Přes Východní Elbrus

Po dvoudenním zpoždění autobusu přijíždíme do kempu za nepříjemného deště, jenž trvá i po celý následující den. Nikam se nejde kromě individuálních vycházek do okolí a návštěvy blízkého muzea Vládi Vysockého, kde je mimo jiné i obraz Putina na lyžích a fotografie dědušky, který byl na Elbrusu už 210× a naposledy ve svých 109 letech.

Druhý den počasí trošku moudří a tak konečně vyrážíme na první aklimatizační výšlap do sedla Irikčat (3 600 m n.m.) s jedním mezitáborem v dolině shodného názvu (2 700 m n.m.). Celé odpoledne je mlha a v podvečer začíná mrholit.

Ráno vyrážíme kolem osmé, načež začíná opět pršet. V důsledku změny deště v husté sněžení, kvůli přibývající nadmořské výšky se do sedla dostává jen 11 lidí z celkového počtu 28, kdy se v závěrečném výšvihu brodíme v rozbředlém sněhu. Na kameništi s nízkými zídkami z nahromaděného kamení do 50 cm (v mapě značeno jako bivak!) rychle stavíme stan.

4,5 dne na cestě + 1 pasivní den v kempu + 2 dny pochodu v mlze = 7,5 dne od odjezdu z ČR a já jsem zatím z Kavkazu viděl lautr… A tak zatímco venku padají jedna lavinka z čerstvě napadaného sněhu za druhou, mně se s mapou před očima rodí v hlavě odvážný plán: pokud bude ráno lépe - zkusíme vystoupit alespoň nad mraky, ať už z toho Kavkazu něco vidíme a pokud by to šlo obzvlášť dobře - zaútočíme na Elbrus přes východní vrchol. Pakliže budou problémy, sestoupíme dolů uspokojeni celkem dobrou aklimatizací.

Můj kamarád Radim a dalších pět kluků souhlasí, ačkoliv jsou si vědomi náročnosti výstupu bez předchozí aklimatizace a navíc natěžko po vzdušném skalnatém hřebeni. Večer už se oblačnost trošku protrhává, čili dělám první fotky.

Ráno se budíme v zasněžených stanech mezi dvojí oblačností. Místy jdou vidět modré díry, nefouká, tudíž nás sedm vyráží, zatímco čtyři sestupují dolů. Přecházíme přes menší vrcholek na největší plató v Centrálním Kavkaze s názvem Jikaugenkioz. Všech sedm se navazujeme a s dobrým pocitem eliminace rizika pádu do možných trhlin pokračujeme 3 km k ostrému hřebeni, který vede až na východní vrchol Elbrusu. Radim který je nejlehčí, prošlapává sníh a všem se ta rovina zdá nekonečná.

Nejobsáhlejší turistický a horolezecký průvodce Západního a Centrálního Kavkazu. Na 320 stranách naleznete popisy těch nejatraktivnějších turistických, trekových a horolezeckých túr Západního Kavkazu a Centrálního Kavkazu, který má velehorský ráz…
«

Po cestě nad 4 300 m n.m. se objevují první zdravotní potíže - dva zvrací, všichni máme bolesti hlavy, problémy s dechem, žízeň a někteří mají i nechuť k jídlu. Celé odpoledne jdeme v mracích, kdy je taková NEviditelnost, že chodíme od kamínku ke kamínku, které si nosíme s sebou a házíme 10 m před sebe. Sejití z tohoto ostrého hřebene pár metrů na některou ze stran znamená dlouhý pád.

Po vyčerpávajícím dni, kdy mnohé úseky mají charakter skalního lezení se dostáváme na kótu 4 800 m n.m., kde upravujeme plochy na stany v asi 30ti stupňovém krpálu. V noci pěkně mrzne. Následující den ráno po několikerém pokusu zapálit plynový vařič konečně roztápíme sníh na čaj a skrovně snídáme. Ven ze spacáků se nám nechce, poněvadž fouká mrazivý vítr.

Posledních cca 800 m jsem s kyslíkem notně na štíru, přičemž nevím jak vy, ale já vždy v takovýchto chvílích uvažuji o prodeji matroše hned poté, co se dostanu dolů. Nicméně kolem 14.00 zdoláváme východní vrchol Elbrusu (5 621 m n.m.), který poznáváme podle kovového jehlanu. Krátce se fotíme za prudkého vichru, jenž nás nutí okamžitě sestoupit. V sedle pod Elbrusem (5 416 m n.m.) se kvůli dezorientace rozhodujeme pro sestup, namísto plánovaného výstupu ještě na vrchol západní (5 642 m n.m.). Počasí je holt majestát, před nímž je člověk jen titěrná bytost!

Mám hroznou krizi, jsem vysílený a dolů je daleko. Musím! Občerstvuji se meruňkovým perníkem, který mi nabízí Radim a po chvíli už všichni v čele s Jirkou obcházíme úbočím masív Elbrusu a jdeme na chatu Prijut 11 (4 157 m n.m.) po klasické výstupové trase přes Pastuchové kameny.

Dorážíme za tmy a před chatou už nás vítá nějaký Rus s termoskou čaje. Ubytováváme se, vaříme a pijeme litry čaje a uléháme na vlhké palandy, na které neustále kape voda ze střešních oken. Ráno se probouzíme do krásného počasí, což ale jen stěží Jardovi zlepšuje náladu po zjištění, že byl v noci okraden o své teleskopické hole. Bohužel i v této nadm. výšce neztrácí Rusko svou tvář.

Dole v Těrskole si dáváme kuře s bramborovou kaší, místo klasického šašliku, množinu piv a plánujeme další výstup na nádherný štít Džantugan. Asi si ten matroš ještě chvíli ponechám!