzkém terénu. Názor změním až po chvíli, nakonec toho nelituji.

Přes ledová místa se dostáváme ke skaliskům a s pomocí řetězů lezeme prudce vzhůru, zdraví nás Polský hrebeň (2 200 m). Na jedné straně se zvedá Velický štít a na druhé Východná Vysoká, na niž odbočuje turistický chodník. Nechybí ani Divoká veža a sedlo Prielom, za námi klesá do nížin Velická dolina a před námi se hluboko dole ukazuje Zamrznuté pleso. K dokonalosti schází jen jedna položka, v oblasti Gerlachovského štítu se válí neprůhledná mračna.

• Dokončení článku